Berušky na vápně

 

27.5.-??? 2001

Autor: Berušky

 

Berušky jsou tvorové, které naleznete takřka všude, kde se něco děje. Jako třeba tuhle v Itálii s kamarády Honzou, Ivetou a Broňkem. Vyrazili jsme 27. května večer Citroenem JUMPER, který vlastní sveřepý vodák a cyklista František. Tento, jinak velice nepostradatelný člověk, nás dopravil na místo určení prvního styku s vápnem za krásných 10 hodin. Když Berušky otevřely oči po krátkém spánku v přístřešku nazvaném PIC NIC v údolí Lomasone, byl jim Broňkem okamžitě rozdán průvodce místní oblasti skal. Broněk byl tak nastartován na lezení, že vyměnil tři hodiny líbezného spánku za turistickou obhlídku skal a blízkého okolí naší noclehárny. Po krátké snídaní a delším čekání na Honzu než sbalí potřebné nádobíčko, už vede Broněk Berušky pod stěny. Zde jen informativně ukáže " Settore 1", "Settore 2" a už se navazuje u cesty v "Settore 3". Berušky nedůvěřivě studují průvodce, nějaké francouské číslování či co, 6c Re de Cope, nu co, uvidíme, nejtů je tu dost. U čtvrtého nejtu řekl Broněk: "Ajta krajta!" a zapytlil. Již bylo jasno, co se poleze za obtížnost. Za dva dny jsme přelezli prakticky všechny cesty od 5a do 6b. I Berušky měly svůj strop "Baby 5c", znělo to dětsky, tak jsem do toho šel. Po dolezení mi bylo jasný, že 6a nemá cenu pokoušet na prvním fousu. Třetí den byl plánován jako odpočinkový, a tak se nám nějak povedlo při tom odpočinku dát feratu s cca 1100 m převýšením.

Další seznamování s lezením na vápně bylo u vesničky Pietramurata na Slunečních stěnách. Zde byla macatá sešikmená plotna, kde byly cesty od 180 m do 600 m. První den jsme ozkusili jen ty krátké, i když 300 m je vůbec krátké, nebo ne? Další den byla v plánu 500 m dlouhá cesta (18 délek lana). 4 hodiny v cestě, jídlo a pití sebou. To už je to horolezectví, mysleli jsme si a přitom všechno mělo teprve přijít. Třetí den na Slunečních stěnách byl něčím jiným od ostatních. Předtím vždy Berušky stoupaly bezstarostně na druhém konci. Ale tomu je konec, dva metodici půjdou s Ivetou a já půjdu 4c (400 m). Když je poloviční lano jenom jedno, tak to je zlý. Navázal jsem se tedy na jednoduché 50 m lano, s tím že to musí stačit. U prvního štandu mi však bylo jasný, že to až tak velká pohoda nebude. Květa se dole navazuje a musí stát na špičkách, lano vyšlo tip ťop. Ve druhé délce lezení to však přišlo. Zvedl se vítr, udeřil blesk a začal festovej slejvák. Do 3 minut mělo lano o několik kilo navíc. Co teď? Slanit a hlavně nezmatkovat. Při třetím opakování této věty jsem si uvědomil, že asi začínám zmatkovat, a tak jsem začal konat. Vše, co jsem se do této chvíle naučil, mi najednou přišlo vhod, uzly na konci lana, smyce, provazování hodin atd. Po úspěšném slanění a balení matroše jsem si řek: "Tak tohle je to horolezectví". Třešinkou na dortu bylo to, že další den jsem pokořil cestu 4c, 450 m, asi 17 délek lana a nic jsem neupustil.

Beruškám se na vápně v Itálii moc líbilo a přivezly si řadu zkušeností, jako třeba že 10 expresek je málo, vápno drží jako prase, bez přilby ke stěně nelez atd.