Hovoř ke mně šeptem – Vysoké Tatry

Blahouš Kluc

Listopad 2012

Za svého života jsem mnoho nepřemýšlel o podstatě horolezectví. Články o oprávnění horského sportu, o chození s průvodci nebo bez nich, filosofické úvahy o alpinismu a podobné, to mne věru nikdy nezajímalo. „Výkon“, způsob, jak si počíná ubohý smrtelník, aby dospěl k horám, nekonečně bohatým, nesmrtelným, věčným, zdál se mi vždy něčím vedlejším. Kdyby se mne někdo zeptal, jaký má být horolezec, odpověděl bych, že má být opravdový, ušlechtilý a skromný. Vždy mě trochu mrzel „horský sport“. Příliš v něm cítím povrchnost. Nevyhledávejme horu jako lezecké lešení, hledejme její duši! Toť Dr. Julius Kugy ve své knize „Ze života horolezce“.

S tímto úryvkem se mohu ztotožnit až na první větu, neboť já o podstatě horolezectví přemýšlím. Možná je to dáno dobou, kdy jsem konfrontován s různými pojetími mnoha různých přívrženců horského prostředí. Asi nejvíce vnitřně bojuju s různými přikázáními, nařízeními a zákony, které ustanovil opět člověk, ochranou přírody jmenovaný. Já se toužím v horách pohybovat, aniž bych byl mučen vědomím, co zase za zákon porušuju. Přírodní zákony myslím jasně vymezují, co si člověk může v horách dovolit. Sám moc dobře vím, co se stane, když se poraním v opuštěné krajině, jak studí zmoknutí, jak se klopýtá za tmy a jak je příroda nekompromisní k člověku nepřipravenému pro pohyb v horách. Každá chyba se trestá a je to tak dobře … . 

Zažíváte taky ten pocit, že na vás někdo mluví, něco konáte a jste účastni nějaké události, ale stále máte v sobě tu touhu jít pryč, co nejvýš do hor, dívat se na tu krásu, být sám se sebou, uspořádat si myšlenky, nebýt rozptylován nikým jiným?! Znám jedno takové místo, které mi je milejší než všechna ostatní – Vysoké, resp. Západní Tatry.

12. 11. 2012 Balím věci, a ačkoliv termín v listopadu se zdá být pro pobyt v horách nejméně vhodný, tak předpovědi po období sněžení slibují stabilní počasí s rozumnými teplotami. Na web kamerách vidím kopce pokryté sněhem a mlhu, ale nedá mi to a vyrážím busem do Prahy, a pak vlakem do Štrby. Plán není pevně daný, odvíjí se podle aktuálních podmínek.

13. 11. 2012 Za svítání, které přes mlhu nevidím, vystupuju z vlaku. Vypadám na tom opuštěném nádraží s batohem trochu divně. Zubačkou se přemísťuju do Štrbského plesa, kde je viditelnost ještě horší. Ještěže to tu znám, tak šlapu k lesu k červené značce. Všude je vlhko a nevlídno a po sněhu ani památky. Řekl jsem si, že mám dovču, a tak nepospíchám. Prohlížím informační tabule, kterými je opatřena stezka na Popradské pleso (1494m) a napájím se z pramínku, který cestou potkávám. Na Popradském je mrtvo, vidím jen personál, který na mě překvapeně civí. Odskočím si a raději odkráčím do neznáma. Napojuju se na modrou značku a s nejasnou představou cíle se prodírám přes zavlhlé kameny na stezce do nitra Mengusovské doliny. Nádherný vzduch a svěží voda mi dodává energii, ale něco mi chybí. Sluníčko. To zahlédnu vysoko nad sebou někde pod Satanovým plieskem. Hned mě nakopne a já pospíchám výše. Najednou se dostávám nad hranici mlhy a nechám se laskat paprsky slunce. Jak osvěžující. Po levé straně se vypíná výrazný skalní masiv s Baštami, Satanem a dalšími. Ten je pokryt sněhem, ale jinak sníh postrádám. Naopak mám pocit, že jsem v období příjemného jara. Konečně se dostávám k Veľkému Hincovo plesu (1944m), kde je hladina vody rozvlněna silným větrem. Mengusovské štíty jsou zahalené v mracích, které se různě přeskupují a vlní. Nemůžu se toho divadla vynadívat. Musím se pořádně obléknout, protože mi okamžitě mrzne celé tělo. Po levé straně vidím serpentinu na teď už mnou vytýčený cíl Vyšné Koprovské sedlo (2180m), a kdyby to šlo dále, tak na Koprovský štít (2367m). Cesta je pokrytá sněhem a od sedla je vrchol zahalen v mracích. Pomalu stoupám a dívám se na tu měsíční krajinu pod sebou. Vše má v tom slunci takový kovový lesk. Sníh je na cestě nepříjemný, chvílemi je rozbředlý, pak zamrzlý, někdy je pod ním led. Zatím ale nechávám mačky v batohu. Najednou slyším povědomé „pfffffuuu“. Rozhlédnu se a vidím dva kamarády kamzíky. Zamávám jim a pokračuju ve výstupu. Konečně se dostávám do sedla. Jsem zcela pohlcen mrakem. Viditelnost není dobrá, ale rozhodnu se pokračovat, dokud bude terén schůdný. Vystoupám až na evidentní předvrchol a zde zvažuju, co dál. Sníh je čím dál horší a terén se mi v té mlze zdá být špatně schůdný. Možná na mě padne i odlehlost místa a vydávám se pár desítek metrů před vrcholem zpátky. Dobře se orientuju po svých stopách a značkách, které jsem vytvořil při výstupu hůlkami. V sedle si obuju mačky, které mi dobře slouží na zasněžené stezce ze sedla. Sejdu pod Hincova plesa, Malé pleso je zamrzlé, a na závětrné straně konečně obědvám. Užasle nasávám energii místa a kochám se pohledy na celou dolinu. Z mého místa je patrné, že se mrak zastavil za Popradským plesem. Už jsem líný stoupat na Rysy, kde vidím také sníh, a tak sestupuju k Popradskému. Užívám si slunečný den. Dole jsem už kolem 14.00 hod., tak se odeberu na Symbolický cintorín. Je až zarážející, kolik je zde cedulek s odkazem na ukončený život v horách. Pročítám si pořádně každou cedulku, hlavně místo události a uvažuju nad příčinami skonu. Pak se doploužím k plesu, kde si vařím polévku a válím se při pohledu na Tupou a na západ slunce nad štíty Zlomiskové doliny. Najedený jdu na pivo do restaurace, kde na mě číšník v prázdné hospodě zírá, já na něj, takhle asi 10 minut, než mi dojde, že si pro pivo budu muset dojít sám. Nic se zde nezměnilo. Také se recepční zeptám, kolik by stál nocleh s vlastním spacákem. 15 euro mi přijde dost, tak jí poděkuju a po třech pivkách odkráčím pod přístřešek, kde je rovná dřevěná podlaha. Péřový spacák mi poskytne dostatečný komfort i v mrazivé noci (díky za půjčení Happy rodině).

14. 11. 2012 Za svítání mě probudí štěkot nespokojeného psa, tak odkráčím k plesu, nasnídám se a vyrážím po magistrále do Sedla pod Ostrvou (1984m). Povrch je suchý, i když ještě mrzne. Tuším, že bude nádherný den. Najednou vystoupám do sedla a odhalí se mi daleké výhledy do vnitrozemí Slovenska. To se utápí v kompaktní inverzi, jen v dáli vystupují vrcholky jiných pohoří jako ostrovy v moři. Chvíli vegetím u bivaku. Je tu krásně. Pokračuju po cestě složené z kamenů k Batizovskému plesu. Podcházím vrcholy Klinu, Končisté až dojdu k plesu, které je objímáno ze tří stran krásnými vrcholky, mimo jiné i nejvyšší horou V. Tater Gerlachovským štítem (2654m). Vrásky skal jsou vyplněné sněhem, což vytváří krásný kontrast s tmavou skálou. Voda z plesa stéká do údolí a dokresluje tak osamělou kulisu. Nasávám ten nerušený klid. Pokračuju dál až ke Sliezskemu domu (1670m), v podstatě je cesta s kopce. Zde rozvalím své harampádí vč. spacáku. Až v okolí hotelu potkávám skupinku lidí. Slunce mě dobíjí a asi nějak zaujmu jednoho staršího Ostraváka, který za mnou přijde. Nabídnu mu bonbón, on mně slivovici, povídáme o horách a medvědech. To je oblíbené téma každého návštěvníka Tater, zdá se. Po vydatném odpočinku sbalím fidlátka a hrnu si to kosodřevinou ve směru na Hrebienok (1285m). Cestou už potkávám pár lidí, také borce v tílku, s knírkem a odstávajícíma ušima. Nemýlím se a na mé „cześć“ odpovídá „Dzień dobry“. Docházím na Hrebienok a zírám na Lomnický štít (2633m), ten vrchol mám v hlavě už dlouho. Pozdní slunce ho krásně zbarvuje do rezava. Místy je pokryt sněhem a já se rozmýšlím nad cílem na druhý den. Za světla, pro pokročilý čas a únavu, bych už nestihl Zbojničku. Takže se uklidím na noc do Bilíkovy chaty. Důvodů je několik. Nejhorší je asi ta nuda ve spacáku, když se stmívá už v 16.30 hod. Taky zvažuju rizika spojená se zvýšeným výskytem medvědů v této oblasti a sprcha mi taky neuškodí. Milý recepční mi nabídne nocleh ve spacáku za 10 euro, pivo stojí 1,70 euro. Házím batoh na poval a jen s hůlkami jdu rozjímat k vodopádům. Pak se chci podívat na jednu výstupovou trasu na Slavkovský štít, tak stoupám k Rainerově chatě (1295m). Když k ní docházím, tak zažívám takové trochu pro mě zvláštní setkání. Z chaty vychází provozovatel chaty, kterého jsem zde potkal před 12ti lety, jak seká dřevo. Tehdy mě napadlo, že takhle by měl vypadat horal. Pokynu na něj a jdu dále. Zde opět potkávám 85letého Slováka, kterého pozdravím, ale on se místo pozdravu jen zastaví a z metru se na mě dívá, spíš zírá. Trochu znejistím a ptám se, co má být a jak mu můžu pomoc. Až po chvíli mi řekne, že nedoslýchá. Dáme se do přátelského hovoru, svěří se mi, že je zaníceným turistou, který obešel všechna pohoří v Čechách, Slováci jsou somáry, protože na rozdíl od Čechů neumí nic pořádně zorganizovat, kdo se chová na Slovensku špatně k turistům, je ko..t. Tím mě dost pobavil. Popřáli jsme si štěstí a já se ještě chvíli toulám a za tmy jdu na chatu. Uvařím si venku jídlo a sním o Lomničáku. Dozrává to ve mně. Jak to trochu půjde, tak jdu druhý den nahoru. Po několika pivkách v příjemném prostředí restaurace se válím v rozpáleném povalu. Docházím k závěru, že se mi stejně líp spí ve spacáku pod hvězdami.

15. 11. 2012 Balím věci, snídám a vyrážím promrzlou dolinou ke Skalnaté chatě (1751m). Až když vyjdu z pásma lesa, tak mě trochu ohřívá slunce. Pěkné výhledy jsou jen občas na Slavkovský štít, ale v hlavě mi hučí jiná touha. V předepsaném čase docházím bez setkání s živou duší k lanovce. Zde jsou jen dělníci. Vždycky se zde motala tuna turistů, ale ti jsou bez funkční lanovky bezvládní. Hurá. Měl jsem ráno jen vločky, tak dojídám poslední chléb a špek. Napájím se čajem, uklízím batoh za boudu a zcela nalehko vyrážím vstříc Lomnickému sedlu (2190m). Říkám si, že kam dojdu, tak bude dobře. Jen zapluju do kosodřeviny, tak zjišťuju, že nahoru vede serpentinová stezka. Občas je pokrytá sněhem, to ale nečiní problém. Nespěchám, ale vytrvale ukrajuju metry. Konečně jsem v sedle. Jsem omráčen krásným pohledem na štíty Velké a Malé studené doliny. Nemůžu se tohoto kamenného království vynadívat. Konečně si rozpomínám, proč jsem zde. Hůlky nechávám v sedle a stoupám po hřebeni. Nejdříve po stezkách, pak ale přeskakuju kameny, neboť jsou stezky pokryté sněhem a hrozí mi sklouznutí. Nakonec musím i lézt lehkým a členitým terénem. Mám možnost jít po hraně se západní stranou Lomničáku a obdivovat kompaktnost stěny. Ta je už pro „velké kluky“. Cestou potkávám dva řetězy, které ulehčí výstup, já je ale oblézám, abych si taky trochu užil žuly. Dostávám se pod vrcholovou hlavu, a přestože je počasí ideální, tak to musím otočit. Mám před sebou plochu sněhu a zdá se mi, že nekompaktní skalní hranu nebo obtížné lezení. Další řetězy jednoduše nevidím. Nahoru bych se možná dostal, ale dolů by to bylo o tlamu. A tak zamávám vrcholu opět pár desítek metrů pod ním a beze spěchu sestupuju. Nicméně nemám v sobě pocit zklamání, spíš cítím, že jsem se opět tak sžil s tímto kamenným světem, že se považuju za součást a s pokorou přijímám, co mi nabízí. Při sestupu slyším „pfuuua“ a odpovídám stejnětřem kamzíkům. Trochu si stačím zalézt na jedné několikametrové plotně, kterou jsem předtím oblezl „skrytým“ zářezem. V sedle si oddychnu a s úsměvem na rtech potkávám v serpentinách Čecha, který míří směrem nahoru. Má cepíny, helmu a vůbec je dost špičkově vybaven. Říká, že je z Krkonoš, má povolenku, medvědi asi spí, ochranáři zde hlídají většinou o víkendu, a když funguje lanovka. Chce vidět západ slunce na vrcholu. Hurá, romantici ještě nevymřeli. Hodně štěstí kamaráde. U boudy vezmu batoh a proti plánu jdu delší, ale hezčí cestou do Starého Smokovce  opět přes Hrebienok. Potkávám pár lidí, ale je to prostě nic proti sezóně. U Zámkovské chaty dobírám vodu a nejraději bych v Tatrách žil. Třeba se mi to někdy splní. Při západu slunce docházím do Smokovce, električka mi ujede před nosem, tak jdu do jídelny, kde halušky dělají jen o víkendu, tak si objednávám maďarský guláš. Ten by taky měli umět. A pivo. A langoš. A dvě slovenské soudružky s dětmi se mě opět vyptávají, odkud a kam jdu, a tak se s nimi bavím a nabízím jim bonbón. Električkou za 1,50 eura dorážím do Popradu a čas před odjezdem nočního vlaku využiju návštěvou Slovenské hospody, kde mají jen české pivo, protože slovenské údajně nikdo nechce. Já bych si ho třeba dal. Prázdné kupéčko, asi díky mé tatranské vůni, jsem uhájil až do Roudnice nad Labem. A v Chomutově, na nádraží, končí další krásný čas v horách. Jen neobratně dokážu popsat ty pocity při osamělém putování. Každý by měl mít své místo, kde se zastavil čas a myšlenky si poletují, aniž by je cokoliv rušilo.    

                                                                                                                                                              Blagodan      

             

 

Fotogalerie: Hovoř ke mně šeptem – Vysoké Tatry