Taktovka

16.8.1997
Autor: LeToš Dvořáček

Můj první kontakt s touto překrásnou věží se uskutečnil v srpnu roku 1996. Tehdy jsme s Pavlisem Kopejtkem po návratu z týdenního zájezdu do Finále podnikli objevitelský výpad do Českého ráje. Během těchto krásných 5 dnů jsme zdolávali lezecké lahůdky na Suškách, Příhrazech či na Hrubici. Taktovka samozřejmě nemohla z tohoto výčtu býti vynechána, neboť její ladné tvary nenechají mnoho kolemjdoucích lezců v klidu. Čáru přes rozpočet nám však urobilo počasí. Sv. Petr se rozhodl, že odpoledne trochu zaleje, a tak jsme ze Skaláku odjížděli pro tentokráte s nepořízenou.
Téměř po ročním časovém posunu jsem znovu zbloudil do těchto končin. Důvodem byl parašutistický výcvik na blízkém letišti v Mnichově Hradišti. Ve společnosti několika dalších kamarádů z Horoklubu jsme zkoušeli jinou chuť adrenalinu při výskoku z Anduly v kilometru nad zemí. Odpoledne po výuce se zdálo být přímo ideálním pro výpad do Skaláku a případný pokus o Taktovku. Společníka na laně mi tentokrát dělal můj pískařský učitel Milan Svinčo Svinařík, a tak jsem věřil v úspěch celé akce. Týlové zajištění a fotografky v jednom jsme měli v našich ženskejch polovičkách Hance a Míle. Pod nástupem se prohrabuji chvíli v písku, abych přivyknul zdejší struktuře a zrnitosti. Nechávám si poradit výstupový směr a vyrážím na předskalí a dále stěnou směřuji vlevo až za hranu a dále stále vlevo nahoru k ukrytému kruhu. Pod převisem ve středu stěny vidím nad sebou první kruh, a tak k němu rychle dorážím. Svinčo mě upozorňuje na následné tření lana, a tak ho dobírám k sobě na štand. Stejně netuším, kudy kam dál. Stěna nade mnou neláká zrovna k návštěvě a druhý ring nikde nevidím. Za chvilku je můj guru u mě a dává mi další instrukce. Prej šikmo doleva za hranou na mě čeká onen další kruh. Odhodlávání se k dalšímu postupu je nekonečné. Snad ani nevnímám okolní sluneční výheň narozdíl od Svinči, kterej si kromě zážitků z této stěny odnesl asi i úpal, či úžeh. Nakonec přeci jenom vyrážím přes převis nahoru. Věším cestou jednu schlingu na oblý hrot a postupuji šikmo vlevo nahoru. Dorážím ke hraně a vyhlížím spásný kruh. Nikde nic! Pohled zpět dolů mě vůbec nepovzbuzuje. Jsem tak šest metrů od štandu a postupové jištění kde nic tu nic. Svinčo mě povzbuzuje, co mu síly stačí, že kousek nade mnou musí už být ten kruh, a tak se převaluji za hranu a snažím se stoupat. Ztrácím pojem o čase a každý krok pečlivě zvažuji. Je mi však jasný, že tímto přístupem se rychle připravím o zbytky svých sil. Snažím se trošku zrychlit, ale moc se mi to nedaří. Smířen s tím, že není cesty zpět, se pomalu sunu vzhůru. Konečně vidím spásný kus železa ve stěně. Pookřeju a po pár tempech ho radostně cvakám. To je úleva! Jako bych stál na pevné zemi. Rázem se mi síly vrací, a tak toho využívám a rychle pokračuji vzhůru. Vím, že to ještě neskončilo. Nastoupávám nad kruh a čím více se od něj vzdaluji, tím rychleji se mi vrací nedávno prožité pocity. Ve výlezovém rajbáku už jsem na tom stejně jako před několika minutami na hraně. Pouze s notným sebezapřením dolézám na vrchol. Hurónský výkřik dává Svinčovi jasně najevo, že pro tentokrát už se může přestat obávat. Dobírám ho na vrcholu a zalévá mě nepopsatelný pocit úlevy a radosti. Společně si po několika minutách vychutnáváme soukromou idylku na tomto krásném vrcholu. Jenom pražící sluníčko, před kterým se zde není kam schovat, nás nutí ke slanění zpět na zem do stínu stromů.
 
Díky, Svinčo, za poskytnutou oporu!

Fotogalerie: Taktovka VII

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz