Korzika

17.9.-2.10.1994

Autor: Jířa Šťastný

 

So 17.9. V 8.00 hod se scházíme u chomutovské zastávky - Pepa, Jana, Petr, Jitka, já, Vlaďka a Ota a čekáme na auto, které jsme si zapůjčili pro tento zájezd z půjčovny (i s řidičem). Přijíždí na čas a představuje se jako Jirka, vypadá sympaticky, a tak doufáme, že mezi nás zapadne. Jedeme k Oťákovi pro přívěs, ve kterém už je naložený sud a pak nakládáme ostatní věci. Kolem deváté hodiny vyrážíme do Kadaně, kde čeká zbytek výpravy - Štěpán s Alenou a Bohouš. Je to neuvěřitelné, ale i jejich věci se do přívěsu vešly, a tak můžeme vyrazit k hranicím. Jirka je bývalý řidič kamionu, a tak jedeme nepřetržitě až k italským hranicím. Začínáme mít obavy, jestli nás vůbec pustějí přes hranice, protože 10,- DM na osobu a den rozhodně nemáme. Nakonec projíždíme bez problémů a směřujeme do La Spezie.

 

Ne 18.9. V La Spezii jsme přibližně ve 2.00 hod a po chvíli bloudění přijíždíme do přístavu. Pokladna otvírá až v 6.00 hod, a tak uléháme aspoň na pár hodin do spacáků. Asi v 5.00 hod nás budí déšť, a tak urychleně balíme a všichni usedáme do auta. Prší čím dál víc a z auta je pěkné pařeniště. Konečně je 6.00 hod, a tak jdeme koupit lístky na trajekt. Naštěstí umějí německy, a tak je to v pohodě. Zpáteční lístek nás stojí 1 110 000,- Lir, no, nekupte to za tu cenu! Dále nám sdělili, že náš trajekt odjíždí z druhého přístavu, a tak se opět přesouváme. Za chvíli nám bocmani ukazují, kam se máme postavit a už jsme na našem krásně žlutém trajektu. Že bychom se na tu Korsiku přeci jen dostali? Už to tak vypadá, v 8.00 hod odrážíme od břehu a vydáváme se na pětihodinovou plavbu po moři. Všichni to nesou statečně, jenom Alena nějak zmizela na záchodě. Cesta je dost nudná, a tak když se v dálce objevuje ostrov, každý si ho jde na palubu prohlédnout a vyfotit v domnění, že je to Elba. Bohužel je to Capraia, Elba se objevuje za chvíli. A potom konečně vidíme Korsiku, zlověstně zahalenou v mracích. Konečně nadešel ten vytoužený okamžik - ve 13.00 hod vjíždíme na korsickou pevninu. Mírně poprchává, a tak ani nevystupujeme z auta a rovnou jedeme do vnitrozemí. První zastávkou je starobylé město Corte, odkud posíláme první pohledy a pozdravy známým. Po prohlídce města pokračujeme směrem na Ajaccio. Déšť se mění v pořádnou průtrž a my začínáme přemýšlet, kde asi dneska přespíme. V průvodci objevujeme lezeckou oblast Ponte Vecchio nedaleko od nás, a tak k ní zamíříme. Bohužel žádný příhodný převis nenacházíme, a tak odbočujeme na polní cestu, která končí u opuštěného nádraží. Nekompromisně ho obsazujeme, vybalujeme věci, vaříme a slavnostně narážíme sud. Konečně v suchu, nálada prudce stoupla a až na pocit, že každou chvíli musejí přijet policajti a vyhnat nás, jsme v pohodě. Nádraží pojmenováváme "Vila Bahnhof" a spokojeně usínáme.

 

Po 19.9. Ráno nás probouzí slunce a naplňuje všechny optimismem. Teď teprve poznáme tu pravou slunnou Korsiku. Rychle snídáme, abychom byli co nejdříve ve skalách. Kolem nás projíždí vlak a strojvedoucí asi nechápe, co se to tu děje. Raději odjíždíme i s autem ke skalám. Je tu spousta krásných rajbáků v žulových stěnách, a tak si každý vybírá to, co se mu nejvíce líbí, protože jako obvykle nemáme průvodce. Lezeme až do večera, kdy opět začíná pršet. Nezbývá nám než zabalit a opět okupovat naší vilu.

 

Út 20.9. Probouzíme se do pošmourného počasí, které opět provází déšť. Co budeme dělat? Utěšujeme se, že třeba víc na jihu bude líp a opouštíme vilu. Z projíždějícího vlaku se na nás směje vlakvedoucí, aspoň nějaké plus. Po pár kilometrech sjíždíme z hlavní silnice a začínáme stoupat do hor. Korsika nám předvádí fantastické přírodní scenérie, každý obdivuje hluboká údolí se strmýmí úbočími, ve kterých se občas vyskytne skromná vesnice. Je to prostě nádhera, tolik syté zeleně se jen tak nevidí. Odpoledne dorážíme do sedla Coll de Bavella, kde nám průvodce slibuje fantastické lezení. Bohužel nás vítá mlha, vítr a teplota blízká nule. Kupujeme průvodce a sjíždíme do údolí na druhou stranu, kde je výrazně útulněji. Všude kolem nás jsou samé žulové stěny, vysoké stovky metrů, a tak je nám líto odtud jen tak odjet a nevylézt si ani cestu. Jenže, kde tady přespat? Opět nacházíme polní cestu, na jejímž konci je krásný plácek, kam se vejde akorát tak auto a naše stany. A všude okolo nás tropická džungle. Prostě nádhera. Lepší místo na spaní bychom si ani nemohli přát. Bereme si průvodce a jdeme se podívat po okolí. Na druhé straně silnice se nám nahoře objevují Teghie Lisce, stěna s fantastickýma plotnama, a tak se pokoušíme najít nějakou cestu k nim. Asi to bude ona, ale nahoru už se nám dneska nechce, otáčíme se a jdeme zpět k autu. Připadáme si opravdu jako v džungli, kolem prales, teplo a mirně poprchává. Po večeři jdeme spát a už se těšíme na zítřek.

 

St 21.9. Skoro celou noc pršelo, ale teď už to vypadá nadějně, dokonce prosvítá i sluníčko. Jak jsme si přečetli v turistickém průvodci, v září prší na Korsice jen tři dny, takže už bude jen hezky. Taky jsme se dozvěděli, že kousek odtud jsou Kaskády de Pollischelu. A tak část výpravy jde na kaskády a zbytek jde lézt na Teghie Lisce. V úmorném vedru docházíme pod stěnu, která zblízka už tak hezky nevypadá. Žádná cesta se nám nelíbí, až nakonec Oťák nalézá do příšerné ramenní spáry a Pítrs to jde za ním. Brrr, to opravdu nemusím. Jdeme kousek za roh a Štěpán nachází moc krásnou cestu, vypadá opravdu impozantně. A tak do ní nalézám a je to fantazie, co krok, to nějaká vychutnávačka, klasifikace tak 6a, nemůžu si to vynachválit. Dobírám Štěpána a oba chrochtáme blahem. Bohužel další délky už jsou jen samé 8a, je to nejtěžší cesta v této oblasti a možná na celé Korsice. Slaňujeme dolů a je nám fajn. Balíme batohy a vracíme se zpátky k autu. Dneska nám pivo obzvláště chutná.

 

Čt 22.9. Je opět po dešti a už nás tady žádné lezení neláká, a tak balíme s tím, že se zase podíváme někam jinam. Ale co to, auto odmítá chytit. Zkoušíme další a další pokusy a stále nic. Několikrát ho tlačíme z kopce a zase do kopce, ale pořád nic. Zdá se, že zdejší tropické podnebí mu příliš nesvědčí. Nezbývá nic jiného, než zapřáhnout lano a do něj pár statných jedinců. Ostatní tlačí vzadu. Asi po 1,5 km jsme konečně na silnici, která je dostatečně z kopce. Jestli nechytne tady, tak už nikde. Chvíli to vypadalo, že dál půjdeme pěšky, ale nakonec přece jen chytá. Rychle nastupujeme a směřujeme k východnímu pobřeží. V Solenzaře odbočujeme do Sari Solenzara, kde se nachází lezecká oblast Monte Santu. Průvodce nás zklamal, opět prší a noc na krku. Nedá se nic dělat obsazujeme rozestavěný barák na dolním konci vesnice a pojmenováváme ho na "Vilu Luparu". Zdá se, že nás nejde nikdo vyhodit, a tak vaříme, sušíme mokré věci a popíjíme pivo.

 

Pá 23.9. Ráno radši rychle balíme, protože jsme tu přeci jen dost na očích a přesouváme se na parkoviště, odkud odcházíme do skal. Zase nemáme průvodce. První cestu vybral Oťák, a tak podle toho vypadá - převislý koutek. Končí u třetího nýtu a nechává se spustit. Je to pěkně těžký a silový, přelézám to a tipuju tak na 6b-c. Ostatní se rozprchli po okolních cestách, ale déšť nás všechny shromáždil pod převisem v takové menší jeskyni. Kecáme o všem možném a čekáme, až přestane pršet. Už nám ten déšť leze na mozek. První, kdo to nevydržel, byl Oťák. Po pár hodinách se najednou sbalil a vyrazil do deště směrem k autu. Všichni z toho mají náramnou legraci. Za další hodinu odcházejí holky, pořád prší a zůstavají jen drsné povahy. Konečně se déšť trochu zklidňuje, a tak rychle využíváme příležitosti a taky vyrážíme. K opuštěnému kempu, který jsme objevili cestou do skal, přicházíme zrovna když začíná opět pršet. Měli jsme to jen tak tak. Ostatní sem zatím přestěhovali auto. Takhle luxusní bydlení jsme ještě neměli. Je tu velký přístřešek, kam se vejdeme všichni i s věcma a hlavně sem neprší. Hned vedle je záchod a sprcha s celkem teplou vodou. Idylu dokresluje sud výborného piva, co víc si přát.

 

So 24.9. Je to neuvěřitelné, ale neprší. Rychle vyrážíme do skal. Část osazenstva se jde podívat do Solenzary, ostatní využívají krásného počasí a lezou jednu cestu za druhou. Každý si vychutnává po dlouhé době lezení na vápenci. Cesty sice nejsou moc dlouhé, ale každý si najde tu svou. Když už máme nalezíno a stále neprší, dost nás to pżekvapuje. Vracíme se do kempu a zde nás čeká nepříjemná zpráva. Došlo pivo! Ještěže přichází druhá část výpravy ze Solenzary a přináší víno. Holkám, zdá se, tuze zachutnalo, protože, zatímco všichni postupně uléhají ke spánku, holky jsou čím dál víc rozjásané a překypují veselím, což někteří členové těžko nesou. Nakonec odcházejí do vesnice a vracejí se se spoustou hroznovýho vína a nezralýho kiwi. Konečně zavládlo ticho a i holky ulehly ke spánku.

 

Ne 25.9. Už jsme tu byli dost dlouho, a tak je čas zavítat do další oblasti. Tou je Punta Calcina, nacházející se téměř na vrcholu kopce, kde je vysílač. Rozlézáme se v pěkné plotně, kde vedou dvě krásné cesty tak 6a. Svítí sluníčko a kupodivu nikdo nenadává, že je vedro. V poledne jdeme uvařit oběd a pak jsme všichni nádherně líný. Přímo proti autu je krásný převis a v něm zleva 6a, 6b, 6b+, 6c+ a 7a. Ukecávám Štěpána a jdeme na ně. Začínáme na 6b, je to v pohodě, pár silových kroků a jsme oba nahoře. 6b+ už je o něco těžší, ale pořád se to nechá, s odsednutím to vyvádí i Štěpán. Pak přichází na řadu 6c+, povedlo se mi sice RPOS, ale už to bylo nadoraz, a tak 7a už ani nezkouším. Po mně to jde ještě Ota a po chvilce nacvičování ho taky přelézá. Už toho máme dneska plný zuby, a tak balíme a sjíždíme pod kopec, kde stavíme stany. Místo sice nic moc, ale nesmíme se rozmazlovat. Po večeří jdeme všichni spát.

 

Po 26.9. Ráno opouštíme toto nehostinné místo a vydáváme se směrem na Bonifacio. Má to být nejhezčí město Korsiky, a tak se na něj všichni těší. Bohužel, příjezdová cesta k městu je zatarasená, asi nějaká stávka a nám nezbývá, než pokračovat dál a do Bonifacia se podívat někdy jindy. O kousek dál objevujeme nedaleko silnice zajímavou skálu. Zastavujeme a jdeme se na ni podívat. Je to nějaké poutní místo a dole je moc pěkný klášter. Po prohlídce jedeme dál a někdy odpoledne dorážíme do Roccapiny. Je to nádherný záliv, obklopený skálama s kempem skoro u moře. Má to jedinou chybu, už zase leje jako z konve. Nevadí, aspoň bude moře teplejší. Moc teplé sice není, ale za to je pekelně slané. Recepce kempu má otevřeno až za hodinu, a tak nám nezbývá, než čekat v autě. Konečně jsme ubytováni a dokonce přestává pršet. Aspoň můžeme v klidu postavit stany a pak se vydáváme na obhlídku okolí. Zapadající slunce nádherně zvýrazňuje fantastické tvary, které zde moře a vlhký vzduch vytvořily ve všudypřítomné žule. Každý je tou nádherou ohromen a foťáky nestíhají cvakat. Opravdu nádherné místo, určitě stojí za vidění.

 

Út 27.9. Moc cest na lezení tu sice není, ale pár by jich mělo vést na Slona, a tak se tam jdeme podívat. Nejvíce nás zaujaly dvě cesty: Žulové vlnky a Vlnobití za 6a a 6a+. Postupně se na nich všichni střídáme. Je to hrozně zajímavý a krásný lezení. Pak ještě zkoušíme pár cest s horním jištěním, ale je hrozné vedro, a tak rychle k moři. Kluci se vrhli na chytání krabů, Bohouš se potápí, prostě absolutní idyla až do večera.

 

St 28.9. Na dnešní den máme naplánován další pokus o proniknutí do Bonifacia. Tentokrát je to bez problémů a všichni se můžeme obdivovat tomuto nádhernému městu, postaveném přímo nad mořem na vysokém útesu. Dáváme si rozchod a každý vyráží za svým cílem. Když už jsme se dostatečně města nabažili a doplnili zásoby vína, vracíme se zpět do kempu. Odpoledne trávíme opět u moře. Pítrs ulovil dva slušně velký kraby - jako chuťovka po večeři nebyli špatný.

 

Čt 29.9. Fouká sice vítr, ale jinak je hezky, a tak jdeme opět lézt, tentokrát na masív Roccapina. V jeho údolní stěně vede Korsický alpinismus - pravých psycho 5+ (jak píše Igor) a nám nezbylo, než mu dát za pravdu. Potom se přesouváme pod převislou východní stěnu, kde vede Rozcvička 6a+ a nějaká nová cesta s českými nýty od Pestra (to tady asi Igor řádil). Vlezl jsem do ní a byla čím dál víc převislá, zespodu to vůbec nevypadalo. S ohromnýma bandaskama dolézám k poslednímu nýtu a Štěpán mě spouští dolů. Je to docela nářez. Oťák zkouší rozcvičku, ale nějak se mu nedaří, a tak to dolézám za něj. Ještě chvíli blbneme a pak jdeme radši na oběd. Po obědě vyrážíme na vycházku k Leonovi, což je kámen ve tvaru lva, tvořící dominantu tohoto zálivu. Od něj chceme pokračovat do dalšího zálivu na druhé straně, ale bloudíme v křovinách a nakonec to vzdáváme a vracíme se. Ještě si stihneme prohlédnout starou pevnost vedle Leona a vykoupat se v moři a už opět prší.

 

Pá 30.9. A už je tady pátek a s ním čas odjezdu. Naposledy balíme, jdeme zaplatit kemp a přichází stejný slejvák, který nás tu vítal. Ještěže jedeme pryč. Po západním pobřeží míříme na sever, projíždíme hlavním městem Korsiky, kterým je Ajaccio a odpoledne se zastavujeme v chráněné oblasti Calanches, kde se dá nafotit spousta krásných snímků. Tady to také stojí za vidění. Pak už vidíme v dálce Calvi a je nejvyšší čas najít místo na poslední bivak. Jako na potvoru nic nemůžeme najít, nakonec stavíme stany u staré cesty ke smetišti. Je to asi nejhorší bivak z celé Korsiky.

 

So 1.10. Urychleně odtud odjíždíme a zastavujeme až v Calvi. Zde nakupujeme víno a pak pokračujeme do Bastie, odkud nás odveze náš žlutý trajekt zpět do Itálie. Ale jsme tu zbytečně brzo, a tak se jdeme ještě projít po městě. Už nás z toho chození bolí nohy, usedáme tedy do tiché hospůdky s úmyslem poobědvat nějakou místní specialitu. Jenže ouha, číšnice mluví pouze francouzsky. Nezbývá nám nic jiného, než udělat náhodný výběr. Vlaďka to řeší tím, že si objednává menu, Oťák volí Fillet v domnění, že to bude nějaká ryba. Vlaďce přináší neprve polévku s dary moře, k ní na mističce opečenou housku a mističku sýru. Jakpak se to asi jí? Bude si s tím muset nějak poradit. Po chvilce Oťák dostává bezvadný krvavý biftek a číšnice nechápe, co je nám tak k smíchu. Po polévce následuje předkrm v podobě smažených sepií, moc dobrý. Pak ještě jeden biftek a nakonec ovocný pohár. Nekupte to za pouhých 90,- FRF. A teď honem k trajektu, ostatní už na nás netrpělivě čekají, nějak se nám ten oběd protáhnul a prošvihli jsme sraz. Naštěstí máme dostatečnou časovou rezervu a v poklidu se naloďujeme. Opět vyjíždíme na moře, tentokrát je klidnější a i Aleně je dobře. Večer přistáváme v La Spezii a témeř bez přestávky míříme k našim hranicím.

 

Ne 2.10. První větší zastávka je až v Horách, kde neodoláme a dáváme si knedlo - vepřo - zelo a pivo. Nádherný pocit, už jsme zase doma. Kolem poledního vysazujeme část lidí v Kadani a pak už se loučíme v Chomutově. Tak zase za rok, co třeba na jaře Španělsko?

Fotogalerie: Korzika

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz