Letošení III
Broněk Bandas
Babí léto pomalu končilo a dny byly stále kratší, když jsme s Letošem vyrazili na Jezerku. V téhle, pro mě celkem neznámé oblasti, ještě jsou technicky lezené cesty, což lákalo Letoše a možná by se i našla nějaká linie říkající si o přelezení. Naším cílem byl skalní útvar Střecha a cesty v jeho jižní, údolní stěně. Začali jsme v cestě Jižní stěna středem za V A1 a sportovní výstup touto cestou byl slibným začátkem i varováním. Hned první skoba zůstala Letošovi po zkušebním zaviklání v ruce. Při sestupu z vrcholu mně na první pohled padla do oka linie v pravé části západní stěny. Vlevo od žlutého, vydroleného koutu se táhlo mělké, nevýrazné vhloubení přecházející ve vytlačující zářez a logicky pokračující stěnou až na vrchol. Nepoučen zkušeností z minulých Letošení jsem po zelené plotýnce nastoupal pod vhloubení, oblezl břízku která nešla vytrhnout ani ulomit a dostal se až pod zářez. Cestou jsem shodil pár volných kamenů, byl nejvyšší čas založit postupové jištění. Pravou rukou jsem držel hrot složený z mozaiky několika desítek šutrů, to celé na odštěpu a výš nic. Obhodil jsem hrot smyčkou, za odštěp přidal mikrofrienda a celé to utěsnil stoperem. „Kruh,“ prolétla mi hlavou vzpomínka na Perštejn a vydal se do zářezu. Když jsem nad něj dostal ramena, odšlápl jsem si doleva na přílepek. Nejprve jsem ho opatrně zatěžkal špičkou lezečky, pak celou vahou. Trochu se odrolil. „Letoši, asi se to bude sypat, dej pozor –or-or-or.“ Drc, drc. Ani jsem to nedořekl a už jsem si to valil dolů. Křup! Tak ta břízka už tu překážet nebude. Pak trhnutí.
Letoš mě dobrzdil přes ten obhozený hrot, na který bych nevsadil ani pětník. S vědomím tutového jištění pod sebou už ten výlez byl o mnoho lepší, ale cesta Adrenalin nás ještě docela prověřila.
Vyždímal jsem čelenku a tričko a zpátky do jižní stěny. S výrazem hráče pokeru Letoš nastoupil do Jižní stěny převisem za VI A1. Označení „impozantní„ používám pro cesty, které jsou pro mě nelezitelné. Ta převislá spára si to označení zasluhuje. Ale jistič nesmí podrývat odhodlání prvolezce. Naopak. Jeho úkolem je přítele na laně povzbudit. A tak jsem, hned jak Letoš dal do výlezu ze spáry frienda a stopera, zvolal: „Kruh, friend a stoper, to je kruh Letoši!“ Chápající úsměv byl na dlouhých čtyřicet minut poslední. Víc než půl hodiny vyčerpávajícího, krvavého boje v převislé spáře a oblinách nad ní. Boje bez odpočinku pod neuvěřitelně vytlačující střechou, boje bez možnosti se postavit, vytřepat ruce, uvolnit napětí svalů. Pozdní odpoledne se měnilo v podvečer, začínalo se šeřit. Nebyla jiná možnost, na řadu přišla smyčka a technické lezení. Obtížnost této cesty jsem si plně uvědomil, až když jsem v ní o chvíli později v duchu prodával všechen matroš do bazaru. V husté tmě jsme se prodírali lesem, klopýtali a klouzali směrem k tušené hájovně a autu s vědomím, že Velká Výzva stále čeká ve skalách na Jezerce.
Broněk