Mometky z Kalymnosu

22.07.2019 15:54

Momentky z Kalymnosu

O lezení na Kalymnosu toho bylo v našem oddílovém samizdatu v minulosti napsáno víc než dost. Vždyť Jířa se tam pravidelně vrací jak vlaštovka skoro 10 let a s ním nebo díky němu tam zavítali v průběhu let i další  horoklubáci, takže lze jen těžko něco nového zásadního sdělit o této populární lezecké destinaci. Asi nemá cenu zde vysčítávat nalezené metry, omračovat klasifikací, unavovat jmény sektorů a cest. A tak mi nezbývá, než se s vámi pokusit podělit o některé zajímavé postřehy a momenty z našeho pobytu, které se udály mimo „lano“.

Květa nebo Květuše aneb nervy na odletu z Prahy

Že bude transport dobrodružný jsme věděli již dlouho dopředu, protože Jířa zabukoval letenky pro moje holky na jméno Květa místo Květuše. Opravit se to nedalo a kupovat nové se nám zdálo drahé, tak jsme se rozhodli, že to riskneme. Nastal den D. Ačkoliv odlétáme v nemožnou ranní hodinu, je letištní hala přeplněná k prasknutí. Téměř ve stejný čas odlétá do Řecka asi 5 letadel. Fronta lidí se klikatí od přepážek až ke vchodovým dveřím. Štěpán kroutí hlavou a tvrdí, že tolik lidí na odletu ještě nezažil. Pokorně si jdeme stoupnout na konec fronty. Jířovci a Štěpán se záhy odpojují k jiným poloprázdným přepážkám, protože se fikaně odbavili v předstihu přes internet. Takže jdou jen odevzdat zavazadla. My je záhy následujeme, protože zřízenci letiště začali odklánět rodiny s malými dětmi k těmto poloprázdným přepážkám, aby děti nemuseli stát tak dlouhou frontu. V duchu se raduji a jsem rád, že jsou moje holky po mě, tedy trpasličího vzrůstu. Jenže radost netvá dlouho. Vyfasovali jsme přepážku s ukrajinským mladíkem, který zjevně nepatřil k nejzkušenějším a rozhodně neměl pochopení pro Jířův překlep. Opakovaně zíral do pasu, na letenku, do monitoru a s potížemi hláskoval Květa – Květuše. Květa mu dvakrát asertivně řekla, že je to překlep, že ty jména jsou významově stejný a pomalu jí při tom začala rudnout hlava. Chvíli jsem koukal na toho greenhorna za přepážkou a když jsem viděl, že je to marný, tak jsem vytáhnul poslední trumf z rukávu, a houknul jsem na něj, že jsme urgovali SMARTWINGS o opravu a že oni zapsali o tom překlepu poznámku do systému, tak ať se tam koukne. Nevím jestli se tam kouknul nebo ne, jestli mi vůbec rozumněl, ale zabralo to. Vyzval nás k naložení kufrů na pás, aby nás je nechal záhy sundat a vybalit z útrob foťáky a kameru. Prý tam nesmí být. Ještě že jsme si ty kufry neobalili igelitem, jak jsme původně měli v plánu. Pak se přesouváme do bezcelní zóny přes rentgeny. Tady zase pro změnu zabodoval Štěpán s nožíkem v příručním zavazadle. Paní z ostrahy mu nejprve přeměřila čepel nože kartou a následně mu nůž zabavila. Poslední drama nastalo u vstupu do tubusu do letadla, kde se opět kontrolovaly letenky a pasy. Chlapík nalevo luštil důkladně každou letenku jak křížovku, kdežto jeho kolega vpravo to bral hákem. Vybrali jsme si pochopitelně chlapíka napravo a dostali se tak konečně na palubu letadla. Za chvíli letadlo roluje po rozjezdové dráze a moje holky prožívají svůj první let v životě. Usínám. Byl to dlouhý den.

Vítej v Řecku

Přistáváme podle plánu. Půlka letadla potřebuje na záchod. Vrháme se hromadně na toalety. Nevěřím svým očím. Podlaha pod vodou, ze záchodových mís plavou hovna ven. Co načůráš do jednoho pisoáru tam, vyteče druhým ven na podlahu. Vítej na jihu! Pak čekáme dlouho na kufry, takže nestíháme trajekt. Čekáme hodinu v přístavu Mastichari na lavičce. Smrdí tu rybina a malá Květuška si kvůli tomu celou dobu zacpává nos mikinou. Jedeme menším trajektem na Kalymnos do přístavu Pothia. Je to necelých 14 km nicméně to trvá asi třičtvtě hodiny. Je slunečno, fouká a jsou docela vlny. Užíváme si to na horní palubě. Další zádrhel nastal při přesunu taxíkem z Pothie do vesničky Panormos, kde máme objednáno ubytování v ressortu Seagull. Taxikáři netuší kde to je. Na Kalymnosu totiž nemají popisná čísla na domech a tak si taxikáři musí pamatovat kde co je podle vlastní zkušenosti. Resort Seagull funguje teprve rok a tudíž ho ve své hlavě-mapě ještě nemají uložený. Snažím se je navigovat pomocí mapy stáhnuté ze Seznamu. Jířa zkouší volat majiteli. Cestou několikrát stavíme a domlouváme se kudy kam. Nakonec nás taxikáři dovezli spletí úzkých uliček až na dvorek jednoho domku. Na první pohled to vůbec  nevypadá, že jsme správně. Z poza plotu na nás kdákají slepice. Vypadá to, jako bychom někomu vjeli na zahradu.  Na horní terase domu je však malý vývěsní štít s rackem a nápisem Seagull, což je neklamná indície o tom, že jsme správně. Záhy se objevil i majitel a tak nás taxikáři opouští a my se začínáme seznamovat s naším novým bydlištěm, které je vskutku luxusní.

Tvůj dům tvůj hrad

Resort Seagull je rodinný dům, který je situován na strategickém místě. Během pár minut člověk dojde všude tam, kam potřebuje. Hospoda je hned 50m za rohem, půjčovna skůtrů 150m, malý krámek 200m, velký supermarket 500m a pláž je vzdálená cca 300m. Přesto je domek dobře schovaný mezi stromy a ostatními domy tak, že sem nedoléhá hluk ze silnice. Z terasy jsou výhledy na okolní kopce. Domem nás provází mladý kluk, jménem Iannis. Zajímavostí je, že jeho bratr studoval 5 let v Brně veterinu, takže Česká republika mu není neznámá. Máme vyhrazené celé jedno patro tohoto rodinného domu. K dispozici nám jsou dvě terasy, přičemž jedna je ve stínu ráno a druhá večer. Dále je tu plně vybavená prostorná kuchyně, dvě ložnice, obývák, dvě koupelny s WC. K tomu zahrada s bazénem a zázemím pro grilování. No a naše dětičky nejvíce ocenili wifinu, jak už to tak u teeneagerů bývá. Já pro změnu nejvíce ocenil klimatizaci o kterou jsme po zbytek pobytu s holkama sváděli tuhé boje. Jediným zádrhelem, kterým trpí celé Řecko je skutečnost, že se toaletní papír nesmí splachovat do záchodu, jinak by se ucpaly úzké odpadní trubky a dopadlo by to jako na letišti v Kosu. Použitý toaleťák se hází do odpadkového koše hned vedle záchodu. Musím říct, že na tohle jsem si zvykal dost těžko. Na uvítanou jsme od domácího dostali ošatku domácích vajec, rajčata ze zahrádky a v lednici vychlazeného melouna. Iannis bydlí s rodiči hned vedle v druhém domě, takže když něco budeme potřebovat, stačí houknout z terasy.

Když máš plný bříško tak dáš velký dýško

Hospůdku máme hned za rohem a tak není divu, že jsme do ní hned druhý den zapadli na slavnostní večeři na uvítanou. Hospůdka se jmenuje Taverna Nikolas a její majitel je usměvavý chlapík s vizáží zápasníka. Sekunduje mu mladá servírka, drobná usměvavá brunetka. Jířovci a Štěpán jsou již zběhlí v Řeckém jídelníčku, kdežto já a můj harém ještě nevíme co nás čeká. Holky jsou jako umanuté a chtějí ochutnat mořské potvory a tak si objednaly krevety. Já ryby a mořské plody nemusím a tak jsem si zvolil steak z mečouna a udělal jsem dobře. Zatímco holky se v těch krevetách jen porejpaly, já jsem se výborně najedl. Zlatým hřebem večera bylo placení. Nikolas nám to sečetl dohromady tužkou na papír. V tom přítmí vidím na účtence cifru 109,0 EUR, ale pro jistotu to dávám Jířovi, protože v tý tmě blbě vidím. Jířa potvrzuje částku, Květa taky a tak zaokrouhluji na 120 EUR, ať nevypadáme jako držgrešle. Nikolas a servírka se s námi vřele loučí a my spokojeni kráčíme těch 50m zpět na barák. Při večerním rozkontu některým nás zhořkla večeře v ústech, neboť se zjistilo, že správná částka byla 100,00 EUR avšak desetinná čárka byla napsaná u nuly tak blízko, že to vypadalo jako 109,0 EUR. Takže dýško se vyšplhalo na 20 EUR. Po zbytek zájezdu nás Nikolas se servírkou uctivě zdravil, kdykoliv jsme šli kolem.

Los bodlákos

Při pohledu na okolní kopce se zdá, že jsou porostlé zelenými travnatými drny nebo mechy. Je to však jen optický klam. Ve skutečnosti se jedná o půl metru vysoké pidikeříky všemožných pichláků a bodláků, které vytváří neprůstupnou bariéru. Projít azimutem napříč takovýmto porostem je naprosto nemožné, pokud člověk nemá skafandr.  Tyto pichláky lemují také všechny stezky včetně těch přístupových do skal. Stezky jsou poseté šotolinou a tak není divu, že jsem si při jednom sestupu ze skal do těch bodláků ustlal. Květa mi pak celý večer tahala trny z ruky. Některé tam mám ještě teď. Od té doby jsem kolem pichláků procházel s velkým respektem jak kolem minového pole.

Kolik umíš jazyků tolikrát jsi člověkem

Na ostrově se člověk v pohodě domluví anglicky, pokud teda umí a nebojí se komunikovat. Nicméně díky jazykové bariéře jsme zažili spoustu překvapení i legrace, o kterou se postarala Maruška, jejíž lingvistická kuráž silně převyšovala její slovní zásobu. A tak se stalo, že jednou šla Maruška krmit slepice a při tom domluvila s panem domácím dodávku BIO vajec za výhodnou cenu 12,50 Kč/ks, což je zhruba dvojnásobek oproti supermarketu. O pár dní později  domluvila 1,5l domácího vína, kterému jsme po zbytek zájezdu říkali trestný čůčo. Každej kdo spadnul, pověsil pytel, nebo se jinak prohřešil proti lezecké etice, si musel dát večer trestnou sklenici. Když jednou večer Maruška přeložila text z průvodce „Love it or hate it“ jako „Láska na první pohled“, zakázali jsme jí chodit krmit slepice a mluvit s panem domácím v obavě, čeho všeho bychom se ještě mohli nadát.

Skůtr tady, skůtr tam, všude kam se podívám

Základním dopravním prostředkem na ostrově jsou skůtry. Jezdí na nich kde kdo, od mladých slečinek v šatičkách počínaje až po vetché stařečky. Všude je spousta půjčoven a tak není problém si skůtr obstarat. Ostrované jezdí na skůtrech zásadně bez přileb, protože si nechtějí zapařit hlavu v nějaké skořepině. Někteří turisté vycepovaní evropskými předpisy však přilby používají. Lze si je zdarma půjčit ke skůtru. Někteří lezci používají svoje horolezecké přilby, jako například Jířa. Já jsem chtěl splynout s davem a tak jsem jezdil bez přilby, což mi dělalo obrovskou radost, protože mi ta evropská přilbománie leze krkem. Zlatým hřebem rebelie, na který nikdy nezapomenu bylo, když jsem vezl obě své malé holky najednou na výlet přes kopec do Masouri. Pochopitelně v šatičkách, bez přileb, pěkně na pankáče. Tak jak to dělají místňáci. Jedna seděla přede mnou a druhá za mnou. Holky nikdy před tím na motorce nejely a tak si to pěkně užívaly, zejména v serpentýnách do Masouri.  Evička říkala: Ty vole já se bojím s tebou a nedovedu si představit jak s mámou. Když jsem jí řekl, ať se kochá výhledem na moře, tak mi opáčila: Já seru bobky do kalhot a ty chceš abych se k tomu ještě kochala.  Říkám jim, že kdyby to viděla babička, to by bylo něco. Evička hned dodala, že by se posrala. Můj skůtr měl obsah jen 50cm3 takže to byl takový kozí dech, ale dalo se z něj vytáhnout na rovině i 60km/hod. Když jsem vezl Květu s batohem, tak však do kopce sípal na hranici svých možností. Jířa si fikaně půjčil silnější stroj s obsahem 125 cm3 a bylo to znát.  Hravě nám ujžděl. Provoz tady byl dost hustý,chaotický, auta otřískaná a přesto jsem neviděl žádný karambol. Základem je se nějak protáhnout, uhnout a zmizet. Nejhorší bylo proplétat se na skůtru mezi turistama v Masouri. To člověk nikdy nevěděl, kdo se odkud vyloupne a skočí mu pod kola. Měl jsem ruce furt na brzdách. Když to zpětně hodnotím, tak jízda na skůtru tvořila 50% dobrodružství z celého pobytu.

Kdo netřídí s námi, třídí proti nám

Jednou z dalších výrazných odlišností proti středoevropskému způsobu života, která mi utkvěla v paměti, je fakt, že se na ostrově netřídí odpad. Bylo úsměvné pozorovat, jak se nám v apartmánu v jednom koutě hromadí roztříděné plastové a skleněné lahve, abychom je pak společně nacpali do jednoho pytle s komunálem a hodili do centrálního podzemního kontejneru. Neříkám, že je to tak správně, ale každopádně aspoň ostrované nic nepředstírají. U nás se mnohdy rozříděný odpad stejně sveze na jednu skládku, takže výsledek je stejný, akorát mají lidi větší pakárnu.

Voda základ života

S vodou je to tady prekérka. Z kohoutku teče odsolená mořská voda,vhodná na umytí. Nedá se moc pít. Tak maximálně uvařit v ní brambory nebo špagety.  Pitnou vodu tady však člověk může zadarmo natankovat z cisteren, které jsou rozmístěné v jednotlivých obcích. Vypadá to jako automat na kafe, ale je to větší a je to zadarmo. Lidé se k tankovacímu místu sjíždějí v autech, na skůtrech a tankují vodu do PET lahví, kanystrů a jiných nádob. Nabrání pitné vody se stalo každodenním rituálem po celou dobu našeho pobytu. Člověk si doma v Čechách ani pořádně neuvědomuje, co mu teče z kohoutku za vzácnost.

Koleda koleda Štěpáne šestbéčka ti nedáme

Každý z nás přijel na ostrov s jiným cílem. Jířa s Maruškou chtějí dokompletovat hvězdičkové cesty, Květa nachytat bronz, já přežít to vedro, děti chtějí všechno a Štěpán, matador naší výpravy, ten je nejskromnější, ten chce vylézt alespoň jedno „šestbéčko“. A tak den co den prohlíží průvodce a vybírá a zkouší a pořád nic. Občas ho nemine trestný čůčo po nějakém tom neúspěšném pokusu. Jednou Štěpán prohlásil, že tady na ostrově leze šestbéčka každej, kdo má do prdele díru, tak proč on ne? Asi právě proto, že zákon schválnosti funguje líp než cokoliv jiného. Poslední noc před posledním lezením se tak vystresoval, že nemohl spát a ráno byl nevyspalý, takže není divu, že se mu zase nezadařilo. Pochopitelně, my se jeho hořekováním bavíme a popichujeme ho, když na terase popíjí trestný čůčo. Na druhou stranu ve dvaasedmdesáti letech tady posekal hromadu šestáček a šestáplusek, takže by mohl být spokojený. Ale to by nebyl Štěpán.

A teď slovo do pranice jaká byla lezenice

Přece jen si neodpustím pár vět o vlastním lezení. Mozaika by nebyla úplná, kdybych to neudělal. Lezení má na ostrově výsadní postavení. Je to hlavní tahák a pilíř cestovního ruchu, ze kterého tento ostrov žije. Kromě lezení se tam provozuje i potápění, ale to je minoritní. Místní infrastruktura je ušitá na míru pro lezeckou komunitu ubytováním počínaje, přes krámky s lezeckým vybavením , hospůdky, půjčovny skůtrů až po tisíce vynýtovaných cest konče. Místní lidé zde na lezce nenahlíží jako na škodnou, ale naopak jako na vítanou a váženou klientelu. Nevím, jestli to lezení na ostrově vzniklo samovolně nebo cíleně v rámci nějakého byznys plánu, ale byl to povedený krok, který přinesl ostrovu nový ekonomický impuls. Celkově bych to shrnul slovy: Lezení nádherné, lidé přátelští. Nedivím se Jířovi, že se sem rád vrací.

PS: Cesta zpět proběhla hladce i když při kontrole jmen na letenkách nám paní za přepážkou opět trošku brnkala na nervy. Ale oproti Praze to byl čajíček.

 

Autor článku: LdS

Foto k článku naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce.

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz