S OHNĚM NA MAMUTA

Honza Jansa

Jednou, je to už několik let zpátky, jsme se dostali k několika mamutům. Měli tenkrát krásnou tmavě načervenalou barvu, takže v přírodě byli určitě nenápadní. Všichni s nimi byli nadmíru spokojeni, nebylo prakticky dne, aby nebyli v činnosti. Prošli snad všema rukama od dětí po dospělé a byli k neutahání i přesto, že měli tělo až nezvykle štíhlé a měkké. Možná právě proto vydrželi tolik týrání.

 

Léta utíkala jako voda v potoce a na jejich vzhledu se přeci jen něco změnilo, před zubem času neuteče nikdo, stáří je prostě potvora. Tmavě načervenalá barva ze pomalu měnila v nevýraznou až skoro špinavou. Kdysi štíhlé tělo bylo místy, dalo by se říci, až otylé, a navíc i pokryté nevzhledným ochlupením. Konce chobotů byly zase naopak nenormálně štíhlé, jakoby se z nich vytratil celý život, připomínaly spíš děravou zpuchřelou duši než cokoliv jiného.

 

Pak přišel den, kdy pohled na kdysi krásné kusy, byl už tatam. Kvapem se blížil konec, něco jako porážka a pak hřbitov se smutečními hosty. Ale čím víc se konec blížil, tím víc se tomu všichni bránili a pořád se snažili vše přehlížet, přeci jen to není s nimi ještě tak zlý. Pravda byla jinde, teď už to bylo jen a jen trápení, zbytečné prodlužování dávno proběhlého konce. Pak přišel den, kdy je viděl Fery a nemohl naše počínání pochopit, neustále kroutil hlavou a oči obracel v sloup. Oplátkou mu byl úsměv, samozřejmě mylný, ale jeden den se objevily na těle praskliny a další Feryho úsměv způsobil, že jsem konec sám uznal a začal shánět nějaký ostrý nůž. Konec musí být rychlý. Nůž neměl nikdo, takže přišel na řadu ohěň, který sice neznamenal rychlý konec, ale lepší alespoň nějaký konec než žádný.

 

Po několika letech byla zničena skvělá lana od Mamuta, protože oplet už byl chlupatý jak kožich ledního medvěda a navíc v několika místech nahrnutý. Na několika místech se už objevilo jádro lan pletené ze světlých, skoro až bílých pramenů. Je sice pravda, že lezec by neměl padat, takže to lano není tak důležitý, ale ono se normálně padá a dobré lano je jediná šance jak se nezabít. Díky Fery.

 

Honza