Hurá na Badile

???
Autor: Jana Kopecká

Je to rok, co jsme se rozhodli já a Jarda uskutečnit výstup na Badile. Posilněni Štěpánovými ironickými připomínkami, že umíme akorát tak dobře zapařit a že jen všichni kecaj a kecaj ...
Vyrazili jsme z Čech na italsko-švýcarskou hranici vstříc tomuhle překrásnému kopci s plánem jasným, hlavně pohoda. Navečer jsme dojeli do vesničky Bondo, kde se musíš v místní hospůdce nahlásit a zaplatit mýtné. Popovídali jme si s místňákama a jen tak mimochodem jsem si přečetla v novinách předpověď počasí na tuhle oblast. Zítra nádherně, sluníčko, teplo, pozítří jeden blesk vedle druhého. Náš báječně romantický plán, který vypadal asi tak, že si dáme pivko, vyjedeme na konec cesty, tam přechrupnem, ráno pěkně celodenní pohodový výstup až pod stěnu na bivak, další ranko sestup k nástupu a pěkně odpočatí nahoru. Tak tohle všechno se zhroutilo během vteřiny. Začal sprint. Skočili jsme do auta a řítili se nahoru. Přestal fungovat větrák. Každou chvíli jsme vařili, z ameriky se valily dýmy, když to vypadalo, že hoří les, Jára hasil a já přebalovala všechny věci.
Nahoře téměř za začínajícího soumraku jsme začali stoupat. Před námi se tyčil strmý kopec, kterému nebyl vidět vrchol. Jarda vyrazil první a šel v pohodě nahoru, já poměrně zaostávala, bágl mi připadal nemožně těžkej a cestu nahoru šlapali obři. Za naprosté tmy jsme minuli chatu na vrcholu a šlapali ještě výš. Zřítili jsme se na malém plácku, kde jsme se rozhodli přespat. Jarda mi sundal batoh a skoro ho to převrhlo, jen se chechtal. No on měl sice bágl jako hrom a vypadal jak šerpa na vynášce do BC, ale já si mazaně zabalila všechen vercajk, takže jsem to nejtěžší vyrvala nahoru sama. Ráno kolem páté nás vzbudili první lezci, vyhrabali jsme se ven. Spali jsme opravdu krásně, na loučce plné protěží hezky uprostřed cestičky. Ochranáři by z nás měli opravdovou radost. Rychle jsme se zabalili a mazali k nástupu. Přes ledovec se šlo poměrně dobře, přesto nám nástup přímo pod stěnu trval ještě tak tři hodinky. Když jsme vylezli na hřeben, povídá můj horský vůdce: Jsme v prdeli, spletli jsme nástup! Trochu ve mne hrklo, protože Jára se plete docela málo. Ale tentokrát jsem si byla jistá, pamatovala jsem si nástup z diáku u Štěpána. Abychom se dostali k nástupu cesty Další den v ráji, museli jsme se podplazit pod ohromným kusem seraku a přetraverzovat asi 50 metrů pod nástup. Když jsem dolezla k Járovi, celá ta nádhera se zřítila do údolí. Z tohoto místa se slaňuje dolů čtyři délky, ale protože stěna byla plná sněhu a mokrá, což se s rajbasem moc neslučuje, vypustili jsme to.
Byli jsme poměrně vyřízení, bolely nás nohy a před námi dvacet délek lezení. No, to pěkně začíná, myslela jsem si, ale to už se Jarda chystal do první délky. Nadával jak špaček, že je to těžký a že se na to vykašle. Mně to přišlo super, tak jsem mu navrhla, že půjdu dál. Byla to nádherná, lehce ukloněná stěna s nejtěžšími místy 6b+. Jištění jsou kroužky asi tak po pěti metrech od sebe, mezi ně se toho moc nedá. Nevýhoda je, že kroužky nejsou vidět. Občas se mi stalo, že jsem jištění radši vynechala, než bych ztrácela nervy hledáním. Před námi ve stěně byla jen jedna dvojka, takže jsme tam byli skoro sami, sami v ráji.
Asi po asi osmi hodinách jsme byli na vrcholu a začali slaňovat. Slaňovací dráha není občas tak jasná a nám tam ubíhaly vzácné minuty. Na pilíři u bivaku jsme hopli do normálních bot a únava byla pryč. Měli jsme to v kapse. Vrátili jsme se na naší protěžovou louku, postavili stan a dali polívku. Příprava se trochu prodloužila díky mokrým sirkám a jen všudypřítomná fyzika nás zachránila od smrti hladem. Ráno v pět nás zase vzbudili první lezci, ale my zůstali tentokrát slastně ležet, jen mi vrtalo hlavou, že se asi ta předpověď nebere tak vážně a my se takhle hnali zbytečně. Ráno jsme si spravedlivě zabalili a vyrazili k autu. Musím říct, že cesta byla mnohem příjemnější. U auta jsme vytáhli židličky a bouchli šampus. V tu chvíli se zatáhlo nebe a nad Badilem se strhlo peklo, lítaly blesky a hromy bily.
Ano, je to dobrý podívat se občas na předpověď počasí ...