Peklo a Rájec

Broněk Bandas

Úplnou náhodou jsem při pročítání starších čísel CAO News otevřel číslo 2 z Února 2008 a okamžitě mě zaujal článek „Příběh Mravenčí věže – Antonín Nedval“. Než si dovolím z článku citovat, musím říct, že Mravenčí věž patří do The Best of Horoklub Chomutov.

V CAO News napsali : Štíhlý, osamělý a nedobytný kyj – to je Mravenčí věž v Rájci. Tato krásná věž, jako jediná, nebyla až do konce druhé světové války slezena, přestože svou vyzývavou nedostupností přitahovala všechny tehdejší lezecké hvězdy a horolezci kolem ní kroužili jako mlsní psi. Dokroužili až v roce 1949. Toho roku vylezl jako první člověk na Mravenčí věž tehdy třiadvacetiletý nadaný mladík ze Sokolu Chabařovice Antonín Nedval. Sám. Nikomu z jeho spolulezců se nepodařilo cestu přelézt ani „na druhém“, ztroskotali pokaždé již na vlastním nástupu. Prvovýstup byl tedy na světě, ale na vrchol se celé další tři roky, přes řadu pokusů, nikdo nedostal. Nedvalova cesta byla nad jejich síly.

Tak nějak podobně jako horolezci v padesátých letech, jsme kolem Mravenčí věže kroužili Šiška a já. Hledali jsme slabinu věže a střádali morál i brutál. Ale vypadalo to, že obojího nebudeme mít dost nikdy. Na začátku srpna, po našem návratu z Arca, jsme zase mlsně kroužili a k našemu kroužení se přidal i Honza Unger. Vylezli jsme pár cest na Mechovou věž a Koberce a Honza jen tak lehce nahodil udičku, že bychom tu Mravenčí zkusili. Vím, že je dobrý lezec a lákalo mě to, na druhou stranu věž vypadala vážně nedostupně. …. Rozpoutal se ve mně vnitřní boj. Váhal jsem, váhal, až se Honza rozhodl nastoupit do Východní cesty jištěn Luckou. Z povzdálí jsem sledoval Honzovo urputnou snahu u prvního kruhu a řadu pokusů dostat se do spáry vedoucí k pravé hraně, které skončily ústupem a slaněním.

O pár týdnů později jsme se doslechli, že se Ota Štejnar pochlapil, vyvedl Východní cestu a za ním Mravenčí věž zdolali Párek s Blahoušem Smrtihlavem. A protože rosničky předpovídaly krásné babí léto, zavelel Jirka Šťastný k útoku a 12. září jsme se sešli v Rájci u Blíženců i s Oťákem a Ráďou. K našemu velkému a nemilému překvapení byla Mravenčí věž v obležení. Horolezci ze Saska si přímo pod ní rozbili základní tábor, jeden z nich právě vyváděl velmi morálovou Starou cestu a ostatní postupně na druhém, ale občas i na prvním fousu  lezli na věž různé cesty i varianty. Dali jsme si tedy na okolní vrcholy na rozlezení pár cest. Některé nám poradila Raďule, která má v Rájci dost vylezeno a má cit pro hezkou cestu, některé jsme si vybrali sami. Zajímavá, i když asi ne nejhezčí byla „Ve znamení raka“ na Soudek, pískovcová pětka, která byla díky překroku z věžičky velmi fotogenická. Asi po hodině se Jířa postavil pod nástup Východní cesty VIIb na Mravenčí věž.. Ota nás ještě varoval, že si v cestě nelze ani na chvilku odpočinout a Jířa nastoupil. Z mého pohledu pohodlně cvaknul první kruh a velmi dlouhým natáhnutím chytil ostrou díru vlevo od spáry a valil k hraně. Cestou podezřele funěl a mně se začaly potit ruce, i když ze země to ještě pořád vypadalo jako pohodové lezení. Věž není vysoká a Jířa za chvíli seděl na vrcholu a dobíral mě. U prvního kruhu zmizely stupy a než jsem chytil tu ostrou díru, tak mně trochu nateklo. Pod druhým kruhem už jsem měl nateklé pořádné bandasky a byl jsem rád, že jsem nešel cestu na prvním, protože i když mozek dával rukám jasné pokyny : stisknout, držet, přitáhnout, v nateklých předloktích se jasné signály z mozku nějak zkomolily na zpotit, povolit, vypadnout. Dosednutí na vrchol jsem si opravdu vychutnal.

Šišku s Ráďou zaujala Stará cesta pana Nedvala tak, že za námi nešly Východní, ale nechaly si spustit lano do té první cesty, která na věž vedla. Prý je opravdu krásná. Ale vzhledem k tomu, že druhý kruh je tak vysoko, že prvolezci hrozí naprosto jistý vozembouch a smyčku není založit kam, budu ještě nějakou dobu střádat morál a brutál a kroužit a kroužit……..

Pekelného lezení v Rájci se 12.9.2009 zúčastnili : Jířa, Maruška a Fíla Happy Šťastných, Šiška, Broněk a Broník Bandasky, Dáda, ATom a Zuzanka Stránských, Oťák, Radůza, Klárka a Ondrášek Štejnarů.

Broněk