Bouldervandr Jesenicko

30.07.2020 10:18

Když má člověk nějaký nápad, tak by neměl moc dlouho otálet s jeho realizací, dokud neopadne nadšení případně vhodná forma a nebo obojí. Již před mnoha lety jsem si vysnil relaxační bouldrovací čundr po Jesenicku, jehož cílem by bylo projít všechny hlavní oblasti, v každé něco vylézt a hlavně vyčistit hlavu od všedních starostí. Aby to mělo dostatečný očistný účinek, naplánoval jsem si to jako „one man show“, abych nemusel brát na někoho ohledy nebo někdo na mě, abych měl absolutní svobodu v rozhodování, co momentálně budu dělat. S plánováním trasy jsem si dal záležet, aby byla co nejvíce okružní, abych se nemusel během pochodu přesouvat po stejných cestách. Nakonec mi z toho vyšel okruh Kosobody – Bukov – Vlčí kopec – Petrohrad – Ležky – Žihle. Celkem asi 40km. Neměl jsem přesně vymezeno, kolik dní to půjdu. Chtěl jsem to ponechat na momentální libovůli podle toho, jak kde polezu dlouho. Ale čím dál tím víc se mi vkrádala myšlenka, že 3 dny budou tak akorát. Taky jsem si uvědomoval, že Achilovou patou je kůže na prstech a že mám-li v každé oblasti něco vylézt, tak se nesmím zaseknout a obrousit do krve hned u prvního šutru jako Letoš. A taky mi bylo jasné, že nemohu s sebou vláčet bouldermatku, a proto budu muset lézt na jistotu jen lehčí směry. A tak mi v hlavě postupně vykrystalizoval plán, který se jednoho dne zhmotnil do 15kg těžkého batohu, ve kterém jsem kromě lezeček a magnesia měl věci na bivak, proviant a další potřebnosti. Doba krystalizace od nápadu k realizaci byla bohužel dlouhá několik let, ale přesto jsem se pořád těšil, i když už jsem věděl, že mě tu a tam píchá v koleni či zádech, a že to tudíž nebude úplně procházka růžovým sadem. Den „D“ nastal počátkem července tohoto roku. Moje drahá polovička mě vyklopila v pátek dopoledne u železniční stanice Kosobody, udělila několik dobře míněných rad a zanechala svému osudu.

Vyrážím! Je krásný letní den, kolem lítají motýli, cvrkají cvrčci, nad hlavou slunce a modrojas. Kráčím svižně po modré značce směr Bedlno a vyhlížím vpravo do svahu, kde tuším skalní sektor Eldorádo. Našel jsem ho intuitivně na první pokus. Už jsem tu kdysi byl a zarylo se mi to tu do paměti. Ke skalám je to od cesty slušný krpál a začínám se intenzivně potit, zejména záda pod batohem. Když jsem vylézal z auta, bylo 27°C. Teď mám pocit, že je snad padesát. Naštěstí fouká vítr, a tak rychle osychám můžu se pustit do lezení. Nejprve však čistím úpatí balvanů od náletových dřevin, abych měl kam padat. Balvany jsou nasluněné, čisté bez lišejníků a doslova lákají. Jdu na to. Místo bouldermatky si pod nástup instaluji karimatku, ale silný vítr mi ji vždy odfoukne někam do křoví a tak nakonec lezu bez ní. Zprvu se držím plánu a lezu jen trojky a čtyřky, ale s jídlem roste chuť a tak se ve finále hobluji v „šestáčkovém“ rajbáku. Sice jsem ho udachmal, ale stálo mě to kůži na prstech, tedy přesně to co jsem nechtěl. Pak chvíli odpočívám pod skálou. Z nedalekého dětského tábora sem doléhají hlasy dětí a hudby. Navozuje to takovou příjemnou prázdninovou atmosféru. 

        Foto 1 - první štace - skalní sektor Kosobody Eldorádo

 

I když se mi moc nechce, musím vyrazit na další pouť. Pokračuji dále po modré značce směr Bedlno, obhlížím skály a balvany vpravo od cesty, fotím malebná pole s balíky, kytky, stromy. Vedro se stupňuje a v dáli na obloze se objevují bouřkové mraky, ale mě to nechává v klidu. Z Bedlna jsou daleké výhledy až na Krušné hory. Chvíli se kochám a klábosím s místní obyvatelkou, která mi radí cestu k Bukovským skalám na Liščím vrchu.

        Foto 2 - cestou poblíž Bedlna

 

A tak podle jejího návodu šlapu ještě chvíli po modré přes louku a pak z ní odbočuji  doprava a strmě klesám pěšinou až na pole u Bukova. K mému překvapení na poli rostou hrachové lusky a jsou zralé akorát. A tak za pochodu chroustám hrách, kličkuji mezi poli a napojuji se na cestu kopírující úpatí Liščího vrchu. Opět očima rentgenuji skalnaté svahy vpravo nad cestou a intuitivně nacházím sektor Bukovských skal. Krpál ke skalám je ještě horší než v Kosobodech. Stoupám erozí narušeným svahem až nahoru k malebným balvanům Soví dvojčata, na které vede spousta hezkých lehkých boulderů.

        Foto 3 - balvany Soví dvojčata v oblasti Bukov

 

Padám únavou a vedrem a tak nejprve odpočívám a protahuji ztuhlé údy a teprve pak se pouštím do lezení. Jde to ztuha. Beru to zleva doprava a ačkoliv se jedná o trojky a čtyřky, nemohu si nevšimnout, že mám nějak těžké nohy a že mě pálí prsty. Během lezení obloha potemněla od bouřkových mraků a vítr zesílil. Kromě toho sem doléhá hluk z nedaleké silnice, takže na kochání to tu moc není. A tak jakmile mám Soví dvojčata oblezená ze všech stran, balím saky paky a vyrážím na další pouť směr Vlčí kopec. Beru to cestou přes Bukov s malou zacházkou na benzínku u Jesenické křižovatky. Musím totiž dokoupit pití, které mi v tom vedru začalo docházet. V duchu vzpomínám na Blahouše, který mi vždycky vyčítal, že málo piju. Tak dneska by měl ze mě radost. Mám pocit, že to co vypiju se mi hned vyrosí na čele a na zádech. 

        Foto 4 - bouřkové mraky u Bukova a vedro na padnutí

 

Od benzínky vede zelená značka, která vede zprvu lesem nevýraznou pěšinou a pak kuriózně azimutem na rozhraní pole a lesa. Značky jsou nahusto na každém stromě. Na konci pole se značka noří do lesa a zvěří stezkou přes kopřivy a mokřady se napojuje na malou asfaltku vedoucí kolem Vlčího kopce do Bílence. Celou tuto část cesty mě deptají kloše, které na mě nalítávají v rojích a nejdou sundat.  Pokračuji po zelené až na rozcestí s modrou značkou a po ní stoupám na vrchol Vlčího kopce. Mým cílem je krásný osamocený balvan s názvem „Hospoda na mýtince“. Kousek za vrcholem kopce uhýbám doprava z cesty a azimutem opět  intuitivně po chvilce tápání nalézám kýžený balvan, skvící se osamoceně na travnatém prostranství.

        Foto 5 - krásný balvan s romantickým názvem "Hospoda na mýtince" v oblasti Vlčí kopec

 

Rituál se opakuje. Nejdřív musím trochu zrelaxovat, protáhnout ztuhlé tělo a teprve pak se pouštím do lezení. Jde to čím dál tím hůř. Lezu všechno lehké, co na ten kámen vede a melu z posledního. Na závěr jsem dokonce málem zapytlil dvojku. Čas pokročil, je kolem půl osmé a já mám toho tak akorát. Uvažuji, že bych zde zabivakoval, jenže v noci má pršet a tak balím fidlátka a šlapu dál jako robot. Napojuji se na modrou značku a po ní směřuji na Petrohrad. Cesta zprvu vede přes stinné vlhké rokliny, kde mě opět deptají kloše. Pak se cesta vynořuje na pole u Chotěšova a hned je veseleji. Jsou odsud krásné výhledy na Krušné hory. Dokonce Prunéřovská elektrárna je odsud vidět.

        Foto 6 - výhledy u Chotěšova

Do dnešního cíle, kterým je sektor Josemit, je to odsud už jen kousek. Přesto ještě skoro půl hodiny šlapu potemnělým lesem, než můžu definitivně shodit batoh z ramen pod převisem u ohniště v Josemitu. Dlouhou chvíli sedím a tupě hledím do prázdna. Pak pomalu vybaluji věci na bivak a rovnám do malého výklenku. Mezitím se úplně setmělo a kolem začali létat světlušky a netopýr. Popíjím zásoby, co jsem si koupil na benzínce a vstřebávám zážitky z uplynulého dne a záhy ulehám do pelechu. Měl jsem strach, jestli mi nebude v mém cyklospacáku zima, ale venku je takové teplo, že jsem do něj ani nemusel lézt. Stačilo se jím jen přikrýt. To že jsem se až do rána převaloval nebylo kvůli zimě, ale kvůli tomu, že mě tlačila do zad tvrdá zem, jako bych snad pod sebou ani neměl karimatku. Díky tomu však vím, že kolem čtvrté hodiny ranní přišel drobný déšť, který vytrval až do osmi.

                Budím se do zamračeného vlhkého dne a navzdory nepohodlí lezu z pelechu až kolem desáté. Jsem tak rozlámaný po včerejší anabázi, že mám potíže vylézt ze spacáku. Velmi pomalu se rozhýbávám, vařím čaj a při snídani spřádám plány co dál. Jedno je jasné. Dál už se mi šlapat nechce. Jsem dobitej jak Berlín a navíc je ošklivo. Nadšení na bouldrovací putování se přes noc někam vytratilo. A tak volám SOS své drahé polovičce, ať si mě tu odpoledne vyzvedne. Po pozdní snídani balím svůj cikánský tábor a chystám se k odchodu.

        Foto 7 - ranní čaj v  bivaku v Josemitu

 

Mám v plánu jít oklikou po žluté značce kolem kapličky Guschel-Marterl a tak se musím kousek vracet kolem sektoru Jóžin u Podzimní věže. Zde jsem se zcela neplánovaně zasekl. Lesáci totiž vykáceli les na úpatí skal a díky tomu kameny teď krásně ční na volném prostoru mýtiny. Na pohled je to tak lákavé, že okamžitě sundavám batoh a vrhám se do lezení. Včerejší únava jakoby rázem zmizela a dokonce i obloha se začala projasňovat. Kosti si rozhýbávám na fotogenickém balvanu Bobr a lezu na něj vše co pustí, včetně jednoho „šestbéčka“, které se stalo obtížnostním maximem dosaženým na tomto vandru. Pak se přesouvám na mnohem větší kámen Jóžin, kde jsme před pár lety lezli spoustu hezkých lehkých v průvodci neznačených boulderů. A tak si je jeden po druhém opakuji a náramně si užívám pohodového lezení.

Foto 8 - boulderbalvan Bobr v sektoru Jóžin, krásná ranní rozcvička, nelze odolat.

 

Jenže čas už mě začíná nepříjemně tlačit stejně jako lezečky a tak balím fidlátka a pokračuji v pochodu ke kapličce, kde se napojuji na žlutou značku. Po ní pak směřuji do Petrohradu. Cestou obhlížím nezmapované kameny podél cesty a ještě na chvilku se zastavuji na čumendu v mém oblíbeném sektoru Sluneční skála. Pak už zase jen šlapu důvěrně známou cestou kolem sochy svatého Jana Nepomuckého až k fotbalovému hřišti, kde je cíl mého putování.

        Foto 9 - po žluté kolem kapličky a sektoru Sluneční skála do Petrohradu

Tam na mě čeká v autě má drahá polovička a vítá mě sarkastickými slovy, že jsem to zabalil nějak moc brzo. Ač nerad, musím jí dát za pravdu. Cestou v autě v duchu bilancuji. Prošel jsem jen polovinu zamýšlené trasy přes oblasti Kosobody, Bukov, Vlčí kámen a Petrohrad. V nohách mám cca 20km s plnou polní a v prstech 33 boulderů. Asi bych ještě nějaký ten kilometr ušel, ale zcela určitě bych už si moc nezalezl. Takže tu druhou polovinu původně zamýšlené trasy budu muset dojít někdy příště a kupodivu se na to docela těším.

 

*LdS*

PS: Je fajn, mít se na co těšit.

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz