Sedmá nejvyšší hora Alp

02.06.2020 15:15

Úvod: Zdvižený prst páně Svinaříkův

            V září 2019, po úspěšném výstupu na mou vytouženou horu, jsem se rozhodl, že článek z výstupu napíšu za dlouhých zimních večerů. Ale poslední zima byla taková nijaká, sníh pořádně ani nebyl a dlouhé, zádumčivé večery se nekonaly a tím pádem se nekonal ani článek. Tak jsem psaní odsunul na jaro. Za to jsem od Svinči dostal drobnou výtku v Mantaně. Tedy spíš takové popíchnutí, po kterém přišlo krátké vzedmutí mých psacích sil, ale.... Den za dnem  ubíhal, za okny už zpívali ptáčci, div si zobáčky neroztrhali, ale článek nebyl. V mých představách se Svinčo pomalu měnil na varovně vztyčený prst: “Ty nepíšeš!“ Pak přišel Covid 19 a já začal s dětmi při domácím vyučování objevovat dávno zapomenuté větné členy, rody, vidy, osoby, časy, způsoby a další krásy jazyka českého, a  jen představa psaní článku mi způsobovala nevolnost. Pravda, občas jsem školu vypnul a utekl lézt. Ale co čert nechtěl, visíc v Perštejně na laně jsem uviděl dva lezce. Letoše a vedle něj kráčel obrovský (s trochou nadsázky samozřejmě, on zas tak obrovský není) vztyčený prst:„Ty nepíšeš!“ Tak jsem zase sebral všechny síly, ale ...... Ve škole přitvrdili a já, zničený  podmětem vyjádřeným, nevyjádřeným, několikanásobným, rozvitým a přísudkem slovesným, jmenným se sponou a beze spony, dal dohromady sotva pár holých vět. Až doteď. Protože už je to tady! Konečně! Oprášili jsme školní brašny! Zítra, zítra už chlapci jdou a já potěším čtenáře Mantany!  Snad.

Kapitola první - přípravy

            V Mantaně z října 2018 jsem dost podrobně popsal náš neúspěšný pokus o výstup na vrchol Matterhornu. Kdo článek četl, si možná ještě vzpomene, že jsme, ale oprávněně, celý neúspěch výpravy svedli na Buchtíka Zabijáka a ještě na chatě Abruzzi jsme se tenkrát jednomyslně shodli, že už ho sebou nikdy nikam nevezmeme. A to dokonce se zpětnou platností, protože jsme ho vlastně, protože doma v Čechách marodil s pásovým oparem, ani nikam nevzali. Do Posledního slanění jsem pak neměl jasno v tom, jestli hned v roce 2019 zkusíme další pokus.  Ale na slanění se mnou dal řeč Easy, řka, že ho můj článek tak pobavil, že jestli ještě jednou na kopec pojedeme, musí být u toho a zažít tu legraci na vlastní kůži. Takže jsem na jaře 2019 poslal mail. Jako první se „nečekaně“ přihlásil Buchtík Zabiják, nevěda, ťunťa jeden, že jsme ho vyloučili z nejbližšího vesmíru. Z původní party se hned ozval i Tomáš Hradecký. Kromě Easyho se mnou o kopci mluvil ještě Lubáno a tak jsme Buchtíka vzali na milost a už nás bylo pět. Easy i Buchtík mají transportéra a kdyby se našel ještě jeden zájemce, vyšlo by to hezky do auta a i na dvě lezecké trojky. Můj kolega Míra, také účastník minulé výpravy, jet nechtěl, ale Tomáš  hbitě sehnal kamaráda Alexe a  „bylo nás šest.“

Kapitola druhá – zalehlé ucho

            Každý ví, že výprava začíná daleko dřív, než se sedne do auta a vyjede do neznáma. A že, nějakým zvláštním činěním, většina výprav nezačíná právě idylicky. Mně dva měsíce před plánovaným odjezdem zalehlo ucho. Dost dlouho jsem čekal, že nějak zívnu nebo vypláznu jazyk nebo něco, v uchu chrupne a bude zase fajn. Ale nic z toho se nestalo a já všechno slyšel jak s hlavou pod vodou a nepříjemně mně v ní pískalo. Nechtěl jsem před odjezdem na kopec nic podcenit, tak jsem jednoho dne s tou „kravinou“ zašel k ušaři. Tedy nejdřív jsem delší dobu čekal v čekárně na kožním, protože kromě toho, že jsem blbě slyšel, taky blbě vidím, ale pak jsem trefil správné dveře a za pár hodin už jsem ležel na kapačkách v nemocnici v Mostě a valil do sebe nějaké prášky. Pan primář mi vysvětlil, že takhle dlouho zalehlé ucho může mít tři příčiny. Špatně prokrvené vnitřní ucho -  na to jsou ty prášky. Zablokovaná krční páteř – na to jsou ty kapačky. A nádor  v hlavě - a to musíme počkat, jestli to není špatně prokrvené vnitřní ucho nebo zablokovaná krční páteř.

 

Kapitola třetí - odjezd

            Rámcový termín odjezdu jsme si domluvili už někdy začátkem léta s tím, že na cestu tam a zpátky, aklimatizaci a výstup by nám měl stačit týden volna a pro jistotu si ještě necháme dva dny navíc. Jako rezervu na počasí. Odjezd uprostřed týdne, výstup o víkendu, návrat v pondělí. Tenhle plán byl vypočten z průměrné výkonnosti běžné populace a průměrné úspěšnosti předpovědi počasí. Z prvního pokusu o výstup jsem věděl, že Tomáš je nabušený sporťák a předpokládal jsem, že Alex bude taky a asi je budeme zdržovat. Ale počítal jsem s tím, že se trochu přizpůsobíme a pomyslný průsečík našich požadavků a přání celkem bez problémů najdeme. Už se blížil konec srpna a tak jsem svolal účastníky zájezdu na společnou poradu. Všechno důležité vypadalo dobře (třeba Buchtík), jen ten průsečík našich přání se nám nějak neprotínal. K odjezdu nám Alex řekl, že může odjet až ve čtvrtek, ale až odpoledne po šichtě, a že v pondělí ráno v 7:00 musí být zpátky v práci. Že mu víc volna nedají. V duchu jsem si to představil: 12 hodin jízdy autem, v pátek ráno v Cervinii, vynáška na Abruzzi, aklimatizace a výstup a sestup tak, abychom v neděli kolem čtvrté odpoledne vyjeli z Cervinie směr CZ. Hned jsem si vzpomněl na vyprávění Bohouše Dvořáka z doby, kdy vodil v Dolomitech turisty. Jak je podle výkonnosti dělil na chrty a rozvážné. A bez zaváhání jsem se zatřídil do skupinky rozvážných. Ke mně se přidal Easy, Lubáno a Buchtík, které Alexova minimalistická verze plánu výstupu taky trochu překvapila. Tomáš, jak jinak, patřil k chrtům a tím došlo k tomu, že nám Easyho i Buchtíkův Transportér byly k prdu, protože jsme do Itálie jeli dvěmi menšími auty, dvěmi různými trasami a ve dva různé dny.

Kapitola čtvrtá – na cestě

            Jak jsem už psal, Easy se k nám připojil v očekávání dosažení vrcholu parádního kopce a zažití veselých scének, které naše skupina tak nějak přitahovala. Ovšem Easy nebyl jen pasivní konzument, ale dokázal veselé scénky i sám generovat! Dokázal to hned po přejetí německých hranic, kde jsme, s mnoha jinými, uvázli ve spárech celníků. S německou důkladností kontrolovali jedno auto za druhým a už jsme na odstavném parkovišti stáli dost dlouho. V té chvíli si Easy zřejmě vzpomněl na to, že s převlekem sudetoněmeckého lezce minulého století vyhrál na Posledním slanění v soutěži masek (jinak si to nedovedu vysvětlit) a pod dojmem tohoto úspěchu se rozhodl jednat. Vyklonil se z okýnka a zvučným hlasem oslovil nebližšího celníka vybroušenou, ryzí sudetoněmeckou němčinou: „HELETY! Pocem vole, kommen ke mně Sie blíž. Ich, ich, yes, kolegen, čechiše policist. Rozumiš Du? My fahren šnel, šnel, long daleko. Pocem, ty kuken moje placka!“ No, takový úspěch jsme ani nečekali! Místo 40 minut jsme tam stáli minut 40 a dokonce nás ani nezatkli! Dál už cesta ubíhala bez zádrhelů. Tedy snad až na tu naftu. Easy obratně ovládal (a to myslím vážně) svůj chytrý telefon. Objížďky, trasy, zkratky, prostě kde co vygooglil.  Včetně zkratky kolem jezera Garda (jeli jsme trasou na Miláno). Někde po cestě jsme potřebovali natankovat, ale všude po cestě byla nafta skoro za 1,6E a to se nám zdálo být hodně. Ale Easyho chytrý kamarád nám poradil, ať sjedeme z dálnice v Affi, kousek si zajedeme a tam mají na pumpě naftu za necelé 1,4E.  Jak telefon radil, tak jsme udělali. Na tabuli opravdu cena 1,38E, snad 30 tankovacích stojanů a plno aut. Hned jsem tam zajel a ani jsem pořádně nestihl vystoupit a už byl u našeho auta pikolík v uniformě a jestli chci plnou nádrž. S gestem Rotschilda jsem mu ukázal, ať to tam pere pod tlakem. Za ty prachy....! Kluci šli na toaletu, já stál u auta a koukal všude a nikde a na stojan. Nahoře se v okýnku točila velká čísla vydaných litrů, pod nimi se točila velká čísla ceny a dole pod nimi bylo takové malé okýnečko a v něm údaj 1,64. Začal ve mně vrtat červík pochybností, zkontroloval jsem znovu údaj na tabuli před pumpou, ukazovala 1,38E, vše mělo být správně. Ale takové nepříjemné černé tušení, že nám Easyho chytrý kamarád neřekl všechno, ve mně nemizelo. A jak tak ty litry tekly do naší nádrže, trochu jsem se porozhlédl a uviděl, že za těmi 30 stojany s obsluhou jsou, takové bokem zastrčené, tři stojany bez obsluhy, v kterých se platí pouze hotovostí a došlo mi to. Chtěl jsem rychle něco důležitého říct tý obsluze, ale v pistoli v naší nádrži to cvaklo. FULL! Cestou kolem Gardy jsme minuli snad deset pump. Nevím, co na tom bylo tak zábavného, že mně ty tři pitomci u každé z nich nezapomněli upozornit, že je tam nafta minimálně o Euro levnější než v Affi.

 

Kapitola pátá – vynáška

            Modré nebe bez mráčku a přímo proti nám se tyčí hora mých snů! Balíme bagáž, ale každou chvíli zabloudíme pohledem ke vzdálenému vrcholu. Z loňska jsme se poučili a tak jsem si mailem předem ověřil, jestli chata Abruzzi bude ještě otevřená. Záporná odpověď na můj mail znamenala, že jsme na parkovišti ještě v klidu poobědvali, a že batohy byly toho dne obzvlášť velké. Ale nijak zvlášť jsme nespěchali, cestu už jsme znali a celé odpoledne jsme měli na výstup 1000 výškových metrů k chatě a postavení stanu. Byl nádherný den, zatáčku za zatáčkou jsme stoupali obklopení horskými štíty. První vodopád, druhý vodopád, můstek přes potok, vodojem, další můstek, alpinská louka, dokořán otevřené dveře a okna chaty Abruzzi, stolečky na terase, turisté u pivečka…..?! Mé odhodlání trucovat a na protest proti italské nespolehlivosti otevřenou chatu ignorovat mi vydrželo jen do té doby, než jsme u jezírka Oriondé postavili stan a najedli se. Stejně bych u stanu zůstal jak kůl v plotě, protože kluci mé odhodlání protestovat nesdíleli a už jsem viděl jen jejich záda, jak mazali do chaty na pivo. A protože to ve chvíli, kdy slunce zakryl nejvyšší štít okolních hor, vypadalo, jako by někdo lusknutím prstů vypnul radiátor, rychlým přesunem jsem je následoval.

Kapitola šestá – aklimatizace

            Zmar. Trápení. Ponížení. Nikdy jsem na pátek třináctého nevěřil, ale ještě dneska se mi špatně hledají slova, která by vyjádřila mé pocity z toho pátečního  aklimatizačního výstupu na chatu Carrel. Buchtík mi vrchovatou měrou vracel všechny jedovatosti, kterými jsem ho kdy počastoval a rádoby vtipně glosoval mojí nejčastější polohu při výstupu suťoviskem:“Ááá, Broněk si opět prohlíží kameny.“ Neměl jsem ani tolik síly,  abych se to aspoň pokusil převést na vtip, že v hlubokém předklonu hledám v suťovisku polodrahokamy. Mé nohy nenožily, plíce neplícily, oči neočily, hlava nehlavila - kromě jediné, neodbytně se vracející myšlenky, že jestli nemám špatně prokrvené vnitřní ucho, nebo zablokovanou krční páteř, tak je tohle možná moje poslední šance jak vystoupit na kopec, na který se těším už dlouhých 12 let a prostě musím šlapat dál. Protrápil jsem se až pod začátek fixních lan. I když už jsem se cítil o něco líp, tlustá lana, po kterých kluci celkem v pohodě ručkovali, jsem radši zdolával s pomocí prusíku. A pak závan větru přinesl neklamnou známku blízkosti chaty – zápach hromady výkalů. (Svou výškou nebyl tento výkalový vrchol mezi okolními štíty příliš významný, ale jeho vznik nepostrádal jistou dávku adrenalinu a tak se o něm taky zmíním. Toaletu na chatě Carrel tvořila dlouhá, tmavá chodbička,  zvenku přilepená na zadní stranu budovy. A na konci té chodbičky  byla díra v podlaze a do té díry byl vložený turecký záchod! Jak je záchod upevněný nebylo vidět, ale skrz něj jsi koukal přímo do závratné  hlubiny. Stoupnout si na nášlapy chtělo opravdu dost sebezapření, nikdo se tu nezdržoval déle, než bylo nutné. Díky tomu se ale u dveří netvořily fronty.)

 

Kapitola sedmá - v které musím, nerad, přiznat Buchtíkovy zásluhy o úspěšný výstup

            Po sestupu z chaty Carrel nás u jezírka čekalo překvapení. Vedle hromady kamenů přibyl stan. Ale to nebylo to překvapení. Že dorazí Tomáš s Alexem jsme samozřejmě čekali. Ale ta hromada řízků a koláčů, to překvapení bylo.  Sbohem polévko YUM-YUM, sbohem dehydrovaná stravo! Tomáš do nás řízky doslova nutil, prý abychom měli síly na zítřejší výstup a světlo linoucí se z oken chaty Abruzzi nás pak přitáhlo jak můry. Pár piv na doplnění tekutin a my do stanů a Easy pod hvězdnatou oblohu do celty. Ani jsem nestihl říct Dobrou a už zase stoupáme v dalším krásném dnu k chatě Carrel. Nevím, jestli to bylo těmi řízky, nebo to opravdu způsobil pátek 13, ale mé včerejší trápení je pryč. Stoupám naprosto v pohodě, v hlavě mi nepíská, nohy noží, plíce plící, batoh na zádech ani necítím. Míjíme velké cedule, upozorňující, že bez rezervace nebude nahoře na chatě nikdo ubytován a že se za palandu platí (vloni to ještě nebylo) 30E. Ale my rezervaci máme. Před druhou hodinou už se sluníme a obědváme na terase chaty Carrel lehčí o 30 E. Výběrčí číhá u schůdků na terasu a je neodbytný. Lenošíme a válíme se jako spousta dalších lezců, kteří přicházejí zezdola, jako my, i seshora z vrcholu. Jak by tu bylo krásně, kdyby Buchtík pořád nerušil a neotravoval, ať se zase obujeme a jdeme dál, projít si trasu vedoucí na Lví hřeben. Nakonec, abychom se ho zbavili, jdeme. A dobře děláme. Přecházíme improvizovanou přistávací plochu pro vrtulník ze spousty pletiva a kamenů a s pomocí tlustého řetězu překonáváme převis zdánlivě vedoucí na hřeben. Do téhle chvíle je cesta jasná. Pak ale přichází nepříjemný, velice delikátní traverz doprava, který je označený pouze nýtem na začátku a na konci a v noci bychom ho tutově minuli. A takhle to pokračuje stále dál, protože na hřeben se nastupuje velkou oklikou a na některé ty traverzy bych si za „normálních“ okolností určitě vzal lano. Nastoupali jsme ještě asi 300 výškových metrů až k dalšímu tlustému řetězu, po kterém se teprve leze na samotný hřeben. Tam pro dnešek končíme. Pak už jen na chatě rozpouštíme hromadu sněhu a připravujeme si věci na ráno, abychom mohli jít brzy spát.

 

Kapitola osmá – těžké rozhodnutí.

            V malé kuchyňce není pro spoustu těl na podlaze kam šlápnout a obsazené jsou i všechny lavice. Buď ty lidi neví o tom, že na chatě je rezervační systém nebo jdou nahoru s jasným kalkulem, že když přijdou pozdě, tak je na noc zpátky do údolí nevyženou. O nějaké přípravě snídaně si můžeme nechat zdát. Stěží se mi povede se prodrat k věšáku s mými věcmi. Trochu místa jsme získali, až když jsme poslali pět spáčů na naše uvolněné palandy. Jenom pět. Šestá palanda zůstala obsazená Alexem, který ještě předešlý večer udělal těžké rozhodnutí a po zvážení lezeckých a psychických obtíží, už jen přístupu na Lví hřeben, pokus o vrchol odpískal. Největším problémem „profláknutých“ kopců, mezi které samozřejmě Matterhorn patří, zpravidla nejsou lezecké obtíže. Největším problémem je logistika výstupu – jak se vyhnout frontám u fixních lan, nebezpečným zácpám v traverzech a neomaleným průvodcům s klienty.  Buchtík radil vyrazit před třetí hodinou ranní a zase to nebyla chyba. Před námi blikaly jen tři čelovky a orientačně nejhorší část nástupu k řetězu vedoucímu na hřeben jsme prošli bez zdržení. Byla poměrně jasná noc a teploměr ukazoval 10o pod nulou.  S tím jsme sice počítali, ale přesto nám mrzly ruce, protože na celé trase bylo jen minimum míst, kde by nebylo potřeba se přidržovat studené skály nebo fixních prostředků. O výstupové trase přes Liongrat se v průvodci píše, že kdyby nebyla zničená fixními prostředky, jednalo by se o čistě horolezecký výstup. A to je pravda. Místy byl hřeben široký jen metr, místy se na něm dalo tancovat, ale většinu cesty to byl lezecký terén obtížnosti II až III. V místech, kde z hřebene vyrůstá Pic Tyndal, nás převálcovali tři nebo čtyři průvodci, na laně doslova  vlekoucí „horolezce“ a my jsme na hřebeni osiřeli. Buchtík s Tomášem byli o dost rychlejší než my tři a zmizeli kdesi před námi a čelovky za námi byly hodně daleko. Zatím jen tušené sluneční paprsky vygumovaly z nebe měsíc, přišlo kalné ráno. Zkřehlými prsty jsme se chopili příčlí provazového žebříku ukotveného v závěrečné převislé pasáži cesty a najednou jsme stáli na vrcholu a uviděli slunce vycházející z mraků. Přesněji, stáli jsme na jednom ze dvou vrcholů. Teprve teď přišla chvíle na cepíny a mačky, které jsme sebou celou cestu táhli. Přejít po sněhovém hřebínku z italského na švýcarský vrchol jsme si prostě museli. Ostatně to platilo i obráceně o lezcích, kteří vylezli ze švýcarské strany hřebenem Hörnli. Fotky, kochání se, svačina. Buchtík s Tomášem spěchali dolů, protože Tomáš měl problém. Je dobrý sportovec, ale nelezec a po pěti hodinách sice lehkého, ale pořád lezení,   dostal křeče do předloktí a tak většinu cesty dolů musel slaňovat a to zdržuje. I my jsme vypadli, protože se vrchol začal plnit lidmi a do toho kolem kroužil vrtulník s japonskými turisty. Tak nějak jsme si zvykli na tu hloubku pod nohama a většinu cesty jsme slézali a jistili se minimálně. V jednu chvíli jsem, oprávněně,  i dostal od Easyho vynadáno za špatné jištění – já, metodik!

 

Kapitola devátá – Easyho lingvistický majstrštyk

            Po 11 hodinách jsme se vrátili zpátky na místo, odkud jsme ráno vycházeli. Buchtík se přidal k chrtům a s Tomášem a Alexem se právě chystali k odchodu, že chtějí ještě odpoledne rychle sejít až do Cervinie a odjet domů. Naše skupinka rozvážných, já, Lubáno a Easy, si na terase sundala boty i kalhoty a vyhřívala se na slunci a výsluní slávy. Obědvali jsme, občas s pohledem upřeným na vrchol a výrazem dobyvatele pohodili hlavou a prsty prohrábli lví hřívu. Lenivě jsme balili věci a chystali se sejít do údolí. Easy si ještě vzal PET lahev vody z rozpuštěného sněhu, která zbyla od včerejška, rozloučili jsme se s výběrčím éček a zvolna slézali podél fixních lan až ke kolmé plotně. Tu jsme se rozhodli radši slanit. Easy vytáhl z batohu tu lahev vody, napil se a dal jí bokem do skalního výklenku, pak vyndal lano a připravil slanění.  Slanil jsem první a kousek poodešel, takže jsem viděl Easyho, ale neviděl jsem přes hranu skály, že k fixu seshora přišel nějaký ekoterorista, chvíli okouněl a pak vzal tu Easyho petku, obsah vylil a lahev zmačkal. Že Easy perfektně zvládá němčinu už jsem věděl. Ale že dokáže mluvit česky a u toho s výrazným italským akcentem gestikulovat, jsem vůbec netušil. Popsat Easyho lingvistickou perlu bude dost těžké, ale pokusím se: TYtělo v pozici toreadora chystajícího se zabořit čepel meče do býka, místo meče ukazováčky namířené na teroristu, DEBILEukazováčky  namířené do výše ušních boltců, ruce ohnuté v loktech rytmicky pulsují, TOvýměna nohou v pozici toreadora, prst ukazuje do míst, kde stála lahev, BYLA - mírný předklon, zlostně jiskřící oči, ruce v pozici „větrný mlýn“, MOJE - ukazováčky  namířené do výše srdce, ruce ohnuté v loktech rytmicky pulsují, VODAruce svírají krk, při polykání ohryzek demonstrativně drhne, A JEŠTĚ SI ukázka bělostného chrupu, zlostně jiskřící oči, ruce v pozici „medvědí obětí“, TY IDIOTEukazováčky rytmicky buší do čela, NAMOČILtělo v poloze  „pružina“, jedna ruka ukazuje na vzniklou loužičku, druhá virtuálně ždímá italský krk, LANO - ruce svírají mokrý kus lana a zběsile jím třesou směrem k teroristovi. Bohužel, asi to nebyl Ital, ale Francouz, protože Easyho skvělé italštině  zjevně nerozumněl.  Dál už jsme sestupovali sice pomalu, ale bez větších potíží a pokračovali jsme až k chatě Abruzzi doplnit tekutiny. Ale žádná světla nás nevítala, dveře otevřené dokořán nebyly, stolečky z terasy zmizely. Konečně bylo doopravdy zavřeno.

 

Kapitola desátá – co jsme si z výstupu odnesli

            Ráno jsme naposledy posnídali pod paprsky vycházejícího slunce a zabalili. Přestože jsme snědli spoustu jídla, batohy byly opět obzvláště velké a plné zevnitř i ověšené věcmi zvenčí.  Naposledy jsme prošli přes terasu chaty Abruzzi a Lubáno tam zastavil, aby si převázal tkaničky. Jak jsme tam tak postávali, všimli jsme si, že vedle popelnice jsou opřené tři páry turistických holí a leží tam velká papírová krabice. Easy ze zvědavosti vzal do ruky jeden pár holí a vyzkoušel je. Já jen tak ze zvědavosti nakoukl do té krabice a v krabici bylo všechno, co v chatě lidi zapomněli. Trekové boty, trička, tenisky, sáčky od všeho možného, kalhoty, spodky.... Tak jsem se v tom trochu přehraboval a Easy uviděl plátěné, světlounce modré kraťasy. Jen tak je vzal do ruky, pak si je zkusil, zjistil, že mu neskutečně sluší a narval je do svého narvaného batohu. Pak se zeptal Lubána, jestli taky něco neshání a Lubáno odvětil, že všechno má. Leda snad, že by se mu na Spartána hodily běžecké boty, ale muselo by to být číslo 46. Easy pohybem Davida Copperfielda sáhnul do krabice a vytáhl tenisky číslo 46! Zkouška dopadla výborně, ale posmutnělý Lubáno prohlásil, že už se mu nikam nevejdou. Nevejdou? Jasně, že vešly. Easy předvedl další kouzlo a vešly. Už to vypadalo, že já si z Matterhornu nic neodnesu, když jsem v bedně našel velmi hezké tričko Adidas velikosti 38. Přesně na Šišku. A krásně se do báglu vešlo.

Závěr – zase doma

            Sestupujeme do Cervinie a zase nás provází slunce. Je takové horko, že Easy vytáhl z batohu své nové, modré kraťasy a celou cestu domů už je nesundal. Týden v horách a jeden den hezčí než druhý. To bylo až zvláštní. Já jsem dokonce ani nevyndal z obalu goretexovou bundu, kterou jsem si, v očekávání horského, proměnlivého počasí, konečně koupil. V Cervinii jsme se ještě pohledem rozloučili s Matterhornem a valili domů. Většinu cesty jsem prodřímal, přesto ještě jeden silný zážitek z výletu mám. Pozdě v noci jsme Easyho vysazovali ve Výsluní a to bylo za celý týden jediné místo, kde bych tu goráčovku klidně vyndal. Zima jak prase, mlha by se dala krájet, z mlhy vypadávaly kapičky vody smíšené s vločkami sněhu a ještě do toho fičelo. To vůbec nechápu, proč se Easy táhl až kamsi do Alp, když by mu stačilo vyjít na zahradu.

Výpravy na Matterhorn se v září 2019 zúčastnili: Pavel Easy Lev, Tomáš Tom Hradecký, Petr Buchtík Brandl, Luboš Lubáno Třeba, Broněk Bandas a Alex Holý, video z výstupu můžete zhlédnout na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=eKeljN5RRIs.

Fotky z akce naleznete ve fotogalerii na úvodní stránce

 

Postřehy z výletu zapsal: Broněk

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz