Jizerská tatrmánie

Pepíno Kotyk

Zdravím horoklubáci, pro naše něžnější polovičky tu mám dietní kůru, pro gaučové prognostiky adrenalin.

Letošní zima je dosti vrtkavá a nejednoho milovníka zimy zklamala. Nikdo neví nač se těšit, co naplánovat!

Dlouho jsem byl v očekávání ne nějakou akci na skyalpy. Avšak z některých předem sešlo z počátku pro nedostatek sněhu a později z důvodů pracovních.

Čekal jsem na čerství sníh, což se dostavilo v podobě stálé oblačnosti, která dle předpovědi měla být díky větru dosti proměnlivá. Těšil jsem se, že by mohlo prosvitnout i slunce. Na tuto dobu jsem si plánoval výlet na Sněžné Věžičky.

Rozhoduji se na večer vyrazit a svou výletní cestu započít v oblíbené Bartlově chatě (pozdější první část cesty, nazvané pro své expediční podmínky, nazvané JizerskáTatrmánie).

Jedu z Liberce do Raspenavy vlakem. Zde čekáme neplánovaně na autobus do Bílého Potoka. Díky místním se nezneklidňuji je to poslední spoj, jak se dostat pro ně domů. Lehce sněží s mírným větrem. S akademickou čtvrthodinkou autobus přijíždí „Hurááá!“

Konečně na Bártlovce procházím verandou a vstupuji do lokálu, kde je živo. Štamgasti u výčepu a zbytek na place. Přisedám k místním s očekáváním objednaného piva, které vzápětí při výstupu vypotím. Potřebuji nějaké volty na cestu. Tlacháme u stolu a seznamuji se s Piškotem a Červajzem (místní lezci).

Jsem odhodlán o půlnoci vyrazit. Přede mnou odchází osmi členná skupina lezců. Chystají se přespat na Sedmitrámovým mostě anebo někteří dál ke Smědavě.  Vybaveni sněžnicemi se postupně vytráceli z lokálu. Jako poslední odchází jeden člen, který byl už v dost podroušeném stavu. S čelovkou do strany, rozepjatou péřovkou a kletrem na jednom rameni,  nám významně dával najevo jaký jsou borci, když jsou přespat ven.

Všichni kamarádi  jej minuli, ať už taktéž ve zkroušeném stavu či o něco lehčeji. Hoši již svou voltáš dobyli dokonale.

Jen on stojíc nad naším stolem nás svými hláškami bavil. Nejprve jsme jej párkrát upozorňovali na opouštějící kamarády, avšak k jeho stavu jsme jej slušně vykázali. Nikdo netouží po hledání osmi týpků po Jizerkach. Dopíjím a loučím se s osazenstvem, Všichni jsme se odchodem skupinky dosti obveselili.

Již nasazuji pásy dozapínám kletr, otevírám ventilaci a vyrážím vstříc nočnímu dobrodružství. Získávám strojové tempo. Žádná vrcholná rychlost! Jsou zde zapadané stopy a já je nahoru opět prošlapuji. Až sem na Hájený potok je cesta znatelná v závětří vzrostlých stromů. Do zad mi svítil měsíční svit přerušovaný větrem hnanými mraky. Začíná přituhávát.

Od Hájeného potoka začíná lopota. Stoupání se zvýšilo a cesta ve svahu se zúžila. Podtrženo sečteno kde již nejsou znát zaváté stopy po přede mnou prošlých dobrodruzích, kteří si udělali výlet během dne. Jen ve vodotečích potoků je vidět jak a kde nejspíše překonávali strouhu. V jinak balvany poseté cestě jsem nenarazil na kámen a to ani při míjení těch nevětších. Nabízí se mi krásná scenérie. Pode mnou se drží nenší opar mraků a nade mnou se valí celá obloha, která nechává sem tam zahalit měsíc a nad ním ozářené měsíčním svitem stratusy. Snaha o zachycení měsíce mezi mraky mi dává možnost odpočinout si, chtělo by to stativ!

Mraky postupně klesají a já se dostávám pod klínový vrch.

Zde jsem zakufroval v domění že jsem již na vrcholu jsem na svažité cestě předčasně odbočil. Asi po jednom kilometru cesta končila. Ne že by to dál nešlo, ale jak? Dál nejspíš podle hranice chráněného území značená dvěma červenými pruhy na stromech. Dva jsem zkraje zahlídl ale dál jsem nepokračoval. Věděl jsem že bych se po vrstevnici dostal na Frýdlantské cimbuří. Vracím se, vědom si svého omylu. Na té svážnici musí cesta vést někam dál přes ní, brzy jsem musel odbočit ze stoupání. Tady v tom svahu to opravdu nejde, prodloužil bych si vzdálenost a hledat za snížené viditelnosti na navátých stromech značky či odhadovat cestu jsem si netroufl. Zpět překonávám tři obří zadky a jednu obryni. Jedná se o překonávání zavátých potoků. „Pánové a dámy, když prošlápnete, zaboříte či vypnete lyži, jste v .....! Vyhrabat se z potoka při tom množství sněhu není nic příjemného.“ Rub a líc této minely je v tom že, nakonec jsem se dostal po větru a bez sněžení zatím co zpět se nám rozesněžilo fouká mi do ksichtu, alespoň to mám již sám sebou prošlápnutý. Dorážím na místo kde jsem předčasně odbočil, využívám té chvíle k občerstvení. Pokračuji dál ve svahu a v závětří smrčků rozpoznávám záváté stopy. „Je to tady.“ Stále stoupání mě utvrzuje o správnosti směru. Terén se opět láme a za hustého sněžení si místy přisvěcuji, abych se ujistil směru cesty. Dorážím na rozvodí. Zde odbočuji doprava a dál na Předěl. Je tu jedna sněhová pláň a směr či cestu si člověk musí odvodit od místy sotva vyčnívajících stromků. Potkávám první tyč, nejsou však pravidelně za sebou. Dostávám se mezi větší stromy a zde je cesta čitelnější. Nastává známé: za támhletou zatáčkou, tak za támhletou a pořád nic. „Konečně ta pravá.“ Pak vidím cca tři sta metrů světlo. Měl jsem za to, že tam projel kazbojler upravující magistrálu. Po příchodu na zahlédnuté místo mne ve větrné chumelenici vítá odpočívadlo na Předělu. Místo kazbojleru to byli dva chlapíci z Vrchlabí, kteří se vydali na přejezd Jizerek. Dopřáli si tepelný komfort, postavili si stan v odpočivadle. Žádné kotvení ve větru, zaváté krysy či odhazování sněhu. Po občerstvení a doplňění tekutin uléhám na lavici vedle stolu. Opět se osvědčila moje stoletá na zakázku šitá péřová mumie. Ráno by člověk spal, kdyby byl ženská, ale jako chlap jsem musel vstát a jít si ulehčit. My ty ženský zkrátka přechčijem. Ještě jednou se zavrtávám a vyčkám až budou kluci stávat. Ještě než jsem opět usnul přejel kolem nás kazbojler upravující magistrálu s letmým zastavením si nás osvětlil hledáčkem  a co si mysleli si domyslete.

Kolem půl osmé vstáváme, dáváme si snídani a já mám možnost si s někým poklábosit. Chlapy by chtěli do Oldřichova, s přespáním na Bílé Kuchyni. Když jsem jim řekl že to zvládnou bez přespání byli nadšený. Vydali se s krysami na běžkách. Následovalo balení a cesta na Smědavu, Knajpu a dál na Čihadla, Tetřevky, Máří, Hřebínek, Bílou Kuchyni, Poledník do Oldřichova.

Dálší průběh mého výletu již není pro vás nijak výjímečný. Ale věřím , že včerejší JIZERSKÁ TATRMÁNIE o něčem poučila a ve většině pobavila. Ahoj někdy dovi

horám zdar

Jizerskokrkonoškýkrušnohorec Pepíno – pro Párka           z hor