Přechod pohoří Fagaraš 2014

autor: Kozel

Přechod pohoří Fagaraš nacházející se v Rumunsku jsme plánovali již před cca 25 lety, ještě s Jirkou Grosmannem (náš vedoucí turistického kroužku TK-B). Tak jsme se letos cca po čtvrt století konečně vydali na tento klasický trek. Vyrazili jsme ve složení já (Kozel), má dcera Terka, Petr Fridrich a Péťáš s Denisou.

 

1. den (22. 8. 2014) – odjezd

Původně jsme plánovali jet autobusem, mezinárodní linkou, ale do poslední chvíle nebyl znám přesný počet účastníků zájezdu. Po odseparování odpadlíků již nebyly k dispozici místenky na námi zvolený termín, a tak jsme se rozhodli jet autem. Sice v pěti nic moc pohodlí, ale zase jsme sebou mohli sbalit plno nepotřebných krámů, které se nám na hřebenu pěkně pronesly. Po počátečních zmatcích (zapomenuté pohory, výměna peněz na poslední chvíli apod.) jsme kolem šesté vyrazili směrem Brno – Bratislava – Budapešť – Rumunsko. Česko, Slovensko jsme profrčeli, Maďarsko přes noc za poslechu čardášů v maďarštině (zhruba asi 3 hodiny v kuse).

 

2. den (23. 8. 2014) – příjezd do Rumunska

 Z Maďarska do Rumunska jsme přejeli přes hraniční přechod Nӑdlac ráno kolem páté hodiny. Na přechodu jsme vyměnili eura za lei, koupili rumunskou dálniční známku a pokračovali dále do Aradu, odtud po nové super dálnici směr Timişoara, pak standardní silnicí na Lugoj a čím dále horší silnicí přes průsmyk do města Deva, pak zase dálnicí až za město Sibiu. Odtud po celkem slušné silnici podél pohoří Fagaraš, které bylo v mracích, a tak jsme ho vůbec nezahlédli. Celý rozlámaní, hlavně osazenstvo zadní části vozu, jsme kolem poledne dorazili do Zӑrneşti. Zde jsme zaparkovali na plácku u nádraží, kde jsme se pustili do balení batohů a redukci zásob a oblečení. I přesto batohy měli kolem 25 kg, holky měli batohy s poloviční váhou. Takto nacpané bágly jsme odnesli na perón. Já s Denisou jsme jeli zaparkovat auto na googlem vyhlídnuté parkoviště u horské chaty Plaiul Foii. Zbytek výpravy hlídal bagáž na nádraží. Chata Plaiul Foii se nachází cca 12 km od Zӑrneşti v údolí mezi pohořím Fagaraš a Piatra Craiului. Parkoviště se nám zamlouvalo, ale přesto jsme zašli za majitelem místního bufetu a domluvili se s ním, zda by nám auto týden nepohlídal. Bez problémů souhlasil, a když jsem mu dal flašku Becherovky, tak hned otevřel vrata a nechal nás zaparkovat uvnitř zahrady. Moc jsem si oddechl, neboť týdenní zanechání auta jsem se docela obával. Hned jsme se vypravili pěšky na nádraží, chvílemi jsme i popoběhli a zkoušeli stopovat. No naštěstí nás vzalo hned druhé auto, mladá rumunská rodina se dvěma malými dětmi vzadu. Denisa se věnovala konverzaci a já odpočíval. Byli jsme vysazeni hned u nádraží, naši hlídající už popíjeli místní lahváče.

Asi za deset minut nám odjížděl vlak do Brašova. Hned co jsme sedli do vlaku, tak jsme se pustili do jídla. V Brašově jsme maturovali s koupí lístků, neboť ve většině rumunských vlacích musí být zakoupena i místenka. Měli jsme již předem vybraný spoj, ale nebyli jsme se schopni s paní prodávající lístky domluvit na námi požadovaném spoji. Po delší době nám paní vysvětlila, že námi zvolený vlak již ujel, neboť jsme si zapomněli přeřídit hodinky, a že jsme v jiném časovém pásmu. Po hodině čekání Brašovském nádraží, kde jsme si připadali v době před 25 lety u nás. Ve vlaku jsme se rozvalili hned v prostoru u dveří, sic místenky byly jinam. Průvodčí, když viděl naše batohy, svačinky a lahváče, tak nás nechal být a občas nás potajmu pozoroval.

Tímto ač novým vlakem, přesto děsnej courák, jsme se drkocali něco kolem 4 hodin, tak není divu, že jsme všichni vytuhli. Vystoupili jsme ve stanici Podult Olt a opět jsme čekali hodinu na další spoj. Chlapská část výpravy navštívila místní putyku, vždy jsme koštovali pouze rumunské pivo, i když většinou měli i české. Všichni jsme se shodli, že to Rumuni mají pivo docela dobré.

Na stanici jsme také poprvé poznali zdejší toulavé psi, tedy takovou nádražní odrůdu, každému psovi něco chybělo, tomu kus ocasu, jinému kus nohy. Náš poslední vlak byl špinavý motoráček, ještě s dřevěnými lavicemi, za jízdy to vypadalo, že se každou chvíli rozpadne. No naštěstí jsme s ním jeli pouze ¼ hod do stanice Valea Marului. No stanice Valea Marului je spíš zastávka s železničářským domkem s obsluhou a nikde žádná vesnice. Však na nás dva železničáři koukali, jak kdybychom spadli z nebe. Když se ptali kam jdeme a my odpověděli, že chceme jít přechod Fagaraše, tak ani pořádně netušili, kde začíná stezka. Ale na druhou stranu nám hned nabídli, že můžeme v domku přespat. Začínalo se stmívat, a tak jsme nabídku přijali. V bývalé čekárně jsme si ustlali na zemi. Před spaním jsme ještě pojedli venku na lavičce za neustálého otravování toulavých psů, též nádražní odrůdy. Ještěže jsme spali pod střechou, v noci přišla šílená bouřka.

 

3. den (24. 8. 2014) – stanice Valea Marului – sedlo Saua Corbului

Nemohl jsem dospat rána, jakmile se rozednilo, hned bych vyrazil na cestu. Ostatní ještě byli zalezlí ve spacácích, tak jsem aspoň vytáhl mapu, študoval cestu a dělal jiný rachot, abych ostatní zbudil. Po určité době se mi to podařilo. Posnídali jsme v čekárně na karimatkách při současném balení batohů. Rozloučili jsme se s nádražáky a vyrazili na trek.

Cesta vedla podél tratě, odbočku na zkratku jsme naštěstí minuli, jelikož jsme si nebyli jistí, tak Petr vytáhl svůj mobil a dle mapky jsme pokračovali dále. Došli jsme k druhé odbočce a začali stoupat, což byla vlastně náplň dnešního dne. Zpočátku pouze lesem, takže výhledy nic moc, zato jsme viděli na cestě čerstvý medvědí trus. Hned vzápětí jsme s Pétášem na čele narazili na divočáka, stál cca 10 m před námi. Zařval jsem jak tur a kanec zdrhnul. Od té doby jsme se drželi spolu, občas někdo písknul či bouchnul hůlkami o sebe. Počasí celkem ušlo, chvíli sluníčko, chvílema se honily mraky. Kolem poledne se zatáhlo, zrovna jsme na zarostlé louce nabírali vodu, když začalo bouřit a pršet. Schovali jsme se do polorozpadlé pastevecké chýše. Krčili jsme se všichni v pláštěnkách i s batohy pod kouskem zbylé plechové střechy, naštěstí slejvák trval necelou hodinku. Kdo měl, si vzal návleky a vyrazili jsme mokrou travou zpět do lesa a zase stoupali.

Po dvou hodinách jsme konečně dorazili nad hranici lesa. Les skončil znenadání a objevila se rozlehlá horská louka. Vydali jsme se přes ní azimutem k nejbližšímu vrcholu. Na oblý hřeben jsme vylezli již za mlhy a začínajícího mrholení. Jelikož jsme našli celkem rovné místo, postavili jsme stany a pustili se do vaření. Dojídali jsme již za deště. Večer jsme strávili v našem stanu, kde jsme se cpali slaninou se sýrem a troškou pálenky. Před západem slunce i dokonce přestalo pršet.

 

4. den (25. 8. 2014) – sedlo Saua Corbului – sedlo za Vf. Gârbova

Ráno bylo vydařené, pěkné rozhledy do krajiny pod Fagarašem. Řeka Olt, kolem které jsme se předevčírem trmáceli vlakem, byla pod závojem mlhy. Celkem rychle jsme měli sbaleno a šlapali vzhůru.

Sluníčko nám svítilo na cestu a brzo jsme potkali stádo ovcí. S pasákem jsme se dali do řeči i popili pálenky, evidentně mu nechutnala. Něco jsme nafotili, hlavně Terka myslím, že máme vyfocené všechny psy na Fagaraši a blízkém okolí.

Dále jsme stoupali po travnatých kopečkách k vrcholu Budislavu. Cestu jsme si opravdu užívali, každou chvíli jsme se kochali krajinou, pásli se na borůvkové plantáži a ujídali z batohů, abychom si je ulehčili. Konečně jsme dorazili na vrchol Budislavu (2343 m), z něho byly vidět i nejen skalnaté partie Fagaraše vrcholy Serbota a Negoiu, ale i stádo pasoucích se koní.

Mírně jsme sestoupili do sedla Portita Avrigului a odtud strmě dolů k jezeru Avrig (2007 m). Opět jsme byli v mracích a mrholilo. S radostí jsme shodili batohy. Půlka výpravy šla hledat vodu a druhá zatím uvařila čaj. Při čaji a sušenkách jsme se rozhodovali, zda zůstaneme u jezera či budeme pokračovat.  U jezera bylo krásně, tedy až na zákoutí za velikánským balvanem, u kterého jsme právě vegetili. Bylo zde smetiště konzerv a sklenic, mezi kterými se bohužel i vyjímaly plechovky od Hamé apod.

Bylo pouze kolem čtvrté hodiny, rozhodli jsme se, že ještě kousek popojdeme. Následoval úsek šikmým traverzem v prudkém svahu místy zajištěného řetězy. Vrchol Gârbova (2188 m) jsme obešli zprava a dorazili jsme do pěkného sedla, před námi se klikatila pěšina na vrchol Scara (2306 m). Měli jsme toho dost, a tak jsme se utábořili, pustili se do vaření a odpočívání. Proměnlivé počasí se čím dál víc zhoršovalo, s Petrem jsme ještě sestoupili cca 200 m výškových metrů k potoku pro vodu, nahoru jsme již šli za tmy. V sedle s námi ještě byl manželský pár z Polska a za tmy dorazil pár z Rumunska.

 

5. den (26. 8. 2014) – sedlo za Vf. Gârbova – Strunga Ciobanului

Noc byla větrná, chvílemi jsem myslel, že stan i s námi uletí do doliny. Rumunskému páru se větrem stan totálně složil, tak hned za svítání překotně balili. Ráno bylo mrazivé a nikomu se nechtělo ze stanu. Balení stanů v takovém větru bylo opravdu úžasné, Petra švihla poletující šňůrka do oka a do konce treku měl malé móňo. Přechod vrcholu Scara do sedla Saua Scӑrii byla klasická jebanice v mlze a mrazivém větru. V sedle jsme okamžitě zapadli do nové refuge, kde jsme vzbudili místní osazenstvo tvořené třemi rumunskými kluky. Pustili jsme se do vaření čaje a debatili jsme s Rumuny o dalším úseku, kteří nás při takovém počasí o jeho absolvování odrazovali. Po čajíčku jsme se rozloučili a venku se rozhodovali jak dál.

S Péťášem jsme se shodli, že sami bychom pokračovali po hřebenu přes vrcholy Serbotu a Negoii. Ale vzhledem k děvčatům jsme zvolili náhradní cestu spodem přes chatu Negoii a štrbinu Strunga Ciobanului zpět na hřeben. Ze sedla jsme se tedy vydali po cestě značené modrým křížem dolů. Hned pod hřebenem vítr ustal a čím níže jsme klesali, tím se oteplovalo, až jsme ze sebe svlékali, co se dalo. Kolem dvanácté jsme dorazili k chatě na úžasném místě. Chata byla otevřená, ale bez jakýchkoliv hostů. Na chatě vařili pouze ráno a večer, nakonec se nám paní podařilo přesvědčit a udělala nám vajíčka, která jsme zapíjeli výborným rumunským pivem. Venku bylo již krásně, tak jsme se přesunuli ke stolům ven, kde jsme se slunili a s Péťášem jsme si pochutnávali na kávě.

Nakonec se tato varianta nejevila až tak špatně. No moc se nám nechtělo, ale vydali jsme se na cestu směr štrbina Strunga Ciobanului. Traverzovali jsme zpočátku lesem, a pak kosodřevinou po úzké pěšině plné můstků přes strže s výhledy do doliny pod námi. Prostě úžasná cesta většinou po rovině, taková oddechovka, která končila nad hangem s rovným placem a přírodním amfiteátrem s vodopády a pohledem na vrchol Serbota. Krásné místo na odpočinek a případný bivak.

Nu pouze jsme zde vegetili a s leností koukali na následující výšvih. Jelikož nám nic jiného nezbývalo, tak jsme se vydali dále. Po prudkém stoupání jsme se dostali do boční dolinky, kde již byla vidět štrbina Strunga Ciobanului. Počasí se opět kazilo a představa, že nás chytne déšť či bouřka někde ve štrbině, nás přesvědčila, že radši zabivakujem zde. Mezi kameny jsme upravili místo, že se tam nacpaly naše stany. Dost se ochladilo, a tak jsme hned po večeři zalezli k nám do stanu a mastili karty.

 

6. den (27. 8. 2014) – Strunga Ciobanului – Lacul Capra

Ráno vypadalo, že se počasí opět umoudřilo. Ještě za snídaně jsme pozorovali stádo kamzíků. Hned na úvod dnešní etapy nás čekalo překonat štrbinu Strunga Ciobanului , která je zajištěna řetězy. Nu, jak řekl Petr, aspoň trochu adrenalin, který ale zrovna Terka nemusí. Děvčatům jsme s Péťášem batohy přenesli, a tak jsme přechod štrbiny absolvovali dvakrát (ještě jednou s našimi batohy).

Další úsek k jezeru Lacul Cӑltun (2153 m) se zdál nekonečný, neboť jak jinak se opět zkazilo počasí. Takže za mlhy a mrholení jsme přetraverzovali skalnatou dolinu a přes hřeben sestoupili k jezeru. (No, ještěže jsme si tento úsek nechali na druhý den, včera by to byl asi pěkný opruz). V postarší refugi u jezera již vařila trojice rumunských turistů, ale i tak jsme se vetřeli dovnitř a vařili jsme čaj, abychom se trošku zahřáli. Po odpočinku jsme vyrazili dále po hřebenu na vrchol Lӑitel (2390 m). Mezitím Terka někde splašila toulavého psa, a tak jsme měli dalšího do party. Vrchol jsme dobyli za mlhy, škoda, určitě z něj musí být hezký výhled.

Trasa dále pokračovala po pěkném místy skalnatém hřebeni až k vrcholu Paltinului (2399 m). Z vrcholu jsme sestupovali směrem k jezeru Lacul Bâlea (2030 m), zde vede známá Transfagarašská magistrála. U jezera začíná tunel na druhou stranu hřebene. Je zde též velké parkoviště, spousta stánků a též mototuristů. Jakoby mávnutím proutku se vyčasilo a z hřebene jsme měli komplex u jezera Lacul Bâlea jako na dlani. Sestup byl opravdu ošklivý, žádná pořádná cesta, spíš samé erozní rýhy vzniklé od davů, které zde podnikají „výstupy na hřeben“.

Po čtyřech dnech na hřebeni mě zde připadalo přelidněno. I náš nový člen se zde v davu ztratil (naštěstí). V první fázi jsme koupili plechovkové pivo a usedli venku ke stolu. Po chvíli se do nás pustila zima, a tak jsme se přesunuli do jedné ze zdejších lepších restaurací. Ceny v přepočtu na Kč vycházely slušně, a tak jsme se pustili do vybírání v jídelním lístku, objednávání a následné konzumaci přinesených dobrot. Po jídle jsme s Péťášem neodolali kávě a meruňkovému koláči. Mezitím Denisa s Petrem šla dokoupit na tržiště podél silnice docházející zásoby chleba a na ochutnání místní sýry a vyuzené maso.  Též jsme dokoupili petku místní kořalky na dlouhé večery ve stanu. Opět se začínalo kazit počasí, a tak jsme se radši vydali vzhůru na hřeben k jezeru Lacul Capra (2249 m).

V půlce stoupání se totálně zatáhlo a spustil se liják, nasadili jsme pláštěnky a spěchali k jezeru, kam jsme dorazili totálně promočení. U jezera bylo celkem dost stanů, ale nakonec jsme si vybrali celkem obstojné místo, rychle jsme postavili stany a začali svlékat ze sebe mokré oblečení. Terka prohlásila, že to je první místo, kde se dá vykoupat, a že jsme stejně mokří a šla do jezera. S Petrem jsme se tedy nedali zahanbit a provedli rychlou jezerní hygienu. Péťáš, který vrtěl hlavou, nakonec též neodolal studené koupeli ve studeném lijavci. Ve stanu bylo příjemně, ale vzhledem k dešti jsme dnes u nás nepořádali žádný kulturní večer, ale zalezli jsme do spacáků.

 

7. den (28. 8. 2014) – Lacul Capra – refuge Portita Vistei

Ráno bylo opět hodně větrné s mrholením. V sousedství postavené dva stany byly napůl zbořené, ale jejich majitelé jsou pořád uvnitř. Po rychlé snídani, ještě rychlejší balení a tradá na cestu. Doufáme, že se počasí během dne umoudří. Mlha okolo nás, tedy žádné výhledy a docela velký vítr, aspoň že přestalo mrholit.

Trasa nyní vede po úzkém skalnatém hřebínku místy zajištěného řetězy (………). Mužská část si říká aspoň trochu adrenalinu, ženská část si to evidentně nemyslí (ono v tom větru nic moc, ale zase v mlze nejsou exponovaná místa tak „exponovaná“).  V jednom z úzkých míst hřebenu se míjíme s třemi rumunskými turisty, dáváme se s nimi do řeči, usrkneme si každý hlt kořalky. Od dnešního výstupu na Vistea Mare (2527 m) a Moldoveanu (2544 m) nás odrazují vzhledem k počasí a časové náročnosti, navrhují nám odbočit k chatě Podragu (2136 m). Uvidíme. Po zdolání vrcholu Mircii (2461 m) následuje docela ošklivý sestup k plesu Lacul Podu Giurgiului (2270 m). Zde odpočíváme a i vaříme oběd (poprvé za celý trek), smíření s tím, že sestoupíme na chatu Podragu, což by asi znamenalo konec přechodu, neboť z časových důvodů by jsme to nestihli.

Posílení vyrážíme do sedla Saua Podragului (2307 m), zde nakonec padne rozhodnutí, že budeme pokračovat dále po hřebeni. Šlapeme tedy do nekonečných serpentýn k vrcholu Vistea Mare v čele s Terkou (které, co se týká drápání do kopců, to šlape nejlépe z nás). Ve ¾ na pět jsme na vrcholu. Mlha, opět vítr, neodmyslitelně si dáváme vrcholovou prémii na nejvýše dosaženém místě hřebenu Fagaraše.

Půl hodiny vzdálený nejvyšší vrchol Moldoveanu (2544 m) vzdáváme. Stejně nejsou žádné výhledy a čeká nás nepříjemný sestup do sedla Portita Visteii (2310 m). V sedle jsme vtrhli do refugi, kde jsme nekompromisně zabrali vrchní palandy (spodní již obsadila rumunská mládež). Byli jsme utahaní, ale spokojení, že máme nejtěžší část přechodu za sebou. Pustili jsme se do vaření a společnou večeři z našeho kotlíku jsme jedli na námi okupované vrchní palandě. Za tmy, kdy už jsme se všichni chystali k spánku, ještě dorazila trojice Poláků (tedy konkrétně dvě Polky a strašně vysoký kluk). Rumuni jim vyklidili batohy z lavic a nádobí ze stolu, na které se hned uložila polská děvčata ke spánku, na chudáka dlouhána zbyla ta nejkratší lavice v refugi.

 

8. den (29. 8. 2014) – refuge Portita Vistei – Vf. Zârnei

Ještě za tmy vyráží rumuská část refuge  nalehko směr Moldoveanu. My stáváme až za světla. Konečně krásně, vaříme snídani a mezitím se snažíme usušit mokré věci z předešlých dvou dnů. Loučíme se s Polákama a s dobrou náladou začínáme další etapu.  Po ránu je sice chladno, ale jasno a krásná panoramata okolo. I vrchol Moldoveanu vylezl z mlhy a je krásně nasvícen, trošku zamrzí, že jsme tam nebyli, ale co se dá dělat. Na vrcholu vidíme rumunskou mládež z refuge.

Na bočním hřebenu vrcholu Gӑlӑsescu Mare usedáme na batohy, dáváme si kokino, vyhlížíme do kraje a vyhříváme se na sluníčku. Petra chytla fotografická mánie, fotí jak o závod, Péťáše a Denisu si šteluje jako své modely, a pak i sám sebe.

Po chvíli šlapání opět sháníme vodu, nakonec musíme sestoupit cca 100 výškových metrů k prameni. Desinfekce do vody dochází, z původních 30 kapek na PET láhev postupně snižujeme na 12 kapek, zatím bez žádných následků. Další úseky jsou opět nenáročné s panoramaty, stády ovcí a jejich pasáků. Proti pasteveckým psům již máme svou taktiku kruhové obrany s vystrčenými hůlkami, ale stejně si vždy oddechneme při příchodu pastevce. Pastevci vždy chtějí cigára, ale bohužel jsme všichni nekuřáci, tak jsou zklamaní (no, někteří i naštvaní). Z toho jednoznačně plyne poučení „Do Rumunských hor vždy s krabičkou cigaret, i když jsi nekuřák“. U jednoho z dnešních pasáků, kterému jsme dávali kořalku, jsme ani nepoznali pohlaví. Nakonec jsme se všichni shodli, že to byla ženská.  Na vrcholu Iezerul (2429 m) potkáváme borce (Rumuna) v gumákách uříznutých do výše polobotek. Ale jinak horal každým coulem, vypráví nám, jaké všechny hory v Rumunsku prochodil a též nám radí, kde máme přespat. Následuje dlouhý a pozvolný sestup do sedla Curmӑtura Zârnei (1923 m). Poprvé se ocitáme na hřebu Fagaraše pod hranicí 2000 m.

V sedle je sice refuge, ale nemůžeme nikde najít pitnou vodu. Tak odpočíváme a cpeme se rumunskými sýry a masem. Přichází pastevec pro cigára, opět zklamání. Ptáme se na vodu, která je ale hodně nízko. Pak ale říká, že pokud půjdeme dále do sedla Brӑtilei, tak je cestou. Tedy nám nezbývá než pokračovat dále. Na svazích kopce Zârnei (2223 m) opravdu vodu nacházíme. Cesta do sedla Brӑtilei je nekonečná, a tak zůstáváme v bezejmenném sedle s pěkným výhledem. K večeři Denisa vaří kuskus, na kterém si moc pochutnáváme. Po dlouhé pauze máme opět společenský večer u nás ve stanu s kartami a povinnou vnitřní desinfekcí ve formě rumunské kořalky, které pořád nemůžeme přijít na chuť.

 

9. den (30. 8. 2014) – Vf. Zârnei – cabana Plaiul Foii - odjezd

Ráno je opět krásně, ale docela zima. Snídani si dopřáváme až v sedle Brӑtilei (cca 21xx m) u špinavé refuge ve tvaru fotbalového půlmíče. Opět následuje stoupání na vrchol P. Popii (2229 m), pak už pouze klesáme. Cestou ještě potkáváme u jednoho z mnoha stád ovcí pasáčka. Klučina hned somruje tužkové baterie, nějaké nacházíme a přidáváme k tomu i tatranku. Klučík se fotí s holkami, má obchodního ducha, hned nabízí Terce svezení na oslu.

Radši pokračujeme dále. Kopečky se více zakulacují a s výhledy to už též není nijaké slavné. Pouze na východě se vynořuje vápencové pohoří Piatra Craiului, k němuž se upínají naše zraky, neboť v jeho podhůří je cíl naší cesty.

Při sestupu z posledního vrcholu Comisul (1883 m) narazíme opět na stádo ovcí, jejich psy vypadají dost agresivně, tak stádo obcházíme obloukem. Jsme již za stádem a psi se pouští za námi, pasáci nic z nás neměli, tak dělají, že je to nezajímá. Pomálu ustupujeme, hrozíme hůlkama i svíráme v rukách kameny, rozhodnuti je použít. Nakonec to psi vzdávají. Na hranici lesa odpočíváme, dojídáme poslední zbytky chleba a sýrů. Cesta dolů lesem je značená mizerně, nakonec značku úplně ztrácíme a tedy scházíme dřevorubeckou cestou prudce dolů do údolí. Cesta se postupně mění pouze v potok. V údolí přebrodíme potok a jsme na široké blátivé lesní cestě. Ještě nás čeká 10-12 km k chatě Plaiul Foii (850 m).  Sotva ujdeme sto metrů, přijíždí a samo zastavuje náklaďáček s mladými dřevorubci. Hned se ptají, zda nechceme svést, usilovně kýveme, že ano. Batohy házíme na korbu ke dřevu a psovi, sami usedáme do kabiny na zadní sedačku. Prostě úplně úžasný závěr, cesta je hrozně dlouhá a jednotvárná. Dřevorubci nás vysazují přímo u chaty, dáváme jim 10 euro na pivo a moc děkujeme. U chaty míříme hned k bufetu, kde si dáváme lahváče a jsme všichni nadšení, že jsme u cíle. Bohužel nemají nic k jídlu, tedy balíme bagáž do auta, poděkujeme majiteli bufetu za hlídání auta a jedeme asi kilometr k luxusní hospodě.

Sedíme venku a luštíme jídelní lístek. Nakonec jsme s jídlem moc spokojeni. S posledním pohledem na krásné stěny pohoří Piatra Craiului se loučíme s Fagaraší, nasedáme do auta a frčíme domů.

 

Závěrem

Moc povedený trek, počasí (na to, že se jedná o Fagaraš) výborné, pohodoví lidé jak na hřebeni, tak i dole, zbavili jsme se předsudků o Rumunsku.

Kozel

 

 

Fotogalerie: Přechod pohoří Fagaraš 2014