Hochwilde, aneb naplněný sen

Blahouš Kluc

Léto 2007

Po mně nezdařeném výstupu na mou první třítisícovku jsem už věděl, co můžu čekat od alpinismu. Kdykoliv pomyslím na ty horské dálavy, tak mi jde pot po zádech, mám strach z lavin, z trhlin, z omrzlin a přitom to ticho, samota, zodpovědnost za svá rozhodnutí mě osudově přitahuje k vůni hor.

Nesměle jsem navrhl Letošovi, že bychom mohli zrealizovat výstup na Hochwilde, jak stálo v průvodci, hora se skládá ze dvou vrcholů, z jižního 3480m a severního 3458m. Hochwilde je umístěn na hranicích Rakouska a Itálie (Otztalské Alpy), přístup je k němu od chaty Hochwilderhaus 2866m přes ledovec Gurgler Ferner, který by měl být bez trhlin. Při výstupu je možné po cestě zajít na vrchol Annakogel 3333m.

Byl jsem překvapen, když mi LeToš sdělil, že na tomto vrcholu ještě nestál.

Ve 13.00h mě Letoš vyzvedává na Březenecké, po chvíli jsme u Honzy, se kterým jsem dosud nebyl na žádné větší akci. Tentokrát nenechávám nic náhodě a mám při sobě asi 30 audiokazet pro jízdu autem. Jediné, co nás při cestě zdrží, je centrum Mnichova. Ve večerních hodinách nacházíme zázemí na trávníku u marketu v obci blízké Obergurgl.

V chladném ránu přijíždíme autem do místa našeho startu Bruggboden 2064m, na parkoviště patřící k hotelu. Recepční hotelu vysvětlujeme, že potřebujeme parking pouze přes týden do čtvrtka, paní svolila.

Letoš od nedávné doby razí způsob obléhání kopce bez spacáku, přespat na chatě a jít dolů. No, proč ne? alespoň máme lehčí batohy, při sobě jen potřebné věci, mačky a jeden cepoš.

První chata Schönwieshütte 2266m uzavírá jakýsi vycházkový okruh, vydáváme se pravou větví všudypřítomným borůvčím. Cesta do kopce mi dává pěkně zabrat, necítím se nějak ve formě, míjíme krásný vodopád a už jsme u chaty. Dáváme pivko, taky dobrý Letošův zvyk. Přichází Japonci s horským vůdcem. Tak před nimi utíkáme. Chvíli s kopce a pak zase pěkně do kopečka, vidíme malou chatičku, kterou považujeme za další chatu, ale přicházíme pouze k budově zaopatřující nákladovou lanovku. Kousek dál je již však horská chata Langtalereckhütte (Karlsruher Hütte) 2450m. My se rozhodujeme pro likvidaci oběda na louce u mostu, který spojuje břehy  řeky  vytvořené roztékajícím ledovcem Langtaler Ferner dobře viditelného z naši pozice.

Po hodinovém odpočinku přecházíme řeku a stoupáme velice strmým kopcem opatřeným místy lany. Po velkém převýšení se dostáváme na pomalu stoupající hřeben. Po pravé straně vidím údolí, ve kterém byl v minulosti ledovec Gurgler Ferner, teď je zde pouze torzo, ze kterého vytéká mohutný proud vody, to bych brečel. Tuto pasáž si vyloženě užívám, chatu Hochwilderhaus vidím v dálce, nikam nespěchám, čas máme dobrý. Nechávám kluky utéct daleko přede mě pod záminkou, že chci pořídit nějaké fotografie. Slunce svítí, je teplo, je mi lehce. Hory jsou krásný výmysl.

Po příchodu na chatu se ubytujeme za 6 euro na osobu s členstvím Alpenvereinu, vyhříváme na sluníčku a vaříme, v dálce se stkví můj vysněný vrchol, v tichosti si ho užívám a přemýšlím nad nejbezpečnější cestou k němu. Vypadá v té dálce jako malý brdek, ale jedná se od chaty o převýšení cca 700m. Slunce zapadá a my se přemisťujeme do knajpy, ve které již hodují Japonci z rána. Po jednom pivku jdeme na lůžka s úmyslem vstát ve 03.00 h.

Již ve 02.00 h se probouzím a budíčku se nemůžu dočkat. Sním jen lehké jídlo a vyrazíme, viditelnost skvělá, měsíc svítí, venku teplo, nazval bych to ideálnem. Po dvoukilometrové suti jdeme ještě s čelovkami (mimo Letoše), orientace dle mužíků je možná. Na promrzlý ledovec vstupujeme bez navázání, čelovek a maček. Čeká nás pozvolné stoupání, my však jdeme v celkem rychlém tempu. Vzpomněl jsem si na popis cesty v časopise: " ledovec bez trhlin", tak proč sakra přeskakuju už asi pátou trhlinu?!  Atmosféra je neuvěřitelná, na temném nebi se nachází miliarda hvězd, možná i o trochu víc :-), všude kolem ticho až na skřípění maček, trhliny jsou dobře čitelné  a v dáli vidíme temný vrchol Annakogelu. Najednou  slyším hřmot, jakoby se od sebe ledovec odděloval. Mám strach v očích i v srdci, naštěstí je tma, a co není vidět, to neexistuje. Myslím, že maximální ostražitost je na místě. Toto se opakovalo ještě jednou a podezřele blízko u Letoše, který vede skupinu. Naštěstí docházíme bez újmy k hřebeni, který by nás měl dovést k vrcholu Annakogelu. Ranní rozbřesk je přímo hmatatelný, očekávám ho každou chvíli. Stoupáme po velkém množství naskládaných tmavě hnědých kamenů, chvilkami odpočívám, čas je uspokojivý, vystupuju jako poslední na vrchol Annakogelu a Slunce na obzoru mě zdraví svými hřejivými paprsky. Nevšední zážitek podtrhuje ještě fakt, že celé italské údolí, které odtud vidíme, je skryto v mlze. My jsme však v takové výšce, že se nacházíme nad vším pod námi jako božstvo na bájném Olympu.

Po chvilkovém odpočinku sestupujeme z druhé strany vrcholu dvojkovým terénem, po skalním terénu se dostávám na kamennou skluzavku, po které jedu pár metrů po zadku, klukům hlásím, že jsem o.k. Na zmrzlém svahu pokračujeme v mačkách lehce zvedajícím traverzem k závěrečné části Hochwilde. Každý si nechává prostor pro sebe, postupujeme daleko od sebe, Letoš první, následuje Honza, já jako vždy uzavírám skupinu. Letoš na nás vyčkává u odtrhové trhliny, bez problému ji přelézáme, svah je prudší, proto využiju cepoše. Dýchá se mi trochu hůře, ale cítím se až na nohy v mých tvrdokožených botách dobře. A teď už nás čeká jen skalní výšvih, který zdoláváme pomocí fixních ocelových lan. Chvíli lezu v mačkách, pozorně čtu skálu, kam bych umístil přední hroty "raku". Po obou stranách mám nehorázně krásné výhledy do údolí. V jednu chvíli neopatrně zadrhnu o kapsu, kde mám oblíbený nůž, vyklouzne a už si to sype po skále a zmrzlém svahu. Sleduju, kde se zastaví a slibuju si, že ho při zpáteční cestě najdu.  Kluci stojí na jakémsi vrcholu, když k nim dolezu, tak vidím, že ke skutečnému vrcholu vede ještě výrazný výšvih. I ten zdoláváme, nacházíme se u kříže, já se cítím mentálně skvěle, fyzicky díky botám už hůře, konečně jsem si splnil sen, severní vrchol Hochwilde je "můj". Výhledy jsou nádherné, je sice větrno, ale jinak je počasí vlídné. Prostě krása. Kluci se rozhodují dojít ještě na jižní vrchol, který je o několik metru vyšší. Absolvují cestu přes zajištěný, ale velice exponovaný hřeben. Já si užívám samotu, nikdo kolem mě není, ani na ledovci není stop po jiných lidech. Nutí mě to přemýšlet o životě. Kluci jsou na druhém vrcholu, navzájem si máváme. Obouvám si boty a pomalu sestupuju. Pod skalním výšvihem mě kluci dohánějí, jdu si pro nůž, který nalézám ve svahu.

Vracíme se již po ledovci, kde se nachází snesitelný počet čitelných trhlin. Potkáváme horského vůdce se dvěma klienty. Teď máme možnost vidět, přes jaké ledovcové mosty jsme přecházeli. Jedná se o bizarní a přitom krásné útvary. Opět v rychlém tempu sestupujeme, Slunce už udělalo své a ledovec je mimo trhlin protkaný potůčky vody. Dostáváme se k suti, jsme v bezpečí. Docházíme na chatu kolem 11.00 h, jsme s Letošem unavení a oba nás trápí boty, jen Honza vypadá, že by mohl běžet na další vrchol. Na stěně chaty se nachází několik cest zajištěných borháky, neúnavný Honza mě přemlouvá, abych mu to odjistil. Nepřemýšlím a na jeho pokyn ho spouštím. Ajaj, teď tam musím vylézt já pro karáble. Cesta pěkně tahá ruce, ale i v těžkých botách to jde.

Po hodinovém odpočinku se rozhodujeme pro sestup až k ´´samochodu´´. Každý jde jak může, svým tempem, abychom byli na dohled. Letoš se necítí moc dobře, ale dolů to jde lépe. Po překročení řeky dáváme odpočinek, uleháme opět na trávu a teď se stala chyba. Slunce pálí, my lační po odpočinku se válíme na vyhřáté zemi jak hadi, a předsedovi se tak trochu přehřál motor. Za chatou Langtalereckhütte je jasné, že má toho Letoš opravdu dost, což potvrzuje i to, že zvrací. Ale svůj batoh si chce nést sám. Doufám, že se doplahočíme, tempo přizpůsobujeme vůdci a v nějakém potoce mu namáčím jeho tradiční klobouček. Docházíme k poslední chatě, je to neuvěřitelné, ale Letoš už se tváří, jakoby mu nikdy nic nebylo. Herečka, asi se bál, že bych řídil domů já :-).  Poslední úsek je pro mě nekonečný, už to sekáme, kudy se dá. Téměř nemůžu došlapovat na nohy, jak mě bolí otlačeniny na holeních a puchýře.

K autu docházíme něco kolem 17.00 h, po malém soustu frčíme domů, co nám náklaďáky jedoucí před námi dovolí. Jsem vyhlášen nejhorším DJem roku, ale nevadí, hlavně že řidič při jízdě neusnul a my jsme v jednu ráno v pořádku doma. Můj sen se splnil, třikrát hurá!!! Díky pardi.

 

Účastníci :

Leoš ´´LeToš´´ Dvořáček - řidič, vůdce

Honza Unger - věčný neposeda

Blahouš Kluc - vypravěč

Fotogalerie: Hochwilde, aneb naplněný sen

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz