Sextenské a Ampezánské Dolomity

tentokrát na kole a lezecky

9.-17.9.2000

Autor: Bohouš Dvořák

 

Více než 10 let jsem tam jezdil za vysokohorskou turistikou na via feratty.

V srpnu a září 2000 jsem udělal dvě premiéry. Poznal jsem, že tyto hory mne upoutají i zcela novými nádhernými zážitky ze sedla horského kola a o měsíc později z výšky skalních stěn.

Cykloturistické trasy v těchto třítisícových horách nemusejí být jen těžké kopce pro tvrdé chlapy. Naše parta různé výkonnosti měla ve vínku jednu filosofii - jedeme se projet a kochat krásou hor. Nasedali jsme na kola vždy vysoko v horách a sjížděli desítky kilometrů dle odhodlání a volby účastníků. Po silničkách nebo zásobovacích cestách a mnoha cykl.asf.stezkách, v údolích podél řek, jezer, v sevření vysokých hor. Kdo měl na víc, dal si některou z nabízených variant přes hřeben, nebo značenou cyklotrasu vysoké náročnosti.
Začínali jsme stezkou po bývalé železnici z Toblachu přes Cortinu d´Ampezzo až do Pieve. Pokračovali prohlídkou a sjezdem od dominanty Tre Cime di Lavaredo okolo hřebene Marmarole, s nocemi v krásném kempu u jezera Centro Cadore. Po krajinářské euforii a cyklostezkách ze sedla passo Rolle až k Trentu jsme se přesunuli do údolí Val di Sole - za horský masiv Brenty.Údolí, kde je na 20 tras pro bikery i odpočinkové jízdy, dole s peřejnatou řekou pro rafty. Ale my poznávali dál. Z vysoko položeného centra Dolomit Brenta - Madonny d´ Campiglio stále dolů po cyklostezkách až na jezero d´Idro a další den přes kopec 1000 m sjezd k největšímu italskému jezeru Lago di Garde (50 x 17,5km). V 50 m nadmořské výšce je jako u moře. Koupání, vinice, jablečné sady, malebná italská městečka a jejich uličky. Vše jsme završili poslední den zábavným nebo vodním parkem, nebo cyklotrasou na kole do Verony. 650 km za týden v sedle kola, převážně s kopce, s jedním deštivým dnem, to je naše bilance a spokojenost všech, těžkých i amatérských bikerů. I s nejmenovanou CK doporučuji všem.

 

9.-17.9.2000

Horolezecké Dolomity, to je zase jiné kafe. Září je pro ně ideální, i když je v noci chladněji a je kratší den. Spali jsme pod stany na divoko, koupali se v ledových potocích, zkoušeli jak uspěje naše fyzička a lezecké umění na dlouhých cestách ve vápenci.

Rozlezli jsme se na krásné skalní tělocvičně, kterou nad Cortinou d´A. nazývají Cinque Torri (Pět věží). Je zde veliký výběr cest všech obtížností, největší věž má výšku 100 m. Krásné, technické, většinou dobře odjištěné lezení. Orientace dle nákresů v průvodci je celkem bez problémů (zakoupili jsme jej do knihovny Horoklubu).

Obtížnost dle stupnice UIAA. Ale zde i jinde doporučuji dojišťovat se osvědčenými stopery a frendy, ale i hexcentry místy dobře založíte. A dvojité lano raději vemte. Padají šutry a členité cesty mívají dost ostrých hran. Slanění 30-50 m luftem je také časté. Někde lze i sejít, pohodlně, ale dlouze - v lezečkách nedobře. Jako my po vylezení 1. pilíře Tofany di Rozes (č. 30). Cesta krásná, obtížnost za 5, 300m, 14 štandů. Ale sestupovali jsme za tmy. Podcenil jsem pár základních pravidel, která všichni známe - brzy nastupovat; lézt ve dvojici je rychlejší než ve třech; je dobré, když se lezci ve vedení střídají a nemusejí přebudovávat štandy a materiál; neotálet - vždyť jde o čas; vždy tě něco zdrží, třeba jednu délku se práskneš. S sebou vždy batoh se zákl. věcmi a boty na sestup, i dlouhé smyčky pytlice se mohou hodit. Bylo to poučné, ale jsem rád, že jsem tu cestu šel. Vstávejte brzy, nebudete mít nikoho nad sebou a nebude na vás házet šutry, jako na nás, vězte, že se trefí, jako do nás.

Nechali nás dosápat na rif. Dibona, přišlo to vhod, hlavně sprcha. Ale popravdě, při spaní ve stanu je větší klid. Den jsme dali odpočinkový, což představovala krásná a technická cesta za 4+ na věž Falzaregoturme (č.27). Nádherně značená (po zelené barvě), odjištěná, výběrová, 7 délek, 150 m. Jenom slunce nám trochu nepřálo a u každého štandu jsem klepal kosu. Další noc byla pod sk. Cadini a Tre Cime. Protože jsme na Cadini neměli průvodce, vybrali jsme si z knihy na rif. Fonda Savio na zdomácnění jednu starou a lehkou cestu za 3-4. To nebylo dobře. Po trpké zkušenosti varování. Nelezené, i lehké cesty na jižních stěnách jsou často jako ta naše. Rozebraný kamenolom, nejištěný a nehezký. Na celé cestě jediný rezavý nýt a potěšující stříbrný kroužek na slanění. A vy nic nezaložíte, neboť vše jde s vámi.

Zato na vedlejší věži jsem si po deštivé noci vychutnal cestu za 4- Mazzorane na Torre Wundt 2517m (výběr č. 39). Jen chvilka nepozornosti a šmatlavých prstů mne stála karabinu, cinkala při pádu dolů, jako by se mi smála. To naučí .... Úlek z jiného psychologického soudku jsme si vybrali den předtím pod nástupem této cesty. Nezkušení lezci nám z horních partií (200 m) shodili na hlavy pár šutrů. Když se se svistem a dutým pleskáním zarývaly do trávy okolo nás, zezelenali snad všichni. To není, jak se s oblibou říká, objektivní nebezpečí, to je nepozornost těch nahoře.

Přestože i zde, v prostředí těchto nádherných skalních dominant Tre Cime a gr.Cadini, bychom mohli být týden i déle, chtěli jsme vyzkoušet další věže v jiných skalních scenériích. A přemístili jsme se 50km na JZ za nejvýše položené silniční sedlo passo Pordoi 2242m n.m. Ráno bylo krásné, když z mléčného oparu vystupovaly do červena vybarvené vrcholy Sasso Ljungo a Sasso Piatto, daleko na obzoru hřeben Rosengarten. A přímo nad námi Sella. Největší náhorní plošina v Dolomitech, ohraničená kolmými 200m vysokými stěnami. Nad sedlem Sella z ní vystupují tři velké věže. Ve výběru jsou na ně tři cesty. Všechny cca 5 st.obtížnosti. A všechny krásné. My jsme si s Tomášem zvolili tu na třetí věž Selly 2688 m - Vinatzer, 300 m, 13 délek za 5+. V polovině cesta protíná šikmou rampu, po které vede sestupovka. To těžší je za námi, je 14,00hod., a ve zbývající trase na vrchol je těžká jen následující délka z rampy. 10m v hladké stěně úzkou spárkou pod střechovitý převis. To je to 5+. Zmákli jsme to, i když jsem si klouby málem vykloubil. A teď jen vzhůru za 4 až 3 a dolezem na vrchol za 2. A zde jsem zapytlil, v lehkém terénu jsem neodbočil a dostali jsme se pod vrchol z jihu. Čekal nás překvapující dolez v kolmé stěně bez přehánění za 6. Dvě skobky, pak nic. Tu druhou jsem vyzkoušel 3m letem, když se se mnou v tom nicu nad ní vylomil chyt. Užili jsme si, ale zdrželo nás to. Navíc 300m sestup z vrcholu je trochu cik, cak rébus. Hned v horní partii nás svedla krásně vyšlápnutá stezka na jejímž konci byly dvě pytlice do 60 m díry. Po rampě jsme už šli za tmy a tím další slaňování úzkou tmavou roklí nabylo chuti dobrodružství. Protože jsem ve tmě nenašel další slaňák, stálo mě to krásnou pytlici, za kterou jsme sjeli 60 m na suťový kužel k batohům. Dvojité 60 m lano opět prokázalo, proč je ho v horách třeba (i když se občas kroutí a plete). Také už nejsem tak rychlý. Tu první a druhou věž dáme příště. A také věže Vajolett v Rosengartenu, byly na programu v sobotu. Jenže předpověď počasí nás ještě večer přesvědčila k návratu domů do Čech. A opravdu lilo. Mobily jsou v tomto případě velmi dobré, jenom je třeba se je naučit používat a nemít vybité baterie.

Šťastný návrat a další dobrodružné cesty v horách.

Fotogalerie: Sextenské a Ampezánské Dolomity

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz