Expedice Huascaran 1998

červenec 1998
Autor: Jířa Šťastný

Dne 14. července 1998 ve 13.00 hodin dosáhla čtyřčlenná skupina expedice PERU 1998 vrcholu HUASCARANU NORD 6 755 m n.m. po 9 dnech extrémního lezení v jeho 1 500 m vysoké severní stěně.
Snad každému horolezci se při vyslovení jména Huascaran vybaví tragédie, která Peru postihla v roce 1970. Lavina kamení, hlíny a ledu, která se zřítila z vrcholu Huascaranu, pohřbila pod 20 - 30 m vysokou vrstvou nejen město Yungay, ale i celou československou horolezeckou výpravu, která měla základní tábor v údolí jezer Llanganuco pod jižní stěnou Huandoy. 14 nejlepších horolezců této doby tak zůstalo navždy pohřbeno v tomto překrásném údolí. Proč k tomu došlo? Expedice postavila základní tábor mezi dvěma jezery, odkud byl nejkratší přístup pod jižní stěnu Huandoy, ve které chtěli provést prvovýstup. Zároveň však je to ale také místo nejkratšího přístupu pod severní stěnu Huascaranu. Nikdo nemohl tušit, že právě odtud spadne lavina, jejíž boční část nemilosrdně zasype celý základní tábor.
Poučeni tímto příběhem stavíme základní tábor až za druhým jezerem, v nadmořské výšce 3 860 m n.m. K nástupu pod stěnu je to sice o půl hodiny delší cesta, ale nikdo nechce riskovat, že by se historie mohla opakovat. U některých členů expedice přichází brzy bolení hlavy - ozývá se nadmořská výška. Není se čemu divit, vždyť během posledních 24-ti hodin jsme se přesunuli z Limy, která se nachází na hladině moře, prakticky rovnou do této výšky. Ale to se brzy srovná, vždyť následující týden je plánován převážně na aklimatizaci.
Zatímco v Čechách právě začíná léto, v Peru je v tuto dobu největší zima. Termín expedice v zimním období jsme zvolili záměrně, protože v tuto dobu zde panuje období sucha, což by mělo být zárukou stabilního počasí. Zatím to vychází - nebe bez mráčku a teploty přes den 15 °C, v noci lehce pod nulou. Co víc si v zimě přát.
První aklimatizační výstup je v rámci prostudování nástupové cesty veden pod severní stěnu Huascaranu. Cesta začíná na laviništi mezi jezery, pod kterým odpočívá výkvět našeho horolezectví z r. 1970. Následuje zhruba 1 200 výškových metrů do předsunutého tábora, důvěrně označovaného orlí hnízdo. Ze začátku vede cesta mezi ohromnými kaktusy, později travou porostlým svahem a částečně po skalních žebrech. S plně naloženými batohy, obsahujícími základní vybavení pro předsunutý tábor, se vydáváme na cestu. Ke konci cesty je již většina členů družstva na pokraji svých sil, takže nezbývá než rychle postavit stany, vyložit donesené zásoby a zpátky dolů. Napoprvé by nebylo dobré zde zůstat spát, protože orlí hnízdo se nachází zhruba ve výšce 5000 m n.n. a na takovou výšku se bude chtít ještě chvíli aklimatizovat. Další den vyráží druhá skupina, která do předsunutého tábora vynáší část horolezecké výbavy a jídla s přibližně stejnými pocity, jaké jsme měli my včera - tj. na pokraji svých sil. Každý je rád, že večer může strávit ve společenském stanu základního tábora. Takto se postupně zásobuje předsunutý tábor veškerým vybavením, nutným pro přelezení severní stěny. Další den již zůstáváme v předsunutém táboře spát a aklimatizace probíhá bez větších potíží podle plánu. V rámci přestávek mezi vynáškami podnikáme v rámci urychlení aklimatizace různé vycházky, např. pod jižní stěnu Huandoy nebo do sedla LLanganuco.
Když se již všichni cítíme být dostatečně aklimatizováni, je stanoveno datum útoku na stěnu. Dnem D bude neděle 5. července.
Taktika výstupu je předběžně stanovena takto: čtyřčlenné družstvo ve složení Zuzka Hofmannová, Jirka (Jířa) Šťastný, Franta Kolář a Václav (Meky) Hajný se pokusí o výstup severní stěnou alpským stylem, zbývající část výpravy bude tvořit podpůrný tým. Ten má za úkol vystoupit normální cestou do sedla Garganta ve výšce 6 050 m n.m a zde postavit podpůrný tábor pro potřeby sestupujícího vrcholového družstva. Komunikace mezi družstvy bude zajištěna pomocí vysílaček.
Přesná trasa výstupu severní stěnou ještě není zcela jasná, ale předběžně je počítáno s výstupem buď cestou Paragot, jejíž průstup nádherně popisují bratři Barxové v knize Slavné výstupy v článku Hladovka na Huascaranu nebo se pokusíme o zopakování česko - polského ženského prvovýstupu z roku 1985, jehož účastnicí byla i Zuzka Hofmannová. Vše závisí na aktuálních sněhových podmínkách, které budou v severní stěně a prozatím je nelze přesně určit. Předpoklad délky výstupu je maximálně 7 dní, čemuž odpovídají i připravené zásoby v předsunutém táboře.
Nadešel den D, a tak po krátkém rozloučení vyrážíme vstříc severní stěně. Nástup do orlího hnízda již zná každý nazpaměť, ale přeci jen je to dnes trochu jiné. Každý si uvědomuje, že nad předsunutým táborem je nutné překonat velmi rozpraskaný ledovec, přes který podle líčení Zuzky není radno chodit vícekrát, takže cesta zpátky tudy vede jen v krajním případě a případná pomoc při problémech ve stěně je odtud jen velmi těžko uskutečnitelná. Všichni jsme si tohoto faktu vědomi a vnitřně se s ním musí každý srovnat. Večer probíhá první z pravidelných vysílačkových relací, které jsme si předem domluvili pro lepší koordinaci výstupu obou družstev.
Následující den překonáváme ve dvojicích nebezpečný ledovec s velkým množstvím trhlin navečer zakládáme první bivak v nejvyšší části ledovce s výhledem do severní stěny. Po důkladné prohlídce stěny a krátké poradě je stanovena taktika dalšího výstupu. Jak se zdá, i zde se projevuje globální oteplení, takže dolní část cesty Paragot je úplně bez sněhu a jak konstatuje Zuzka, tak česko - polská cesta byla v roce 1985 také mnohem více vysněžená. Podle doporučení Zuzky s sebou máme vybavení hlavně pro lezení ve sněhu a ledu, takže vidina převážně skalního lezení v těchto cestách nikoho příliš neláká. A tak operativně volíme cestu Italským hřebenem, který severní stěnu ohraničuje na západní straně a zdá se, že nabízí slušné sněhové podmínky. Po nahlášení této skutečnosti základnímu táboru každý zalézá do svého žďáráku a po skromné večeři ulehá k první noci tohoto velkého dobrodružství. Zdá se, že místo pro bivak bylo zvoleno dobře, protože lavina, která v noci spadla ze severní stěny, svou tlakovou vlnou jen lehce dala členům vrcholového družstva vědět, že hora je tady blízko a je s ní nutno také počítat.
Při ranním pohledu na Italský hřeben každý v duchu plánuje, jak rychle to asi půjde, kam až se dnes podaří vystoupit a jakým způsobem asi překonáme ten velký sérak, který se nachází v horní části hřebene. Jak už to bývá, každý hledí převážně nahoru a málokdo si uvědomuje, že nejprve je nutné se na ten hřeben vůbec dostat, takže první polovinu dne trávíme kličkováním mezi trhlinami při přechodu ledovce k vlastnímu hřebeni. Následuje střídavě skalní a sněhové lezení v dolní části hřebene, kde nakonec také poprvé bivakujeme. Tři se napůl vsedě a napůl vleže tísníme na velmi malé plošině na úzkém hřebeni, Meky si ustlal o pár metrů níže na malé římse. Začíná to být opravdu dobrodružné.
Ráno všichni čekáme až se slunce přehoupne přes hřeben a trochu zahřeje naše zmrzlá těla. Na sluníčku je o poznání příjemněji, a tak vylézáme ze spacáků, převlékáme se do lezecké výstroje a začínáme se připravovat na další den výstupu. Hlavně nesmí nikomu nic upadnout, protože ztráta vybavení může mít v těchto podmínkách fatální následky. Po uvaření ranní polévky a spousty čaje vyrážíme ve dvojicích vstříc dalším úsekům hřebene. Lezení se začíná stávat rutinou, délka střídá délku a konec hřebene v nedohlednu. Nepříjemným zpestřením výstupu jsou vertikální firnové žlaby ve tvaru jakýchsi skluzavek, které je nutné částečně traverzovat, vzhledem k pozvolnému charakteru hřebene. Z bezpečnostních důvodů se v těchto místech spojujeme, čímž ale dochází ke zpomalení výstupu. A tak uplynou další dva dny.
Je opět večer, zvolna se začíná stmívat a na dohled není žádné vhodné místo pro bivak. Snad ještě o dvě délky výše by se dalo, a tak již skoro za tmy dolézáme pod onen obávaný sérak, který byl již zezdola na hřebeni vidět. Nakonec se ukazuje, že to není až tak špatné místo a je z toho jeden z nejlepších bivaků celé cesty. Pod sérakem je totiž navátá krásná převěj, do které se všichni pohodlně vejdeme. Musíme sice ležet v řadě za sebou jako v uličce autobusu, ale oproti předchozím bivakům je to náramná úleva, když se člověk může v klidu natáhnout. Při vaření večeře se shodujeme na tom, že tempo výstupu je podstatně pomalejší, než se původně očekávalo, takže bude nutné začít šetřit s plynem. Před námi je totiž ještě značná část výstupu včetně nejtěžší skalní partie v horní části stěny, která postup určitě ještě více zpomalí. Neveselé zjištění. Že by se opakovala Hladovka na Huascaranu?
Nádherná scenérie, která je ráno ke spatření na SV obzoru, na chvíli rozptýlí obavy a umožní pořídit pár ukázkových záběrů, ale každý doufá, že mračna zůstanou tam dole a tady nahoře bude stále krásně. Jak se později ukáže, nemá tomu tak být. Následují poslední délky po hřebeni a pak úsek téměř výhradně skalního lezení. Dopředu jde Meky. Všichni ostatní čekají, že půjde zprava okolo skal, kde jsou vidět staré fixy, ale Meky jde zleva a trvá mu to hrozně dlouho. Všem připadá, že jde špatně a jsou proto naštvaní. Že by ponorková nemoc? Navíc se už začíná stmívat. Konečně štanduje a s přibývající tmou dobírá zbývající členy družstva. Jak se ukazuje, není to tak lehké, jak to zespodu vypadalo. Promiň Meky. Ale kde dnes zabivakovat? Lezeme tedy dál a doufáme, že tam něco bude. Jediným místem pro bivak je malá plošina pod skalní stěnou o rozměrech asi 1,5 x 2 m. Pro čtyři lidi s batohy nic moc, ale není z čeho vybírat. Zuzka si lehá podle stěny, ostatní hlavami na ní a nohy nám visí dolů ze svahu. Raději nepřemýšlet o tom, co by se všechno mohlo stát. Všichni jen doufají, že nic horšího už nepřijde a výš to už bude jen lepší.
Ráno jsou na obloze místo slunce mraky, a tak je podstatně chladněji než obvykle. Vylézání ze spacáků a převlékání jde rovněž pomaleji vzhledem ke stísněným rozměrům bivaku, takže dnes se začíná lézt se značným časovým zpožděním. Kvůli špatnému počasí je i nálada pod psa - prostě začátek nic moc. Večer nás zastihuje ve sněhovém koutě, kde opět není moc místa na bivak. No, ale když se to trochu odhází, tak by se tam dva lidi mohli vyspat. Zbývající dva si musí odházet police v boční stěně, takže nakonec máme oddělené ložnice.
Počasí po ránu zase opět mizerné, a tak vzhůru do lezení. Beru si matroš a mizím za rohem. To ale netuším, že je přede mnou klíčové místo celé cesty. Nejprve nepříjemný traverz ve vodním ledu, za kterým následuje vyledněný kout. Částečně po starých fixech a výše po volných skobách hákuji nejtěžší úsek cesty a na polici dobírám ostatní. Po další délce dolézáme na vrchol skalního pilíře, který uzavírá severní stěnu. Najednou si však Meky sedá a vyndává vysílačku. Nikdo nechápe, co se děje, protože pravidelné relace jsou domluveny až na večer. Když chce mluvit s doktorem, tak již tušíme, že něco není v pořádku. Dochází nám baterie ve vysílačce, ale ze zlomků rozhovoru je jasné, že má ledvinou koliku! Všichni jsme tím faktem zaskočeni, ale není se čemu divit, protože dnes jsme ve stěně už osmý den a zásoby jídla a plynu byly plánovány na týden. A tak Zuzka zůstává na místě a ze zbytků plynu vaří Mekymu čaj, zatímco já s Frantou jdeme porenčovat ještě nějakou tu délku. Na Frantu vyšel úsek v nádherném firnu, ale to už ani nevnímáme, protože se opět začíná stmívat, a tak je třeba myslet na bivak. Odlézám ještě další délku a s radostí hulákám dolů, že jsem na předvrcholu. Fixuji lano a začínám kopat plošinu na bivak, protože je tu šílený vichr. Za chvíli doráží Franta a po dlouhé pauze i Zuzka, která ostatním sděluje, že Mekymu už je líp, ale zůstává na pilíři. Všichni tušíme, že v noci bude asi pěkná zima, a tak do spacáků zalézáme v tom, v čem jsme byli celý den oblečeni včetně botiček ze skeletů. Každý v duchu myslí na to, jak je asi Mekymu a co všechno by se mohlo stát. Kdybychom se aspoň mohli domluvit s podpůrným družstvem, aby nám přišli naproti, ale vysílačka již definitivně vypověděla službu.
Ráno se nikomu nechce ze spacáku, protože pořád pěkně fouká. Najednou po fixu přilézá Meky a všichni z toho mají ohromnou radost. Zuzka prohlašuje, že vrchol už je nadosah, což mobilizuje poslední síly i těch nejvytrvalejších spáčů a všichni jsou rázem na nohou. Z batohů sundáváme hůlky, které jsme pro tento případ každý vláčel celou cestu a vyrážíme na pochod k vrcholu. Jenže za každým vrcholem se objevuje další, takže cesta nebere konce. Konečně Zuzka křičí, že je opravdu nahoře! Postupně docházíme za ní a můžeme se také v klidu kochat krásou okolních kopců, které jsou hluboko pod námi. Je úterý, 13.7.1998 13.00 hod a my stojíme na severním vrcholu Huascaranu v nadmořské výšce 6 755 m. Cíl expedice je splněn. Ještě udělat nějaké vrcholové fotky pro sponzory a můžeme začít sestupovat. Po devíti dnech lezení nahoru je to najednou nezvyk, když člověk může jít z kopce. Ale nohy si za chvíli zvykají na stereotyp, a tak to docela ubíhá. Já se Zuzkou jdeme vpředu jenom s hůlkama a Franta s Mekym zůstávají pozadu, protože už se jim nějak nezdá strmost svahu, a tak raději slaňují a jsou tím pádem pomalejší. Dole v sedle již jsou vidět stany a dokonce lze rozeznat i jednotlivé postavy. Který ze stanů je asi náš? Každý už se těší na teplé jídlo a pití, ale proč nám nejde nikdo naproti? Odhaduji nejschůdnější cestu na ledovec a sestupujeme mírně vlevo. Najednou mi ale uklouzly nohy na ledu a už ujíždím po firnovém svahu dolů. Hůlkama se opravdu blbě brzdí, a tak po zhruba padesáti metrech jízdy mizím v trhlině. Jet ještě o pár metrů dál, tak jsem s sebou strhnul i Zuzku. Ta rychle štanduje a volá kluky o pomoc. Za chvíli jsou všichni pohromadě a zjišťují, co je se mnou. Jsem napasován na dně asi 10 m hluboké trhliny tak, že se nemůžu ani hnout a připadám si jak chrobák, kterého někdo otočil na záda. Bolí mě ruka a hrudník, takže nejsem schopen se příliš hýbat. Než nahoře připraví kladkostroj, tak jsem pěkně vymrzlej - už vím, jak je asi kuřatům v mrazáku. Pak mě konečně vytahují nahoru a zjišťují můj zdravotní stav. Nevypadá to moc dobře, a tak zůstáváme pod nedalekou převějí do rána. Meky se pokouší ze zbytků svíček udělat ohýnek a rozehřát alespoň trochu sněhu, aby bylo co pít. Moc toho sice není, ale každá kapka tekutiny je dobrá. Zalézáme do spacáků a všem se hlavou honí černé myšlenky. Mekymu se nakonec přeci jen daří trochu zahřát baterie a zprovoznit na chvíli vysílačku a oznamuje zbytku výpravy, že máme problémy a je nutné zorganizovat záchrannou akci. Zuzka se několikrát za noc budí s hrůzou v očích, protože se jí stále vybavuje scéna, jak ujíždím po firnu a mizím v trhlině.
Ráno jsou stany v sedle na dohled, nějakých 300 m vzdušnou čarou, ale nikdo nereaguje na volání o pomoc. A tak nezbývá, než vyrazit vlastními silami. Bolesti hrudníku mi stále znemožňují sestupovat, a tak mě ostatní spouštějí po svahu dolů. Když se svah již pokládá téměř do roviny, jsem schopen jít už sám. Všem vrtá hlavou, kde je podpůrné družstvo, protože stále nevidíme naše stany a nikdo nám nejde naproti. Když už jsme zhruba 200 metrů od stanů, stalo se to, co jsme potřebovali ze všeho nejméně. Při přeskoku trhliny se Mekymu zapíchla mačka do tvrdého sněhu a výsledkem je zlomenina holení kosti. Opět voláme o pomoc, na kterou konečně někdo reaguje. Po chvíli k nám přichází jeden z místních horských vůdců. Fixuje Mekymu nohu a pomáhá Zuzce a Frantovi s jeho transportem ke stanům. Opravdu tady není žádný náš, takže obsazujeme jeden z volných stanů, které tu stojí. Odpoledne konečně přichází Doktor s Vláďou s vysílačkou od horských vůdců a začínáme upřesňovat záchrannou akci. Ve výšce 6 000 m nad mořem to je obrovský problém, protože v Peru není žádná helikoptéra, která by zde dokázala přistát. Takže nezbývá než požádat horské vůdce o záchrannou akci po zemi. K tomu je však nutné si nejprve vyžádat záruku velvyslanectví, jelikož požadovanou kauci expedice rozhodně nemá k dispozici a na pojistné smlouvy zde nikdo nehledí. Velvyslanectví naštěstí záruku poskytuje, takže záchrannou akci bude zítra možné zahájit, což ale znamená sehnat dostatečné množství zkušených lidí, kteří budou ochotni a hlavně schopni v co nejkratší době vystoupit s nosítky a dalším nezbytným vybavením až do sedla ve výšce 6 050 m n.m. Než se toto všechno podaří zorganizovat, je čas si vysvětlit, kde byl celou dobu podpůrný tým.
Ten podle plánu zahájil výstup normální cestou do sedla Garganta, kam dorazili v neděli 12.7. Ráno ale není jednomu ze členů dobře, a tak dva lidé sestupují, zatímco zbývající dva se pokouší o výstup na jižní vrchol. Bohužel neúspěšně, zhruba 400 m pod vrcholem jsou nuceni z časových důvodů a kvůli nedostatku materiálu zahájit sestup. V sedle se od lidí, kteří tu celý den pobývali, dozvídají, že nějaká skupina mezitím sestoupila ze severního vrcholu dolů a usuzují, že jsme to byli my. Druhý den tedy balí stany a sestupují také. Jaké je jejich překvapení, když se večer z vysílačky ozývá Meky a žádá o pomoc. Z krátké relace nebylo zřejmé, kde se vrcholové družstvo přesně nachází a jakým způsobem tedy pomoc organizovat. Vždyť kdyby byli ještě v severní stěně, tak je situace velice vážná. Probíhají předběžná jednání se spolkem horským vůdců, ale nejdříve je nutné zjistit, kde se vlastně nacházejí. A tak ráno v 5.00 hod vyráží Doktor s Vláďou opět nahoru a převýšení téměř 2 000 výškových metrů překonávají za osm hodin.
Vláďa si bere na starost Frantu a Zuzku a sestupuje s nimi na jeden zátah až do Muscho, odkud je auto odváží do Yungay. Na rozdíl od nás si mohou dopřát již dnes teplou sprchu, dobré jídlo a ulehnout v normální posteli. Záchranná akce je pomocí vysílačky konečně upřesněna, a tak může osm horských vůdců s potřebným vybavením vyrazit ještě dnes na cestu, aby druhý den dopoledne dorazili k nám do sedla. Je pátek, 17.7. a po dvou dnech strávených v sedle může být zahájeno snesení Mekyho. Podle doktora není moje poranění vážné, a tak za občasné podpory některého z horských vůdců sestupuji sám. Snášení Mekyho jde pomalu, protože svah je místy dost prudký, a tak je chvílemi spouštěn a chvílemi nesen. Přestože dostal od Doktora injekci proti bolesti, podle výrazu ve tváři a jeho komentářů ho to musí dost bolet. Zvláště dramaticky vypadá překonání asi 8 m vysokého prahu, ze kterého je na nosítkách spouštěn téměř v kolmé poloze. Ale všechno dobře dopadlo a v odpoledních hodinách přicházíme do postupového táboru pod ledovcem ve výšce asi 5000 m n.m. Následuje sestup po úžasně hladkých žulových plotnách, kde manipulace s nosítky vyžaduje maximální soustředění, protože každý chybný krok nebo uklouznutí by mohl mít nedozírné následky. Již ve večerních hodinách přicházíme do základního tábora normální cesty, kde čeká Ivan s jídlem a pitím a všichni jsou hrozně rádi, že jsme opět pohromadě. Ivan mi nabízí hrnec rizota a musím říct, že něco tak dobrého už jsem dlouho nejedl. Pustil jsem se do něj s takovou chutí, že na ostatní už příliš nezbylo. Po třinácti dnech ve stěně jen o instantních polévkách to byla vítaná změna. Záchranáři už jsou evidentně unaveni a nejraději by zde přespali a zítra pokračovali dál. To se ale Mekymu vůbec nelíbí, a tak se je snažíme ukecat, abychom šli ještě dnes dál. Nakonec souhlasí, takže po krátkém občerstvení pokračujeme v sestupu. Jelikož dál už vede celkem schůdná cesta, dostávám k dispozici poníka, abych nemusel pěšky. Musím na něm se svou výškou vypadat dost komicky, ale proč se nesvézt, když už je to stejně zaplacené? Myslel jsem si, že když pojedu, tak mě hrudník nebude tolik bolet, ale při každém prudším pohybu poníka cítím příšernou bolest, takže bych z něj nejraději slezl a došel to po svých. Pak se ale cesta přeci jen trochu rozšiřuje a stává schůdnější, takže už je to lepší. Horší je, že se začíná stmívat. Jsem s Doktorem vpředu celého konvoje, když se najednou ze tmy před námi vynořují muži v černých kombinézách s kuklami na hlavách. V první chvíli se myslíme, že jde o nějaké přepadení, ale pak nám vysvětlují, že do záchranné akce byl zapojen i místní útvar rychlého nasazení a po zbytek cesty nás doprovázejí. V pozdních večerních hodinách přicházíme do hostince v Musccho, kde, jak se zdá, je koordinační centrum záchranné akce. Opět krátké občerstvení a po chvíli doráží zbývající část výpravy, která nese Mekyho. Ten ani nestačí dojíst polévku a už nás spolu s Doktorem nahánějí do sanitky, kterou jedeme do nemocnice v Yungay. Tady mě prohlíží místní lékař a po odborném ohmatání hrudníku jsem propuštěn do domácího léčení se slovy, že je vše v pořádku. Asi tomu nerozumím, ale bolí to jako čert. Meky putuje na rentgen, který sem byl patrně dopraven z nějaké války, neboť je vojenský a jistě toho pamatuje více, než každý z nás. Na snímku z rentgenu je kromě zipů na šusťácích patrná i spirálová zlomenina holenní kosti, takže Meky tu pro dnešní noc zůstane. My ostatní se přesouváme do Hostalu Gledel, kde všechny vítá majitelka paní Rusula. Konečně sprcha, pořádné jídlo a dostatek tekutin. Jak málo stačí člověku k životu.
Druhý den se všichni scházíme u Mekyho v nemocnici a domlouváme se, že Meky, já a Doktor poletíme ještě dnes do Limy vrtulníkem, který pro tento případ zajistilo české velvyslanectví v Limě. Za účasti většiny obyvatel města odlétáme ruským MI-8 z hřiště v Yungay i s panem velvyslancem Hladíkem a členy útvaru rychlého nasazení. Při mezipřistání na policejním letišti dochází k drobné komplikaci, kdy policisté nechtějí vydat policejní palivo pro vojenský vrtulník. Po pár hodinách jednání je přeci jen natankováno, a tak můžeme pokračovat v letu. Přistáváme na letišti v Limě, kde už na nás čeká ohromná skrumáž fotoreportérů a každý by od nás chtěl interview. Jenže jediný, kdo umí z celé expedice španělsky, je vedoucí výpravy Ivan, který se zbytkem lidí přijede autobusem až pozítří, takže novináři mají smůlu. Nasedáme do připravené sanitky a se zapnutými sirénami odjíždíme do vojenské nemocnice. Celou cestu jsme sledováni vozidlem místní televize, takže si připadáme jak v nějakém dobrodružném filmu. Prostě Amerika. V nemocnici absolvuji s Mekym znovu rentgen a Doktor se domlouvá s místními lékaři, jakým způsobem by byli schopni operovat Mekyho zlomeninu. Po vylíčení jejich metody Mekymu doporučuje co nejrychlejší návrat do Čech, kde je podle něj lékařství na vyšší úrovni a přeci jen doma je doma. A tak mu zlomeninu fixují prozatím do sádry, stejně jako mě ruku. Na mém rentgenu hrudníku zjišťují tři zlomená a jedno nalomené žebro, ale to prý sroste samo, a tak můžu odejít s Doktorem, zatímco Mekyho si tu nechávají.
Pozítří doráží autobusem zbytek výpravy a je domluven předčasný odlet Mekyho - za dva dny. Nastává smutné loučení, protože po ukončení výstupu na Huascaran je v plánu poznávací zájezd po turisticky zajímavých místech Peru, který ovšem Meky již s námi nebude absolvovat. Škoda. Ale i tak to za to stálo.

Rozbor příčin, které vedly k nutnosti zorganizovat záchrannou akci
Hlavním problémem, který byl příčinou všech nedorozumění v průběhu celého výstupu bylo selhání komunikace mezi členy vrcholového družstva a zbytkem výpravy. Myslím, že i v horách platí ono všeobecně známé vojenské rčení bez spojení není velení, protože kdyby členové podpůrného týmu měli přesné informace o postupu vrcholového družstva, nemuselo dojít k tolika fatálním omylům. Přitom stačilo jen udržovat vysílačku a náhradní zdroj v teple, protože se jednalo o spolehlivý a výkonný typ od renomovaného výrobce.
Dalším faktorem, který do značné míry ovlivnil průběh expedice, byl chybný odhad délky výstupu a s tím související množství potravin a plynových kartuší, které mělo vrcholové družstvo ve stěně k dispozici. Lze se domnívat, že právě nedostatek potravin a zejména tekutin v poslední části výstupu způsobil nedostatečnou koncentrovanost lezců při sestupu a byl jednou z příčin obou úrazů.
Určitou míru odpovědnosti za vzniklou situaci lze přisuzovat i osobním ambicím dvou členů podpůrného týmu, kteří se po dosažení sedla normální cestou vydali na jižní vrchol, místo toho, aby šli na vrchol severní, odkud měli přijít členové vrcholového družstva. Dalším důsledkem scházející komunikace pak bylo následné nedorozumnění v sedle, kdy členové podpůrného týmu po sestupu z jižního vrcholu sbalili zde postavené stany v domnění, že vrcholové družstvo již mezitím sestoupilo, což se dozvěděli od zde pobývajících členů jiných expedic.
Ačkoliv byla při organizaci expedice zohledněna všechna přepokládaná rizika a při výběru účastníků a jejich vybavení bylo postupováno s maximální obezřetností, stačilo podcenit dvě z mnoha součástí výzbroje a úspěch expedice mohl být vykoupen daní nejvyšší.

Fotogalerie: Expedice Huascaran 1998

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz