Silvestr u Kozy

(Jizerské hory, Oldřichovské sedlo)
27.12.1997-1.1.1998
Autor: Milan Svinařík

27.12.1997 – sobota
Odjíždíme nacpaným vlakem do Liberce ve složení Chosé, Petra, Vlaďka Matějková, Libor a já. Naším cílem je dřevěný srub Santa Fé v Oldřichovském Sedle v Jizerských horách. Kus společné cesty s námi ke své radosti sdílí parta džusíků – Párkova banda, kteří míří na internát do Hejnic. Po zmatcích a občerstvení na libereckém nádraží pokračujeme kovbojákem do Oldřichovského sedla, odkud pěšky šlapeme asi 2 km do srubu. Malý začouzený srub je schovaný za motorestem a je to skutečně trempská ortodoxní zahulená palírna, kde šéfuje a pingluje svérázný majitel, všeobecně známý jako Koza. Nosí vězeňské montérky, vypráví sprosté vtipy a všemožné zábavné historky ze života svého i jiných. Největší prdel měl z našich běžek, jelikož všude kolem to vypadalo na brzké jaro. Po sněhu nikde ani památky. Na druhou stranu jsme zas dostali my jeho tím, že jsme mu oznámili, že tu budeme až do Silvestra. Ze začátku to bral jako dobrej fór. Ale po pár hodinách se přišel s nevěřícným úsměvem znovu zeptat: „Ale nechcete tu zůstat až do Silvestra, že ne?“ Chosé mu se stejným úsměvem opáčil: „Nó, chceme!“. Koza rezignoval v němém úžasu. Mně se ta představa několika dní prosezených v této krčmě zpočátku vůbec nezamlouvala, ale jak se zvedla hladinka alkoholu v krvi, začalo se mi tu líbit. Přišlo několik kapel, které se mezi sebou málem poprali. Jedním z jejich kytaristů byl mladej Plachťák, můj dávnej kámoš z liberecký Lokomotivy. Spát jsme šli až jako jedni s posledních. Spalo se v podkroví přímo nad hospodou a lezlo se tam po žebříku přímo z lokálu. Škvírami v podlaze stoupal cigaretový dým do vyuzených matrací a bylo slyšet každý slovo v lokále. Těžká idylka!
 
28.12.1997 – neděle
Vzhledem k absenci sněhu a vidině bohapustě prochlastaných dnů jsem se rozhodl to vzdát a odjet domů. Nakonec mě Koza ukecal, a tak zůstávám, za což jsem mu později vděčný. Ráno jdeme společně všichni na dřevo. To je taxa za nocleh. Odpoledne pak navštěvujeme džusíky v Hejnicích. Ti nás označili za přátele z kouřového údolí, díky našim čmoudem načichlým hadrům. Je tam s nima i Mony s Ájou. Domlouváme společné lezecké výpady na léto. Navečer opět prcháme do útrob zakouřeného srubu, kde místní borci docela slušně hrajou. K večeru dorazil kámoš z Plzně, Roman Véna Vašíček. Svými pověstně nechutnými vtipy nám zpříjemnil večer.
 
29.12.1997 – pondělí
Koza pojal zodpovědnost za nedostatek sněhu a tedy našeho kulturního vyžití a odvezl nás na hřebeny Jizerek až nad Filipku. Žel bohu, ani tady sníh není. Na pár flecích se zoufalí Němci pokoušejí lyžovat, ale je to krize. Jdeme po značce do Hejnic kde se dělíme. Já, Libor a Véna jdeme do srubu pěšky po Viničné cestě, ostatní jedou vlakem.
 
30.12.1997 – úterý
Koza opět zaúřadoval a odvezl nás do Nového Města pod Smrkem. Chosé a já máme s sebou běžky, Libor a Véna jdou pěšo. Společně pěškobusem jsme vyšlápli na vrchol Smrku, odkud je nádherný rozhled a hlavně je tu konečně trocha sněhu. A tak náš sportovní duch konečně přišel ke slovu a sjíždíme s Chosém parádním terénem na Smědavu. Kluci šli pěšky na vlak, zatímco my se občerstvujeme v hospodě a za nádhernýho západu slunce jedeme po hřebeni až nad Hejnice. Do údolí musíme sestoupit pěšky, protože kousek pod hřebenem mizí sníh. Do srubu se pak vracíme vlakem. Večer dorazil Heavy a pak taky Kozel. Koza nám upekl vepřovej bůček – máme parádní hostinu. Rozjeli jsme ukrutnou kožbu. Hraju na kytaru s několika místníma borcema. Jednoho znám z pizzerie v Malé skále. Koza mu říká „Sólokapr“, protože hraje na kytaru sám a špičkově. Taky dorazili Lucka Havelková se svým nápadníkem. Vzhledem k tomu, že je vegetariánka, je z ní Koza úplně odvařenej.
 
31.12.1997 – středa
Ráno jdeme na procházku na skalní hrad. Odpoledne pak děláme dvě obrovské fůry dřeva, přičemž se mi povedlo si roztrhat šusťáky. Během dne se sešli v hospodě sváteční drnkálisté, jejichž produkce se nedala moc poslouchat. Některé odrostlé trempky měli na sobě blýskavé oblečky, za které by se nemusely stydět ani ve varieté. Koza to nezapomněl hned komentovat a dělal si z nich srandu. Ve 23 hodin vyrážíme ke skále Zvon. Pod skalou už čeká netrpělivě početná skupina lezců. Mezi nimi je i Jirka Hušek, který mě před lety nesl na zádech od Zvonu do nemocnice ve Frýdlantu poté, co jsem spadl a zranil si nohu. V prvních minutách nového roku vyvedl Jirka Hušek normálku na Zvon, což je morálová cesta obtížnosti V-VI. Druhý za ním to šel jeho asi sedmiletý syn a pak celá banda Liberečáků, kteří půjčili mně a Chosému sedáky, a tak si to můžeme přelézt taky. V té tmě jsme až potom zjistili, že kluci, co nám půjčili sedáky, jsou další moji známí kámoši z liberecké Lokotky, konkrétně Robert Vytiska. Máme radost ze setkání, a tak ještě lezeme vnitřní komín II na věž Sedlo a na Homoli cukru lezeme Západní hr. VI, kterou vytáhnul David. Ostatní pak pokračují v novoroční lezenici, kdežto já, Chosé a Robert jdeme do srubu, kam jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní. Po jednom pivu okamžitě odpadám.
 
1.1.1998 – čtvrtek
Sami v zadní místnosti snídáme a balíme k odjezdu. Loučíme se s Liberečákama, zejména s Robertem, který je jak dělo a ztratil prkenici. Kolem poledne už počítáme pražce na trati Liberec – Chomutov. Ještě jsme si trošku brnkli na kytary s nějakým borcem z Jirkova a tím se definitivně skončil náš silvestrovský výpad.

Fotogalerie: Silvestr u Kozy

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz