Ledopády v Krkonoších

26.-28.1.1996

Autor: Milan Svinařík

 

"Jó, na skále už asi moc nezaperlíme" povzdychli jsme si s Leošem. Ale mohli bychom mlaďochům ukázat, že jsou odvětví v lezení, kde jsme ještě neřekli poslední slovo. A tak slovo dalo slovo a rozhodli jsme se otupit naše ledovcové zbraně na tuzemských krkonošských ledech. Do ledovcového lezení je třeba mít především spoustu peněz na klofáky, dále spoustu morálu a silné tlapky. Spíš ta hrubší primitivní síla se hodí. Dobře jsou na tom horníci, kopáči a jim podobní. Ti mají grif najetý z práce. No, myslet se však u toho taky musí, protože jinak byste mohli sfrčet v objetí ledového rampouchu dolů do údolí.

Výhodná známost Míly a Leoše nám umožňuje vyrazit na víkend na chatu později přezdívanou Kožběnka. Proč asi ten název, co? Tak jsme tedy v pátek odpoledne vyrazili do Pece pod Sněžkou, což z Chomutova není vpravdě zrovna blízko. Jedeme v pěti namačkaní v žigulíku a venku je hnusně. Řídí Míla, kibicuje Leoš, Kozel, Péťáš a já. Po nekonečné jízdě a pauze v hospodě na véču jsme na místě. Na chatě již ordinuje Romana a udí, co se dá. Nakonec po odborném zásahu Leoše kamna hoří a kouří z komína tak, jak to má být. Holky nás opouští a to je chyba. Vymykáme se sebekontrole a když doráží východočeská parta ve složení Lenka, Petr, Macháček, Marcela, jsme zcela unaveni. Hlavně díky dvěma "džointům" a flašce rumu. Narkóza přišla rychle a nečekaně.

Ráno je kruté. Jako stíny se ploužíme Obřím dolem ke Sněžce. Jak se tak šinu žlabem kamsi do neznáma, nacházím ve sněhu zapíchlou vrtuli. Milá prémie, jediný to světlý bod tohoto kalného rána. Okolní svahy jsou skryté za záclonou z mlhy, když tu najednou hle - rampouchy jako hrom. Ledová stěna se postupně zvedá přes pár boulí do výšky 60 metrů. Při pohledu na kolmou 30-ti metrovou pasáž mě mrazí v zádech. Po večerní smršti si nedělám iluze o následujících sportovních výkonech. Jako ve snách se na štandu typu orlí hnízdo navlékám do matroše a pouštím se do lezení. Led je měkký. Hroty bez firnového můstku projíždí. Dvakrát jsem zůstal viset pouze na poutku u cepínu. Bojím se, že víc už to snad ani nejde. Mám jen čtyři vrtule. Terén je asi 50 stupňů, samá boule a láme se v deskách. Moje předpotopní výzbroj, zčásti samo dělo, mě dopředu také příliš nehrne. Slibuji si, že si koupím pořádnou výzbroj a nebudu šetřit! Zatímco Kozel a Pet'áš pokračují v túře na Sněžku, Leoš mě trpělivě jistí. Na úpatí kolmých krajek dávám poslední vrtuli a nechávám se spustit. Leoš se svými zbraněmi Evolution prošel celou trasu nahoru i dolů, jakoby se nechumelilo, čímž uštědřil další ránu do mého sebevědomí. Potom si na závěr vysóloval boční šlauch, přičemž urval docela slušný rampouch. Naštěstí se mu nic nestalo, a tak vesele vzlínal dál, aby se pak při sestupu mohl pořádně poprat s kosovkou. Míla si za ním dala první půlku toho žlebu. Čekám a čekám a hlava bolí a bolí! Konečně je Míla dole, a tak opouštíme bojiště a vracíme se na chatu. Náchoďáci stále ještě lyžují. Až teprve po setmění se slejzá celá banda. Konečně se můžeme oficiálně přivítat, když jsme to včera z provozních důvodů nestihli. Jak si tak klábosíme, zničehonic vtrhlo do polomrtvé nálady tornádo. Kalmár a jeho dvě společnice. Zejména Vybaska hýřila náladou a strhla ostatní, zejména Péťáše, kterému přezdívala Ježíš a dávala mu své sympatie nepokrytě najevo. Bylo legrační pozorovat, jak je z toho Péťáš lehce rozhozenej. Kalmár pak přitáhl kytaru, a tak se rozjela obvyklá pohoda. Řvali jsme, pili, kouřili, no prostě soustředění, jak má být. Poučen z včerejšího krizového vývoje, jsem brzdil své vášně. Chci totiž vylézt důstojně alespoň jeden rampouch. Bohužel, někteří borci neukormidlovali své touhy a v závěru večera padli vysílením, jako ostatně vždy před tím.

Mrazivým ránem prcháme i s Náchodákama k ledopádu, kde jsme lezli včera. Je mi o poznání lépe, a tak se na ledopády těším. Slíbili jsme holkám, že si také zalezou, a tak se pravděpodobně těšíme společně, leč každý po svém. Jaké bylo naše zklamání, když nás přímo od nástupu vyhodil dobrovolný ochránce přírody se svým mlčícím a pitomě se usmívajícím kolegou. Prý kdybychom jsme byli dva, tak přimhouří oči. Bohužel šest lidí už nestrávil. Jeho žádost o legitimace jsme ignorovali, stejně tak jeho poznámky o pošlapaných špičkách kosodřeviny a odporoučeli jsme se zpět do údolí. Abychom alespoň symbolicky dostáli svému slibu, dopřáli jsme holkám vylézt alespoň zamrzlý jez a slíbili jsme si, že příště holt půjdem do Obřáku po dvojicích. Odpoledne jsme si zabalili fidlátka a přeplněným žigulem jsme odfrčeli domů.

 

 

 

 

Fotogalerie: Ledopády v Krkonoších

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz