Šuby, duby, Amerika

Jířa Šťastný

 

            Tak tahle slova známé písně mi zněla v hlavě už dlouho před mým plánovaným odletem do USA.  Konečně je tady 3.9.2005, letadlo se odlepuje z ranveje a po dvanácti hodinách nepřetržitého letu přistáváme v Californii na letišti v San Franciscu.  S časovým posunem -9 hodin se budu muset nějak srovnat.  V půjčovně se setkávám s Jardou a zbytkem „výpravy“, půjčujeme si auto a vyrážíme na tzv. „Velký okruh“ po národních parcích na západě USA.

            Prvním parkem, který navštěvujeme, jsou Yosemity.  Abychom trochu přivykli místní žule, lezeme kratší cesty Moby Dick a Litlle John na El Capitana.  Další den zkoušíme delší cestu South Face na Washington Culomn, ale už po šesti délkách zjišťujeme, že nás to technické lezení příliš nebaví a raději slaňujeme zpět.  Operativně měníme plán a místo výstupu na El Capitana některou z technických cest, dáváme přednost volně lezené cestě Snakedike na Half Dome.  Měla by být sice relativně lehká, ale alespoň si po tom hákování trochu zalezeme.  Přístup pod stěnu je poněkud komplikovaný, ale jinak je to nádherná cesta, kterou mohu vřele doporučit všem pískařům, jelikož je to hodně podobný styl lezení.

            Z Yosemite přejíždíme celý den Nevadskou pouští do Utahu, kde je další zajímavý národní park Arches.  Jsou zde k vidění stovky různých skalních oblouků, z nichž některé snad nějakým způsobem porušují fyzikální zákony, jinak není možné, že ještě nespadly.            Další zastávkou je Canyonlands, kde podnikáme půldenní trek po vyprahlých kaňonech.  Alespoň soutok řek Colorado a Green River je trochu osvěžující v té pustině.  Trochu lepší je to u vstupu do parku, kde se i leze.  Někde tady by měla být vyhlášená cesta Supercrack, na kterou mám zálusk. Ale když skály jsou všude kolem a jsou samá spára.  Nakonec přeci jen nacházíme tu pravou a vysněnou cestu přelézáme.

            Přejíždíme do Monument Valley, které zná určitě každý z reklam na Marlboro.  Průjezd po prašné cestě mezi skálami musíme zaplatit, jelikož je to rezervace Navahů a tak nám zde neplatí naše karta pro vstup do národních parků.  Západ slunce se pokoušíme zastihnout v Canyon de Chelly, ale asi o čtvrt hodiny to nestiháme a tak si holt musíme vyfotit úžasný Spider rock bez slunečního svitu.

            U Grand Canyonu se hodláme trochu zdržet, protože máme v plánu sestoupit dolů k řece, abychom si pořádně vychutnali jeho hloubku, která je v těchto místech 1500 m.  Ačkoliv nás informační tabule varují před úmyslem provést sestup dolů a opětovný výstup nahoru za jeden den, nenecháváme se odradit.  Přeci jen už je září a horko už není tak strašné, jako v létě.  Záměr nám vychází a odpoledne už jsme zase zpátky nahoře.  Pohled ze spodu rozhodně stojí za to.

            Do národního parku Zion se celkem těšíme, protože podle jednoho letáku je tato oblast rájem horolezců, ale skutečnost nás dost zklamala.  Skal je tu sice opět nepočítaně, ale lezou se převážně spáry, což nás neláká.  Za to procházka vodním tokem v soutěskách Narrows je nezapomenutelným zážitkem, jelikož teplota vody je celkem nízká a hloubka místy slušná.  Také výstup turistickou cestou na Angels Landing mohu doporučit všem, kdo mají rádi pěkné výhledy a nebojí se výšek.

            Že jsou v Las Vegas převážně samá kasina, ví asi každý.  Ale jejich rozměr a tvar mě dostal.  Nečekal jsem, že během jednoho večera zde navštívím např. Paris s Eifelovou věží, uvidím Sochu svobody a centrální část New Yorku a nebo že se budu moci svést na gondole po kanálu v Benátkách, který se nachází v prvním patře kasina Venezia.  Las Vegas je prostě šokující a nádherné zároveň a určitě stojí za návštěvu, i když nechcete utratit žádné peníze za hazardní hry.  Kousek za městem se totiž nachází oblast Red Rocks, kde se dá pár dní strávit lezením po místním červeném pískovci, který je dobře zajištěn nýty.  My jsme si zde vylezli několik cest a celkem se nám tu líbilo.  

            Poprvé za dobu našeho pobytu v USA nás nevítá jasné nebe, ale mraky a déšť.  Místo lezení se raději jedeme podívat do Death Valley, které je nejnižším místem na zemi a podle všech informačních zdrojů má být nejteplejším a nejsušším místem v USA.  Nám tady celou dobu prší a je celkem kosa.  Máme docela problémy se odtud dostat, protože přes silnici tečou doslova potoky vody.  A pak těm letákům věřte.

            Poslední cílem na našem okruhu je nejvyšší vrchol kontinentální části USA – Mount Whitney s nadmořskou výškou  4 418 m.  Na vrchol a zpět se dá dojít za jeden den, ale je to přes 30 km dlouhá cesta s převýšením zhruba 2 000 m, takže celkem nářez.  Nebýt čerstvého sněhu, který včera napadnul, tak by to bylo celkem v pohodě, ale takhle jsme museli poslední úsek cesty prošlapávat, což nás stálo dost sil a času.  Dolů jsme přišli celkem vyřízení s lehkou výškovou nemocí.

            Cestou zpátky do San Franciska ještě navštěvujeme národní park Sequoia, kde obdivujeme tyto obrovské stromy a místní krajinu, která nám docela připomíná Evropu.  Bereme to jako aklimatizaci na brzký návrat domů.  Do Friska přijíždíme po Highway číslo 1, která už dnes slouží i jako cyklostezka, zatímco kdysi to byla jediná spojnice severu s jihem.  Ve Frisku se kocháme západem slunce nad Golden Gate Bridge, pozorujeme Alcatraz a provoz na strmých uličkách. 

            Pomalu se loučím s Amerikou, která ve mně zanechala spoustu krásných vzpomínek a plánů do budoucna.

            Takže zase někdy příště.

                                                           Ahoj  Jířa

 

Fotogalerie: Šuby, duby, Amerika