Bouldercup Sněžník

Milan "Svinčo" Svinařík

Dle pověry „do hovna šlápnouti znamená štěstí míti.“ Přesně v tomto duchu jsem zahájil svoji  účast na boulderových závodech na Sněžníku. Protože jsem nikdy před tím na žádné takové akci nebyl, jsem lehce nervózní a patřičně zvědavý, co se z toho vyklube. Prvním překvapením, pominu-li mrazivé ráno a rozšlápnutý exkrement, pro mě byla velmi hladká prezentace, ačkoliv jsem nebyl dopředu zaregistrován. Kromě milého úsměvu od organizátorky jsem vyfasoval igelitku s veskrze praktickými dárky, z nichž se na místě nejvíce osvědčil průvodce a svačina. Tričko mi zabavila Květuška. Díky záškodnické akci Bandasovců máme na vlastní lezení jen pár hodin, neboť k nim odpoledne jdeme jásat do svatebního průvodu. A tak ihned po prezentaci kvapem vyrážíme do terénu. Přesně podle mých předpokladů jsme záhy zakufrovali a do závodního sektoru jsme dorazili později než ostatní a to ještě velkou oklikou. Ještě že jsem vzal pro ten případ mapu a starého průvodce, jinak bysme tam bloudili asi do teď. Okružní cesta ale nebyla úplně na škodu, neboť jsme si cestou prohlédli staré bouldrovací sektory, které nás již od pohledu též velmi oslovily. Bouldrovat jsme začali na kameni, jehož jméno je příznačné pro naše bouldrovací zkušenosti. Ten kámen se totiž jmenuje „Školka“ Chceme toho přelézt co nejvíce a tak se soustřeďujeme na lehčí cesty, což v našem případě znamená zejména pětky, čemuž  pak podřizujeme naše putování od balvanu k balvanu. Trochu jsem se bál, že na bouldrech budou fronty a stress, ale to kvantum lidí se tak nějak rozptýlilo po všech kamenech, že jsme nic takového nezaregistrovali, což bylo další milé překvapení. Vlastní charakter lezení po místních pískovcových balvanech je natolik „user friendly“, že si zde na rozdíl od Petráče parádně zalezla i Květuška, která sem jela původně jen coby doprovod. Zdejší matroš nás tak nadchnul, že si slibujeme, že sem budeme v zimě jezdit. A tak v euforii poskakujeme po kamenech a občas se zadaří i nějaký těžší kousek (relativně pro nás) nebo odvážnější hajbólek. Jenže čas neúprosně letí, zejména když se člověk dobře baví. Sotva jsme se rozparádili, odzvonilo poledne a tudíž je nejvyšší čas se urychleně přesunout na svatbu do Tisé. Pravda, moc se nám nechce, ale konáme v duchu pořekadla, „jez do polosyta, pij do polopita“ a pěšourem, tak jak jsme přišli, jsme se z bouldrovacího lesa zase vytratili. A parádní dojem z nevšední akce jsme si vzali jako suvenýr s sebou. Díky za něj!

LdS