Horkýže Svatošky

Verča Dvořáková

V pátek těsně před 17h mi „zcela nečekaně“ zazvonil telefon… . Letoš se Zuzkou stáli před domem a čekali na mě, chystali jsme se vyrazit za punkovou kulturou a následným lezením do Karlovarska – konkrétně na koncert Horkýže Slíže do přírodního amfíku v Lokti a na popolézáníčko na Svatošky…. A tak jsem všeho nechala – to znamená, že jsem upustila na zem všechny - obě upatlané štětky od barvy na topení zn. Primalex, nechala nedolakované topení žít vlastním životem a  letěla dolů do sklepa s nadějí,  že tam objevím nějaké ředidlo a odpatlám si alespoň ruce, což se zadařilo – technický benzín byl nalezen. Po rychloočistě jsem začala ve zmatené rychlosti sbírat naštěstí už připravené věci na víkend, najít boty, nezapomenout si do nich vzít usušené vložky, ponožky a pak hurá nasedat.  Všechny naše věci se krásně vešly do kufru a bylo tam ještě i dost místa pro Bártův bágl, které nakonec nebylo potřeba, protože náš původní spoluúčastník zájezdu výlet odřekl kvůli nenadálému sobotnímu povolávacímu rozkazu nastoupit takříkajíc do rachoty.

Tak jsme vyrazili coby trio. Po bližším ohledání v autozrcátku se mi na obličeji objevilo ještě trošku bílé barvy a trochu i ve vlasech, tak jsem s tím chvíli zápasila a nakonec  i vyhrála. Počásko vypadalo ze začátku slibně, dokonce na nás koukalo i sluníčko, jenže jak jsme se přibližovali blíže a blíže Karlovým Varům, mráčků a oblačnosti a vody padající z nebe poněkud přibývalo.  Ale co, přeci nejsme z cukru, déšť nás nemůže rozpustit, maximálně může snížit počet koncertu chtivých nadšenců a pokazit nám lezecké plány na víkend, které málem nevyšly i tak. Jak tak projíždíme kolem Varů, stočila se řeč na lana : „Máte někdo lano?“…  „Ne, já mám matroš.“…  „Zuzko, máš lano?“ … „Bárt měl vzít lano...“ , „Já chtěla vzít lano, ale…“ … prostě jsme neměli žádné lano, to jsme tedy horolezci. Mně se povedlo vůbec si nevzpomenout na můj „lanový plán“ – lano mám v autě, tak jsem si říkala, nač ho tahat do baráku, a pak zase z baráku, až pojedeme, jen ho přehodím z auta do auta… a ono nic. Situaci nakonec zachránil Letoš – má ve Varech kamaráda Františka, který nám půjčil dokonce 2 lana, čekaly na nás druhý den v hospůdce naproti Svatošským skalám. František je prostě dobrota.

Když jsme dorazili do Lokte, chvilku jsme hledali vhodné místo, kde bychom mohli bezplatně a bezpečně nechat auto, postavit stan a co nejkratší cestou se dostat na koncert. Průběh hledání jsme museli na chvilku přerušit – příroda se hlásila o slovo, a tak jsme vystřelili z auta (hlavně my zástupkyně ženského pokolení) do deště. Zastavili jsme u sice momentálně mokrých, ale jinak pěkných skalek, na které jsme se ale ten den mohli maximálně tak dívat. Ale nevadí, pátek byl ve znamení  hudby, tak jsme kroužili dál a našli parádní místo, ale pořadatelé nás slušně vykázali, dobrá, jedeme dál. (Jakýsi mladík byl docela překvapen či v šoku, když na něj Letoš z okýnka vybafl „čau…“ a on na to rozpačitě „dobrý den…“). Místo jsme našli, nacpali do batůžku nějaké pláštěnky, termosku s kafíčkem, do ruky deštník a PETku s pivkem, a protože jsme měli asi hodinu náskok, šli jsme se producírovat po městě a kochat se krásami středověké architektury.

Před vstupem do amfíku fungovala „nemilosrdná“ kontrola, všechno své jste museli vypít, nebo zahodit, tak k nám přišel jakýsi Slovák, jestli prý známe Tatranský čaj a už nám naléval, navíc do skleněných panáků, které ocení hlavně páni.  Byly na nich pěkné slečny v prádle, které stačilo přejet prstem a prádlo zmizelo. Tak jsme byli zase o trochu veselejší a za moment o deštník chudší – s deštníky vstup zakázán, alespoň nad termoskou se slitovali.

Ze začátku to vypadalo, že účast bude kvůli neustále popadávajícím kapkám deště slabší, ale nakonec se ukázalo, že fanouškům Horkýže Slíže déšť rozhodně ani trochu nevadí.  Zuzka alias Susana se zhostila role fotografky – kameramanky, tak se těším na výsledek. Byli tam vskutku zajímavé „exponáty“ na focení – například bandička omladiny vybavená metrovými brčky a kýblem plným Mojita. Předkapely taky stály za poslech – vždycky mě dokáže překvapit, když vidím zpěvačku drobné postavy a slyším, co dokáže s hlasem. Snad čtenáři odpustí – názvy mi asi vypršely z hlavy. Koncert měl pořádný náboj, v kotli to vřelo, že to i chvíli vypadalo, že bude nějaká bitka, ale žádný strach – měly jsme „bodyguarda“ Letoše, který vždycky včas zabránil tomu, aby nás zasypal kymácející a padající houf punkáčů nebo pankáčů, či jak se to vlastně píše. Na muziku se tak skvěle tancovalo, že jsem ani nevnímala déšť a tancovala v tričku. Pravda, byl to trochu Woodstock – kalhoty a boty se převelice spřátelily s bahýnkem a nechtěly za žádnou cenu od sebe, což mělo za následek mírné znečištění Letošovo vozidla, kam jsme se po koncertě přesunuli na afterparty, vylovili z kufru další ionťáky a do rádia pustili jak jinak než Horkýže Slíže! Ještě než se tak stalo, jsme se stihli přesunout na to místo, které se nám tak líbilo, ale byli jsme původně vykázáni – tentokrát už tam nikdo nehlídkoval.

Druhý den ráno jsme vstávali s refrénem „Silného refrénu“ na rtech a už nás to nepustilo celý den. Hodinky ukazovali 11:00 hod., což je docela pozdě, tak jsme se začali balit směr Svatošky. Asi po hodině mi přišlo fakt divný, že mám na mobilu čas 10:00, který byl nakonec správný – oněch 11:00 byl jakýsi světový čas někde na Marsu, což nás potěšilo – den nebude tak krátký. Vyrazili jsme hledat další ideální místo na parkování , co nejblíže ke skalám a koho nepotkáme,  Máru Dvořáka a celou bandu vodáků rafťáků, kteří  nám nabídli raftotaxi až ke skalám! Po cestě jsme okoštovali jablkovici a úžasnou klidnou romantiku líně tekoucí řeky narušila snad jen představa opravdu dlouhé polezecké procházky zpět k autu.

Po vylodění jsme si zašli pro lana do hospůdky a zdrželi jsme se tam i na polévku. Postupně se tam objevili všichni členové raftového týmu a taky Jarouš, který se k nám po pátečním zapíjení narození kamarádova děcka dle dohody přidal a doplnil nás do sudého počtu. A měl s sebou i lano, takže nakonec vše dobře dopadlo – ve 4 lidech jsme měli 3 lana, kdo by to byl čekal. Vylezli jsme si pár pěkných cest, v mezičase se schovávali před deštěm pod kdejakým mini převískem. Zuzka stačila nakrmit rohlíkem i jakousi hladovou kachnu, která nám přišla bez jakékoli bázně dělat společnost a stihli zahlédnout z vrcholu Kopejdovic duo, které pak přišlo ke skalám i na kus řeči. Počasí se nijak zvlášť nelepšilo, tak se lezení překalibrovalo na záchrannou akci – výlov zarezlého a hlínou už dost zasypaného frienda. Mise dopadla úspěšně. Věděli jsme, že cesta bude dlouhá, tak jsme to zabalili a šli se ještě ke Svatošovi na rozloučenou občerstvit a zahřát. Napadlo nás, že bychom si mohli trochu dopomoci a nechat se dovést k autu. Jarda parkoval podstatně blíž ke skalám než my. Takže jsme se podělili o náklady na pohonné hmoty a podvečerní turistiku si nechali rádi ujít. Škoda jen, že jsme tím pádem nemohli zavítat na Loketskou věž, která na nás vykukovala z levého břehu při naší plavbě, ale nevadí, je na co se těšit příště.

Cesta zpátky se nesla v duchu Horkýže Slíže (jak jinak…) a opravdu nás lákalo udělat si ještě jednu kulturní zastávku v Kadani v Orfeu, kdo že to tam měl mít koncert? To by asi nikdo neuhádl - Horkýže Slíže! Už by se zdálo, že z nás budou fakticky skalní fandové, ale nakonec jsme tento nápad nechali pro tentokrát být a naším cílem byla cesta domů.

Na závěr bych chtěla poděkovat za pěkný výlet mým spolupachatelům, zážitků bylo tolik, že mě to přimělo kóóónečně něco naťukat do PC a podělit se o to i s ostatními prostřednictvím naší oblíbené Mantany. Nechť sa páčí!                                                                                                    Veronika

Fotogalerie: Horkýže Svatošky

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz