Petrohradské padání - Sklárna 2012

Milan Svinčo Svinařík

 

Všechno je jednou poprvé a dvakrát do stejné řeky nevkročíš. To mě napadá při srovnání loňského a letošního PADání. Zatímco loňský, můj první ročník, pro mě voněl novotou po všech stránkách, letos už jsem byl na leccos připravený. Přesto však letošní ročník měl několik výrazných orientačních bodů, které se trvale zapsaly do mé šedé kůry mozkové. Tak jako loni mi utkvěla v hlavě žlutě zářící pampelišková louka, na které se rojila auta, stany a lidičky s bouldermatkama, tak letos to byla stínohra vzrostlého lesa s decentními květy šťavelu a také prapor s podobiznou Che Guevary vlající nad jedním z objektů Sklárny. Dalším nezapomenutelným zážitkem byl páteční koncert bluesové kapely BB band, kterou jsme nechtěli za živého boha pustit z pódia, a která se zachránila tak, že strčila mikrofon křepčícímu davu a po anglicku se vytratila. Tedy až na bubeníka, který pro rozvášněný dav bubnoval snad třičtvrtě hodiny v kuse. Další výjimečností byly večeře v objektu školy v přírodě. Člověk musel nejprve chvíli bloudit temným labyrintem chodeb, než nalezl velkou jídelnu s velkou kuchyní. U okénka stály paní kuchařky celé v bílém a s vlídným úsměvem podávaly lidem jídlo, které pro ně přes den navařily. Když jsem tam tak seděl u toho umakartového stolu, jako bych se přenesl v čase zpět do doby, kdy jsem chodil ještě na základku. A pak že stroj času neexistuje!

Co se lezení týče, měli jsme původně plán, nenechat se lapit prvními kameny, ale projít si celou oblast a vybrat si ty nejhezčí a nejlepší bouldery, dokud bude síla a kůže na prstech. Bohužel tento plán okamžitě ztroskotal, jakmile jsme dorazili k prvním kamenům. Myslím, že to byl balvan Koráb a jeho okolí, kde jsme zasekli a definitivně roztříštili svoje síly. Místní balvany nás zprvu překvapily tím, jak jsou na pohled hezké, místy vysoké a občas nedobytné. Oblé tvary, minimum chytů a hrubé krystaly – taková je zdejší žula. Klíčem k úspěchu je tření, tření a tření. Během těch tří dnů jsme si však na tento typ lezení zvykli a někteří z nás ulovili i nevídaně vysoká čísla. Petr Resch má na svých stránkách slogan:  „Je PADání závod nebo zkrátka prostor pro setkávání lidí stejné krevní skupiny?“ No, každý to má jinak, a podle toho vypadá i jeho počínání na kamenech. Zatímco já jsem typický lenoch a kochač a ploužím se od balvanu k balvanu, tak hyperaktivní Leoš se rozhodl vyhrát sběrače a pilně lítá po lese jako včela, aby opyloval co nejvíc žulových květů. Jeho snaha je korunována úspěchem a za svých 107 kvalifikovaných boulderů, které nasbíral během dvou dnů, vyhrál titul sběrače a tím se nesmazatelně zapsal do historie PADání. Jiným typem urputníka závodníka je Jaroušek, který baží po úspěchu v obtížnosti, a tak chodí po lese, drmolí mantru v podobě číselných kódů, a hledá co možná nejvyšší číslo, které by pustilo. Kdo hledá, najde a tak Jaroušek večer září úsměvem nad několika sedmičkami, což ho v celkovém pořadí vyneslo na 14. místo. Na to, že trénuje tak akorát počítačové hry, je to v téhle celorepublikové konkurenci docela slušný sportovní výkon, ne? Honza, Květa a já jsme se drželi spíš foťáku, i když i nám se povedlo leccos pěkného vylézt, ale nutno přiznat i zapytlit. To, že je PADání prostorem pro potkávání lidí stejné krevní skupiny se ukázalo hned v sobotu ráno, kdy jsem po mnoha letech potkal kamaráda z El Chora. Samozřejmě jsme tam potkali i spoustu nových tváří, přičemž nejvíc mi v paměti utkvěla skupina mladých kluků a holek z Norimberka, s nimiž jsme se neustále potkávali na balvanech, vzájemně hecovali a lezli. Ten nejmenší z nich běhal místní rajbáky téměř bez rukou, zatímco my se nemohli ani odlepit ze země. Pak mi utkvěla v hlavě ještě jedna veselá partička z Plzně, se kterou jsme se potkali na záludných kulatých balvanech Kuličky, kde jsme měli problém vylézt místní dvojku. Kuriózní bylo pro mě též seznámení s Jiřinou Čechovou, se kterou jsme si v zimě domluvili přes internet společný pobyt ve Fontáči, ale dosud jsme se neviděli osobně.  Když jsem při sobotním vyhlašování výsledků zjistil, že je vícemistryní ČR v boulderingu na přírodních kamenech, tak ve mně docela hrklo, s jakými že to závodníky tam jedeme.

Po páteční bluesové exhibici vyzněla sobotní hudební produkce tak trochu do ztracena a stejně tak i vyhlašování výsledků s následnou tombolou. Ale na celkový dojem z akce to mělo pramalý vliv, protože to hlavní byly přece bouldery a ty byly parádní. V okolních lesích je spousta dalších nedotčených balvanů a organizátoři slibují na příští rok jejich další „zúrodnění“. Takže se máme určitě na co těšit.

LdS

Fotogalerie: Petrohradské padání - Sklárna 2012