Hrabu. Hrabeš? Hrabeme!

Broněk Bandas

Hrabeme! Hrabeme! Výkřik zněl naléhavě a zrychlený pohyb všech přítomných naznačoval, že naléhavý skutečně je. Lopaty zuřivě bušily do těžkého sněhu a v místech, kde se pod vrstvou sněhu dala tušit hlava, Letoš ohromnou silou vyhrabával vzduchovou kapsu. Na stanovišti, kde probíhala asi „nejhezčí“ část zimní metodiky Horoklubu, nebyla o napínavé okamžiky nouze.

Jako všechny akce Horoklubu, má i zimní metodika své vrcholy i horší roky. A nenarážím ani na počasí, ani na množství nebo kvalitu lektorů. Mluvím o stále se snižujícím počtu účastníků. Pro nás, v Horoklubu délesloužící, byla bezesporu jedním z vrcholů metodika ve Vysokých Tatrách. Nejen kvůli výcviku, ale i kvůli duchu společné akce, večernímu posezení a prostředí, kde metodika probíhala. Už několikrát jsme se na výborových schůzích pokoušeli vymyslet a připravit metodiku, která by oživila toho společného ducha Horoklubu, ale vždycky jsme naráželi na problémy s cenou, materiálem na výcvik nebo dostupností místa výcviku. Ale zatímco byl rok 2013 pro zimní metodiku jeden z těch horších, zároveň byl zásadní pro metodiku roku 2014.

V roce 2013 jsem se zúčastnil jako lektor zimního výcviku hasičů v Krkonoších. Protože sedím (co se lezení týká) na několika židlích, ještě v průběhu výcviku hasičů už jsem spřádal plány na podobný výcvik, ale s Horoklubem. Důvodů bylo hodně. Jak už jsem psal, stýskalo se mi po podobné akci jako byly Vysoké Tatry. Pak tady byla dostupnost i atraktivita Krkonoš a to, že jsem měl možnost si předem zmapovat místa pro výcvik. Docela příznivá byla i cena ubytování na Výrovce. Ledopád pro nácvik lezení v ledu byl nalitý přímo na zdi chalupy. Převěj byla za chalupou. Všechny zimní dovednosti se daly zkoušet v okruhu necelých 50 metrů okolo Výrovky! A mé propojení s hasiči nám otvíralo veliké možnosti materiálového i lektorského zabezpečení metodiky. Nakažený mým nadšením se výbor Horoklubu už v roce 2013 rozhodl, že tedy ty Krkonoše zkusíme. Ale když přišel čas metodiku vyhlásit, čekali jsme s opravdu velikým napětím na ohlasy z oddílu. Metodika v posledních letech přeci jen nezažívala ty nejlepší časy.  Ale ohlasy byly a bylo jich hodně. Víc, než jsme si mysleli. Dokonce víc, než jsme měli na Výrovce zamluvených míst! Ještě teď mám radost. Nastal veliký organizační kolotoč. Jídlo, doprava, ubytování, materiál, spousta mailů. Už příprava na zimní metodiku, která proběhla v tělocvičně v Kadani ukázala, že učit a zkoušet bude co. Výsledek našeho konání se pokusím popsat v následujících řádcích.

Osobně jsem za velký tahák Výrovky považoval přes 10 metrů vysoký ledopád s možností lezení na fixním laně. Potvrdilo se mi to hned v pátek odpoledne, kdy Blahouš s Jardou Bábovkou, Longem a Dickem posíleni pivkem a panáčkem nevydrželi a do večerního šera a mlhy vyrazili s čelovkami led oblézat ze všech stran. Led byl v obležení i celou sobotu a část neděle. Ale metodika byla nejvíc zaměřená na laviny a vyhledávání a páteční večer byl ve znamení přednášky na téma lavin a hlavně výuku zacházení s lavinovými vyhledávači. Výuku vedl můj kolega a kamarád Tomáš, který si pro nás připravil nejen přednášku, ale i prezentaci, videoukázky a praktický výcvik. Po pátečním večeru jsem kohokoli (kromě Blahouše, Dicka, Ivánka a Petra Brandla, kteří si večer prodloužili do čtyř do rána) mohl uprostřed noci probudit  s tím, ať vyjmenuje Svatou trojici a místo Otec, Syn a Duch Svatý bych slyšel „Pípák, Sonda, Lopata“.

Sobota byl den nejintenzivnějšího výcviku. Pravda je, že sněhu nebylo moc. Ale oproti jiným horám a nížinám ho bylo dost. Dost na to, abych vyhrabal metr hlubokou jámu, v které si všichni zkoušeli, jaké to je být pod lavinou. Tuhle disciplínu jsem měl vyzkoušenou s hasičema, takže už jsem věděl, co těch 80 cm sněhu nad hlavou dokáže s člověkem udělat. Při metodice jsem to opakoval asi stokrát, ale někteří z vás s námi nebyli, tak to zopakuju po sto prvé – 80 cm je dost! Nebyla to žádná sranda. Ode všech jsme vyžadovali naprosté soustředění. Nebyl tam prostor pro legrácky. Ostatně když jsme z jámy před časovým limitem vyhrabali hned prvního chlapa - pobledlého a s mírně nepřítomným výrazem v obličeji, žádné legrácky už nepřišly. Možná se vám to nezdá, ale třeba budete mít možnost si to zkusit v roce 2015. A ještě zmíním pravidla, podle kterých výcvik  probíhal : celé tělo v jámě, na sobě 80 cm sněhu (cca 150 - 200 kg), po zasypání upěchování sněhu váhou dvou osob a pak vydržet 1 minutu. Každý mohl dát „z laviny“ sondou signál Letošovi, že je zle a pak přišlo to, co je v úvodu článku: „Hrabeme, hrabeme!“ Ti, kteří byli na povrchu, ještě měli za úkol sondovat tělo zasypaného a každý si pod sněhem užil i sérii šťouchanců lavinovou sondou. Nebudu vypočítávat, kolik lidí pocit zasypaného zaskočil, kolik nevydrželo. Ti, co si to zkusili, vědí, o čem mluvím.

Jířa dostal na starosti takovou šikovnou věcičku, která se jmenuje ART. Zapůjčili nám jí kluci z Namche. Kdo ovládá ARTa, ovládá čtyři zahrabané vysílače a může simulovat jednoho nebo víc lidí zasypaných v lavině. Vysílač se navíc „vypne“ až po zásahu sondou. Díky tomu, že jsme měli kromě tří oddílových vyhledávačů ještě dalších 12 půjčených od hasičů i se sondama a lopatama, cvičili u Jíři vyhledávání jednotlivci, ale i skupiny a to včetně sondování. Laviniště nebylo velké. Asi 40x30 metrů. Ale nasondovat zahrabané vysílače nebylo jednoduché. Zvlášť když Jířa pustil všechny čtyři vysílače najednou.

Další stanoviště dostal na starosti oddílový pedagog Blahouš. Pravda, po prohýřené noci nebyl úplně fit, ale bezpečně vedl výuku při lezení v ledu, ukázal všem výroku Abalakových hodin i jištění ve sněhovém svahu ze štandu tvořeného cepínem. Bohužel za chalupou nebyla sjezdovka, kde by se tahle disciplína dala cvičit, ale kam se na nás hrabe mizerná, na sníh skoupá  zima. Už kdysi jsme na výuku jištění přes cepín použili na Sfingách u Měděnce sáňky. Tady jsme to zopakovali a půjčili si od hasičů velikou záchrannou vanu s lyžema a v ní se jezdilo. Jenom mě Tomáš prosil, ať jí nezničíme. Jedinkrát jsem opustil své stanoviště a šel se podívat, jak se cvičí u Blahouše. Překročil jsem horizont a uviděl velikou oranžovou vanu, jak odjíždí nebržděná směrem ke garáži rolby a táhne za sebou chuchvalec lana s cepínem. Usoudil jsem, že tohle radši vidět nechci, pomodlil se ke Svaté trojici a vrátil se. Ale všechno dobře   dopadlo. Jen Blahouš nevydržel psychický tlak, kterému jsou pedagogové vystaveni a celou třetí skupinu cvičících nazval bandou debilů, čímž všem způsobil nebývalé veselí. Při sobotním večůrku se pak třetí skupina dala velmi dobře rozeznat, protože se zásadně oslovovali „debile“.

Ale do večůrku je ještě daleko. Přichází na řadu nácvik vytažení spolulezce po pádu do trhliny. Královská to disciplína. Prudce se lámající svah za chalupou se na výcvik pádu do trhliny přímo nabízel. Nechci tady nějak mentorovat jak je důležité výcvik pravidelně opakovat. Ale ti, kteří už tahání z trhliny znali z metodik na Sfingách, tady byli zjevně ve velké výhodě. Věděli totiž, že „oběti“ pádu do trhliny umí za lano pořádně vzít, protože už to sami zažili nebo alespoň viděli jak „oběť“ stahuje do trhliny zachránce, marně se snažícího zaseknout cepín nebo zakopnout do sněhu špičky bot. Stejné to bylo i to krásné sobotní odpoledne. Několik zachránců, zřejmě ve snaze zúrodnit svah za chalupou, vyoralo za všeobecného veselí a povzbuzování parádní brázdy směrem k simulované trhlině. Musím říct, že to byly jediné okamžiky za celý víkend, kdy došlo v oddíle k rozkolu: část přítomných hlasitě fandila mocně za lano tahajícím „obětem“, část fandila marně brzdícím zachráncům. Došlo také  (zase jako na Sfingách) na testování hbitosti a postřehu zachránců – to když do sněhu špatně zahrabaný cepín rotujíc opouštěl brázdu tvaru písmene T, těsně míjejíc zachráncův obličej.  Povedlo se dokonce i vyrobení štandu z pytlíku na mačky – samozřejmě předpisově zahrabaného. Všeobecné veselí a nadšení ukončilo přicházející šero. Zůstalo ještě hodně těch, kteří si vytahování nevyzkoušeli, ale čas neúprosně letěl a na nás čekala poslední disciplína, která se mou vinou nečekaně zvrtla.

Rozdílný odpor, který klade lavinové sondě lidské tělo oproti třeba kamenům, klackům nebo zemi, je potřeba si vyzkoušet. A ještě jednu věc jsme si museli zkusit. Vyhrabat zasypaného. Protože kdo si to nezkusil, neví, co lavinová záchrana obnáší. S pomocí Letoše a Pavla jsme vycpali veliký vak na nosítka dekama, zformovali ho do tvaru lidské postavy a zahrabali dva metry hluboko. Původně mělo být „tělo“ vybaveno i pípákem, ale protože bychom mátli dalším signálem skupinu, která dělala vyhledávání, udělal jsem si jen do sněhu značku. Přišel večer a všichni společně jsme šli to „tělo“ vyhledat. Dívky šly sondovat a kluci po nich hrabat. Značka, kterou jsem si odpoledne udělal do sněhu, dávno zmizela, ale měl jsem pocit, že si pamatuju místo, kam jsme figurínu zasypali. Holky sondovaly a sondovaly a sondovaly a …. a nic. Pak nahlásily pozitivní sondu a opravdu to vypadalo, že pod sněhem ve správné hloubce je cosi, co klade měkký, pružný odpor. Kluci začali horečně hrabat. Šlo o minuty. Postupně se vystřídali všichni. Byla to tvrdá, nepříjemná, vyčerpávající dřina, na jejímž konci nás čekala jen pružná větev kosodřeviny! Už, už jsem se viděl, jak v neděli místo výletu na Sněžku přehrabávám několik metrů kubických sněhu a hledám vypůjčený obal na nosítka. Naštěstí Lidka tak dlouho šťourala sondou do sněhu, až o dva metry dál nahlásila pozitivní sondu a už zcela nemetodicky se nám podařilo obal a tím pádem i mě zachránit.

Kdo by už teď čekal večůrek, byl by zklamaný. Upřímně říkám, že celou dobu, co píšu tenhle článek, se chystám všem poděkovat, jak byli ukáznění. V půl osmé byla celá skupina na přednášce o trhacích zkouškách odsedávek, pádovém faktoru a rázové síle. Super parta, která si ten konečně následující večůrek opravdu zasloužila. Večůrek, který tancem, podlézáním stolu, nějakou tou kapkou ohnivé vody, hraním do rána a povídáním o všem možném i nemožném spíš připomínal poslední slanění a já cítil tu pohodu (toho společného ducha, jak říkám) podařené akce Horoklubu.

Program metodiky už předem počítal s tím, že v neděli bude hezké počasí a vyrazíme na Sněžku. Jak jsme objednali, tak bylo a šlo se – Verča, LeToš, Kachna, Puding, Pavel, Lidka, Šiška, Ivan a další. Byly i výjimky. Deivina si při nácviku brždění cepínem zchromila nožku a tak na Sněžku (kromě závěrečného úseku podél řetězů) jela na vypůjčených saních.  Každý si poslední den užil po svém. Honza Franc vyrazil na skialpy, někdo do pivovaru na Luční boudu, někdo jen tak na výlet. Každopádně to byla hezká tečka za metodikou a neúprosně se blížícím sestupem do všedních dnů.

Protože jsem metodik a přichází chvíle nějak celou akci vyhodnotit (kladné ohlasy z pléna byly!), dovolím si na závěr připojit něco metodického. Oba citáty jsem už použil v článku v roce 2012, ale jsou tak univerzálně platné, že určitě nezestárly :

  •          Metodika je obecně pracovní postup (metoda) nebo nauka o metodě a souhrn doporučených praktik a postupů.         Zdroj : Wikipedie
  •          Souhrn obecných pracovních postupů na samostatnou akci v horách nestačí. Metodika je nutný základ, který je určitě potřebné mít a pravidelně si ho opakovat, ale navíc je potřeba  získat zkušenosti z akcí se zkušenějšími lezci a  nepodceňovat další pravidla pro lezení ve vysokých horách.

 

 

Zimní metodiky Horoklubu Chomutov konané ve dnech 21. - 23.2.2014 na chatě Výrovka v Krkonoších se zúčastnili : Lidka, Pavel, Blahoš, Renča, LeToš, Pája, Petr, Deivina, Ivan, Verča, Easy, Veronika, Petr B., Jířa, Maruška, Fíla, Broněk, Šiška, Luciferka, David, Dick, Long, Kachna, Pepíno, Martina, Puding, Jarda bábovka, Jakub, Edita, Nikola, Zdenda Kruťas, Lenka a Honza

 

P.S.  Poděkování za to, jak metodika proběhla, patří všem účastníkům. Větší poděkování pak patří Tomášovi Saifrtovi z Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje za pedagogickou i materiální pomoc, provozovatelům Výrovky Míše Šťastné a Píďovi za příjemně lidský přístup a Jířovi, LeTošovi a Blahoušovi za kus práce, který odvedli.

 

Broněk

Fotogalerie: Hrabu. Hrabeš? Hrabeme!