S KUTÍLKEM NA LANĚ ANEB „KUŤAS“ NENÍ ŽÁDNÝ KRUŤAS

Milan "Svinčo" Svinařík

Horolezecky jsem se narodil v době, kdy výkonostní třída byla nezbytnou součástí pro možnost samostatného výletu do Tater. Vyplňovali jsme složité tabulky coby hlášení o vylezených cestách a přechodech dolin. Dělali jsme různé fyzické testy a sem tam jsme jeli na nějaký ten závod horolezecké zdatnosti mládeže. Samozřejmě jsme též prošli metodikou při HO-TJ Klínovec. V oněch dávných časech nás „Mlaďochy“ měl po „Grosmanově přípravce“na hrbu Zdeněk Doskočil a Pepa Dvořák, kteří do nás naimplementovali patřičné horolezecké Know How v duchu tehdejší doby. Když jsem dostal průkaz horolezce, měl jsem z něho přinejmenším stejnou radost, jako z maturitního vysvědčení. Nejednou nás totiž před tím ze skal vyhnal horlivý ochránce přírody po té, co zjistil, že nemáme patřičnou „bumážku“.  Logickým pokračováním horolezecké kvalifikace po získání průkazu horolezce bylo dosažení tzv. základního výkonnostního stupně, zkráceně ZVT.  Kdo měl razítko ZVT v průkazce, ten byl za vodou, resp. v Tatrách, jediných velehorách, kam rekreační horolezec tehdy bez problémů mohl. My jsme ho samozřejmě taky chtěli, ale podmínkou bylo absolvování letního výcvikového kurzu v Tatrách. Naši oddíloví mazáci pro ten účel uspořádali týdenní zájezd do Bielovodské doliny a nás vzali s sebou s tím, že si nás budou na střídačku brát na lano. V září tomu bude již neuvěřitelných dvacet let, co jsme s nimi začali lézt na „opravdické“ kopce. Ten „první dotek“ s velehorami ve mně zanechal nesmazatelnou stopu. Pamatuji si spoustu detailů a o každém dni bych mohl napsat sáhodlouhý eleborát. Ale v kontextu s ostatními články v Mantaně bych rád popsal události ze dne 18.9.1986.

 

Budíček je v sedm. Normálně do školy bych nevstal, ale do stěny nemohu dospat. Jaké je však moje zklamání, když vykouknu ze stanu. Venku je jak v prádelně a chvílemi i drobně prší Už chápu, kde se najednou vzalo to odporné vlhko, jež se s chutí vetřelo do všech záhybů našeho stanu, spacáků a flanelových košil. Jenže naši mazáci dělají jakoby nic, snídají a balí si věci na tůru stejně jak v předchozích dnech, kdy slunce svými paprsky nešetřilo. Ono se to zvedne, ujišťují se vzájemně a kolem půl osmé už mizí mezi stromy nad tábořištěm, upalujíc ke svým stěnám a štítům. Dnes jsem obzvláště nervózní, protože mě Zdeněk podstrčil Kutílkovi, který se náhodně objevil na pár dní v táboře. Ještě večer před tím mě Zdeněk instruoval, že polezu se zakladatelem horolezectví na chomutovsku a ať neudělám oddílu ostudu a že se večer přeptá, jak mi to šlo. Pár minut po půl osmé si pro mě Kutílek přišel. Krátce jsme se představili, přičemž nás pobavilo, že jsme oba Milanové. No a pak jsme dosti svižným tempem vyrazili k úpatí Divé veže. Kolem desáté se oblačnost skutečně zvedla, takže jsme poměrně snadno našli výrazný žlab, kterým jsme začali lézt oba současně vzhůru. Takto jsme postupovali až na vrchol, přičemž jsme oba byli navázaní na zkráceném laně, jistili jsme se jen přes rameno a skalní hroty. Občas mě nechal dokonce i vést výstup a hledat cestu. Ačkoliv to byl lehký terén trojkové obtížnosti, byl jsem naprosto fascinován naším výstupem. Kutílkův „klasický“ způsob vedení výstupu v mých očích ostře kontrastoval s „předpisovými vzory“, které jsem až dosud jako jediné znal. Při tomto pro mě novém způsobu lezení mě zaplavil zvláštní pocit volnosti a euforie. Něco po jedenácté jsme stanuli na vrcholu Divé veže a téměř ihned jsme začali sestupovat do sedla Prielom, kam jsme dorazili asi za půl hodiny. Dodnes nepochopím, jak jsme v pohorách a sólo dokázali slézt ty plotny pod vrcholovým výšvihem. Řetězy do sedla Prielom byly z obou stran obsypány turisty. Původně jsem si myslel, že začneme sestupovat s nimi po chodníku, ale Kutílek překročil štrbinu a začal lézt na protější skálu s tím, že máme dost času a že si vylezeme jednu z nejhezčích hřebenovek v Tatrách, a to na Východní Vysokou. V duchu jsem řičel radostí, protože vylézt dva štíty za jeden den, to už je panečku něco! První délka už byla poctivé lezení se vším všudy, ale pak jsme se opět uchýlili k našemu „lehkému“ stylu, kterým jsme ukrajovali metry hřebenu k vrcholu. Když jsem se Kutílka v jednu chvíli zeptal, proč neleze přímo stěnkou výšvihu ale obchází to, pravil ke mně pragmaticky: „Když budu chtít lézt kolmou desku, tak pojedu na Zlatník! Tady jsem však proto, že chci lézt na velký kopce.“ Takže v následujících délkách, kdy mě pustil dopředu, jsem se snažil lézt logicky a nevyhledávat problémy tam kde nejsou. Lezení bylo o trošku těžší a o dost exponovanější než na Divé veži. Popravdě řečeno jsem měl párkrát pěkně sevřeno, když jsem uviděl tu hlubinu pod sebou. V jednu chvíli mě Kutílek překvapil tím, že začal na turisty z vrcholu skalního pilíře křičet: „Haló! Pusťte ty řetězy! Opakuji hlášení! Pusťte ty řetězy!“ Smáli jsme se té zmatené reakci turistů, kteří kroutili hlavami sem a tam a hledali, odkud a kdo to na ně volá. O pár lanových délek výše mi zase na druhé straně hřebene ukazoval východní stěnu a doporučoval mi ji k zimnímu přelezení, že prý je to moc krásná firnová tůra. Na vrchol jsme dorazili hodinu po poledni. Počasí se dokonale umoudřilo a tak v klidu svačíme, jelikož jsme od rána nevzali do huby. Mezi řečí jsme se vzájemně ujistili, že se vlastně známe od vidění z Jedláku. Svět je malej. Asi za hodinu jsme již chodeckým terénem sestoupili na Polský hrebeň mezi tak zvané cepry (turisty) a po turistické trase jsme začali úmorný dvouhodinový sestup zpět do tábora. Konec našeho horolezeckého dne byl stejně tak rychlý a prostý jako jeho začátek. Podání ruky, pozdrav „Ahoj“. Naposledy jsme se viděli krátce večer, kdy Zdeněk vyzvídal, jak mi to šlo. Kutílek mě podržel a řekl, že dobře, že dokonce i cestu umím ve stěně najít. Jeho pochvalná slova jen přilila olej do ohně mé horolezecké vášně, která mě dodnes drží a doufám, že ještě dlouho nepustí.

            A proč to všechno píšu? Protože Kutílek a jeho paní jsou již dnes mými klubovými kolegy, kteří byli oceněni čestným členstvím za přínos v oblasti regionálního horolezectví. A ten přínos konkrétně pro mě je třeba to, že nehledám problémy tam kde nejsou, tak jak pravil klasik na hřebenu Východní Vysoké. A divili byste se, kolik kopců (skutečných i pomyslných) jsem díky aplikaci této poučky vylezl. A dost možná, že si Kutílek třeba rád počte, co dělal před dvaceti lety pět dnů před podzimní rovnodenností a tento článek nechť bere jako poděkování za nezapomenutelný zážitek.

Leonardo da Svinchi

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz