Zimní táboření na Medvědí skále

Vláďa Štork

Je sobota 8.1.2005 krátce po osmé hodině ranní a postupně se scházíme u koupaliště ve Vysoké Peci. Je zde start již 6. ročníku zimního táboření, cílem je tentokrát vrchol Medvědí skály (924 m). Pro získání medvědího drápu a samolepky Horoklubu je nutno na vrchol donést otisk razítka z předem určených kontrolních věží na jakékoli neochlupené části vlastního těla. Jako první na místě je Libor a čekání na další opozdilce nám krátí vyprávěním drsných zážitků z předchozí noci, jak přenocoval opodál včetně jeho nezvané návštěvy. Nálada je hned lepší. Nakonec nás vyráží pouze pět – Vláďa Š., Pavel S., Jirka Š., Libor P., Tomáš S. (Atom). Po lesní cestě se plahočíme do kopce na první kontrolní místo - Jižní věž, kde většina z nás zdolává Koutovou spáru, ale každý po svém. Nahoře si každý vybírá neochlupenou část těla pro razítko, ale je poměrně zima, tak toho na výběr moc není, většinou vyhrává předloktí nebo čelo, a tak pro jistotu si razítek dáváme hned několik. Přesouváme se kousek dál na věž „Šaman“, to už svítí mozol a otepluje se. Zde v otvoru ve skále jsou dvě konzervy (prý tam již byly v létě), kterýpak labužník si na nich asi pochutná! Zde vylézáme cestou “Překvapení“, u které je nejhodnotnější výlez. Čas nás trochu tlačí a tak míříme na další kontrolu – věž „Prsty“, kde Pavel a Jířa lezou sólo, já s Atomem zdoláváme Severní kout. Za pařícího slunidla jsme u poslední kontroly „Vlaďulina vyhlídka“. Jířa díky blátochytům ustupuje na základnu a vylézá vedlejší cestu. Po odpočinku míříme na Jedlák, kde strašně fučí. Na rozdíl od stožáru s vysílači vítr s námi cloumá sem a tam, a tak rychle pod kopec. Zde se Jířa s Atomem odtrhávají, prý mají chuť na polévku na Lesné. Poslední stovky metrů hlubokým sněhem a jsme konečně na vrcholu Medvědí skály, kde najít jen trochu kryté místo před vichrem dává zabrat. To už se začíná stmívat a tak rychle pro dřevo a oheň je tady. Z Lesné za tmy doráží polívkoví konzumenti posíleni posledním účastníkem akce Leošem Letošem. A je nás tedy šest. Vyprávíme si zážitky, konzumujeme buřtíky a další donesené dobroty, vínko, domácí lihovinu a další moky patoky. Díky neustále točícímu se větru, kouř z ohně nás oslepuje až nás pálí oči, slzíme a nic nevidíme. Někteří jedinci vyzbrojeni čelovkamama se od ohně raději vzdalují hledajíc cesty zasluhující zdolat. Oheň je nenasytný, tak několikrát se vydáváme pro další zásoby otopu. Obloha si s námi pohrává, je zataženo, chvíli prší až padají kroupy kroupičky a na chvíli se objevují i hvězdičky. Vychází najevo, že Atom táhne sebou stan. Ale drsňáci stany nepotřebují, šetří místo v báglu. Před půlnocí se poohlížíme po noclehu, Pavel s Jířou zalézají do jeskyňky ve skále, já s Liborem si nacházíme nocleh v nedalekém lesíku a Atom není líný stavět stan. Jen ten nejdrsnější Leoš zůstává u ohně a když ho dostatečně nezahřívá oheň, tak lihoviny. Po spálení prken na sezení ho urputně přemlouvá Atom ke spánku (ale Leoš odolává dlouho a Pavel se baví jejich rozmluvou, ostatním to barvitě líčí až následující den). Ráno je Libor první vzhůru protože mu je zima, rozbil se mu zip u spacáku. Jelikož už nevím, jak se uvelebit, balíme spolu a jdeme k tábořišti. Rozděláváme oheň na uvaření čajíku a snídáme ze skromných zásob. Když se ukážou Pavel s Jířou u ohně, Libor prchá domu na oslavu. Po desáté hodině vykukuje ze stanu Leoš, tak se loučíme se i my. Po  přelezení unikátní cesty Pochod, Pavel míří na Lesnou za rodinou a zbytek zpět do Vysoké Pece.

                                       

Snad příště v hojnějším počtu

Fotogalerie: Zimní táboření na Medvědí skále