Dobytí Mont Blancu

deštenským komandem a Tárikem z Jablonce 

26.3.-??? 1993

Autor: Martin Koštůr

 

Jak to všechno bylo? Vloni na podzim, kolem … října jsme s Láďou, zvaným Krkovička, bývalým pražským řezníkem, úspěšně zdolali vrchol Matterhornu (4 510 m n.m.), kromě krávy dobře známého z většiny švýcarských čokolád. A tenkrát jsme si řekli, že příštím kopcem bude právě Mont Blanc. Se svým nápadem jsme se svěřili nikomu jinému, než člověku v horolezectví nejpovolanějšímu, Jirkovi Švejdovi - Stývovi, abychom se domluvili , co a jak. Stýv zbystřil, protože se v létě připravuje na expedici na Makalu a potěšeně konstatoval, že by to mohl být docela dobrý aklimatizační výlet, jinými slovy, že pojede s námi. Ihned mu také zapálilo, že s sebou vezmeme i Tomáše Klinského, t.č. trenéra reprezentačního družstva skibobů SRN, protože je to dobrý kamarád a hlavně vlastní rychlé auto, pro pohyb na dálnicích nezbytné a také Vendu Beznoska, který jako starý mládenec umí vařit a je s ním sranda. Tímto se tedy náš tým rozrostl na pět členů, což je na jedno auto moc, na dvě málo. Proto byl po poradě v restauraci hotelu Národní dům zařazen do sestavy jediny internacionál - Pavel Nechanický z jabloneckého horolezeckého oddílu. Tárik, jak jsme mu začali pro jeho zjev přezdívat, je přeci jen zkušenější než my úplní zelenáči a pomůže Jirkovi nás trošku pohlídat. Takto jsme sestavili 3 útočné dvojky: Stýv a Tom, Tárik a Venda a Láďa a já. Zbývala tedy pouze otázka kdy. Nejprve jsme uvažovali o létě, ale vzhledem k Jirkovu Makalu a také trochu s touhou po větším dobrodružství jsme se rozhodli pro zimu. Na březen byly naplánovány Tatry, tak zbýval termín kolem velikonoc. A protože se ve dnech 27. a 28..3. mělo ve švýcarském Tzoumaz konat finále světového poháru skibobů, kde Tomáš musel být, a Tzoumaz leží nedaleko Chamonix, rozhodli jsme se na tento termín navázat.

Do Tater jsme odjeli 19.3. v pátek a tento zájezd jsme zkrátili na pět dní. Brali jsme jej jako přípravu na vysoké hory, jako prověrku výdrže materiálu i lidí. Lezli jsme trošku těžší cesty než minule, abychom nebyli na Mt. Blancu zaskočeni. Však Weberova cesta a levé Ypsilon na Malý Kežmarák mají zvuk i mezi ostřílenými tatranci. Počasí bylo až na občasné rumové přeháňky slušné, Slováci na Brnčálce loajální. Škoda, že z pracovních důvodů chyběli Venda a Pavel.

Z Tater jsme se poměrně v pořádku vrátili 24.3., abychom přebalili a v pátek 26.3. jsme se po nalodění za mírného deště a sněžení vydali k německým hranicím. Poslední české jídlo a točené pivo v Milově a poté tradá na Železnou Rudu a do SRN. Hranice míjíme bez komplikací a stopadesátkou svištíme po dálnici k Degendorfu. Zde Láďa zjišťuje, že bude muset bez levého zpětného zrcátka, které si vypůjčil nějaký vandal v Jablonečku, vydržet, neboť u Citroena mu zrovna před patnácti minutami zavřeli. Proto se jedeme uklidnit do bývalé Tomášovy hospody v Kemptenu, kde ochutnáváme Exportbier. Rychle zdoláváme zbytek Německa a nedaleko Bodamského jezera stojíme před rakouským celníkem. Autopapieren, bitte, zahřmí a už se Láďa začíná šacovat od hlavy až k patě. Techničák však nenachází a já se již pomalu loučím s vidinou Mt. Blancu a hledám šťavnatá slůvka, abych si ulevil. Naštěstí počítače v Rakousku fungují bezvadně, auto je nalezeno a celník, i když kroutí hlavou, kyne, že můžeme pokračovat. Stále ještě nevěříc naší klice kopu do Ládi, abychom zmizeli a vzhledem k výsledku se zdržuji komentáře. Třicet kilometrů Rakouska překonáváme rychle a již se obáváme Švýcarů, kteří bývají nepříjemní. Zde však po nás nechtějí ani pasy, a tak po zakoupení dálniční známky opět svižně pokračujeme v cestě. Poklidnou pohodu přerušuje po vystřídání pouze zátah policie, kterým však procházíme již bez problémů. Kolem čtvrté hodiny ranní dorážíme na parkoviště asi 30 km od Riddes nedaleko Martigny, kde přečkáváme zbytek noci.

Ráno Tomáš hladce nachází své německé ovečky a po poradě se šéfem k mému potěšení zjišťuje, že mohu nastoupit jako pomocný trenér, samozřejmě s plnou penzí, ubytováním a permicí na vleky. Po chutné snídani ve stylu švédského stolu vyrážíme na kopec. Zde stojíme jako opařeni před zjištěním, že Láďa, ačkoli se jasně domluvil s Joskou Polou a ten to správně předal p. Jandovi, vedoucímu české výpravy, není k závodu přihlášen. Zřejmě opomněl napsat poníženou supliku nebo kleknout před velkým šéfem na kolena, aby mu byla účast v závodě povolena. Tak to alespoň z arogantního chování p. Jandy vyplývalo. Nevadí, snad tedy zítra při SuperG, to však ale nevěděl, že skiboba táhl sedmnáctset km nadarmo, protože Švýcaři trať druhý den neupraví a závod bude zrušen. Jinak proběhly závody v pohodě a dle očekávání Irenka zvítězila ve všem, co se dalo a my s Tomášem jsme si místo postávání u startu alespoň špičkově zalyžovali. Zbytek našeho týmu trávil dlouhou chvíli tankováním českého piva od řidičů (do nádrží i do zásoby), abychom neplýtvali vlastními zdroji. A po poslední noci strávené v hotelu jsme se už všichni těšili do Chamonix. Do tohoto překrásného střediska jsme dorazili v pondělí 29.3. Zastavili jsme přímo pod chloubou techniky dvacátého století, telekabinou na Aiguille du Midi (3 842 m n.m.) a ihned zjišťujeme poslední odjezd, který je až v 15.30. Máme tedy čas, a tak couráme po tomto půvabném městečku, obhlížíme sportovní obchody a píšeme pohledy v malebné kavárničce nedaleko náměstí. Také si opatřujeme řádné brýle, neboť ty naše se hodí spíše na lakýrku po městě než do vysokých kopců. Odpoledne začínáme balit. Je to věda zabalit tak, aby člověk měl vše a dalo se to unést. Nakonec s heslem co nemám, nepotřebuji, balíme asi dvanácti až patnáctikilové kletry. Venda mezitím jako šéfkuchař připravil vynikající oběd a už nazouváme pohory a společně dusáme k lanovce. Zde zaznamenáváme první velké vítězství, když Stýv s Tomášem vyrazí z pokladního poloviční slevu za láhev Becherovky. Šestkrát 65 Fr předtavuje podstatný příspěvek do našeho rozpočtu. Během dalších dvaceti minut se z výšky 1 030 m n.m. ocitáme za notného lupání v uších v úctyhodných 3 842 m n.m., na terase krásné žulové Midi. Zde se necháváme uvěznit poblíž záchodku, vaříme a přečkáváme první noc. Večerní výhled na Mt. Blanc trochu kazí mrak, proto ráno trochu s obavami vylézáme z vyhřátých spacáků, ale vše je tak, jak má být, teplo, azuro, bezvětří. Za chvilku jsme již všichni připraveni a opouštíme útulnou Midi, jejíž monumentální hnědočervenou krásu necháváme za svými zády. Pro výstup jsme zvolili severovýchodní hřeben, obtížnosti asi 3 - 4, tvořící hranici mezi Francií a Itálií. Pomalu postupujeme po ledovci ve Vallé Blanche, míjíme Le Gross Rognon a přes ledovec du Géant procházíme kolem Mt. Blanc de Tacul a Kapucína. Navazujeme se na lana a po překonání odtrhové trhliny již stoupáme do příkrého, asi sedmdesátistupňového firnového svahu na hřeben. Zde zjišťujeme, že Tour Ronde a tudíž i bivak de la Fourche na italské straně hřebene se nacházejí poněkud východněji, než jsme předpokládali, a že budeme muset strávit noc někde jinde. Proto postupujeme pěkným lezením v příkrých firnech dále na hřeben a pomalu si hledáme místo pro bivak. S přibývajícími hodinami začíná přituhovat a foukat. Kluci nachází bivak pod lehce převislým balvanem, my s Láďou a Pavlem ještě chvíli hledáme poněkud výše, ale jak klesá rtuť teploměru, slaňujeme i my zpět ke klukům a hrabeme si ve zmrzlém sněhu svoji noru. Člověk by nevěřil, jak musí být díra pro tři lidi velká. Láďa sice prohlašuje, že při zakopávání na vojně chyběl, ale je mu to houby platné, a tak po 3 hodinách usilovného kopání se jako sardinky do oleje ukládáme do hnízdečka. Vaření se ujímám já a pokud by bylo v dosahu volné kamení, byl bych asi kamenován, neboť se mi nějakým záhadným způsobem podařilo ochutit druhý čaj magim. Nic nepomáhá moje přednáška o potřebě minerálních látek a solí v magi obsažených a od vylití na hlavu mne uchránila pouze chabá námitka, že zmrzlý jim už nový neuvařím. Noc v minus dvaceti a větru probíhá kupodivu dobře, i když nás kolem jedné hodiny budí pád dvoumetrového rampouchu někde nad našimi hlavami, naštěstí náš úkryt minul a v polospánku, polobdění šťastně dočkáváme rána. Zmačkaní a přeležení obouváme vlhké botičky ukryté ve spacácích do zmrzlých skeletů, vaříme čaj a polívku a razíme do stěny. Obličeje si však dnes asi nenamažeme, opalovací krém totiž nevydržel a zmrzl na kost. Přes několik skalních výšvihů a traverzů ve skoro kolmých kuloárech dolézáme kolem 16. hodiny do sedla Mt. Maudit. Únava je již značná, každý na své délce funí jako lokomotiva, stav jako po opici, lehké tlaky v hlavě, blivno u žaludku a žízeň. Vaříme alespoň trochu šumáku a protože není času nazbyt, pijeme jej ještě s hroudami sněhu a vyrážíme na první vrchol 4 485 m vysoký Mt. Maudit.

Tento zdoláváme vzdušným výšvihem přecházejícím z firmu v téměř kolmý vodní led. Na hrotech maček a zbraní si připadáme jako mouchy na stěně. Přes vrchol se pouze přehoupneme a zase po čtyřech v ledu do sedla Col della Brenva ve výšce 4 303 m. Zde krátce odpočíváme a fotíme se v trhlině, hodinky ukazují 18.00 a moc času nezbývá. S příchodem do stínu pociťujeme chlad, také vítr se zvedá. Navlékáme na sebe vše, co máme, ablíme lana a každý vlastním tempem spěcháme k vrcholu. Spěcháme, dvě nadýchnutí na krok, patnáct až dvacet kroků a pak řádně vydýchat a znova. Vrchol stále v nedohlednu, pomalu se stmívá a na mne lezou chmurné myšlenky. Nedovedu si totiž představit další noc v bivaku, zvlášť na tomhle vídrholci. Konečně kolem 19.30 dne 31.3.1993 již svah nepokračuje a my se ocitáme na vrcholové plošině střechy Evropy - Mt. Blancu. V zapadajícím slunci krátce obdivujeme dobře viditelný Matterhorn, Jorrasy a další nádherné kopce v okolí, fotíme a pospícháme dolů k již dobře rozeznatelné bivakové chatě Vallot. Máme toho již všichni plné brejle, a tak o to opatrněji docházíme na chalupu kolem 20.30 hod. Teprve zde dochází k uvolnění, někteří si musí na chvilku lehnout, aby se vzpamatovali, ostatní vaříme čaj a polívku, pijeme také zbytky rumu a sdělujeme si zážitky. Konečně se soukáme do teplých spacáků a zaslouženě usínáme. Ráno se počasí již kazí, vrchol zastírá řídká mlha, ta však neodrazuje dva Rakušáky, kteří spali s námi a jodu to zkusit, my však po vydatné snídani balíme a mažeme dolů. V horách to není jak na písku, že na vrcholu je vyhráno, podají se ruce a slaní se dolů. V horách je člověk na vrcholu teprve v polovičce, musí ještě dolů. S tímto vědomím kličkujeme mezi ledovcovými trhlinami k chatě de Gouter a dále po strmém vyfixovaném hřebeni a po sněhovém jazyku s padajícím kamením v zádech na chatu Tete Rousse. Zde během konverzace se dvěma Francouzi dáváme svačinku a zjišťujeme, že zubačka, kterou jsme si plánovali zpříjemnit sestup, nejezdí a že do údolí pošlapeme pěšky. Nejvíc tato zpráva stihla mne, neboť mám krapet menší boty a zase budu a nehty na palcích kratší. To již šlapeme přes malý hřebínek v prudkém sněhovém žlabu a dáváme pozor, aby se nám nezašmodrchala kopyta, neboť končí asi deset metrů vysokým kamenným prahem. Tento slaňujeme a v hlubokém, mokrém sněhu se valíme na opuštěnou stanici zubačky v Col du Mt. Lachat. Odtud chvíli po zadku a zase po hřebeni na starou nejspíše mysliveckou stezku vedoucí do údolí. Po zničující asi dvouhodinové vestě po úbočí, kdy cítím, že mé palce již mají dost, konečně dolézáme do Les Houches, vesnice asi 8 km od Chamonix. Zde si teprve gratulujeme a podáváme ruce. Řidiči jsou vysláni pro auta a my pod stromem likvidujeme zybtky zásob a popíjíme laciné stolní víno. Když přijíždějí kluci, rychle se naloďujeme a vracíme se na parkoviště pod Midi. Zde se vrháme na zbytky piva, stříká šampaňské a vůbec nám nevadí, že se okolo roztáhli filmaři. Po převlečení se jednomyslně rozhodujeme pro mejdan na oslavu a vyrážíme do víru města.

Rozhodujeme s epro malou pizzerii Poco Loco na hlavní třídě, kde však již bohužel po čtvrté láhvi dochází víno, alespoň pizza byla dobrá. Proto se přesunujeme do bývalé kotelny, nyní kulečníkového doupěte. Pivo zde není z nejlacinějších, ale je ho dost, nic nám také už nevadí, že většina z nás drží tágo jako prase kost. O to s větším zaujetím hrajeme o pivo a o snídani až do pozdních večerních, resp. Brzkých ranních hodin, kdy jsou nám vyhazovačem odejmuty koule a jsme vyprovozeni na ulici. Ještě si odbíhám pro zapomenutý foťák do Poco Loco a už si pod kouskem střechy za mírného chumelení každý hledá své místečko k noclehu.

Ráno se stěžkými hlavami probouzíme do mlhy a asi deseti cm čerstvého sněhu. Pivo udělalo své, většině se podařilo na nedaleký záchodek doběhnout až na láďu, který začal prát již v Chamonix. Po krátkém rozloučení v nám již známé kavárničce vyrážíme k domovu. Cestou se stavujeme v Montroux u Ženevského jezera a nedostatek kultury doháníme prohlídkou starobylého hradu Chillon z 12. století, kde byl mimo jiné uvězněn i známý lord Byron. A poté již dále po dálnici prakticky stejnou trasou přes Rakousko, kolem Bodamského jezera do SRN. Noc trávíme v autě na parkovišti nedaleko Mnichova a ráno pokračujeme do Degendorfu. Zde, asi 20 km před městem nám jako již obyčejně dochází nafta. Tentokrát mi zrmzačené palce slouží jako ochrana, a tak se pro naftu vydává Láďa s Tárikem. Naštěstí firma Shell v blízké vesnici řeší náš problém a po hodinové pěší túře s kanystrem se opět vydáváme na cestu. V Degendorfu nakupujeme v supermarketu dárky, Láďa po delší tahanici vyráží z citróna objednané díly a hurá k hranicím. Formality probíhají rychle a již nás vítá český nepořádek. V první slušné jihočeské hospodě stavíme na klidné teplé jídlo a české točené. Zde se také loučíme, měníme adresy a telefonní čísla a rozjíždíme se domů.

Teď při sepisování těchto řádek je mi trochu smutno, že zájezd tak rychle utekl.

Nešlo sice o vrcholný horolezecký výkon, cesta, kteoru jsme zvolili ale také nepatří mezi tzv. normální a zimní podmínky její obtížnost ještě zvyšují. A to, že jsme vrchol bez závažných problémů zdolali všichni, svědčí o dobré úrovni deštenského horolezeckého oddílu.

Fotogalerie: Dobytí Mont Blancu

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz