Zrození horolezeckého oddílu

 

Když jsem v roce 1951 odešel z Prahy do Mariánských lázní, a tím se částečně rozloučil se Šárkou, Černolicemi, Srbskem, Vraními skalami, Turnovskem a Jičínskem, hledal jsem v novém pracovním působišti i nové možnosti cvičných skal. Cestou z vlaku jsem pozorně prohlížel skalky v údolí kolem Stříbra, Svojšína, až skoro k Plané, ale po bližším ohledání příští neděli jsem nenašel nic, co by se mohlo podobat cvičné skále. Další neděle jsem procházel okolí Mariánských Lázní marně. Vypravil jsem se tedy směrem na Karlovy Vary. Kolem Bečova byly již skály lepší, ale stále nic kompaktního a zajímavého. Nechtěl jsem se spokojit jen s lezením dvakráte do roka ve Vysokých Tatrách bez stálého treningu. Jednoho dne, bylo již pozdě na podzim 1951, potkal jsem v Mariánských Lázních PhMr Karla Havelku, starého známého ze Suchých skal, kam jsme za války tak často jezdili. Přesídlil také z Prahy do pohraničí. Tímto setkáním to začalo. Věděl o skalách, a tak jsem se jednu krásnou jarní neděli roku 1952 vypravil vlakem ke Karlovým Varům. Jednu stanici před Vary, v Doubí jsem vystoupil a šel jsem do údolí řeky Ohře směrem na Pionýrské n. Ohří. Krásnou údolní cestou proti proudu jsem šel asi 35 minut, až jsem došel k osaměle stojícímu stavení. Skály, které po celou dobu cesty nejsou vidět, se náhle objeví v celé své kráse na druhé straně řeky. Složením se podobají Suchým skalám. Hlavní masiv má krásnou kolmou stěnu asi 40 m vysokou. Od hlavního masivu směrem na jih se tyčí samostatné skály, které končí čtyřhrannou věží, rovněž asi 40 m vysokou, přímo nad řekou Ohří, přes kterou vede z druhé strany od cesty visutý most. Údolí je romantické.

Skály jsem tedy měl, ale byl jsem sám. PhMr Karel Havelka „přesedlal“ na golf a o skalách nechtěl již nic slyšet. Začal jsem tedy hledat, přemlouvat známé, až jsem našel partnera v Jiřím Dvořáčkovi, sochaři z Mariánských Lázní. Ještě nikdy nelezl, ale nadšení měl. Pomalu jsem ho cvičil. Začali jsme prohlížet skály a ptát se místních lidí, kteří tam zabloudili jako rybáři, nebo houbaři, po historii skal. Jmenují se Svatošovské skály (dříve Hans Heiling Felsen) a podle dávné historie představují zkamenělou svatbu. Hlavní krásná věž představuje nevěstu. Před válkou a za války, jak jsem se dozvěděl od starého hajného, na skalách lezli místní Němci, kteří v nedalekém Lokti měli silnou alpinistickou skupinu. Lezli jednak na Svatošovských skalách, jednak na osamělých věžích, které se ojediněle vyskytují v celém údolí řeky Ohře až k Lokti, kde přímo u města je opět kompaktnější seskupení skal.

Němci zanechali v „Hans Heilingu“ celkem tři skobované cesty. Jednu na osamělou věž, která má představovati zkamenělého Hans Heilinga a která stojí trochu v ústraní, jednu cestu na Nevěstu, avšak jen z předskalí, čili z poloviny věže, a konečně krátký průstup pravou stranou stěny hlavního masívu. Lezecky skýtají skály velmi zajímavý terén i pro lezecky vyspělé horolezce.

S nováčkem Jirkou jsme tedy jezdili na skály neděli co neděli, počínaje jarem 1952. Se správcem blízkého pionýrského tábora jsme si vyjednali nocleh, takže bylo na skály možno jezdit již v sobotu. Když jsme skály poznali a přelezli staré německé cesty, začali jsme přemýšlet o cestách nových. Našli jsme si kováře, který začal pilně kouti skoby a kruhy, jako kdysi ve Steyermarku, odkud pochází; nová éra na Svatošovských skalách začala. Na hlavním masívu jsme udělali nový průstup levou stěnou a ke staré německé cestě nástupovou variantu. Potom jsme přešli na úžasně hrdě se vypínající Nevěstu, s kterou byla větší práce. Přímo odspodu jsme provedli průstup západním komínem, který v polovici věže končí stropem. Odtud bylo nutno se vyšvihnout na hladké břicho, které končí spárou; tak je možno dolézti na předskalí, odkudž jsme dále vystupovali severní stěnou na severní hranu a odtud na vrchol. Stupeň těžkosti VI. až VII. Vloni jsme provedli nový výstup na Nevěstu, a to jižní kolmou stěnou přímo od visutého mostu. Tento průstup je jeden z nejzajímavějších a prozatím nejtěžších. Stupeň těžkosti VII. Pak jsme udělali ještě dvě další skobové cesty. Další čekají. Tak jsme s Jirkou sami po dva roky na těchto krásných a romantických skalách hospodařili. Tloukli jsme výhradně jen pěkně červeným miniem natřené skoby, aby byly z dálky viditelné a více vábily nováčky, které jsme v neutuchající naději stále marně čekali. Pokud nám vadila nějaká ta všetečná břízka, vyrostlá přímo ve stěně, tak jsme ji také odstraňovali a tím skály čistili, poněvadž jsme je chtěli mít v pořádku až do doby, kdy se na skalách rozezvučí více veselých hlasů.  To se stalo letos na jaře. Přes špatné letošní počasí jezdí pravidelně každou sobotu z Mariánských lázní horolezecký oddíl TJ Slovan, ustavený v dubnu t. r. a sestávající z 15 členů. Kupodivu se o tento sport v našem kraji zajímají i ženy, což jistě velmi potěší naši ministryni sportu Blážu Karasovou. V oddílu máme 6 nadšených děvčat, z nichž mnohé se vůbec nedají zahanbit zdatnějšími muži. Nadšení je takové, že provádíme i jednou v týdnu tzv. kondiční cvičení, sestávající z běhu a chůze v kopcovitém terénu mariánskolázeňském, vytahování na rukou na větvích stromů atd. Jednu neděli se také u nás přihlásil i Turnovák Zdeněk Wiener, který si z blízké posádky jednoho dne udělal náhodný výlet ke skalám. Ke své radosti spatřil na stěnách pěkně se červenající skoby a kruhy a již se mu přestalo tak stýskat po skalách doma. Chodí ke skalám každou neděli, jak mu to jen dovolí vojenská služba a je mezi námi srdečně vítaným hostem, jako bude každý, kdo nás navštíví. Zveme všechny horolezce, kteří chtějí poznat nové cvičné skály, velmi srdečně. O nocleh pro každý počet návštěvníků je dobře postaráno. 

 

                                                                                                          Ing. Miroslav Chytil  

 

 

Tak toliko ze vzpomínek Miroslava Chytila z počátků jeho působení na Karlovarsku. Tento článek byl otištěn v prvním ročníku časopisu Horolezec v září 1955.

Takřka 60 let! Celá jedna generace. A skály dál stojí nehnutě nad řekou. Jen názvy se pomalu mění:Hans Heiling Felsen – Svatošovské skály – Svatošské skály …… .

Co se dál změnilo? Několik málo cest po Němcích přesáhlo za 60 let magickou stovku. Do dáli se již nečervenají kruhy a skoby natřené červeným miniem, nýbrž skála je spoutána řetízky blyštivých nýtů. Na Svatoše je již po dlouhá léta zákaz lezení…. A kdoví, zda právě na něj nevedla první cesta?! A co už ty naše skály vyslechly jazyků – němčina, čeština, nyní ruština….. .

A skály dál nehnutě stojí nad řekou!

                                

                                                                                                                                  Párek

Fotogalerie: Zrození horolezeckého oddílu

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz