Wohlrabhöhle

„Jizva: druh útvaru, který vzniká na místě, kde byl organismus poškozen.“

zdroj:Wikipedie.org

 

Projíždíme Petrovicemi a v Hellendorfu odbočujeme doprava směrem na Bielatal. Sedím pohodlně na zadní sedačce auta, v mém oblíbeném stavu mezi spánkem a bděním, a poslouchám Hášu, která nám nahlas předčítá popis cesty. Frank Börner….1982….jedna z největších….traverz 11 metrů….kruh...slanění 27 metrů...

 

Předpokládám, že se jménem Harry Potter jste se už určitě setkali, přesto pro méně znalé nejdřív vysvětlím, že Harry je kladný hrdina částečně pohádkového příběhu, kterému po setkání s jeho protipólem a největší zápornou postavou románu, Lordem Voldemortem, zůstala jako památka charakteristická jizva, která ho bolí a pálí kdykoli se Voldemort objeví. V příběhu se objevuje také postava Mozkomora, přízračného tvora v černém potrhaném plášti, vysávajícího duši člověka. Pojítkem mezi Harrym a mnou je jizva, ale částečně i postava Mozkomora.  Vznik mé jizvy není tak zajímavý jako u Pottera, ani jí nezpůsobil žádný zlosyn. Přesto tady jistá podobnost je a považuji za nutné vám vznik mé jizvy blíže popsat, protože má vliv na pokračování příběhu.  

 

Vzpomínka první: Pomalu se spouštíme níž a níž a hledáme stopy po zbloudilém speleologovi, který se má v Barrandově jeskyni v Srbsku u Berouna nacházet. Skoro na dně jeskyně nacházím odložený batoh, sklouzávám po kratší vyleštěné skluzavce do úplně nejnižšího bodu sestupu. Tady leží sedák a bunda, ale speleolog nikde. Přemýšlím, kde jsme toho člověka ve tmě mohli minout. Po chvíli se ke mně přidává instruktor, který výcvik záchranných složek vede a ukazuje mi otvor velikosti krabice od bot, jehož výšku odhaduji tak na 25 cm. „Sundej si postroj, už ho nebudeš potřebovat,“ říká mi a sám ho také sundává a mizí v díře.  Jílové dno otvoru, který opravdu připomíná čelo krabice od bot, tvoří protáhlá prohlubenina vymačkaná těly mnoha speleologů, kteří tady prošli přede mnou. Zanořil jsem se tedy do otvoru, který vedl skrz stěnu do další komory, a dostal do ní hlavu, jednu ruku a ramena. „Krabice“ nemilosrdně sevřela můj hrudník. Jako by se mi o obličej otřel černý potrhaný plášť Mozkomora, úplně fyzicky cítím ten dotyk, který spouští lehký závan klaustrofobie. Zoufale hrabu nohama na jedné straně zdi, volnou rukou na straně druhé, hekám, a zpocený námahou se protláčím zpátky. Drobné píchnutí na hrudníku jsem ani neregistroval....  Je odpoledne, já už stojím ve sprše a konečně zjišťuju, proč mě vždycky píchne a zabolí, když zamířím proud vody na svůj hrudník. V zrcadle pod levou bradavkou nacházím drobounkou, červenou,  trhlinu, tenkou jako vlas. Památku na boj v podzemí.

 

Vzpomínka druhá: Film vzpomínek se posouvá o pár let. Stojíme s Jířou, Šíšou a Lubánem v Ostrově pod náhorní stěnou věže Obr.  Jířa ukazuje kolmo dolů na vstup do Jeskyně pod Obrem, černý otvor, z kterého čiší chlad. „Tomuhle se říká Kalibrační otvor,“ říká Jířa. „Asi ne nadarmo,“, říkám si. Zdálky odhaduji šíři otvoru tak na 25 až 30cm. Za chvíli se, trochu v obavách, nořím do tmy nohama napřed, ale šlo to dobře. Pořádně jsem vydechl a bez jediného problému se procedil dírou. Prošli jsme jeskyni, vystoupali po laně a já se začal soukat kolmo nahoru vstříc světlu. Dostal jsem ven hlavu, jednu ruku a ramena. Kalibrační otvor pevně sevřel můj hrudník, nohy, ze všech sil tlačící tělo vzhůru, najednou ztratily oporu a já projel zpátky do díky. Díky Lubánovo, přesněji jeho zádům, na která jsem si vylezl, jsem se nakonec z jeskyně dostal, ale už jsem věděl, že nepříjemné řezání a pálení pod levou bradavkou znamená, že se mi staré zranění obnovilo.

 

…kdo chce navštívit, nesmí mít  nadváhu ….úzký komín 25 cm...., pokračovala Háša ve čtení: „Auuu“ sykl jsem, pocítil lehký závan klaustrofobie a levou rukou se v nezvladatelném reflexu chytil za jizvu pod levou bradavkou. Kamarádi na předních sedačkách si ničeho nevšimli a Háša mě dalšími větami -  výstup 6m obtížnosti III – IV UIAA okolo lupenu....úzká studna....fixní lano....Kniha útěchy....doba průstupu jeskyně 4 – 6 hodin....doporučeno jídlo a pití, opět vrací do minulosti.

 

Vzpomínka třetí: Mlhavý závoj dob minulých mizí a já vidím sám sebe, jak po krásně bílém laně stoupám pomocí lanových svěr (dále jümar) ke stropu věže na sušení požárních hadic. Už, už se dotýkám střešního trámu, když tu náhle začínám i s lanem klesat zpátky k podlaze. Znovu vystupuji a znovu klesám. 200 metrů dlouhé lano je pod stropem věže vedené skrz kladku zpět k zemi do jistítka a instruktor, jistítko ovládající, dává dobrý pozor, abych délku lana využil do posledního centimetru. Už nikdy nespočítám, kolik jsem během let služby po lanech nastoupal metrů. Jeskyně, lomy, propasti, stožáry, lanovky. Porovnávám to s 27 metry výstupu z jeskyně, o kterých četla Háša a cítím se zatraceně silný v kramflecích. Co bychom tam asi tak dělali 4 – 6 hodin?!!

 

Trochu bloudíme, objevujeme impozantní věž, vysokou až za krkem bolí, ale náš dnešní cíl nejsou výšky, ale hloubky. Asi po 15 minutách Lubáno objevuje puklinu zastíněnou břízou, která přesně odpovídá obrázku z popisu.  Nakukujeme dovnitř do jakési předsíně dlouhé asi 4 metry, která se na konci lomí. Chvilku se domlouváme, jestli budeme věřit popisu nebo našemu sebevědomí. Lubáno věří popisu a z opatrnosti bere batoh s vodou, lékárničkou a krátkým lanem, kdyby bylo potřeba se někde přijistit. Lehce svačím, protože je   po poledni a v 12:30, tak nějak automaticky jako první, jdu do díry.  Bokem a trochu sehnutý procházím předsíň, protláčím se ostře doleva a doprava a dostávám se k traverzu. Traverz vede v dlouhé puklině, tvarem vzdáleně připomínající dětskou malůvku srdce.  Pravou stranu srdce, z mého pohledu, tvoří takřka ideální oblouček, na levé straně je ideální oblouček ve spodní části porušen nevýraznou římsičkou. Nahoře se obloučky spojují a tvoří strop, výrazně přerušený asi 7m ode mě velkým kamenem prolomeným do tvaru písmene V. Ve spodní části se obloučky nespojovaly, ale tvořily úzkou spáru, na jejíž dno se nedalo dosvítit. Můj první nápad a pokus bylo, že půjdu nohama ve spáře a budu se vzpírat rukama v obloucích. Jenže občas, a já mám pocit, že mně vždycky, se stává, že spára má „divnou“ šířku. Přes veškerou snahu a páčení chodidel mi tělo zajíždí do spáry až po boky a boty zajíždí do spáry tak, že je nejde vytáhnout jinak než škubáním a trháním. Pokoušel jsem se víc vzpírat na rukách, ale po třech krocích jsem věděl, že takhle těch několik metrů nedám. Pracně jsem se vrátil zpátky. Druhý pokus, první kapky potu a zase blbě. Další pokus a další.  Uběhlo dlouhých 15 minut, než se mi vůbec podařilo vyřešit pohyb v traverzu a na to řešení nejsem nijak pyšný, protože Svinčo mu výstižně říká: „Omédův krok.“ S nohama ve spáře soukám zadek na nevýraznou římsu v levém obloučku srdce, vysoko přitahuji kolena a opírám je do pravého obloučku. Divně skrčený, se pracně posouvám k prolomenénu kameni. Občas uklouznu, několikrát se sesmeknu a zoufale vyhlížím kruh, který byl uvedený v popisu cesty. Moje hekání a funění muselo být slyšet až ven a kapky potu se spojily v jednolitý čůrek. Neumím odhadnout čas, ale prolomený kámen mám konečně nad hlavou. Kruh pořád nevidím a chvilku se snažím kámen podlézt, aniž bych se za něj chytal. Pak jsem za něj lehce přidržel a skončilo to tím, že za ten šutrák visím oběma rukama. Za kamenem konečně vidím kruh. Ale moc se mi neulevilo. Je tak daleko, že ho ze své pozice nemůžu procvaknout. Což by nebylo tak nepříjemné, kdybych zbytek traverzu nemusel udělat nad tím 27 metrů hlubokým komínem.

 

Vzpomínka čtvrtá: Jsem zpátky v Barrandově jeskyni a konečně se mi povedlo prolézt tu „krabici od bot“. Dostal jsem se do většího prostoru a pak do menšího dómu, z kterého, zdánlivě, zase dál nevedla cesta. Pak jsem vpravo dole u země uviděl prasklinu a v jílu neklamné stopy po plazení se. Tudy!  Ve světle čelovky jsem si všiml, že na šedivý vápenec nad ústím praskliny kdosi černým uhlem napsal: „Mám 115 kilo. Dál to nejde.“ Pro někoho to možná byla informace dobrá, ale pro mě by bylo mnohem podstatnější, kdyby tam ten neznámý napsal radu pro člověka, který má obvod hrudníku 118 cm. Instruktor mi radí, abych si, než se začnu soukat dovnitř, pečlivě vyčistil cestu, že i malý kámen pod zády mi může způsobit problémy. Až vevnitř „plazivky“ jsem zjistil, že problém kamene pod zády by nebyl v tom, že by tlačil do zad, ale v tom, že by nadzvedl tělo o (tak moc důležitý) centimetr nebo dva. Nakonec jsem hrudník všude protlačil. Někde to dost dřelo, ale protlačil. Co mě ale zradilo, byla přilba. Přilba a čelovka s baterkama v samostatném pouzdru na temeni, které společně byly tak vysoké, že jsem se asi uprostřed plazivky zašprcnul hlavou.  V plazivce bylo cítit proudění vzduchu už když jsem do ní lezl, ale teď, teď jako by ten závan byl silnější a tmou proletěl a o obličej se mi zase otřel potrhaný plášť černější než samotná tma. Mozku se zmocňuje touha začít zmatkovat a já se vší silou snažím nepustit ten pocit ze řetězu. Už ani nevím, jak se mi rukou podařilo přilbu srazit z hlavy. Nutím se ke klidu a zbytek cesty přilbu radši tlačím před sebou.

 

   Posouvám tělo a v hlavě se mi honí, jestli se, kdyby mi to uklouzlo, v tom komíně pode mnou šprajcnu hrudníkem (trochu jsem zhubnul, už ho mám jen 116 cm) nebo aspoň přilbou, když mám tu starou čelovku s pouzdrem na baterky na temeni. KRUH! Nevím, jestli jsem OPRAVDU na pokraji svých fyzických a psychických sil. Rozhodně si ho ale takhle nějak představuju. Sedím na polici pod kruhem, už zajištěný, s pusou dokořán hyperventiluji, pumpa mi běží tak, až mi na spáncích pulzuje krev, pot ze mě lije a ruce se třesou prodělaným vypětím. Asi na mě musí být zoufalý pohled (tedy vzhledem k tomu, že jsme byli v jeskyni, tak spíš poslech), protože Lubáno i Háša na mě volají, jestli se na to nevykašleme.  V první chvíli bez váhání říkám, že ano. Že v tenhle den, měsíc, rok a století na to prostě nemám. Pak se mi tep i dech vrací k normálu a já na ně volám, že to ještě promýšlím. Marně se pokouším dosvítit na dno spáro – komínu, který se otevírá pode mnou, že tam uvidím něco pozitivního. Ale jediné co vidím, je místo tak úzké, až mě zase začalo pálit pod levou bradavkou. Nevím, jak to trvalo dlouho. Ale nakonec jsem se vyklidnil a zavolal na kamarády, že jdeme dál. Svou roli v mém rozhodnutí hrálo i to, že bych je připravil o ten traverzový zážitek. Ale malou. Velkou roli hrálo pomyšlení, že bych TO vzdal. A představa, že bych hned musel jít tím traverzem zpátky. 

 

Kov zaskřípěl o kámen a to mě znehybnilo. Nohy mi volně plandaly v prostoru, což bylo mírně povzbuzující, ale slaňovací osma ucpala pár volných milimetrů mezi mým OTP (ozdobný tukový prstenec) a stěnami komína.  Pravá ruka, na kterou ale nevidím, ze zvyku drží lano. Ale nemusí. Zazátkoval jsem komín tak dobře, že lano, které jsem před chvílí od kruhu spustil dolů do tmy, můžu pustit. Několik metrů ode mě občas probleskuje světlo čelovky a slyším, jak v traverzu funí, nadává a heká Háša. Problesklo mi hlavou, že když funí i Háša, tak možná nejsem tak úplně vyčichlý, jak jsem si ještě před chvílí myslel a dělám směšné pohyby podobné poskakování, jestli mi směrem dolů nepomůže gravitace. Kousek pomohla. Osma se dostává do  volnějšího místa. Já bohužel ne. Div si nevykroutím hlavu, a díku tomu vidím, že vlevo ode mě je komín širší a všemožným přitahováním, cukáním a šoupáním se do toho širšího místa dostávám. Používám naučenou fintu s hlubokým vydechnutím a přesvědčením těla, že je utvořeno z želé a úžinu projíždím. Hluk, který dělá Háša, se takřka ztratil, komín se otevírá do daleka doprava i doleva, už se můžu i podívat dolů. Tma a ticho. Taková trochu jiná tma, než na jakou jsme zvyklí, jiné ticho. Na stěnách se ve světle čelovky třpytí kapky vlhkosti jak hvězdy. Prostor pod mýma nohama se střídavě vpravo a vlevo rozšiřuje a zužuje, musím se při slaňování pozorně dívat a vybírat tu nejlepší, i tak občas hodně úzkou, trasu. Komín se rozšířil. Zem! Širší chodba a zčernalý, vlhký písek pod nohama. Lano volné! 

 

Volám kamsi nahoru, ale vůbec netuším, jestli už je Háša u kruhu nebo ještě v traverzu a kde je Lubáno. Ve tmě slyším nezřetelnou odpověď a oddechl jsem si. Chvíli odpočívám, ale brzy cítím na zádech chladnoucí pot a to mě přinutilo se zvednout a vydat se na průzkum. Podle popisu se teď mělo stoupat asi 6m podél lupenu zajištěného fixním lanem.  Hledám na stěně nějaké značky, ale žádné nevidím, tak se vydávám chodbou na jednu stranu. Nacházím několik puklin, které by mohly být cestou dál, ale žádná z nich nevypadá jako lupen. Vrátil jsem se. Vysoko nade mnou se objevilo světlo. Někdo začal slaňovat! S mnohem lepším pocitem pátrám na druhé straně chodby a po pár metrech nacházím opravdu markantní, nepřehlédnutelný lupen z velkého kusu pískovce. Část mého já rozumně velí tady počkat na Hášu a Lubána. Ale z pohádek dobře znáte, že z jedné strany vám našeptává andílek a z druhé ďáblík. A ten mně našeptává, že tohle je konečně to místo, kde můžu ukázat co je ve mně. Že tohle je to, co umím. „Podívej se na toho sokolíka! Koukni na tu hranu! Lezení na písku! Trojka, maximálně čtyřka. To je tvoje šance!“ Bojovně pozvedám pomyslný kohoutí hřebínek na mé hlavě, odhazuji fixní lano a stoupám vzhůru. Po pár krocích zjišťuji, že černý, vlhký písek na podrážkách bot zatraceně klouže, že hrana nedrží tak dobře, jak ďáblík tvrdil a v půlce lupenu už můj kohoutí hřebínek zplihle visí. S povděkem beru na milost fixní lano, díky kterému se kolem vrcholového pískovcového jehlanu bokem protahuji do další chodby.  Chodba tvoří menší dóm, jehož strop se v trhlinách ztrácí v nedohlednu a tady pokorně čekám na kamarády. 

 

Úzká studna, kterou měla cesta pokračovat, byla opravdu úzká. Úzká a kolmá. Asi by se dala volně slézt, ale já jsem věděl (a nespletl jsem se), že cestou zpátky v tom úzkém hrdle budu mít problém. Navíc jsem se ztrátou kohoutího hřebínku přišel i o chuť si něco dokazovat, takže bereme krátké lano, které Lubáno naštěstí vzal, a spouštíme se dalších asi 8m dolů. Stále se zužující chodbičkou pokračujeme, kam až to jde. Tady se má nacházet jeskynní knížka (málem jsem ze zvyku napsal vrcholovka, ale byli jsme na dně, takže „dnovka“) a Háša s Lubánem jí po chvilce opravdu nalézají. Přesněji nalézají pouze před-dnovku. V popisu je nazvaná jako „Kniha útěchy.“  Protože ta opravdová dnovka je ještě níž. Údajně v hloubce 45m. Ale to já potvrdit nemůžu. Kvůli pálení. Pálení mé jizvy, jejíž původ jsem vám vysvětloval na začátku článku. Pálení, které začalo a nesnesitelně zesilovalo při každém pohledu na, možná ani ne slibovaných 25cm široký, komínek, pokračující odhadem ještě nejmíň 10 metrů dolů. V popisu jeskyně autor píše, že kdo chce jeskyni navštívit, nesmí mít nadváhu. Já tabulkově nadváhu nemám (no, možná mírnou), přesto vím, že dál nepůjdu. A vím to tak jistě, že se ani ďáblík našeptávač o nic nepokouší.

  

Protlačit se zpátky nahoru hrdlem studny pro mě není snadné ani s použitím jümarů. Kolem lupenu slézám s použitím fixního lana poměrně snadno. S Hášou a Lubánem jsme se domluvili, že na ně nebudu čekat, protože i tak nám bude výstup ke kruhu trvat delší dobu. Kontroluji seřízení stupadla, abych těch „pár metrů“ zvládl co nejrychleji. 

 

Vzpomínka pátá: „Seřízení délky stupadla je pro výstup po laně velmi důležité. Váš krok musí být co nejdelší a zároveň ekonomický. Ohněte nohu v koleni a vrchol jümaru se musí dotýkat hrany vaší helmy,“ mentoruje instruktor a my, nováčci, balancujeme na jedné noze ve snaze seřídit délku stupadla podle jeho rady. „Tlačte nohou kolmo pod sebe, vaše noha je píst, který vás posouvá, jen když netlačí do strany,“ pokračuje instruktor. A ono to opravdu funguje! Pokud jste ve volném prostoru.

 

 Pět, šest zdvihů a poprvé narážím kolenem do stěny. A každý další pokus o dlouhé, plynulé posunutí směrem vzhůru končí stejně. Jsem v úzkém místě a postupně povoluji stupadlo tak, že se posouvám při každém kroku sotva o pár centimetrů. Než tu skulinu prolezu, jsem zase zpocený. Uhýbám do strany do širšího místa a zase stupadlo seřizuji podle poučky. Krok a bolestivý úder do kolena. A tak pořád dál. Před sebou mám 20m výstupu a šoupu se o centimetry! Matně si vzpomínám, že Háša četla v popisu, že je výstup mnohem obtížnější než sestup. Ale to bylo v době, kdy jsem se ještě cítil tak moc silný v kramflecích a moc jsem jí neposlouchal. Vztekám se sám na sebe, protože kamarádi dole nemají jinou možnost než čekat až dolezu. Čím víc se snažím, tím je to horší. Místy se pokouším lézt komínovou technikou, ale stěny kloužou a výstup to neurychluje. Pomalu, zoufale pomalu se dostávám až do místa, kde jsem se cestou dolů zaseknul. Nade mnou už tuším kruh. Dobře si pamatuju, že jsem směrem dolů prošel levou stranou komína a posouvám se tam. Jenže lano a moje váha mě táhnou do spádnice kruhu a tím do nejužšího místa. Neposouvám se nahoru už ani o těch pár centimetrů, ale sotva o jeden při každém zdvihu. Mé trápení končí až ve chvíli, kdy hrudní jümar vyjíždí nad hranu trhliny a brzy cvakám odsedku do kruhu a Háša může začít výstup.  Chvíli Hášu poslouchám a snažím se jí seshora svítit, ale pak si uvědomuji, že je to zbytečné a s respektem se pouštím do traverzu, který mě cestou do jeskyně tak potrápil. Způsobilo to světlo na konci tunelu? Nebo zoufalství? Celý traverz překonávám nějak snadněji a rychleji, prolézám předsíň a najednou se do mě opírá slunce. Odkládám, přesněji zahazuji postroj, mikinu i tričko a nemůžu se tepla nabažit.

 

V poklidu svačím a občas prolezu do předsíně poslechnout si, jak se daří Háše. Přestože je mnohem subtilnější než já, nevypadá to, že by komínem nahoru běžela jak veverka. Nechce se mi sedět, jdu se projít. Zdánlivě bezcílně.  Ale co naplat, co na tom, že jsem se před půl hodinou chystal prodávat lezecký materiál a podával přihlášku do kroužku šachu, bezcílné toulání mě přivádí, světe div se, k té ohromné věži, kolem které jsme dopoledne přicházeli. Automaticky uvažuji, kudy by se na ní dalo vylézt a jaké na ní vedou cesty. Jen se potřebuji zorientovat a zjistit název té věže. O kousek vedle stojí věžička a na jejím vrcholu vidím slaňovací kruh. Mohla by tam být i vrcholová kniha? Pak už bych se v průvodci zorientoval. Přímo proti mně zřetelně vidím logickou výstupovou linii a nezdá se být těžká. Že bych..? Ale co když..! Podrážky naplněné černým, vlhkým pískem z jeskyně, ukrutně kloužou a nejdřív se musím vrátit k nástupu, sundat boty a pořádně je vyklepat. A pak přichází to, co umím. To, co znám. Zdvih, sokolík, spárka, police, bočák a vrchol, na kterém je i krabice s vrcholovkou. Sedím na „Panence“ v pomalu zapadajícím slunci. Myslím na kamarády, kteří ještě bojují v jeskyni, a vím, co jim udělá radost, jakou sladkou tečkou jim spravím náladu.

 

Murphyho zákony jsou neúprosné. Co se mohlo stát, se taky stalo. Háše v traverzu ujíždí nohy, zapadá do spáro – komína a instinktivně zastavuje propad rukou, kterou si bolestivě naráží a možná i něco horšího. To fakt není dobré. Kdyby se aspoň mohla k něčemu přijistit! Nalézám na kraj traverzu, Háša mi háže konce krátkého lana, které Lubáno protáhl kruhem a já o tu břízu, stínící vstup do jeskyně, natahuji lanový most. Původně měl sloužit k přijištění, ale průtah lana je takový, že si Háša stahuje lano až k nohám a s úlevou si na něj stoupá. Ulevuje se i mně. Hašule za chvíli vylézá ven a možnost dát si lano pod nohy využívá i Lubáno. Je 17:20. Všichni jsme se v pořádku vrátili. V jeskyni jsme strávili bezmála pět a půl hodiny. Stahujeme lana, pijeme, svačíme a rovnáme si vrásky, které nám během těch 5 hodin přibyly, ať na společné fotce dobře vypadáme. Ne že bychom necítili ty krásné pocity, že jsme TO dokázali, ale únava je na nás znát a odcházíme zamlklí. Ještě štěstí, že mám v záloze tu sladkou tečku. Životabudič! Cukrátko pro horolezce! Úplně náhodou zastavuji pod malou pískovcovou věžičkou a ukazuji kamarádům, že je na ní slaňák. S výrazem hráče pokru jim, jako z legrace, říkám, že jsme si možná mohli na sobě nechat sedáky. Háša, potvora jedna, kouká na skalku, kouká na mě a říká: „Ty už jsi tam byl, že jo?“ Natahuji lano, dobírám a za chvíli se hřejeme v posledních paprscích slunce společně na vrcholu. Úplně to cítím, jak se všem zvedá nálada. Jizvy na psychice se rychle zacelují, jizvy na těle bolí ještě docela dlouho. Ale stálo to za to!

 

Postřehy z dobytí jeskyně Wohlrabhöhle 

v saském Bielatalu literárně – dramaticky zpracoval 

Broněk

 

P.S. Celou dlouhou dobu co jsem psal tenhle článek, mně leželo v hlavě, jestli mé pocity a popisy nejsou příliš subjektivní. Jestli to třeba Háša s Lubánem necítili a neprožívali nějak jinak než já. A proto jsem je požádal o jejich úhel pohledu:

 

HÁŠA

Tak tedy za mě:  Z celé té díry byl nejhorší horní, slizce kluzký osmimetrový horizontální komín. Cestou dovnitř se mi odlehlo cca po prvních třech metrech, když se mi podařilo dostat do správné pozice. Sedinkou  na šikmou polici ve vrchní širší části. Zde nastal první odraz ode dna...ke slaňáku už to pak najednou nějak šlo. Ale tam jsem byla na 80% přesvědčená, že bychom se měli vrátit zpátky, protože: vzadu za mnou chvíli docela zoufale bojoval Lubáno a zpod slaňáku se ozývaly nadávky, mručení a funění od Broňka. Hlavou se mi honily myšlenky: proboha, jak se dostane nahoru, když se nemůže prorvat dolů?? A tak myslím, že mi uteklo z úst i několik návrhů jestli se nechce vrátit, když to dolů nejde.....pak se ale ozvalo, že to pude a bylo....chvíle čekání v úplné temnotě nad propastí, kam zrovna zmizel druhý souputník....silná chvíle k nalezení vnitřního klidu :o), než se odspodu ozvalo VOLNÝÝ. Dole to pro mě bylo....hezký, vychutnávačka jeskynní atmosféry, tý tmy a klidu které jsme naší přítomností porušili, překonávání překonatelného se vzájemnou pomocí. U knížky-logbooku (ulovení kešky Hášou a Lubánem bylo důvodem, proč jsem byl orvaný na těle i na duchu – pozn. autora článku) mi bylo jasné, že se nikomu dál chtít nebude, což mi potěšilo. Vydžímarovat nahoru byla dřina, ale vzhledem k mým rozměrům to nějak šlo, i když někdy jen o pár centimetrů, život mi zachránila čokoláda, co jsme dole stlačili při poslechu Broňkovo skučení a mručení. Znovu u slaňáku... půlhodina meditace, zas ta chvilka nádhernýho klidu... před bouří, Broněk kdesi venku občas něco zavolal a pak na čas úplně zmizel, od spodu nejprve úplné ticho a pak známé zvuky nad gravitací dobývaných centimetrů tím šíleným neprostorem. Ještě mi utkvělo, že když jsme tahali nahoru batoh, Lubáno tam dole zůstal sedět asi ve dvou třetinách na vzpříčeným šutru či polici úplně bez lana a mě jímala hrůza, aby se mi podařilo mu to lano...jeho jediné spojení se světem...spustit  zase dolů k němu tak, aby na něj dosáhl...

 

A na závěr to nejhorší....mrcasení se v horizontálním slizkým, úplně blbě úzce širokým komíně, pode mnou 27metrů - teď už to vím, kam až to vede....povedlo se mi: nalézt tam obráceně, než se mělo...při otáčení se v širším místě asi o 1,5m propadnout níž a už nespadnout až dolu, dostat se zase do toho posr... místa správně, ale už se mi nepovedlo zvednout zadek na tu šikminu jako cestou tam...okamžik největšího zoufalství z celého podniku...ta díra pode mnou nebyla tak široká, že bych někam padala, ale ani tak úzká aby se mi tam podařilo zašprcnout mojí botku velikosti 39, zachránil mi až Broňkem vyrobený lanový most...Děkuji! Vylézám pokornější a silnější, přežila jsem.

Tak asi tak. HašuLe

 

LUBÁNO

Tak tedy za mě: Dojmy během expedice by se daly popsat pomocí 1,5 periody klasické sinusovky. První - záporná půlvlna. To když jsem někde na čtvrtém metru vězel hodně dole ve vodorovném komínu. Pode mnou nekonečná hlubina a já se nemohl hnout do strany ani nahoru. Dolů to šlo bohužel tak nějak skoro samo, ale tam jsem zas nechtěl já. Po čtvrthodinovém boji se mi podařilo se dohlemzat zpátky na začátek. V tu chvíli jsem byl rozhodnut to odpískat a zachránit zdravou kůži. Jenže už bylo pozdě - velitel mezitím zmizel v hlubině...

 

Druhá čtvrtvlna směrem k lepšímu. Slaňuji těch krásných 27 metrů. Komín je stále širší a přeci jen se volněji dýchá. Konečně velká galerie.

Přechod přes nulu - Šestimetrový výlez po fixu je bez potíží; na druhé straně dolů už je to trošku horší, ale pořád to jde.

Kladný vrchol - tzv. Trostbuch, tj. Svědecká kniha - nalezena po cca 2 hodinách v temnotě.

 

Intermezzo - dívám se, kam jeskyně pokračuje. Je to další 9-timetrový komín. Jenže tentokrát má celých 25cm šířky. Vnitřnosti se trochu stáhnou při pomyšlení, že bych se tam měl spustit. Owner zdejší krabice je ale milostivý, a za splnění úkolu považuje zápis ve Svědecké knize.

A zase po křivce z kopce - vracíme se. Přelez přes 5-timetrové žebro mi vůbec nejde. Nohy mám někde ve vzduchoprázdnu a nejsem schopen se pohnout kupředu..

 

Druhá záporná půlvlna - Jümarovat 27 metrů je docela fuška. A což teprve v těchto podmínkách!! Sedím na dně velké galerie a čekám. V úplné tmě a trvá to určitě víc než půl hodiny. První válčí Broněk. Slyším, jak stoupá, dýchá, funí, kleje, nadává. Pak stoupá Hašule. Ta v tichu a pokoře. V takovém tichu, že jsem si při tom čekání určitě na chviličku zdřímnul. A pak já. Dole je to širší a celkem to jde. Jen ten blbej baťoh, který táhneme s sebou, hrozně vadí a překáží. Komín je stále užší a užší. Normální nacvičené pohyby tady nefungují. Každý "krok" je originál a stojí spoustu sil. A ty rychle ubývají. Má to vůbec někde konec...?

 

Poslední čtvrtvlna k nule - konečně jsem u slaňáku. Velitel mezitím vybojoval zpět vodorovnou cestu nad hlubinou, která nás prověřila už při vstupu. Hášena uvízla v trochu neřešitelné situaci a tak přišlo ještě ke slovu vybudování provizorního mostu. Tento jsem i já s velikou úlevou použil a po pěti a čtvrt hodinách spatřil - SVĚTLO. Asi jsem dosud nikdy tak rád neopustil  nějakou Díru..

Zážitek prý nemusí být vždy pozitivní, ale měl by být silný; tady se to naplnilo měrou vrchovatou...

Stačí? :)

L.

 

 

PS: Foto k akci jsou ve fotogalerii na úvodní straně webu.