Tajemná svatba

Broněk Bandas

 

Upozornění : „Tento příběh vznikl na základě skutečných událostí a postavy jsou autentické. Některé pasáže byly zkráceny pro zvýšení dramatičnosti“.

 

Příběh, který vám budu vyprávět, začal utajovanou svatbou. Samotný průběh  a místo konání obřadu byly zvláštní, punc neopakovatelnosti ale svatbě dodaly opravdu mimořádné skutky a děje v průběhu noci a rána po svatbě. O podobných událostech jsem sice četl, ale domníval jsem se, že se jedná o fikci. Podobné temné a děsivé jevy, které se staly v Rájově,  byly popsány hned následující den v denním tisku, ale rozum se bránil něčemu takovému uvěřit! Zamířil jsem tedy do knihovny. Po prostudování tří knih jsem úděsem ztrnul. Ale nebudu předbíhat.

Všechno začalo tím, že mě Jíťa s Honzou pozvali na štrůdl. Odpoledne příjemně ubíhalo a když ve mně mizel skoro poslední kousek jablkového zázraku, přišla řeč i na to nejdůležitější : budu za svědka na svatbě. „Počkejte, to jako vážně?“, zeptal jsem se. Jíťa položila pravou ruku Honzovi na zátylek a mírným tlakem mu rozkývala hlavu do souhlasného gesta. Bylo mi jasné, že jejich rozhodnutí je nezvratné. Připravit tajnou svatbu není jednoduché a dostat na ní svatební hosty už vůbec ne. Nejprve  jsme zvolili trik s pozváním všech na akci pro problémové chlapce z ústavu v Místě. Tenhle plán nám okamžitě zbořil Letoš, když z něho vylezlo, že někteří chodí na školu kde pracuje jako mistr odborného výcviku. Stačilo aby se jich zeptal a …  Přišla chvíle na plán B. Honza rozeslal rodičům a kamarádům pozvánky na pálení čarodějnic. Protože bylo jasné, že budou podezřívaví, mým úkolem bylo ukojit jejich zvědavost dezinformací o plánovaných zásnubách budoucích manželů Jansových. Plán vycházel skvěle. Prokecl jsem se jen jednou u oběda ve Slunci v Perštejně. Naštěstí Raďule zrovna chroupala kroketu a v tom rachotu slovo svatba přeslechla.

Je pátek, 29. května 2005. Den S. Den V. Den A. Den T. Den B. Den A. Vše bylo připraveno. Koláčky napečené, víno stočené v lahvích, maso naložené, gril roztopený, na masivu vyrobený štand, lana pro ženicha, nevěstu, svědky  a starostu …. Aha, tady se stala malá chybička.  Naše radost, že se podařilo najít starostu ochotného slanit z Hlavního masivu v Perštejně a Jíťu s Honzou ve visu oddat, byla předčasná. Nechali jsme se ukolébat ležérním : „To je v pohodě“ pana starosty. Ale paní starostová věděla své,  když pod masivem prohlásila : „Tak tohle je nad možnosti mého muže !“ a na její slova došlo. Při čtvrteční generálce ve čtyřiceti metrech visící pan starosta náhle zjistil, že „To nepůjde“ a zkuste vysvětlit bledému, křečovitě ztrnulému člověku, že doslanit by pro něho bylo lepší než se nechat tahat zpátky ke štandu dočasně jednorukým svědkem ženicha. Takže znova…

Je pátek, 29.května 2005. Den S. Den – atakdále a pod Hlavním masivem se opravdu sešli skoro všichni pozvaní hosté. V lezeckém, s batohama, někteří už lezou, děti se houpou na houpačce z lana – prostě tak, jak se ze skal známe a jak si to ženich s nevěstou představovali. Najednou se od masivu ozvala hudba, pak na zem dopadly konce čtyř bílých lan a za doprovodu Prstýnků z trávy od skupiny Nezmaři (Honzova oblíbená) se mezi překvapené přítomné začali spouštět svatebně vystrojení horolezci : ženich Honza s nevěstou Jíťou  a svědci Broněk s Barbuchou. Pak se objevil v nástupu Perštejnské cesty cizí pán – na sobě odznaky státní moci a úřadu jemu svěřenému a byla svatba. Novomanželé se lehounce pohupovali na lanech, maminky plakaly, lezci přestali lézt, houpačka osiřela a všichni stále ještě trochu nevěřícně sledovali, jak si Jíťa s Honzou vyměňují prstýnky a první manželský polibek. Pro někoho bylo překvapení menší, pro někoho větší. Ale jeden muž, který vždy při debatách o ženách a manželství říkal : „Honza, ten je tvrdý jako diamant“, stál pod skalou jako opařený a nevěřícně zíral. Možná si řeknete, že to co teď napíšu, není k našemu kamarádovi přezdívanému Svinčo příliš ohleduplné. Ale pro příští události je to významné. Stál tam s údivem otevřenou pusou. Že to je maličkost? Myslíte?

Čas se právě překulil přes půlnoc do posledního dubnového dne. Většina svatebčanů spokojeně odjela domů a v Rájově, pod nebem plným hvězd zůstalo jen pár nejvytrvalejších. Těžko říct, jestli by tak klidně seděli, kdyby věděli to, co dnes vím já. Poslechli by varování našich předků? Rychlý a úděsný sled dalších událostí se vám pokusím co nejvěrněji podat prostřednictvím vyprávění očitých svědků.

K : „Bylo krátce po půlnoci. Právě mezi námi koloval demižon s vínem a Letoš ho odložil do trávy kousek od nás. Svinčo začal kolem vína kroužit a pořád zrychloval. Občas něco nesrozumitelně vykřikl, pak začal demižon přeskakovat a nakonec skákal obrovskými přemety. Vstala jsem a promluvila na něj. Vypadal, jako by se náhle probral z transu, ale v příští chvíli mu podklesly nohy. Svezl se přímo přede mě a hlavou mi vrazil do kolen. No, o něco nebo spíš o dost výš než mám kolena.

P : Zpočátku to tak hrozné nebylo. Připomínalo to tanec. Nemyslím nějakou polku nebo něco takového. Spíš takové křepčení okolo ohně. Nevím, jak to popsat. Pohanský tanec! To by bylo nejvýstižnější!

L : Byl to takový strhující rytmus. Svinčo nesrozumitelně drmolil a já cítil, že mě ten hlas úplně magicky přitahuje. Musel jsem se přidat. Něco mě nutilo pořád zrychlovat a nakonec do kola přiskočil i Pinu s Žandou a Broňkem.

Ž : Svinčo se probral a na trávě viděl tančit Letoše s Pinem. Zamířil směrem k nim, ale úplně je minul. Pohyboval se dost zvláštně. Pak jsem jen koutkem oka zahlédla rychlý pohyb a slyšela rachot porážených lavic a stolů. Bylo to děsivé.

P : Trhavým krokem šel k nám. Náhle přímo přede mnou uhnul. Pořád se točil, občas jakoby vykřikl. Je to těžké popsat, bylo to - zvláštní. Mám to pořád před očima. Tu divokou radost, ten výraz v tváři, když se celým tělem vrhnul na ty stoly. A nejhorší byl jeho smích. Opravdu! Smál se když mezi ty  stoly a lavice dopadl.

L : Trochu jsme s Pinem  a Broňkem blbnuli. Žanda a Květuška tančily s námi, ale museli jsme uhýbat Svinčovi. Točil se, občas něco pronesl. Nebylo mu rozumět. Pak prošel kolem nás a pořád doširoka mával rukama. Ono to spíš vypadalo, jako by se s někým nebo s něčím pral. V jednu chvíli se prudce otočil – neumím si vysvětlit,  co ho mohlo tak vymrštit, ale do těch stolů řachnul úplně bez zábran.

B : Normálně ve mně zatrnulo. Milan ležel na zemi, všude kolem poházené stoly a lavice a smál se. Do jednoho stolu narazil temenem hlavy tak silně, že ho posunul o metr. Ten musí mít prasklou lebku, říkal jsem si a šel ho ošetřit. Ale to nechápu – nic prasklého jsem nenašel a ani kapku krve!

 K : Trávník oddělovala od svahu asi metr vysoká zídka. Chata stojí na kopci a tam pod tím svahem je další zeď a pak slušný padák k silnici. Svinčo si lehl na záda na tu vrchní zeď a já myslela, že bude spát.

P : Je to blbost, ale jako by mu ty nohy něco zvedlo. Ale to je vážně blbost.

L : Najednou se mu jakoby samy od sebe začaly zvedat nohy. Mluvil, vypadalo to, že se někomu vysmívá. Byl to nějaký reflex, ani nevím proč jsem tak rychle vystartoval, ale díku tomu jsem ho chytil když už přepadával přes tu druhou zeď. Prostě se zničehonic koulel z toho svahu.

Ž : Málem se zabil a když přišel zpátky tak řekl jen „Au, mě bolí ruka“ a začal lézt sem a tam po mříži u dveří. Nechápala jsem.

H : Na to ráno dlouho nezapomenu. Všichni už byli vzhůru, jen Svinčo ležel oblečený a obutý zabalený do spacáku a skoro se nehýbal. Ještě jsme si dělali legraci, že vypadá jak zombie. Pinu dokonce ze srandy kontroloval jestli dýchá. Všichni se těšili až vstane a už si na něj chystali drobné slovní šťouchance. Svinčo vstal, rozhlédl se a zase si lehl. Lehl si rychle. Moc rychle. Obličej jak reklamu na zinkovou bělobu, tělo hadrového panáka a místo zorniček široširé bělmo.

B : Za ta léta služby už to poznám. Takže když mi Honza do telefonu řekl, že je Svinčo v bezvědomí, ať se hned vrátím k chatě a on zatím zavolá záchranku, věděl jsem, že to není legrace.

Běželi jsme asi půl kilometru. Pinu,Žanda a já. U chaty stáli všichni zbylí svatebčané. Tiší,bledí,napjatí. Vypadali jako sudičky a v tom tichu bylo slyšet jen Honzu, jak mluví s dispečerkou záchranky. Svinčo klečel u plotu s hlavou skoro zabořenou v zemi a u něj hluboce předkloněný Letoš. Skočil jsem k němu. Sláva! Poslal mě do prdele! Všechny obavy byly rázem pryč. Odvolali jsme záchranku, posadili Milana do stínu,na hlavu dostal studený hadr. Jako nejpravděpodobnější příčiny mdloby jsem určil dehydrataci, přehřátí organizmu ve spacáku a náhlou změnu tlaku když se postavil. Přesto nakonec Svinčo v nemocnici skončil – díky nataženým ramenním vazům získal ortézu a bonus v podobě měsíčního odpočinku od lezení.

Tady by mohlo vyprávění skončit, kdybych neměl ten podivný pocit. Mdloby? No prosím. Ale to podivné večerní chování…  A pak ten článek v novinách o noci kdy nečisté síly mají největší moc. Možná mě budete mít za fantastu, ale ono to tak vážně vypadá. Ne, nezbláznil jsem se! Myslím si, že do Milana vstoupil ďábel. Možná teď kroutíte hlavou,ťukáte si na čelo, ale vzpomeňte si na očitá svědectví uvedená výše a posuďte sami : Pius IX, Čarodějnictví a jiné síly nečisté,kapitola 33,odst.2 – „silný – li jest (posedlá osoba-pozn.autora),v zápas se s nečistým pustí a okolí svému prapodivnou podívanou připraví, neb v boji zuřivém s křikem převelikým či smíchem zoufalým paží, nohou i zbraní častokrát rány rozdává, však soupeře jeho viděti nelze.“ Tolik citace. Zajímavý a děsivý je také odstavec z knihy rektora Amiduse, Rukovět vymítače sil nečistých a jiných ouřknutí, str.232 – „marno brániti se ďáblovi bylo, ač neviděn, on silou převelikou s ním zmítal (posedlou osobou-pozn.autora), nad zem jeho zvedaje, jak z hadrů loutkou osobou jeho pohazuje ve snaze schráně tělesné utrpení způsobiti“. Tolik tedy citace z děl vědců k příznakům posedlosti. Otázkou zůstává, proč by měl být posedlý právě Svinčo, právě v den svatby a jak. Tady bylo pátrání složitější, ale nakonec se mně dostal do ruky jeden svazek z Historie národův Keltských v zemích Koruny české do Cornelia Augustina z Šumburka a v něm se píše : „na půl dne cesty od městyse Kad  an  - Zářící světlo za dob Keltů zvaného (dnešní Kadaň-pozn.autora), proti proudu řeky Eger nutno jíti a v místech těch na břehu levém mohutnou skalní hradbou kryti, vatry veliké a tance pohanské ke slávě boha Belena v jarní čas Keltové provozovali. V místech těch shromaždiště sil nečistých v předvečer noci Valpuržiny (dnešní pálení čarodějnic-pozn.autora) nejčastěji bývá a radou dobrou říditi se jest každému, neb hubou dokořán zívající i jinými oudy zlá moc v člověka snadno se vetře“!

Možná jsem vás nepřesvědčil, ale pro mě je závěr jednoznačný. Nešťastnou shodou okolností se Svinčo ocitl s otevřenými ústy v místech s velkou koncentrací jevů, kterým dnes říkáme paranormální a jeho bolestivé zranění je důsledek boje mezi jeho silnou vůlí a démonem, jehož jméno bylo v každé výše zmíněné knize skryto pod piktogramem nebo rébusem! Jméno netvora s nímž Svinčo vybojoval vítězný boj si netroufli velcí učenci své doby ani vyslovit! O tom, že Svinčův boj byl vítězný podává svědectví opět rektor Amidus. Na straně 450 se můžeme dočíst : „oči v sloup náhle obrátivše, bez dechu k zemi padá a s dopomocí přátel nejbližších v zem to zhoubné dílo nečisté vydechnouti může.“ Doufám, že všichni pochopíte, že i když jsem přesvědčením materialista, po událostech v předvečer filipo-jakubské noci si netroufám naplno vyslovit jméno démona který s mým kamarádem prováděl takové hrozné věci. Pro ty z vás, koho předložené důkazy nepřesvědčily a chtějí na otázku po jménu odpověď, je určen následující rébus.

HLINÍK 2.PÁD L

První tři úspěšní řešitelé rébusu, kteří zašlou správnou odpověď do konce června na adresu redakce, získají autobiografický román od Leonarda da Svincho : „Kdo se bojí sebou prásknout o zem, je sračka“ s podpisem autora.

Broněk

 

Fotogalerie: Tajemná svatba

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz