Kdo je kádr, leze Ádr

7.8.-9.8. 2009
Autor: Bronislav Bandas

Ještě než jsme na konci července odjeli s mládeží do Itálie, jsme se s Jířou domluvili, že hned po návratu pojedeme společně do Ádru. On musel pracovně do Dvora Králové a my měli ještě volno. Cíl byl jasný – Ádr a vrcholy do oddílového The best. Před odjezdem mně ještě od Jíři přišla sms, že spaní máme zajištěné v Teplicích n/M u kamaráda Tomáše a výletu nic nestálo v cestě.

K nástupu Staré cesty na Starostu jsme dorazili až odpoledne. Nejdřív práce, potom zábava. (Paradoxně v Ádru tohle rčení nějak neplatí. Ráno jsem pomáhal Jířovi pracovat, ale proti té dřině ve spáře to byla spíš zábava.) Auto jsme nechali stát u chalupy lezců z Jaroměře a vydali se do skal. Dostat nahoru i kočár s Broníkem nebylo nejjednodušší, ale i pro něj jsme našli místo přímo pod nástupem. Na žádné dlouhé kochání nebyl čas, tak jsme na to s Jířou hned vlítli……??! Nejdřív Jířa vyndal z nástupové spáry klacek, který do ní zřejmě zapadl. Pak zkusil nastoupit, ale hned zase vyjel ven, protože spára byla mokrá a na začátku plná nechutného zeleného hnusu. Ještě několikrát to Jirka zkusil, dokonce se dostal o kus výš, ale pokaždé se vrátil, jen na něm přibývalo zeleného sajrajtu. Pak pokorně došel pro ten klacek, který zahodil, vrátil ho do spáry a vystoupal po něm k chytu na hraně, který se zezdola tvářil velmi chytovatě. Zajel do něj prsty, ale byla to jen vlhká prohlubeň. Jířa zase vyklouznul. Stáli jsme u nástupu a vypadalo to, že jsme nahraní. Mlčeli jsme a já věděl, co musí přijít, co se od spolulezce čeká. Takže když už ticho trvalo dlouho, jsem to řekl : „Já to zkusím.“ Po klacku jsem vystoupil asi metr, když mně na slizké kůře ujely nohy a já napálil kolenem do kořenů pod nástupem. Myslím, že skoro všichni znáte takovou tu bolest, která vás nutí skákat po jedné noze a smát se i když byste radši brečeli. Ale nevzdal jsem to a dobře udělal. Na druhý pokus jsem chytil tu mělkou prohlubeň a udělal zásadní zdvih a zapasoval tělo do spáry. Zdvih byl zásadní v tom, že už jsem se nedokázal vrátit zpátky na klacek. Jinak jsem měl pocit, že jsem totálně v prčicích. Nahoru to nešlo, dolu to bolelo. Objevily se první kapky krve, ale mohutně povzbuzovaný Jířou jsem se po nevím jaké době a kolika pokusech prodral na první patest a provázal hodinky. Vrchní část spáry už byla krásně suchá a dala se jít částečně rozporem, takže dobýt předvrchol nebylo tak těžké. Dobral jsem Jířu. „Tak co valíme dál ?“, povídám. „Jo, tady je to první stavění“, řekl Jířa.

No nazdar hodiny! Mezi předvrcholem a vrcholem byl komín. Třicet metrů hluboký a asi metr a půl široký. Aby toho nebylo málo, protější strana byla tak o metr sedmdesát výš a po chytech na ní nebylo ani památky. Lezu už pár let a co to je stavění vím, ale ještě jsem „nestavěl“. Koukali jsme na to nadělení a přemýšleli, kudy nás Starosta pustí. „Tenkrát jsem to šel bez stavění. Támhle je taková boule (skutečně jsem jí na druhé straně viděl a byla „taková“), do té jsem tenkrát skočil a podržel to“, povídá Jířa. „Ale to bylo před patnácti lety“, dodal, „dneska už se mi tak dobrá nezdá“. Nebylo zbytí, všechno je jednou poprvé, přepadl jsem na protější stěnu, zapřel se na ní, Jířa mi stoupnula koleno, pak na rameno, sáhl do slušného chytu a už byl na patestu u kruhu. Peťula celou akci fotila z protější vyhlídky, ale přesně v nejdramatičtější chvíli sebou Broník švihnul o jedinou kládu široko daleko a zbytek cesty k vrcholu nás provázelo plačtivé stěžování si na rodiče. To, že přeleze prvolezec, ale neřeší problém druholezce, že? Já si neměl na koho stoupnout a přes tu díru jsem se taky chtěl dostat. Nakonec se mi podařilo díru přelézt pomocí praporu za tupou hranu a spárečky vlevo od stavění, ale na druhém konci si člověk dovolí i to, co by jinak neudělal.

Zaštandovali jsme u malé borovice asi napůl cesty k vrcholu a na mě byla řada vyvést krátký rajbáček ke spárce, spárku a traverz k druhému stavění. Nějak mi ale došel morál v přechodu z rajbasu do spárky, sklouzl jsem zpátky na plošinu a dopředu šel Jířa. Bez větších problémů přešel čistě i místo kde se mělo podruhé stavět a my konečně dosáhli vrcholu. Pocity jsem měl smíšené, myslel jsem si totiž, že už jsem horolezec, ale Ádr mě „dostal“. Ale na delší sebezpytování nebyl čas. Dole čekala Šiška a Broník spal. Slanil jsem na předvrchol, spustil jí lano a spokojeně poslouchal, jak funí v nástupové spáře. Trochu mě zklamala, čekal jsem větší boj. Během chvíle vylezla Peťula ke mně a zkoumala, kde cesta pokračuje. „To nemyslíte vážně!“, byla její první reakce. Dlouho zkoumala, jak stavění obejít nebo oblézt, ale mělo to háček. Mezera byla tak široká, že kdyby přepadla na tupou hranu, kterou jsem předtím lezl já, byla by natažená skoro vodorovně a kdyby překročila, udělala by vlastně provaz a z takových gymnastických pozic se leze opravdu špatně. Nezbylo jí nic jiného, než taky poprvé zkusit vydatné stavění. Zvolila jen trochu jiný způsob než Jířa. Po kolenou se sunula po mých zádech, nehty mi zarývala do bůčku jak divoká kočka, pak polámala několik mých velmi vzácných vlasů, ale statečně se sunula až k chytu a přelezla na plošinu. Já se odpinknul zpátky na předskalí a slanil k Broníkovi a netrvalo dlouho a všichni tři jsme spokojení a unavení balili u nástupu věci. Byl taky nejvyšší čas, hodinky ukazovaly neuvěřitelných skoro půl deváté. Prošli jsme kolem Ozvěny k jaroměřské oddílové chalupě a jeli do Teplic.

Všichni jsme se těšili na zasloužený odpočinek. V domě Tomáše Janáka, kde nám Jířa zajistil spaní byla tma, ale říkali jsme si, že jedeme dost pozdě a šli zvonit. Nikde se nic nepohnulo, nikdo se neozval a tak Jířa zkoušel Tomášovi volat, ale byl nedostupný. Trochu jsme znervózněli. Jířa neměl ani spacák, my sice ano, ale pod širák se nám s Broníkem nechtělo. Zkoušeli jsme znovu zvonit, ale nebylo to nic platné. Napadlo mě se podívat k zadnímu vchodu. Jestli třeba Tomáš někam nešel a nenechal nám odemčeno. A ejhle. Bylo otevřeno. Zajásali jsme a už se chystali jít si do auta pro věci, když Jířa vešel do chodby a z pravého horního rohu na něho juklo malé světýlko a na celou ulici se rozezněl alarm! Vypadli jsme z domu a nenápadně čekali na příjezd Policie. Alarm ztichnul, nikdo nepřijel a Jířa se vydal na průzkum, jestli se nedá kolem čidla alarmu nějak projít. Netrvalo dlouho a zase řval alarm na celou ulici. Pro změnu na něho juklo světýlko z rohu levého. Vzdali jsme pokusy o vloupání se do vytoužené ložnice a šli do hospody na jídlo, že počkáme, jestli Tomáš nepřijde. Kuchař z hospody už odešel domů, povečeřeli jsme pytlík tyčinek, přebalili Cvrčka a Šiška mu udělala kaši. Znovu jsme sešli podívat k domu Tomáše, ale alarm už se nám spouštět nechtělo. A tak jsem spustil akci hasičského sboru. Můj kamarád hasič Honza Adamec zvaný Legenda dělá správce Himáláje (oblast v Horním Adršpachu) a má i klíče od jaroměřské chalupy u které jsme před hodinou parkovali. Pokud bude na své chalupě v Ádru, jsme zachráněni. V jedenáct v noci jsme uléhali do postelí na horolezecké chalupě, dokonce i spacák pro Jířu se našel a libovali jsme si, že ráno nebudeme muset nikam přejíždět autem a k Starostové to máme co by kamenem dohodil a zbytek došel.

Vstávali jsme plni nadšení do krásného dne. Jířa nás trochu krotil, že Starostovou nechal na dnes schválně, protože je těžší než Starosta, ale nám se zdálo, že nás nic nemůže zastavit. Po známé cestě kolem Ozvěny jsme za chvíli byli u nástupové spáry. Tváří v tvář nástupu pronesl Jířa moudro, které se pokusím reprodukovat : „ Tenkrát když jsme to lezli jsme měli pocit, že je to mokrý, ale to jsme nevěděli, jak mokrý může mokrý bejt.“ Dali jsme každý jeden pokus, ale nedokázali jsme se do spáry ani pořádně dostat. Začali jsme kroužit kolem dokola Starostové s průvodcem v ruce a hledat něco, co by pustilo. Kroužili jsme a kroužili, čas ubíhal a my pořád nic kloudného nevymysleli. Blížilo se poledne, Broník usnul, Šiška už naplnila borůvkami všechny volné nádoby a nádobky a my se pořád neodlepili od země.

Než budu pokračovat, musím zmínit, jak jsme pár dní před naším výletem napjatě poslouchali vyprávění Páji, kterak s Letošem dobývali Starostovou, zabloudili v soustavě komínů a nakonec na vrchol vylezli naprosto neznámou variantou variant s pekelným traverzem do Staré cesty. Tím jsem vám už hodně napověděl o dalším osudu naší výpravy. Dokroužili jsme s Jířou do suchého komína na východní straně a v průvodci se dočetli, že to je Varianta Východní cesty – komínem na bloky a buď vlevo komínem nebo vpravo spárou pod vrcholovou hlavu. Rozhodli jsme se jí zkusit a Jířa do cesty nastoupil. Kus cesty komínem jsem ho ještě viděl, pak mi zmizel v soustavě komínů a spár a nakonec vytočil 30 metrů a dostal se na zmiňované bloky. Pořád jsem slyšel jak nahoře brblá, že se mu to nelíbí a že je to blbý, ale jak je to blbý jsem zjistil, až když jsem k němu dolez. Seděl na holé hlavě nejvyššího bloku, nikde žádné jištění, nikde kruh a za ním se otvíral spárokomín který se v horní části měl jít stavěním „z pozice“. Byl jsem sice na řadě s vyváděním, ale nebyl jsem schopný vyškrábat po kapsách ani zbytky morálu. Jířovi se do té hrůzy taky nechtělo. Ze své pozice viděl za hranou štancovat dva lezce u kruhu a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme taky tamtudy. Bylo potřeba se dostat o kus dolů a to byl z holých bloků docela problém. Přehodili jsme lano přes hlavu nejvyššího bloku, já se pověsil na jedné straně a na druhé Jířa slanil a zhoupl se ke kruhu cesty Iljův odkaz. Jak už jsem psal o kus výš, to že se někam dostal prvolezec, leckdy neřeší problém druholezce. Nevěděli jsme totiž, jak se bezpečně ke kruhu dostanu já. Nakonec jsem se s pomocí kořenů vřesu spustil do spáry oddělující bloky od věže a postupně se spustil tím, že když jsem vydechl, popojel jsem dolů, sestup vždycky zastavil nádechem a kousků kůže zanechávaných na skále nade mnou jsem se snažil si nevšímat. Dobyli jsme kruh, ale v podstatě ještě pořád nenastoupili do cesty! Doprava od nás vedl Iljův Odkaz za VIIc, vlevo další spára na předskalí. Jířa mě jmenoval spárovým specialistou a vydali jsme se vlevo. Byl to boj. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se dal dohromady a našel znovu klid a morál, ale podařilo se mi dobýt vrchol předskalí a dobrat Jířu. K našemu velkému překvapení na předskalí byla vrcholovka a z ní jme se dozvěděli, že předskalí není předskalí, ale věž zvaná Obřadní síň a ve vrcholovce je zápis Páji a Letoše, takže jsme se dostali do stejného místa a před námi je ten nikde nepopsaný, neznámý, pekelný traverz. Do čela šel zase Jířa a samotný odlez od kruhu bylo akrobatické číslo a traverz opravdu stál za to. Po cestě bylo pár kyzů a karfiolů a kruh, takže se dal odjistit, ale i tak když Jířa zaštandoval znělo jeho „Zruš“ značně vítězoslavně. Opakuju se když říkám, že dolez prvolezce neřeší problém druholezce? Akrobatické kousky v traverzu s vidinou parádního kyvadla mně připomněly rčení Míši Vyleťala : „To si budeš chrochtat blahem!“ Chrochtal jsem si až pod výlezovou ramenní spáru Staré cesty, kde mi Jířa předal smyčky a přitom blábolil nějaké nesmysly o specialistovi na spáry. Ježíši já se bál. Spára mě vytlačovala ven, já se bál, že vypadnu i když je to v podstatě blbost. Vysoukal jsem se asi dva metry, když se mně ve spáře šprajcly smyčky, které jsem měl přes rameno. Krucinál! Musel jsem kousek dolů, smyčky sundat a spustit je Jířovi. Tím jsem se uvolnil a projel zbytek tvrdě vybojovaných metrů a ozdobil spáru původní tvorbou z krve a kožního epitelu. Popadl mě vztek. Vážně jsem se naštval. To přeci musí jít! Rval jsem se nahoru, pot ze mě tekl, krev kapala, po Ádru se nesly zvuky jak když prase reje v bukvicích, ale já to vybojoval!! Dostali jsme se pod vrcholovou hlavu a zbývalo už „jen“ pár kroků. Na řadě byl Jířa (naštěstí) a ke slovu přišel poprvé i uzel bambulák čili kinderkopf. Ze štandu se těch pár kroků nezdálo být těžkých, ale i Jíře funěl a to mě děsilo. Nepříjemný, osolený sokolík a žábová spára na závěr. To už pro mě byla smrtelná kombinace. Na solivém stupu mě ujela noha a na závěr jsem se ještě pohoupal na laně, naštěstí na tom dobrém konci. Ale vrchol byl dobyt.

Bylo pozdní odpoledne, Cvrček už zase spal a Šíša chtěla taky nahoru. Jenže jsme netušili, jak to udělat. Zkusili jsme nejednoducho spustit lano do Východní cesty v které jsme původně začínali lézt, ale bylo někde v komínech a nebylo vidět, jestli dosáhne na zem. Tak jsem ho proslanil a když se pod mojí váhou protáhlo,dosáhlo na dno komína. Péťa se navázala, Jířa jistil a já šel vozit kočárek. Na bloky se Šiška dostala docela snadno. Pár metrů to trvalo, než našla grif jak komín lézt co nejjednodušeji, ale za chvíli až se drápala soustavou komínů na vrchol bloků. Z nich pokračovala spárokomínem do kterého se nám s Jířou na prvním nechtělo a dost funěla a ani trošku nenadávala. To bylo podezřelé. Postupně se dostala až do místa, kde mělo být stavění „z pozice“ a tam začal problém. Dál se prostě lézt nedalo. Zkoušela to zprava, zleva, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než si vzpomenout na metodiku, uvázat si prusíky a místo, kde komín přecházel do spáry, vyprusíkovat. Vrcholou hlavu zvládla líp než já, takže jsme se všichni šťastně sešli dole ani ne za hodinu. Den pomalu končil a bylo víc než jasné, že další vrchol patřící do The best, Milence, už nezvládneme a budeme se muset do Ádru vrátit.

Pojídajíc výborný borůvkový koláč z echt adršpašských borůvek, výpravu Jíři, Broňka, Šišky a Broníka ze srpna 2009 vyprávěl


                                                                                                                                      Broněk


 

Fotogalerie: Kdo je kádr, leze Ádr