Pointe Adolphe Rey aneb Betembergův zářez

 – to je pěknej nářez!

Milan "Svinčo" Svinařík

(srpen 2005)

 

Brzký nástup – horolezcova smrt! Tak praví horolezecké úsloví, kterým se obvykle chlácholíme, když zaspíme nástup do stěny. Nejinak tomu bylo i jednoho deštivého léta roku 2005 při čundru na chamonixské jehly. Bláhově jsme se domnívali (Bery, Květa, Letoš a já), že když si postavíme stan přímo u nástupu vytoužené cesty, tak máme rezervovanou přednostenku na její vylezení. A tak se stalo, že zatímco druhého dne slunce již vysoko nad horizontem stojí, my teprve ze spacáků lézti ráčíme a dloubaje si ospalky z očí nenávistně pozorujeme trojici horolezců, kterak nastupují do „Naší“ linie, nedbajíce našeho práva přednosti, jež jsme si polohou svých stanů vyhradili. Přivandrovalci z „Kosmické“ boudy museli vstávati již za kuropění kohoutů nedospavých, jelikož je to sem notný kus cesty, co několik hodin poctivé chůze čítá. Lstivým úskokem nás – sladce dřímající- o prvenství a možnost výstupu připravili. Co naplat? V duchu se loučíme s vidinou výstupu ověnčeného superlativy, neb nemáme zájem dýchat na paty nějakým „Klientům“, nechat se při tom bombardovat kamením a mačkat se s cizáky na štandech. Zčistajasna vyvstala mezi námi naléhavá otázka téměř nerudovského typu: „Kam a kudy?“ Střídavě čučíme do stěn okolních žulových kolosů a hned zas do průvodce. Demokratická volba nakonec padla na mnou propagovanou cestu „Betemberg route“, která podle průvodce vede kousek vedle od naší původně zamýšlené cesty. Argumenty, že je tam málo těžkých šestkových délek, že to vede výrazným koutem, kde nezabloudíme a snadno slaníme, že nástup je jen kousek vedle, všechny přesvědčily a opět zavládla názorová jednota. Takže lehce po desáté vyrážíme plnou parou vzhůru ledopádem. Záhy se projevuje Murphyho zákon topografické iluze: „Kousek na mapě je ve skutečnosti neskutečný flák cesty, a navíc většinou do kopce.“ Kličkujeme mezi trhlinami sem a tam, a kromě bezednosti trhlin nás děsí i praskot ledových ker, které se díky polednímu žáru dávají do pohybu. Uklidňujeme se tím, že jsme alespoň navázaní, oproti včerejšku, kdy jsme procházku ledopádem pojali jako výlet na Kokořín. Zaplať pánbůh, že nás Letoš konečně vyvedl ze spleti trhlin až k úpatí skalní stěny, po které toužím coby po pevné zemi. Ještě poslední „prdnutí“ ledovce, které mě vyděsí, pak nepříjemné překročení odtrhové trhliny a huráááá! Skála, pevná, dozlatova obarvená, věhlasná montblankská žula. Zakloním hlavu a je tam všude nade mnou. Zlato žuly a modř nebe. Pro tohle jsem sem jel. Teď je mi jedno kam dolezu, hlavně že lezu, hlavně že jsem tady. Nechci, aby moji kamarádi dlouho čekali na pukajícím ledovci a tak první délku spěchám. Celkem lehký doleva táhnoucí se kout je zakončen nenápadným „Hillaryho“ výšvihem, který mě však probudil z poetického rozpoložení. Dvě brutální žáby to sice řeší, ale na obtížnost 4+ je to nějak podezřele těžké, leda by se jednalo o Mekyho lesní klasifikaci. Navíc nikde ani skoba. Na štandu sice chumel prašivých smyček je, ale o „velkém provozu“ to teda moc nesvědčí. Začínám tušit zádrhel, no ale uvidíme výše. Moje parťačka Květa stoupá rozvážně, takže není divu, že Letoš jí doslova dýchá na zadek. Během dobírání už zase řeším navigační zádrhel. Kudy tudy? Musíme se tlačit diagonálně doprava do gigantického zářezu. Jenže potíž je v tom, že těch diagonál je na výběr víc. Převislou pěstní spáru vedoucí kamsi do nebe vylučuji, protože další délka má být pětková. Takže mi zbývá soustava koutků na sebe navazujících, přičemž poslední z nich vede přes šedivý drolivý převísek kamsi za horizont do obrovské plotny. Kupředu mě žene zvědavost, co bude za tím horizontem, kdy už konečně narazím na vynýtovaný štand, nebo alespoň postupovou skobu, která by mě dodala jistoty, že lezeme správně a že nekufrujeme nazdařbůh stěnou kamsi do horoucích pekel. Když jsem se vyhoupnul nad lámavý převis do velké plotny, pochopil jsem vážnost situace. Skalní římsa mě dovedla pod pěstní až ramenní mírně převislou spáru, která se ztrácí kdesi daleko nahoře v moři ploten, kam ovšem není odsud vidět. Nikde ani známky po výstupu předchozích družstev, natož nějaký štand. Letoš na mě zezdola pokřikuje, jak to vypadá dál a tak mu po pravdě hlásím, že jsme pravděpodobně v prdeli. Nicméně štanduji na začátku spáry, dobírám Květu a v duchu hodnotím naše šance. Slanit kolmo na ledovec nejde, protože pod námi je více než 50m převislá stěna bez štandů. Slanit do boku cestou výstupu by asi šlo, ale přijdeme o friendy a bude problém při stahování lan. Můžeme se pokusit vytraverzovat vodorovně doprava asi 30m po hladké plotně do ústící do kýženého gigantického kouta, ale to může skončit kyvadlem o poloměru až 30metrů, což je vpravdě nevábná představa. No a poslední šance je to zkusit přímo vzhůru. A tak teda jo, Letoš, jenž mezitím dolezl s Květou ke štandu, mi půjčil friendy a já mu je opět s velkou pompou záhy vracím. V převislé spáře mi stačil jediný krok k tomu, abych pochopil, že tohle rozhodně není šestka (alespoň ne ta na kterou jsme zvyklí) a že na to nemám ani morál, ani sílu a koneckonců ani matroš. Ale tak snadno se vzdát nechceme a tak zraky hypnotizujeme plotnu vpravo od nás a hledáme možnost průstupu. A tu najednou všichni tři zřetelně vidíme nýt, asi tak 10-ti metrů vodorovně od nás. Zaplavila nás vlna štěstí a společně s nýtem se nám najednou vynořila i průstupová linie podél sokolíků a trhlinek. A tak povzbuzován Květou a Letošem traverzuji plotnou čistě na tření, do sokolíkových odštěpů dávám mikrofriendy a těším se, až si cvaknu ten nýt. Čím více se vzdaluji od štandu, tím je terén lehčí a objevují se nové trhliny a spáry, které skýtají dobrou možnost jištění a usnadňují postup. V jednu chvíli na mě Letoš s Květou křičí, ať si cvaknu ten nýt, co mám u pasu. Ale já tam žádný nemám, křičím na ně. Takhle se chvíli dohadujeme, než pochopíme, že ten nýt, který byl impulsem k pokusu o traverz, byl pouhý optický klam. Nicméně dokonalý. Tři páry očí se jím nechaly oklamat. Naštěstí ten nýt není vlastně ani třeba a jak se tak říká, „po vlastním“  jsem vzdušný traverz dotáhnul až do gigantického kouta. Štanduji na balvany posetém balkóně a pozoruji Květu, jak vnitřně jásá traverzujíc to krásně zlaté granitové hřiště za mnou. Podle průvodce by další délka měla být za 5+, takže bych na to měl bohatě mít. Jenže už přestávám tomu kousku počmáraného papíru věřit a opatrně volím ze dvou variant. Mám na výběr buď tenkou exponovanou dvojspáru a nebo hlubokou ramenní spáru. Dopadiště pro obě varianty je však stejné - špičaté balvany na štandu. Protože jsem se v traverzové plotně vybál dost a dost,  tak pokorně zalézám do hloubi ramenní spáry a sunu se po centimetrech vzhůru, rozdíraje při tom novou windstoperovou bundu, což je mi v danou chvíli úplně jedno. Je to neuvěřitelně vysilující způsob lezení, kdy friendy zandavám z posledních sil až kamsi na dno spáry, kam sotva dosáhnu. Spára po sedmi metrech zaniká do plytkého žlábku a tak nezbývá, než se vykulit ven, pobrat to na sokola a upalovat vzhůru, dokud síly stačí. Druhá polovina délky byly sice hezké koutky, ale jak si je má člověk vychutnat, když je úplně vytavenej? Ale alespoň si vychutnávám první vynýtovaný štand při  dobírání Květušky. Jako na potvoru se nám brutálně zamotalo lano. Květa se musí odvázat a rozmotat ho. Mezitím ji předlézá Letoš, kterému jsme nechali nacvakané friendy v ramenní spáře, jelikož ho můj rozklepaný lezecký styl vyděsil.  Po hodné chvíli jsme všichni čtyři namačkáni na jednom štandu ztraceni v moři ploten. Výhled na okolní štíty je stejně ohromující, jako pohled na sluncem zalité skalní partie nad našimi hlavami. Co se týče právě vylezené délky, tak tato „pětplusová“ epizoda byla předposledním hřebíčkem do rakve. Ten poslední hřebíček byl totiž pohled do horní části kouta, kde se na nás zubilo několik dalších lanových délek ramenních spár a spárokomínů, bez jakéhokoliv fixního jištění, snad vyjma štandů. A navíc dle toho ulhaného papírku, jež je vznosně nazýván průvodce, se jedná o šestkové délky. A místní šestka je dle právě prožité vlastní zkušenosti pěknej nářez. Slavnostně oznamuji na právě dobytém štandu, že jsem si myslel, že jsem spárař, ale že na tohle nemám. Nikdo neprotestoval, neb i oni si dozajista zkousli. Takže jsme v odpoledním slunci rozvlnili lana směrem do údolí a jali se slaňovat. Nakonec se ukázalo, že jen jediný argument z ranní diskuze ohledně výhod této cesty byl pravdivý, a to jest pohodové slanění. Cestou ledopádem k našim stanům si v duchu pobrukuju mantru „Betembergův zářez – to je pěknej nářez“ a uchychtávám se pod vousy, jakej že to máme zase parádní pytel.

Leonardo da Svinchi

Fotogalerie: Pointe Adolphe Rey aneb Betembergův zářez

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz