Dobyvatel zbytečna

Milan "Svinčo" Svinařík

Je krásné slunné ráno, jako vystřižené z katalogu babího léta. Stoupám po kamenité cestě a libuju si, jak svižně mi cesta ubíhá. Bodejť ne, když mám na zádech jen bouldermatku. Za zákrutou míjím rodinku turistů. Už z dálky vidím, jak se jejich děvče pohybuje ztěžka po nerovném terénu a tuším to, co se mi záhy potvrdilo, že má tělesný handicap. Prohodili jsme s jejím otcem pár slov, cože to mám na zádech za almaru a k čemu je to dobrý, a pak pokračujeme každý za tím svým. Za pár minut stojím před svým vysněným balvanem. Zcela ponořen do svého světa nevnímám nic než sebe a kámen. Hlavou zní mantra: „Musíš tam vylézt, musíš, za každou cenu! Nevidím, neslyším a jako umanutý se deru ze všech sil na vrchol. Bylo to o fous, ale povedlo se! Cítím se šťastný! Teda aspoň si to v tu chvíli myslím. Už se mi nic nechce, a tak ulehám na okraj vyhlídkového masívu. Dívám se do sytě modrého nebe a poslouchám tlumené štěbetání turistů. Mezi nimi rozpoznávám dva povědomé hlasy patřící otci a děvčeti, se kterými jsem se ráno míjel na cestě. Tak i oni nakonec dorazili až sem na vrchol. Koukám, kde jsou, a k mému překvapení leží jen pár metrů ode mě, na samém okraji skály. Otec leží zády na holé zemi se skrčenýma nohama, dívá se do nebe a soustředěně jí cosi vypráví. Děvče, sedící zády k propasti, opřená o jeho nohy, se ho drží za ruku a se šťastným výrazem ve tváři hltá každé jeho slovo. Zírám fascinovaně se zarosenými skly na ten výjev a v tu chvíli mi plně dochází význam toho, co chtěl Reinhold Messner říci tím, když o sobě pronesl, že se cítí jak „dobyvatel zbytečna“. Je krásný slunný podvečer, jako vystřižený z katalogu babího léta a já sestupuji zvolna po kamenité cestě…