Jizerské hory a jiné radovánky

Blahouš Kluc

23. - 24. 10. 2010

„Tak to je hustý“. Tápu po bytě a snažím se po včerejším večírku co nejdříve vystřízlivět. Za chvíli už volá Letoš, že čeká před domem. Nasednu do auta a pospícháme do Ústí pro „toho“ Páju. Po 08.00 hod. ho nabíráme a pokračujeme dál směrem do Jizerek. Těším se těším. Kolem 10.00 hod. se setkáváme na parkovišti v Bůh ví jaké vsi s Bédou z Prahy a jeho spolulezkyní Luckou přejmenovanou na Báru. Pospícháme někam do kopců po zelené stezce a snažíme se najít Divou Máru. Sluníčko osvětluje kopce, ale nějak  se vyhýbá naší stezce. To nám však neubírá na náladě. Vyjdeme na hřeben v domnění, že se jedná o nejlepší cestu a já, jako jediný nadšený turista, jsem všemi odsuzován. Ostatní se jen klepou na krásné polezení. Míjíme Hřebínek a dále se napojujeme na červenou turistickou – Točná, Pod ptačími kupami až zastavujeme u vyhlídky Krásná Máří, odkud klesáme do lesa na zastíněnou stranu kopce. O stezce si člověk může nechat jen zdát. Prodíráme se všelijakým porostem, kloužeme po mokré až zasněžené trávě a vypichujeme si oči rozbujněnými větvemi stromů. Nakonec nacházíme oku lahodící skalní útvar Malou a Divou Máří, kde se nachází krásné linie, nicméně díky mokrému mechu těžko přelezitelné. Letoš se pustí do spáry široké tak na stehno, ale po několika metrech se vrací, neboť si připadá jak na bruslích. Béda s Bárou přelézají Normálku, a pak zdolávají další cesty. Pavel si přelézá lehčí cesty sólo. Letoš se rozhoduje pro Jeskynní cestu V, která se skládá z komínu, ten se rozšiřuje, až lezec v exponované pozici pod vrcholem stojí v širokém rozporu. Poté se přilepí do sokolíku a vybrouzdá mechovištěm na vrchol. Parťák cestu přelézá s přehledem, ale já trpím, pláču a naříkám. Nohy nedám snad týden k sobě. Pak vylézá ještě Pavel. Nevím, čím to, ale mě přechází chuť na další dobývání vrcholů. Pavel se pokusí přelézt Kouzelný botičky VIIb, ale u prvního kruhu si mokrý mech vybírá svou daň a Pája cestu ve jménu zdraví raději vzdává. Pak Pája, Letoš a Bára překonávají ještě krásnou linii ve východní stěně. Jsme všichni vymrzlí a těšíme se do hospody. Vracíme se stejnou cestou a narážíme na balvan Vajíčko, který všichni přeskáčeme. Začíná se stmívat, a tak utíkáme do údolí. Cestou je srandy kopec.

Překrámujeme a vyrazíme do knajpy ke Kozovi. V hospodě je už několik rozjetých večírků a každý ho prožívá po svém. Já se dnes držím při zemi a cucám nealko. Kluci ale chlastu nic nedarují. „Báře a Lucce“ připravujeme tak inteligentní zábavu, že na to asi jedna nebo druhá nezapomene J. Pražáci kolem půlnoci zdrhají někam spát a já je po chvíli následuju. Ulehám pod stříšku ke králíkům. Po chvíli se mi do spacáku vnucuje nějaký klučina, tak ho rychle vracím na zem a pak usínám. Na chvíli mě probudí déšť. Ráno nás Letoš vytahuje ze spacáku. Je chmurno a nikomu z nás se do kopců nechce. Pavel nadhazuje, že pro tohle počasí je ideální Pantheon. Já jsem pro, a protože Letošák je rád, že je rád, tak se nebrání. Pražáci sice mají auto na parkovišti, ale jsou nenalezitelní a nedostupní. Dojíždíme ke krásným pískovcovým útvarům k „Panťáku“ na Malou skálu, na kterém se nachází zámek Vranov. Jsme zde první, a tak Pája představuje krásné linie. Začínáme na Květinové stěně VIIb. Materiál velice dobře tře a drží. Lezení se stává radostí, i když je poměrně zima. Poté se zde hromadí jiní lezci, a tak Pája leze Labyrint VIIIc. To není nic pro mě. Pája pokračuje v cestě Návrat VIIIa a my s Letošem bez pádu za ním. Vyrostl mi hřebínek, a tak se vydávám na krásné putování po hraně s názvem E55 VIIb. Jednou si odšlápnu do vedlejší cesty a v konečně fázi lezu trochu křečovitě, ale mé nadšení z přelezené cesty nezná mezí. Pavel po hlavě vlítne do šílenosti jménem Maestro IXb, přičemž nadává, že mu mrznou prsty, ale cestu přelézá celkem elegantně. Vznesu přání, že bych se rád vydávil na nějaké těžší cestě. Pavel vytáhne Pantheonskou krásku VIIIb, kde ve dvou místech z odsednutí vymýšlím kroky, ale ruce mám na prasknutí a nadšení mi teče z uší. Letoš tedy neodolá a cestu přelézá taky.

Když v blízké staročeské hospůdce jíme segedín a borůvkové knedlíky, tak to považuju za chutnou tečku za lezeckým víkendem. To bych ale nesměl být v partě s klukama. Cestou domů se odkláníme od trasy a vyjíždíme Ještěd u Liberce, kde se v bezprostřední blízkosti vrcholu nachází věžička  Krejčík, která je z jakéhosi kluzkého materiálu, asi křemene a řádně pokrytá mokrým mechem, až mi přechází zrak. Kluci berou lezečky, snaží se překonat Náhorní spáru V a já se kochám výhledy. Za půl hodiny jdou pro lano. Nakonec vítězí svaly a stojí oba na vrcholu. To je radosti  a já už klepu kosu. Najednou slunce zapadá a nám se nabízí nádherná krajina zahalena do rezavého závoje. Pak už konečně vyrážíme, Pavla vyhazujeme zase v Ústí a pokračujeme do Chomutova, kde čeká teplo domova. My si ale žijeme, hurá!

Blahouš Smrtihlav