Hupky Dubky

05.10.2020 22:40
Hupky Dubky 
Dubské skály jsou v mém podvědomí zapsány jako oáza klidu, kterou tamní měkký pískovec předurčuje spíše pro lezce romantiky než pro sporťáky. Kdysi dávno, jsme tam ještě jako mlaďoši prožili pěkných pár lezeckých víkendů, na které vzpomínáme dodnes. A tak v jakémsi návalu nostalgie jsem zatoužil se tam vrátit, navštívit naše stará oblíbená místa a při té příležitosti poznat i třeba nějaká nová, kde jsem ještě nebyl. Při poznávání těch nových míst, mi byl inspirací seriál „Dubské trojky“ z portálu www.euroclimbing.com,  jehož autorům tímto děkuji za skvělé tipy, rady a informace. 
Skály u Oken
Den „D“ nastal v posledním prázdninovém týdnu tohoto roku. Vyrážíme s Květou sami po naší oblíbené trase přes Litoměřice a Úštěk dále na východ do Máchova kraje. Naší první poznávací štací jsou Skály u Oken. Auto parkujeme u kostela v obci Okna a dál jdeme podle popisu pěšky. Není to daleko. Asi jen kilometr a půl rovinatým terénem po písčitých cestách skrze borové háje.  Je krásné počasí, všude kolem voní borovice a nikde ani živáčka. Tomu říkám idylka. Krajinný ráz ve mně evokuje vzpomínku na Fontáč. Náhle se vpravo od cesty vynořuje malý pahorek z jehož temene vystupují skalní masívy. Stoupáme k nim písčitou pěšinou lemovanou borůčím a mě náhle připadá, jako bych byl na Hrubici ve Skaláku.  Jen ty skály jsou o poznání nižší. Ale to mi nevadí. Spíše naopak. Procházím podél masívů tam a zpět a nejsem schopen se zorientovat podle průvodce. A tak nakonec vybírám cestu na rozlezení podle oka. Zvolil jsem krátkou linii s kruhem v levé boční stěně prvního masívu v domění, že je to čtyřka. Nebyla! Boulder nad kruhem jsem přehemelil jen tak tak a Květa to za vydatného lamentování odvlála. Později jsme zjistili, že to byla přímá varianta Světélkové cesty za VIIb na masív Sion.  Poučen z krizového vývoje vybírám další cesty pečlivěji což záhy přináší své ovoce. Krásná rajbáková Sálusova hrana za V na Židovu věž odstartovala řetězovou reakci pěkných cest, kde jsme si spravili chuť. Postupně lezeme  cesty Palestinská V, Izraelská V a Křehká spára VI na masív Karmel. Charakter lezení je zde velmi podobný jako na Hrubici, po velkých chytech s možností smyčkovat za hroty, kruh je vždycky na správném místě. Chrochtám blahem. Jediné co nám vadí, je silný vítr, který se zničehonic zvedl a kvůli kterému to v korunách stromů hučí jako v turbíně.  V nejlepším se má přestat a tak odpoledne balíme fidlátka a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství, kterým je ubytování v kempu na Mácháči. Nikdy před tím jsme tam nebyli a z doslechu víme, že tam bývá šíleně natřískáno a živo. Tak jsme plni očekávání, co se z toho vyklube. Vybrali jsme si kemp Borný přímo na břehu jezera. Jaké je naše překvapení, když nalézáme poloprázdný kemp se zavřenými kiosky. Mezi borovicemi poblíž pláže je jen pár stanů a na začátku kempu jsou obsazené jen některé karavany. Žádný masák se nekoná. Vypadá to jako po skončení sezóny. Mezitím se zatáhlo a silný vítr vytvořil na jezeře velké vlny. Děláme si legraci, že jsme jako na Baltu. Smích nás však záhy přešel, když nám vítr složil náš letitý stan, který jsme si postavili kousek od břehu. Museli jme ho potupně přesunout o třicet metrů dál do závětří borového háje.  A to jsem ještě musel izolačkou opravit protržené tropiko. Od smrti hladem nás zahránila restaurace v kempu, která naštěstí fungovala normálně. Spát jdeme takřka ihned po večeři. Usínáme za burácení větru v korunách stromů a doufáme, že na nás žádný z nich nespadne.
 
Vysoký vrch
Budíme se do zamračeného dne. Ráno spadlo i pár kapek a tak volíme alternativní program, kterým je bouldering na Vysokém vrchu. V internetovém průvodci inzerují spoustu hezkých boulderů na balvany z tvrdého pískovce. No nevím, nevím. Popravdě řečeno, moc tomu nevěřím, protože všeobecně se ví, že v Dubských skalách je pískovec měkký, občas hanlivě přezdívaný „strouhanka“. O to více jsem překvapen, když vidím ty balvany na vlastní oči. Nádhera! Cestou do strmého svahu jsem se zaseknul hned u prvního šutru se jménem Vydlabanec, který se mi nachomýtnul do cesty. Květa, která se po chvíli vrátila z průzkumu, mě však tahá za rukáv, ať se tu zbytečně nevysiluju, že na vrcholu kopce je to úplně jako ve Fontáči. A když to řekne Květa, tak to už něco znamená. A taky že jo! Jestli je někde kousek Fontáče, tak je to právě tady. Na plochém temeni kopce jsou posázené velké kamenné bloky z ultrapevného pískovce s rovnými dopady. Úplně nejhezčí je kámen Klokan vyzdobený soustavou železitých lišt táhnoucích se napříč stěnou. Lezu na něj téměř všechno a musím uznat, že co boulder, to hvězdička. Zase chrochtám blahem. Kousek vedle je další skvostný kámen Morče, kde už takzvaně dovyjíždím nádrž a lezu co pustí. Květa relaxuje a fotí. Na západním okraji vrcholu je skalní vyhlídka s výhledem na západní obzor, kterému dominují kopce Českého středohoří. Na tuto skalní vyhlídku vedou i klasické cesty na lano a koneckonců je tu i slaňák. V jednom z masívů navazujících na vyhlídku je vydlabán skalní byt, tzv. kameníkova jizba, kde jsou palandy, kamna, stůl, lavice. Ale já mám dnes oči jen pro bouldery a tak dlouho zevluju pod Bukovým kamenem, na který vede vyhlášený hajból přes stropní převis „Nad hlavou vesmír pod nohama zem 6B“. Zůstalo jen u zevlování. Na ostrý pokus jsem už neměl ani brutál ani morál. Poslední zbytky sil jsme vyplácali cestou zpět na kameni Placatka, kde Květa opět potvrdila svou nevypočitatelnost a přelezla na něj „Přímou vrásku“ za 6A, takže se nevrací do kempu úplně s prázdnou. Mě se počítadlo boulderů zastavilo na čísle 20 a moje tělesná schránka podle toho taky vypadá. Jsem vyžužlanej jak hašlerka a těším se do kempu na žvanec a zasloužený odpočinek. Během dne se počasí vybralo k lepšímu, díky čemuž má jezero i kemp oproti včerejšku úplně jinou atmosféru. Po večeři jsme se podle plánu vyvalili na pláži a lovili sluneční paprsky do kožichu, do foťáku a do telefonu. I když voda v jezeře nebyla nijak moc studená, my jsme do ní stejně víc jak po kolena nevlezli na rozdíl od jiných rekreantů. Západ slunce nad jezerem, parník s muzikou, písečná pláž s borovicemi a modrým nebem nad hlavou vytvořily dokonalou iluzi dovolené na slunném jihu. To jsou zvraty! Včera Balt, dneska Jadran. J 
Skály pod Hvězdou
Dnes ráno nás pro změnu tahá ze spacáků sluníčko. Vypadá to na pěknej pařák, ale protože náš pobyt zde končí, tak si koupačku v Máchově jezeře ani dnes nedopřejeme. Jsme totiž domluveni s Danem, že se sejdeme na parkovišti pod Vlhoštěm, abychom podnikli společný průzkum oblasti Skály pod Hvězdou, kde jsem také ještě nikdy nebyl. A tak se po snídani v duchu loučíme s kempem a vyrážíme směrem na západ k úpatí hory Vlhošť. Záměrně jedeme po úzkých klikatých silničkách a cestou trháme švestky rostoucí podél silnice. V obci  Litice odbočujeme směrem k osadě Hvězda na domluvené parkoviště pod Vlhoštěm. Dan po telefonu hlásí malé zpoždění a trvá na tom, abychom šli napřed. Je mi jasný, že nás v terénu bude obtížně hledat, ale Dan je neodbytný a tak tedy vyrážíme s Květou napřed. V osadě Hvězda fotíme historické chalupy a taky výhled na kopec Vlhošť, jehož pískovcové skály mi jsou důvěrně známé a které mám rád. Dnes ale míříme jinam. Hned za osadou Hvězda je úzká rokle začínající smetištěm, skrze které musíme projít, abychom se dostali na pěšinu vedoucí ke skalám. Intuitivně se mi daří najít pás masívů lemující pravý okraj rokle. Snažím se zorientovat podle průvodce, ale marn. A tak jdeme až na konec pásu skal, kde na první pohled poznáváme osamoceně stojící štíhlou věž Jehlu pod Hvězdou. Ta má být zlatým hřebem dnešního programu. Vracíme se kousek zpět na bezejmenný masív, druhý v pořadí směrem od Jehly. Na něj jsem si podle oka vybral na pohled líbivou hranu hranu s borovicí za zády a s viditelnými hodinami  ve výlezu. Vizuálně je to pěkná linka, ale opět se ukazuje, že zdání klame. Spodek byl nejištěný přes křehké voštiny a vršek nad hodinama zase špinavý rajbunk. Hrozně jsem se na tom vybál, i když to ve skutečnosti těžké nebylo. Nejspíš to byl prvovýstup, ale jeden nikdy neví. Pracovně jsem si to pojmenoval „Hodinková hrana IV“.  Mezitím volal Dan, který spolu se svým synem Hynkem zcela neomylně vyrazil špatným směrem na Vlhošť. Hrozně se divil, že nejsme na Vlhošti, navzdory tomu, že jsme se před tím několikrát domlouvali o tom, že v plánu jsou Skály pod Hvězdou. Tak jsme ho nasměrovali tím správným směrem a šli se věnovat dál lezení. Tentokrát vybírám na jistotu podle internetového článku místní hitovku, kterou je „Stará cesta IV“ na Jehlu pod Hvězdou. Je to čtyřka s kruhem. Když je kruh ve čtyřce je to podezřelé. Můj instinkt mě neklame. Když vidím ten nástup přes zamešený převis a plotnu ke kruhu a to dopadiště ve strži dole pod nástupem, tak začínám pochybovat o své volbě. Ale co bych to byl za Orasínského hlinomaze, kdybych se nepopasoval s trochou mechu. A tak jsem se staženou prdelí přeťapal těch pár mechem polstrovaných chytů a stupů a s úlevou cvaknul kruh v půli cesty. Zbytek cesty po hraně už byl za odměnu. Květa to přelezla za mnou hladce a vzala s sebou na vrchol telefon kvůli vrcholové fotce. Díky tomu se nám mohl dovolat Dan, který do telefonu hulákal, že to nemůže najít, a že na to peče, a že půjde Vlhošť, kde to zná. Hulákal tak nahlas, že jsme ho slyšeli napřímo z protější strany rokle. Tak jsme ho ukecali, ať to nevzdává, že je od nás kousek, ať sejde přes smeťák do rokle a že pak už nás snadno najde.  Zabralo to. Asi po patnácti minutách dofuněl Dan s Hynkem k úpatí Jehly a s úlevou shodili ze zad propocené batohy. Dan se nenechal dlouho pobízet a vyběhnul si na fousu Starou cestou na Jehlu. Květa zůstala na vršku a fotila z ptačí perspektivy. Hynkova cesta k vrcholu byla provázena otcovským lamentováním. Evidentně to bylo to na něj příliš těžké, ale nakonec se na vrchol dohemelil taky. Po svačině se přesouváme k masívu Štěně, na který Dan vyvedl „Údolní cestu IV“ Pominu-li zarostlý nástupový patest, který je lepší obejít zprava, pak je to hezká pohodová cesta. Vylezli jsme to všichni celkem bez problémů.Hned za Štěnětem přiléhá masív Psí bouda s nádherným rajbákem plným hodin, který se mi moc líbí. V pravé části vede strašidelně vypadající cesta „JZ stěna IV“, kterou v rychlosti na závěr doslova vybíhám a které bych dal tři hvězdičky. Tolik hodin jsem snad ještě nikdy neviděl. Dan a Květa si taky pochvalovali, jaká je to paráda na závěr. V tomtéž rajbáku mi padla do oka ještě jedna sedma při levé hraně, ale čas našeho toulání po Dubských skalách se nachýlil ke konci. Od západu se ženou bouřková mračna a my vyklízíme bitevní pole. Sotva jsme přišli k autu začalo poprchávat a jen jsme otočili klíčkem v zapalování, spustila se průtrž mračen, která definitivně ukončila naše pískovcové putování. Ale to nevadí, však my se vrátíme, skály neutečou. 
 
LdS
Hupky Dubky 
Dubské skály jsou v mém podvědomí zapsány jako oáza klidu, kterou tamní měkký pískovec předurčuje spíše pro lezce romantiky než pro sporťáky. Kdysi dávno, jsme tam ještě jako mlaďoši prožili pěkných pár lezeckých víkendů, na které vzpomínáme dodnes. A tak v jakémsi návalu nostalgie jsem zatoužil se tam vrátit, navštívit naše stará oblíbená místa a při té příležitosti poznat i třeba nějaká nová, kde jsem ještě nebyl. Při poznávání těch nových míst, mi byl inspirací seriál „Dubské trojky“ z portálu www.euroclimbing.com,  jehož autorům tímto děkuji za skvělé tipy, rady a informace. 
Skály u Oken
Den „D“ nastal v posledním prázdninovém týdnu tohoto roku. Vyrážíme s Květou sami po naší oblíbené trase přes Litoměřice a Úštěk dále na východ do Máchova kraje. Naší první poznávací štací jsou Skály u Oken. Auto parkujeme u kostela v obci Okna a dál jdeme podle popisu pěšky. Není to daleko. Asi jen kilometr a půl rovinatým terénem po písčitých cestách skrze borové háje.  Je krásné počasí, všude kolem voní borovice a nikde ani živáčka. Tomu říkám idylka. Krajinný ráz ve mně evokuje vzpomínku na Fontáč. Náhle se vpravo od cesty vynořuje malý pahorek z jehož temene vystupují skalní masívy. Stoupáme k nim písčitou pěšinou lemovanou borůčím a mě náhle připadá, jako bych byl na Hrubici ve Skaláku.  Jen ty skály jsou o poznání nižší. Ale to mi nevadí. Spíše naopak. Procházím podél masívů tam a zpět a nejsem schopen se zorientovat podle průvodce. A tak nakonec vybírám cestu na rozlezení podle oka. Zvolil jsem krátkou linii s kruhem v levé boční stěně prvního masívu v domění, že je to čtyřka. Nebyla! Boulder nad kruhem jsem přehemelil jen tak tak a Květa to za vydatného lamentování odvlála. Později jsme zjistili, že to byla přímá varianta Světélkové cesty za VIIb na masív Sion.  Poučen z krizového vývoje vybírám další cesty pečlivěji což záhy přináší své ovoce. Krásná rajbáková Sálusova hrana za V na Židovu věž odstartovala řetězovou reakci pěkných cest, kde jsme si spravili chuť. Postupně lezeme  cesty Palestinská V, Izraelská V a Křehká spára VI na masív Karmel. Charakter lezení je zde velmi podobný jako na Hrubici, po velkých chytech s možností smyčkovat za hroty, kruh je vždycky na správném místě. Chrochtám blahem. Jediné co nám vadí, je silný vítr, který se zničehonic zvedl a kvůli kterému to v korunách stromů hučí jako v turbíně.  V nejlepším se má přestat a tak odpoledne balíme fidlátka a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství, kterým je ubytování v kempu na Mácháči. Nikdy před tím jsme tam nebyli a z doslechu víme, že tam bývá šíleně natřískáno a živo. Tak jsme plni očekávání, co se z toho vyklube. Vybrali jsme si kemp Borný přímo na břehu jezera. Jaké je naše překvapení, když nalézáme poloprázdný kemp se zavřenými kiosky. Mezi borovicemi poblíž pláže je jen pár stanů a na začátku kempu jsou obsazené jen některé karavany. Žádný masák se nekoná. Vypadá to jako po skončení sezóny. Mezitím se zatáhlo a silný vítr vytvořil na jezeře velké vlny. Děláme si legraci, že jsme jako na Baltu. Smích nás však záhy přešel, když nám vítr složil náš letitý stan, který jsme si postavili kousek od břehu. Museli jme ho potupně přesunout o třicet metrů dál do závětří borového háje.  A to jsem ještě musel izolačkou opravit protržené tropiko. Od smrti hladem nás zahránila restaurace v kempu, která naštěstí fungovala normálně. Spát jdeme takřka ihned po večeři. Usínáme za burácení větru v korunách stromů a doufáme, že na nás žádný z nich nespadne.
 
Vysoký vrch
Budíme se do zamračeného dne. Ráno spadlo i pár kapek a tak volíme alternativní program, kterým je bouldering na Vysokém vrchu. V internetovém průvodci inzerují spoustu hezkých boulderů na balvany z tvrdého pískovce. No nevím, nevím. Popravdě řečeno, moc tomu nevěřím, protože všeobecně se ví, že v Dubských skalách je pískovec měkký, občas hanlivě přezdívaný „strouhanka“. O to více jsem překvapen, když vidím ty balvany na vlastní oči. Nádhera! Cestou do strmého svahu jsem se zaseknul hned u prvního šutru se jménem Vydlabanec, který se mi nachomýtnul do cesty. Květa, která se po chvíli vrátila z průzkumu, mě však tahá za rukáv, ať se tu zbytečně nevysiluju, že na vrcholu kopce je to úplně jako ve Fontáči. A když to řekne Květa, tak to už něco znamená. A taky že jo! Jestli je někde kousek Fontáče, tak je to právě tady. Na plochém temeni kopce jsou posázené velké kamenné bloky z ultrapevného pískovce s rovnými dopady. Úplně nejhezčí je kámen Klokan vyzdobený soustavou železitých lišt táhnoucích se napříč stěnou. Lezu na něj téměř všechno a musím uznat, že co boulder, to hvězdička. Zase chrochtám blahem. Kousek vedle je další skvostný kámen Morče, kde už takzvaně dovyjíždím nádrž a lezu co pustí. Květa relaxuje a fotí. Na západním okraji vrcholu je skalní vyhlídka s výhledem na západní obzor, kterému dominují kopce Českého středohoří. Na tuto skalní vyhlídku vedou i klasické cesty na lano a koneckonců je tu i slaňák. V jednom z masívů navazujících na vyhlídku je vydlabán skalní byt, tzv. kameníkova jizba, kde jsou palandy, kamna, stůl, lavice. Ale já mám dnes oči jen pro bouldery a tak dlouho zevluju pod Bukovým kamenem, na který vede vyhlášený hajból přes stropní převis „Nad hlavou vesmír pod nohama zem 6B“. Zůstalo jen u zevlování. Na ostrý pokus jsem už neměl ani brutál ani morál. Poslední zbytky sil jsme vyplácali cestou zpět na kameni Placatka, kde Květa opět potvrdila svou nevypočitatelnost a přelezla na něj „Přímou vrásku“ za 6A, takže se nevrací do kempu úplně s prázdnou. Mě se počítadlo boulderů zastavilo na čísle 20 a moje tělesná schránka podle toho taky vypadá. Jsem vyžužlanej jak hašlerka a těším se do kempu na žvanec a zasloužený odpočinek. Během dne se počasí vybralo k lepšímu, díky čemuž má jezero i kemp oproti včerejšku úplně jinou atmosféru. Po večeři jsme se podle plánu vyvalili na pláži a lovili sluneční paprsky do kožichu, do foťáku a do telefonu. I když voda v jezeře nebyla nijak moc studená, my jsme do ní stejně víc jak po kolena nevlezli na rozdíl od jiných rekreantů. Západ slunce nad jezerem, parník s muzikou, písečná pláž s borovicemi a modrým nebem nad hlavou vytvořily dokonalou iluzi dovolené na slunném jihu. To jsou zvraty! Včera Balt, dneska Jadran. J 
Skály pod Hvězdou
Dnes ráno nás pro změnu tahá ze spacáků sluníčko. Vypadá to na pěknej pařák, ale protože náš pobyt zde končí, tak si koupačku v Máchově jezeře ani dnes nedopřejeme. Jsme totiž domluveni s Danem, že se sejdeme na parkovišti pod Vlhoštěm, abychom podnikli společný průzkum oblasti Skály pod Hvězdou, kde jsem také ještě nikdy nebyl. A tak se po snídani v duchu loučíme s kempem a vyrážíme směrem na západ k úpatí hory Vlhošť. Záměrně jedeme po úzkých klikatých silničkách a cestou trháme švestky rostoucí podél silnice. V obci  Litice odbočujeme směrem k osadě Hvězda na domluvené parkoviště pod Vlhoštěm. Dan po telefonu hlásí malé zpoždění a trvá na tom, abychom šli napřed. Je mi jasný, že nás v terénu bude obtížně hledat, ale Dan je neodbytný a tak tedy vyrážíme s Květou napřed. V osadě Hvězda fotíme historické chalupy a taky výhled na kopec Vlhošť, jehož pískovcové skály mi jsou důvěrně známé a které mám rád. Dnes ale míříme jinam. Hned za osadou Hvězda je úzká rokle začínající smetištěm, skrze které musíme projít, abychom se dostali na pěšinu vedoucí ke skalám. Intuitivně se mi daří najít pás masívů lemující pravý okraj rokle. Snažím se zorientovat podle průvodce, ale marn. A tak jdeme až na konec pásu skal, kde na první pohled poznáváme osamoceně stojící štíhlou věž Jehlu pod Hvězdou. Ta má být zlatým hřebem dnešního programu. Vracíme se kousek zpět na bezejmenný masív, druhý v pořadí směrem od Jehly. Na něj jsem si podle oka vybral na pohled líbivou hranu hranu s borovicí za zády a s viditelnými hodinami  ve výlezu. Vizuálně je to pěkná linka, ale opět se ukazuje, že zdání klame. Spodek byl nejištěný přes křehké voštiny a vršek nad hodinama zase špinavý rajbunk. Hrozně jsem se na tom vybál, i když to ve skutečnosti těžké nebylo. Nejspíš to byl prvovýstup, ale jeden nikdy neví. Pracovně jsem si to pojmenoval „Hodinková hrana IV“.  Mezitím volal Dan, který spolu se svým synem Hynkem zcela neomylně vyrazil špatným směrem na Vlhošť. Hrozně se divil, že nejsme na Vlhošti, navzdory tomu, že jsme se před tím několikrát domlouvali o tom, že v plánu jsou Skály pod Hvězdou. Tak jsme ho nasměrovali tím správným směrem a šli se věnovat dál lezení. Tentokrát vybírám na jistotu podle internetového článku místní hitovku, kterou je „Stará cesta IV“ na Jehlu pod Hvězdou. Je to čtyřka s kruhem. Když je kruh ve čtyřce je to podezřelé. Můj instinkt mě neklame. Když vidím ten nástup přes zamešený převis a plotnu ke kruhu a to dopadiště ve strži dole pod nástupem, tak začínám pochybovat o své volbě. Ale co bych to byl za Orasínského hlinomaze, kdybych se nepopasoval s trochou mechu. A tak jsem se staženou prdelí přeťapal těch pár mechem polstrovaných chytů a stupů a s úlevou cvaknul kruh v půli cesty. Zbytek cesty po hraně už byl za odměnu. Květa to přelezla za mnou hladce a vzala s sebou na vrchol telefon kvůli vrcholové fotce. Díky tomu se nám mohl dovolat Dan, který do telefonu hulákal, že to nemůže najít, a že na to peče, a že půjde Vlhošť, kde to zná. Hulákal tak nahlas, že jsme ho slyšeli napřímo z protější strany rokle. Tak jsme ho ukecali, ať to nevzdává, že je od nás kousek, ať sejde přes smeťák do rokle a že pak už nás snadno najde.  Zabralo to. Asi po patnácti minutách dofuněl Dan s Hynkem k úpatí Jehly a s úlevou shodili ze zad propocené batohy. Dan se nenechal dlouho pobízet a vyběhnul si na fousu Starou cestou na Jehlu. Květa zůstala na vršku a fotila z ptačí perspektivy. Hynkova cesta k vrcholu byla provázena otcovským lamentováním. Evidentně to bylo to na něj příliš těžké, ale nakonec se na vrchol dohemelil taky. Po svačině se přesouváme k masívu Štěně, na který Dan vyvedl „Údolní cestu IV“ Pominu-li zarostlý nástupový patest, který je lepší obejít zprava, pak je to hezká pohodová cesta. Vylezli jsme to všichni celkem bez problémů.Hned za Štěnětem přiléhá masív Psí bouda s nádherným rajbákem plným hodin, který se mi moc líbí. V pravé části vede strašidelně vypadající cesta „JZ stěna IV“, kterou v rychlosti na závěr doslova vybíhám a které bych dal tři hvězdičky. Tolik hodin jsem snad ještě nikdy neviděl. Dan a Květa si taky pochvalovali, jaká je to paráda na závěr. V tomtéž rajbáku mi padla do oka ještě jedna sedma při levé hraně, ale čas našeho toulání po Dubských skalách se nachýlil ke konci. Od západu se ženou bouřková mračna a my vyklízíme bitevní pole. Sotva jsme přišli k autu začalo poprchávat a jen jsme otočili klíčkem v zapalování, spustila se průtrž mračen, která definitivně ukončila naše pískovcové putování. Ale to nevadí, však my se vrátíme, sDubské skály jsou v mém podvědomí zapsány jako oáza klidu, kterou tamní měkký pískovec předurčuje spíše pro lezce romantiky než pro sporťáky. Kdysi dávno, jsme tam ještě jako mlaďoši prožili pěkných pár lezeckých víkendů, na které vzpomínáme dodnes. A tak v jakémsi návalu nostalgie jsem zatoužil se tam vrátit, navštívit naše stará oblíbená místa a při té příležitosti poznat i třeba nějaká nová, kde jsem ještě nebyl. Při poznávání těch nových míst, mi byl inspirací seriál „Dubské trojky“ z portálu www.euroclimbing.com,  jehož autorům tímto děkuji za skvělé tipy, rady a informace.
Dubské skály jsou v mém podvědomí zapsány jako oáza klidu, kterou tamní měkký pískovec předurčuje spíše pro lezce romantiky než pro sporťáky. Kdysi dávno, jsme tam ještě jako mlaďoši prožili pěkných pár lezeckých víkendů, na které vzpomínáme dodnes. A tak v jakémsi návalu nostalgie jsem zatoužil se tam vrátit, navštívit naše stará oblíbená místa a při té příležitosti poznat i třeba nějaká nová, kde jsem ještě nebyl. Při poznávání těch nových míst, mi byl inspirací seriál „Dubské trojky“ z portálu www.euroclimbing.com,  jehož autorům tímto děkuji za skvělé tipy, rady a informace. 
 

Skály u Oken

Den „D“ nastal v posledním prázdninovém týdnu tohoto roku. Vyrážíme s Květou sami po naší oblíbené trase přes Litoměřice a Úštěk dále na východ do Máchova kraje. Naší první poznávací štací jsou Skály u Oken. Auto parkujeme u kostela v obci Okna a dál jdeme podle popisu pěšky. Není to daleko. Asi jen kilometr a půl rovinatým terénem po písčitých cestách skrze borové háje.  Je krásné počasí, všude kolem voní borovice a nikde ani živáčka. Tomu říkám idylka. Krajinný ráz ve mně evokuje vzpomínku na Fontáč. Náhle se vpravo od cesty vynořuje malý pahorek z jehož temene vystupují skalní masívy. Stoupáme k nim písčitou pěšinou lemovanou borůčím a mě náhle připadá, jako bych byl na Hrubici ve Skaláku.  Jen ty skály jsou o poznání nižší. Ale to mi nevadí. Spíše naopak. 
 
 
Procházím podél masívů tam a zpět a nejsem schopen se zorientovat podle průvodce. A tak nakonec vybírám cestu na rozlezení podle oka. Zvolil jsem krátkou linii s kruhem v levé boční stěně prvního masívu v domění, že je to čtyřka. Nebyla! Boulder nad kruhem jsem přehemelil jen tak tak a Květa to za vydatného lamentování odvlála. Později jsme zjistili, že to byla přímá varianta Světélkové cesty za VIIb na masív Sion.  Poučen z krizového vývoje vybírám další cesty pečlivěji což záhy přináší své ovoce. Krásná rajbáková Sálusova hrana za V na Židovu věž odstartovala řetězovou reakci pěkných cest, kde jsme si spravili chuť. Postupně lezeme  cesty Palestinská V, Izraelská V a Křehká spára VI na masív Karmel. Charakter lezení je zde velmi podobný jako na Hrubici, po velkých chytech s možností smyčkovat za hroty, kruh je vždycky na správném místě. Chrochtám blahem. Jediné co nám vadí, je silný vítr, který se zničehonic zvedl a kvůli kterému to v korunách stromů hučí jako v turbíně.  V nejlepším se má přestat a tak odpoledne balíme fidlátka a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství, kterým je ubytování v kempu na Mácháči. Nikdy před tím jsme tam nebyli a z doslechu víme, že tam bývá šíleně natřískáno a živo. Tak jsme plni očekávání, co se z toho vyklube. Vybrali jsme si kemp Borný přímo na břehu jezera. Jaké je naše překvapení, když nalézáme poloprázdný kemp se zavřenými kiosky. Mezi borovicemi poblíž pláže je jen pár stanů a na začátku kempu jsou obsazené jen některé karavany. Žádný masák se nekoná. Vypadá to jako po skončení sezóny. Mezitím se zatáhlo a silný vítr vytvořil na jezeře velké vlny. Děláme si legraci, že jsme jako na Baltu. Smích nás však záhy přešel, když nám vítr složil náš letitý stan, který jsme si postavili kousek od břehu. Museli jme ho potupně přesunout o třicet metrů dál do závětří borového háje.  A to jsem ještě musel izolačkou opravit protržené tropiko. Od smrti hladem nás zahránila restaurace v kempu, která naštěstí fungovala normálně. Spát jdeme takřka ihned po večeři. Usínáme za burácení větru v korunách stromů a doufáme, že na nás žádný z nich nespadne.
 

Vysoký vrch

Budíme se do zamračeného dne. Ráno spadlo i pár kapek a tak volíme alternativní program, kterým je bouldering na Vysokém vrchu. V internetovém průvodci inzerují spoustu hezkých boulderů na balvany z tvrdého pískovce. No nevím, nevím. Popravdě řečeno, moc tomu nevěřím, protože všeobecně se ví, že v Dubských skalách je pískovec měkký, občas hanlivě přezdívaný „strouhanka“. O to více jsem překvapen, když vidím ty balvany na vlastní oči. Nádhera! Cestou do strmého svahu jsem se zaseknul hned u prvního šutru se jménem Vydlabanec, který se mi nachomýtnul do cesty. Květa, která se po chvíli vrátila z průzkumu, mě však tahá za rukáv, ať se tu zbytečně nevysiluju, že na vrcholu kopce je to úplně jako ve Fontáči. A když to řekne Květa, tak to už něco znamená. A taky že jo! Jestli je někde kousek Fontáče, tak je to právě tady. Na plochém temeni kopce jsou posázené velké kamenné bloky z ultrapevného pískovce s rovnými dopady. 
 
Úplně nejhezčí je kámen Klokan vyzdobený soustavou železitých lišt táhnoucích se napříč stěnou. Lezu na něj téměř všechno a musím uznat, že co boulder, to hvězdička. Zase chrochtám blahem. Kousek vedle je další skvostný kámen Morče, kde už takzvaně dovyjíždím nádrž a lezu co pustí. Květa relaxuje a fotí. Na západním okraji vrcholu je skalní vyhlídka s výhledem na západní obzor, kterému dominují kopce Českého středohoří. Na tuto skalní vyhlídku vedou i klasické cesty na lano a koneckonců je tu i slaňák. V jednom z masívů navazujících na vyhlídku je vydlabán skalní byt, tzv. kameníkova jizba, kde jsou palandy, kamna, stůl, lavice. Ale já mám dnes oči jen pro bouldery a tak dlouho zevluju pod Bukovým kamenem, na který vede vyhlášený hajból přes stropní převis „Nad hlavou vesmír pod nohama zem 6B“. Zůstalo jen u zevlování. Na ostrý pokus jsem už neměl ani brutál ani morál. Poslední zbytky sil jsme vyplácali cestou zpět na kameni Placatka, kde Květa opět potvrdila svou nevypočitatelnost a přelezla na něj „Přímou vrásku“ za 6A, takže se nevrací do kempu úplně s prázdnou. Mě se počítadlo boulderů zastavilo na čísle 20 a moje tělesná schránka podle toho taky vypadá. Jsem vyžužlanej jak hašlerka a těším se do kempu na žvanec a zasloužený odpočinek. Během dne se počasí vybralo k lepšímu, díky čemuž má jezero i kemp oproti včerejšku úplně jinou atmosféru. Po večeři jsme se podle plánu vyvalili na pláži a lovili sluneční paprsky do kožichu, do foťáku a do telefonu. I když voda v jezeře nebyla nijak moc studená, my jsme do ní stejně víc jak po kolena nevlezli na rozdíl od jiných rekreantů. 
 
Západ slunce nad jezerem, parník s muzikou, písečná pláž s borovicemi a modrým nebem nad hlavou vytvořily dokonalou iluzi dovolené na slunném jihu. To jsou zvraty! Včera Balt, dneska Jadran. J 
 

Skály pod Hvězdou

Dnes ráno nás pro změnu tahá ze spacáků sluníčko. Vypadá to na pěknej pařák, ale protože náš pobyt zde končí, tak si koupačku v Máchově jezeře ani dnes nedopřejeme. Jsme totiž domluveni s Danem, že se sejdeme na parkovišti pod Vlhoštěm, abychom podnikli společný průzkum oblasti Skály pod Hvězdou, kde jsem také ještě nikdy nebyl. A tak se po snídani v duchu loučíme s kempem a vyrážíme směrem na západ k úpatí hory Vlhošť. Záměrně jedeme po úzkých klikatých silničkách a cestou trháme švestky rostoucí podél silnice. V obci  Litice odbočujeme směrem k osadě Hvězda na domluvené parkoviště pod Vlhoštěm. Dan po telefonu hlásí malé zpoždění a trvá na tom, abychom šli napřed. Je mi jasný, že nás v terénu bude obtížně hledat, ale Dan je neodbytný a tak tedy vyrážíme s Květou napřed. V osadě Hvězda fotíme historické chalupy a taky výhled na kopec Vlhošť, jehož pískovcové skály mi jsou důvěrně známé a které mám rád. Dnes ale míříme jinam. Hned za osadou Hvězda je úzká rokle začínající smetištěm, skrze které musíme projít, abychom se dostali na pěšinu vedoucí ke skalám. Intuitivně se mi daří najít pás masívů lemující pravý okraj rokle. Snažím se zorientovat podle průvodce, ale marně. A tak jdeme až na konec pásu skal, kde na první pohled poznáváme osamoceně stojící štíhlou věž Jehlu pod Hvězdou. Ta má být zlatým hřebem dnešního programu. 
 
Vracíme se kousek zpět na bezejmenný masív, druhý v pořadí směrem od Jehly. Na něj jsem si podle oka vybral na pohled líbivou hranu hranu s borovicí za zády a s viditelnými hodinami  ve výlezu. Vizuálně je to pěkná linka, ale opět se ukazuje, že zdání klame. Spodek byl nejištěný přes křehké voštiny a vršek nad hodinama zase špinavý rajbunk. Hrozně jsem se na tom vybál, i když to ve skutečnosti těžké nebylo. Nejspíš to byl prvovýstup, ale jeden nikdy neví. Pracovně jsem si to pojmenoval „Hodinková hrana IV“.  Mezitím volal Dan, který spolu se svým synem Hynkem zcela neomylně vyrazil špatným směrem na Vlhošť. Hrozně se divil, že nejsme na Vlhošti, navzdory tomu, že jsme se před tím několikrát domlouvali o tom, že v plánu jsou Skály pod Hvězdou. Tak jsme ho nasměrovali tím správným směrem a šli se věnovat dál lezení. Tentokrát vybírám na jistotu podle internetového článku místní hitovku, kterou je „Stará cesta IV“ na Jehlu pod Hvězdou. Je to čtyřka s kruhem. Když je kruh ve čtyřce je to podezřelé. Můj instinkt mě neklame. Když vidím ten nástup přes zamešený převis a plotnu ke kruhu a to dopadiště ve strži dole pod nástupem, tak začínám pochybovat o své volbě. Ale co bych to byl za Orasínského hlinomaze, kdybych se nepopasoval s trochou mechu. A tak jsem se staženou prdelí přeťapal těch pár mechem polstrovaných chytů a stupů a s úlevou cvaknul kruh v půli cesty. Zbytek cesty po hraně už byl za odměnu. Květa to přelezla za mnou hladce a vzala s sebou na vrchol telefon kvůli vrcholové fotce. Díky tomu se nám mohl dovolat Dan, který do telefonu hulákal, že to nemůže najít, a že na to peče, a že půjde Vlhošť, kde to zná. Hulákal tak nahlas, že jsme ho slyšeli napřímo z protější strany rokle. Tak jsme ho ukecali, ať to nevzdává, že je od nás kousek, ať sejde přes smeťák do rokle a že pak už nás snadno najde.  Zabralo to. Asi po patnácti minutách dofuněl Dan s Hynkem k úpatí Jehly a s úlevou shodili ze zad propocené batohy. Dan se nenechal dlouho pobízet a vyběhnul si na fousu Starou cestou na Jehlu. Květa zůstala na vršku a fotila z ptačí perspektivy. Hynkova cesta k vrcholu byla provázena otcovským lamentováním. Evidentně to bylo to na něj příliš těžké, ale nakonec se na vrchol dohemelil taky. Po svačině se přesouváme k masívu Štěně, na který Dan vyvedl „Údolní cestu IV“ Pominu-li zarostlý nástupový patest, který je lepší obejít zprava, pak je to hezká pohodová cesta. Vylezli jsme to všichni celkem bez problémů. Hned za Štěnětem přiléhá masív Psí bouda s nádherným rajbákem plným hodin, který se mi moc líbí. V pravé části vede strašidelně vypadající cesta „JZ stěna IV“, kterou v rychlosti na závěr doslova vybíhám a které bych dal tři hvězdičky. Tolik hodin jsem snad ještě nikdy neviděl. Dan a Květa si taky pochvalovali, jaká je to paráda na závěr. V tomtéž rajbáku mi padla do oka ještě jedna sedma při levé hraně, ale čas našeho toulání po Dubských skalách se nachýlil ke konci. Od západu se ženou bouřková mračna a my vyklízíme bitevní pole. Sotva jsme přišli k autu začalo poprchávat a jen jsme otočili klíčkem v zapalování, spustila se průtrž mračen, která definitivně ukončila naše pískovcové putování. Ale to nevadí, však my se vrátíme, skály neutečou. 
 
LdS
 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz