Zimní táboření 2004

Jířa Šťastný

V sobotu 10.1.2004 se uskutečnil jubilejní 5. ročník Zimního táboření, pořádaného Horoklubem Chomutov.   Místem konání byl letos zvolen nejvyšší vrch Českého středohoří – Milešovka.  Pro skalní příznivce z kategorie „Drsoňů“ to možná bylo zklamáním, protože tento vrchol je značně civilizovaný, ale vzhledem k tomu, že letos máme kulaté výročí a tedy je co oslavovat, bylo toto místo zvoleno záměrně.  Na vrcholu se totiž kromě meteorologické stanice a vojenské posádky nachází i nádherný bufet, kde máme s naším kamarádem Poldou Kukačkou domluvený večerní mejdan.

            A jelikož letos nebyla vypsána soutěž o „Drsoně roku“, tak aby to nebylo až tak plně jednoduché, tak byla alespoň  vyhlášena soutěž o „Nejdrsnějšího stredohorce“.  Tím se měl stát ten, kdo v sobotu cestou na Milešovku zdolá největší počet vrcholů Českého středohoří.

            Žádné společné výchozí místo rovněž nebylo určeno a tak každý vyráží odkud se mu to hodí a kdy uzná za vhodné.  Já jedu s Maruškou ze Žernosek přes Milešov na Černčice, kde necháváme auto u silnice a jdeme se podívat na skály na Francké hoře.  Je děsná mlha a my vůbec nevíme, kde skály hledat.  Vyrážíme tedy svahem nahoru a po chvíli se nad námi přeci jen nějaké siluety objevují.  Procházíme pod skalami a obdivujeme, jak jsou krásně ojíněné.  Pak se jdeme ještě podívat na vrchol a z druhé strany kopce scházíme zpět k autu.  Cestou si sbíráme dřevo na oheň, protože nám už docela vyhládlo a máme s sebou buřty.  Ale dřevo je příšerně mokré a vůbec nechce hořet.  Vzdáváme to a radši si dáváme řízky od Zdeny.  Zrovna když chceme odjet, slyšíme hlasy.  Přichází LeToŠ, Pája, Vláďa, Andrea a Lenka Chvojková.  Šli v našich stopách z vrcholu.  Domlouváme si sraz na Milešovce a zatímco oni odchází po modré, my jedeme přeparkovat auto zpátky do Milešova a na vrchol půjdeme po červené.  Z vesnice to sice není daleko, za to stoupání je to celkem vydatné.  Ještě že mám s sebou toho šerpu (sbalil jsem Marušce do batohu většinu těžkých věcí a sám nesu spacáky a karimatky – když mám ten větší batoh).  Zhruba za hodinu jsme nahoře a v bufetu jsme z naší party první.  Dáváme si výbornou česnečku a grog a zvolna vychládáme po náročném výstupu.   Zhruba za hodinu přichází i LeToŠovo parta a jsou mile překvapeni interiérem a nabídkou tohoto zařízení.  V tu chvíli nás napadá další soutěžka.  Vyhlašujeme tzv. „Interní bufetovou soutěž“ o to, kdo bude mít na lístku nejvíc čárek za konzumaci jídla a pití.  Směle zkoušíme všechny nabízené pokrmy a nápoje a čárky na účtu vesele přibývají.   Ostatní hosté bufetu postupně odcházejí až nakonec zůstáváme sami.  Už za tmy přicházejí přátelé z Klubu vojenské historie – Sandy a spol.  Spolu s nimi také doráží jeden ze skalních drsoňů z Mostu – Libor Pelcman.  Hned je tu veseleji.  Ve volných chvílích, když zrovna Sandy něco nevypráví, listujeme knihou o počasí, která je tu k nahlédnutí a dozvídáme se spoustu zajímavých informací.  Párek si několik z nich zapisuje až z toho máme malý kvíz.  Po sedmé hodině přichází Brácha Párek a hned na něm náš kvíz testujeme.  Testové otázky jsou následující:

  • Na čem záleží barva tornáda?
  • Proč si krávy před deštěm lehají?
  • Co je to retranslanční stanice?
  • Ve kterém roce byl Meky poprvé na Milešovce? * Správné odpovědi jsou na konci článku

Až na jednu odpověď  neví nic.  Chvíli po Bráchovi doráží Atom s kytarou a tak ho hned také zkoušíme z kvízu.  Kromě jedné otázky věděl všechny, což je dost podezřelé.  Kdo by to byl do něj řekl?  Brácha se ujímá kytary a zábava opět ožívá.  Kolem deváté hodiny přichází poslední účastník kterým není nikdo jiný, než obávaný Pepíno z hor.  Pro jistotu vyrážel na sněžnicích už v šest hodin ráno z Ústí n/L a přes sedm vrcholů dorazil až sem, čímž se stal vítězem soutěže o „Nejdrsnějšího stredohorce“.  Za ním se umístil LeToŠ se šesti vrcholy a Pája s pěti (LeToŠ šel na jeden vrchol dvakrát, protože tam ztratil nůž).  I Pepíno dostává náš krásný kvíz a je na tom stejně, jako Brácha Párek.

            Podle řádné otvírací doby by „paní hospodová“ měla v devět hodin zavírat a jelikož se netváří příliš nadšeně, čekáme, co se bude dít.  Postupně se u okénka střídají různí vyjednávači – Sandy, LeToŠ atd. až je najednou půlnoc.  Při placení vyhodnocujeme naší interní bufetovou soutěž, jejímž vítězem se stává LeToŠ s 15-ti čárkami, druhé místo obsadil Pája se 13-ti a třetí jsem byl já se 12-ti čárkami.

 

 

Po zaplacení přemýšlíme, kam půjdeme spát.  Většina se rozhoduje pro noc pod širákem nebo ve stanu, část „vojáků“ přijímá nabízenou ubytovnu a část jich jde splnit „Drsoně“ někam do údolí, protože nahoře na Milešovce se nesmí ani topit v krbu, natož rozdělávat oheň.  Přesouváme se pod zídku na východní straně kopce, odhazujeme sníh pro stany a karimatky a po chvilce kecání usínáme v mírně mrazivé noci.  V noci se chvíli vyjasňuje a nádherně svítí měsíc, ráno je krásný východ slunce, ale pak se zase zatahuje.  Balíme bivak a rozcházíme se různými směry.  Někdo k autu, někdo do bufetu a jiný pro změnu na vlak.

            Co dodat, pátý ročník je za námi.  Byl sice trochu jiný, než ty předchozí, ale rozhodně nebyl špatný.  Uvidíme, jak pojmeme ten další.  Ale rozhodně se máte na co těšit.  Tak se hlavně nezapomeňte doma.

            Ahoj

                        Jířa |

Fotogalerie: Zimní táboření 2004