Znáte svůj píseček?

Milan "Svinčo" Svinařík

Jednou si tak nezávazně plkáme na výkoňáku u Kocoura, když tu Broněk vyslovil geniální myšlenku na uspořádání oddílové soutěže „Seven Sumits“. Úkolem soutěžících by však nebylo vystoupit na nejvyšší hory všech kontinentů světa, tak jako je tomu v originále, ale na vybraných sedm tuzemských skalních věží. Hned se rozhořela vášnivá debata o tom, které by to měly být. Samozřejmě jsme vybírali ty nejobtížněji dostupné věže a to především z přilehlých regionů. A právě při této příležitosti jsme zjistili zásadní vědomostní nedostatky zejména z našeho vlastního „Krušnohorského“ písečku. Pravdou je, že naše hory se táhnou v délce cca 150km podél německých hranic, a že znát každý kámen je opravdu těžké, ne-li nemožné. Ale na druhou stranu, kdo z vás, Krušnohorských kvakerských pravověrců zná alespoň tři nejobtížněji dostupné věže české části Krušných hor? Možná se budete divit, ale jejich horolezecká historie není vůbec hluboká.

Primát v nedobytnosti nese žulová věž (na fotografii ta menší vlevo) v nedávno znovuobjeveném skalním městě nedaleko Hroznětína. Vede na ní jediná cesta od neznámého autora, který v ní zanechal jeden po domácku vyrobený borhák a na vrcholu slaňovací kruh. Autor využil jediné slabiny věže a to mělké trhliny ztrácející se v krystalovém rajbáku. Obtížnost se díky drolivosti krystalů postupně zvyšuje a nyní je na úrovni 6+. Skálu jsme pracovně pojmenovali Špičák a cestu celkem logicky „Stará“. Z náhorní strany je věž vysoká pouze 6 metrů, kdežto do údolí spadá 12 m vysokou stěnou. Z vrcholu je krásný výhled do podhůří Krušných hor. Tvar a struktura tohoto žulového monumentu prakticky vylučují možnost výstupu na vrchol z jiné strany. Nutno podotknout, že nebýt kalamitního polomu v r. 2006, tak by tato věž spolu s ostatními zůstala ještě dlouho ukryta před zraky kvakerů.

Druhou nejobtížněji dostupnou věží Krušných hor je nevysoká žulová věž Stříbrňák ve skalním městě Špičák u Stříbrné. U znovuobjevení tohoto skalního města sehrála opět klíčovou roli těžba dřeva, kdy se po vykácení části lesa vynořily skalní věže a masívy z lesního úkrytu. Fotogenický žulový monolit „Stříbrňák“, stojící na mýtině, je z náhorní strany pouze 4 metry vysoký, kdežto do údolí spadá asi 10 metrů vysokou stěnou. Na vrchol vede jediná cesta „Aplaus“ jejímiž autory jsou plzenští lezci M. Beránek, F. Mezera, K. Šolarová, Z.+L. Vaníkovi, které sem bůh ví jaký vítr zavál na podzim roku 2004. Jedná se o krystalový boulderový problém podél hrany s jedním borhákem, který autoři ohodnotili stupněm 6 a přidali hvězdičku za estetický dojem. Právem – je to moc hezká cesta! Co se týče dalších výstupových linií - i zde tvar a struktura skály prakticky zapovídají možnost snažšího výstupu na vrchol někudy jinudy.

Třetí nejobtížněji dostupnou skalní věží Krušných hor je tzv. „Čtyřhlavá věž“ jež se nachází opět ve skalním městě Špičák u Stříbrné. Tato celkem esteticky nezajímavá skála se nachází ve vzrostlém smrkovém lese a tudíž nese všechny atributy ortodoxního kvakeringu. Je zelená, plná jehličí, mechu a kapradí. Není z ní žádný rozhled. Nedá se ani kloudně vyfotit, proto není uvedeno foto. Vylézt na ní se dá nejsnáze poměrně drasticky vyhlížející cestou „Cejch 5“ od krušnohorce a extrémního hlínoleza Párka, který přijel spolu s Vláďou Štorkem zkontrolovat kvalitu zdejších mechů a lišejníků v roce 2005.

Takže shrnuto a podtrženo, všechny medaile putují do západní části Krušných hor, kamsi za horizont Klínovce. Žulové krasavice zcela jasně dominují v soutěži nedobytnosti a není se co divit, neboť k tomu mají „genetické“ předpoklady, na rozdíl od našich chomutovských „ortorulových lásek“.

A co vy ostatní šutroznalci z přilehlých regionů. Znáte svůj píseček? Jak je to s nedobytností věží v údolí Ohře, jak si vedou věže v Českém Středohoří, jak to vypadá v Labských pískovcích, jak si stojí věže v Českém ráji? Co vy na to -  Párku, Papouši, Cháro, Jarmilo?

LdS