Sarcatal II

aneb co se do Jírova článku nevešlo
24.7. - 2.8. 2009
Autor: Bronislav Bandas

Letošní soustředění mládeže Horoklubu mělo jako každý rok výhradně lezecké cíle, ale nejen lezením je horolezec živ a o jiné zážitky nebyla nouze.

Pro nás začalo soustředění týden před odjezdem. Prasklo nám přední sklo. Zalepit nešlo a jet do zahraničí s prasklým sklem by se nám mohlo pěkně nevyplatit. Domluvili jsme si tedy výměnu skla a tři dny před odjezdem jsem potřeboval vyběhat papíry od pojišťovny. Ráno jsem přišel k autu a koukám, že mám prázdné obě pneumatiky na levé straně. „No to je nadělění, píchli jsme“!, říkám si. Dvě rezervy sebou nevozím a pumpu už dneska v autě skoro nikdo nemá a tak jediné co mě napadlo, je dojít na hasičárnu pro kompresor. Ve válcích mu vždycky zůstane vzduch a aspoň trochu gumy nafoukám, abych si nezničil disky. Táhl jsem ulicí kompresor jak brusič nůžek kárku, ale povedlo se a za chvíli jsem jel ke kamarádovi do servisu. Ten mi při hledání díry v dezénu vyprávěl, že píchlá guma je ještě dobrá, že nejhorší je boční průraz. Strašně špatně se opravuje a v Chomutově to dělají jen tři servisy. Za chvíli mi sdělil, že mám štěstí. Že, jeden z těch servisů, které opravují boční průraz je ten, kde právě jsem a to se hodí, protože mám obě gumy proražené z boku. Navíc mi oznámil, že to je zcela jistě propíchlé úmyslně. Oprava trvala asi hodinu a já celou tu dobu přemýšlel, kdo mě tak nenávidí. Papíry jsem vyběhat stihl a druhý den ráno jsem měl přistavit auto na firmu na výměnu skla. Ráno jsem přišel k autu ……gumy prázdné… a šel pro kompresor… jel do servisu….boční průraz …..hodina lepení…. „sakra kdo mě tak nesnáší, kdybych toho hajzla dostal do ruky“, ale nakonec jsme výměnu skla stihli. Den nato jsem ráno zkontroloval pneumatiky a hurá, obě byly dobrý. Naložili jsme rakev, narvali do auta dvě spousty věcí a vyjeli směr Cheb. Před Chebem se mi začal třást volant, a když jsme dojížděli k pumpě, už nám Jíťa Jansová ukazovala prstem na přední kolo. Záplata nevydržela. Bylo šest večer, všude už zavřeno a my stáli v Chebu s píchlou gumou. Super!! Telefonovali jsme na všechny známé, na čísla servisů a kde se dalo, ale všechno bylo marné. Nakonec jsme vyjeli hledat nějaký otevřený autohaus nebo dílnu a povedlo se nám najít mechanika v servisu, který si dělal na svém autě, a když viděl, v jaké jsme situaci, slíbil, že když do třičtvrtě na sedm přivezeme nové gumy, tak nám je přezuje. Ale kde vzít gumy? Hypermarket! V 18.40 jsme přijeli s dvouma letníma protektorama do dílny. Mechanik byl frajer. Neřekl ani půl slova a pustil se do práce. Zbylá část výpravy už mezitím odjela, protože bylo možné, že my odjedeme až v sobotu a dali jsme si sraz na obvyklém spacím plácku za Insbruckem. Zatím co mechanik pracoval, Šiška si od něj půjčila konvici, uvařila v dílně vodu, udělala Broníkovi kaši, nakrmila ho, nakojila, přebalila a převlékla do pyžama. Pak celkem logicky vymyslela, že na zadní nápravě máme lepenou gumu, ale z přední nápravy zbyla jedna dobrá, nelepená a že by bylo rozumné je prohodit. Protože to Šíša vymyslela, na mě bylo, abych mechanikovi ten rozumný návrh přednesl. Ani nijak zvlášť nereagoval. Jen potřetí zavolal své přítelkyni, že přijde později a v osm hodin jsme odjížděli s přezutým autem a s dvěma pneumatikama v klíně z Chebu. Gumy jsme si schovali kousek před Svatým Křížem za kapličkou a vyzvedli si je na zpáteční cestě. No, a protože od posledního soustředění uběhl rok, nenašel jsem spací plácek a dojeli jsme až pod Sluneční stěny u Arca a v sobotu ráno jsme se všichni sešli v první lezecké oblasti.

V kempu Daino v Pietramuratě mají, kromě jiného, jednu skvělou věc. Bazén. Místo jako stvořené na blbiny všeho druhu. Po horkém dni na skále přímo požehnání. Horoklubáci si zabrali místo u nejhlubší části a skákání, strkání se, a házení do vody tu bylo trvalým zdrojem radosti. Blbnutí jsme prokládali vodním pólem nebo zápasením. Jednou se Matěj s Martinem vrhli i na Bohouše, ale „starý pán“ jim ukázal, že stojí pevně na nohou. Našli se i jedinci, kteří skákali do bazénu ráno a ani se na to nesvlékali. To jsme si počíhali u umývárny na Týnu, která měla narozeniny a místo hobla udělala hopla a bohužel, si nestihla vzít plavky. Spolu s přáním od celé výpravy dostala i outdoorový dort, dokonce i se svíčkou.

Odpolední a večerní čas byl i časem nevyhlášené, ale urputné soutěže. Zase to způsobil Bohouš, který z auta vytáhl Slackline. Honza s Tomym natáhli lajnu za stanama a soutěžilo se, kdo dojde dál. Absolutně nejlíp si vedl Honza Stütz, který na lajně dělal různé triky, ale našli se i další, kteří lajnu přešli nebo přeběhli.

Velkým lákadlem pro zábavy chtivou mládež byly zábavní parky u jezera Garda. Gardaland se spoustou „suchých“ atrakcí a vodní park Caneva. A protože bylo vedro a Jansovi jeli do vodního parku, připojila se k nim většina výpravy. Vodní park je sice na jezeře Garda, od kterého jsme byli kousíček, ale jezero je tak rozlehlé, že jsme jeli 50 km. Taky tam byl hrozný nával. Jak jinak o prázdninách. Ale jak jsme se dostali dovnitř, každý si ty „své“ atrakce našel. Skluzavky, tobogány, vířivky a skoky všeho druhu. Zdaleka viditelná byla 30m vysoká skluzavka. Už jsem na ní kdysi byl a dodnes na to vzpomínám. Jak jsem při tom šíleném letu volným pádem zapomněl na rady plavčíka a do brzdícího bazénku vlétl velkou rychlostí s nohama od sebe a díku tomu poprvé v životě dostal klystýr, „a pořádnej“, jak by řekl doktor Grünstein z Dobrého vojáka Švejka. Samozřejmě jsme park zavírali.

Ne, že bychom v Pietramurata byli častými hosty, ale přeci jen jsme v městečku už několikrát byli a tak tady máme „svojí“ pizzerii. Výlet na pizzu už patři k tradici. Jako každý rok nás čekalo vynikající jídlo, skvělé perlivé Lambrusko a obsluha, která nás zas a znova udivuje. Celou tu dobu stále ta samá mladá paní s neuvěřitelnou pamětí. Nikdy si objednávky nepíše. Dvacet lidí. Jídlo a pití. A ona vždycky donese všechno, dá to před ty správné lidi a minule dokonce předvedla majstrštyk, když si holky přesedly a ona před ně stejně dala to správné jídlo.

Itálie a zmrzlina patří (aspoň pro nás) neodmyslitelně k sobě. Ještě snad nikdy neodjeli z okolí Arca, aniž bychom se nezastavili v Gelaterii za mostem a neprošli si městečko se spoustou horolezeckých obchodů. Díky pořádání světových závodů v lezení a spoustě lezeckých terénů v okolí Arco horolezectvím žije. Je to naše rozloučení s Itálií a soustředěním Horoklubu.


P.S. Znechucení přejištěnýma cestama a horkem, protáhli Broněk, Šiška a Honza Stütz noční návrat ze soustředění až do Tisé a hned ráno se přesunuli do Rájce. Díky dobrému tréninku se jim podařilo získat další vrchol do The Best a to Sokolí věž v Rájci, kterou zdolal Broněk stylem OS a Šiška krásným, odvážným RP.


 

Fotogalerie: Sarcatal II