Radosti domácích terénů

Blahouš Kluc

6. 7. 2011

Každou chvíli čtu „upoutávku“ na exotické oblasti, ale že se i v našich horách, tedy Krušných,  nachází linie hodné zřetele, je pro spoustu lidí tajemstvím. Určitě by si takové linie zasloužily více pozornosti. O důvod víc o nich psát, když přelezení jedné takové je pro mě zlomovým momentem.  Jedná se o cestu Jardovo trápení  6+ známou také jako Bongová spára na Kočku u vsi Pyšná. Když už nic jiného, tak jsou zde krásné výhledy po celém Chomutovsku. I když jsem cestu přelezl „nehodnotným“ stylem, tak jen doporučuju, pro všechny příznivce těžších a hlavně pestrých „horských“ cest.

Upocené ruce znovu a znovu zasouvám do sáčku s máčem, což klasik Letoš nerad vidí, ale … . Je horko a já zkoumám možný postup. Nejdříve se člověk zahřeje, jakoby to bylo potřeba v tom parném létě, na pilířku umořeném v jakémsi zářezu. Nechytovaté chyty jen těžko potěší. Nicméně po překonání prvních tří, čtyř metrů se člověk může zajistit do nýtu. Dosažení prvního nýtu se mi daří kupodivu bez problémů. Nicméně překonání dalšího metru je otázkou několika pokusů. Sám nad sebou kroutím hlavou, ale je třeba cestu pochopit. Parťák mě sleduje a čeká, kdy se na to vybodnu, ale nic mě netlačí a kousnu se. Jdu dál do koutku a nade mnou se nachází menší převísek, stačí uspořádat nohy a ruce a člověk se může zajistit do nýtu, který je umístěn ve stěnce pod dalším převískem. Dostat ruce do spoďáku v dalším převísku je už i otázkou přesvědčení. Sokol nedrží a chyt je vysoko. Nohy lepím na tření na nevhodně vrstvené skále a užívám chvatů ramene a nohou, které jsou pro mě novinkou. Po několika upocených a i nadějných pokusech konečně držím spodní chyt a levačku rychle zasouvám do začátku spáry, zajistím do nýtu a opět se nestačím divit. Znovu visím, síly rychle dochází. Konečně jsem však u třímetrové spáry, která je podstatou celé cesty. Letoš už vsadil všechny karty na to, že jdu dolů, ale já jsem ve svém živlu. Zkouším se napresovat do žábovice a párkrát odlítávám i pod převis. Už se tomu i po delším pádu oba smějeme. A já jsem konečně dozrál k rozhodnému pokusu. Levou nohu umisťuju do levé stěnky na lištičku a ruce do spáry. Daří se a pravou nohu konečně kopu pod sebe do spáry. Bezva, zvednu se a zapádluju a teď už mi to přijde daleko, a tak béřu připravený pětkový friend a vkládám do spáry. Jen pro jistotu za něj zatáhnu a on letí za směrem tahu po laně do údolí. Sakra, síly mizí před očima. A tak znovu pádluju a vsoukám do spáry nadějnější friend. V hlavě mi mizí všechny strasti normálního života. Vidím jen další metr nad sebou. Už nemám čas zkoušet friend a dřu se na konec spáry, kde funím do tmavé struktury skály a jen s vypětím všech sil se uklidňuju, lehce traverznu doprava a zajišťuju na poslední chvíli nýt, potom si vydechnu a srovnám nohy, ruce a adrenalin. Řvu na celé kolo, protože poslední metry byly opravdu bouřlivé. Udělám pár kroků, zajistím vklíněnec  a už vyšťavený se přihlouple ptám Letoše, kde jsou ty stupně, na které se můžu perfektně postavit. Nakonec i tento úsek přelezu, i když mě to stojí pár let života a konečně si můžu vydechnout a potěšit se dobíráním druholezce.

Nádherná cesta, super parťák, prostě paráda. Nechci polemizovat nad obtížností cesty, jen můžu srdečně doporučit, neostýchejte se a pojďte vyzkoušet své lezecké dovednosti na domácí terény. Člověk odtud neodejde s prázdnou, jsou tu i jiné hvězdičkové cesty, např. Zlatý sokolík, Vrkni nebo třeba Cesta dlouhých nosů.

12. 7. 2011

Téměř o týden později mě vyzvedává Broněk, se kterým si už dlouhou dobu dlužíme nějaký společně prožitý lezecky intenzivní zážitek. Broněk, aniž bychom se domluvili, míří na Bořeň v Českém Středohoří, další řekl bych naše domácí oblast. Chce mi představit hvězdičkovou cestu Teplickou 6+ na Pravém jižním pilíři, aniž by tušil, že v roce 2008 jsem za jednoho větrného dne seděl za kamenem a fotil ve vrchní části jeho boj v této pohledné linii. Tehdy mě uchvátila, ale … . Naštěstí mám parťáky, kteří mé hamounské období přehlédnou s úsměvem a nechají mě navázat se na ostrý konec. Tak nějak mám dojem, že přišla správná chvíle, dokonce se zdá, že narozdíl od ostatních rozpálených skal je koutová linie ve stínu. Navěsím na sebe snad deset kilo materiálu, protože se nerad bojím. Počátek zdá se býti položeným, jsou zde stupy na „celou nohu“. Žába se pohodlně zakousává do spáry v pravé stěně. Jsou zde příjemné možnosti zajištění, zejména vklíněnci. Cesta se pozvolna kolmí, i ty stupy se zmenšují. Pohybuju se nanejvýš obezřetně a pozvolna, jak plastický chirurg na ksichtě celebrity. Už  cítím, že se přiostřuje a tím se zhušťuje i mé jištění. Asi ve výšce 20ti metrů se nachází první kruh. Rukama jsem od něj na metr a člověk má pocit, že ne ho chytnout. Nakonec se daří a já bych si nejraději do něj odsedl. Pokušení odolám a snažím se stoupat dál. Najednou se dostávám do mrtvého bodu, pravou nohu mám úplně mimo těžiště na hraně pravé stěny. Broňka rozesměje moje prohlášení „A jsem v p..i.“. Kupodivu se snažím z mého oblíbeného místa kvaltem dostat. Nedovolím si žádné rychlé pohyby a jaká to nádhera, když stojím v rozporu jen na tření nohou a ono to drží. Jistím další kruh a následuje už jen lahůdková sekvence kroků, musím to nějak odšlapat, rukama si už příliš nedovolím. Konečně se přehoupnu na polici a opět si můžu vítězně zakřičet. Ke štandu už je jen lehké lezení. Opět naplněn jeden letitý sen. Ta symbolika, že cestu vylezu právě s Broňkem, je pro mě příjemným kořením. Protože zblbnutím mysli zapíšu nedopatřím do knížky Lovecká, tak jí musí vyvést parťák. Jeho ironická hláška, že ho štvou tyhle laciný pětky, na oplátku rozesměje mě. Jako lahůdku nakonec Broněk vyvádí opět hvězdičkovou cestu Hladký kout na Středním jižním pilíři.

Blagodan Radostíposkočič