S volejbalistkama v Bürschlickejch stěnách

aneb Jak jsme začaly volejbalové soustředění

Petra Honáková

18. - 20. 8. 2006

 

I když už jsem hoooodně dlouho ve skalách nebyla a věnuji se teď víceméně jen volejbalu, tak přece jenom trávení víkendů mezi horolezci mi chybí. A protože Jířa se Svinčou si k nám na hřiště chodí zahrát plážák, tak mě napadlo, jak aspoň na jeden víkend spojit volejbal s lezením a zkusila jsem, jestli kluci budou pro. A byli.

Takže. Na konci srpna mi začíná soustředění s holkama, první víkend bychom mohly strávit ve skalách, aby se řádně nabily energií na 10-tidenní dřinu. Holky se začaly těšit - docela jsem byla překvapená, protože většina z nich nemá páru o tom, co je to spát pod širákem - a opravdu - neměly.

Tvrdší jádro, které zbylo z původních 8 holek a které se sešlo v pátek odpoledne na nádraží, čítalo čtyři holky (Barča, Péťa, Mišelka a Lucka), jednoho kluka (Hynďa) ode mě a tři děcka od Jíři z kroužku. Docela slušná partička. Už tam jsem viděla ty rozdíly mezi volejbalistkama a lezčatama. Když jsem shlídla ty naložený krysy mých holčiček (na 2,5 dne) a k tomu bílý kraťásky, růžový tričko apod., tak jsem myslela, že omdlím - ale budiž, holky si trochu skousnou.

Cesta vlakem proběhla v klidu. V přeplněným vlaku jsme našli místa ve dvou kupíčkách. Sice se mi zatmělo, když holky vytáhly z báglu „empétrojky“, ale co, nějak to přežijem. Na autobusáku v Ústí jsem konečně zjistila, co jsou zač Jířovo lezčata a cestou do Tisé jsem se fakt bavila historkama dětí, které jsou dost jiné.

Do Tisé jsme dorazili navlas stejně s Jířou, Svinčo teprve dorazil z práce domů, takže ti tu budou v noci. Jířa s sebou přivezl svoje malé sourozence - pravda, od doby, kdy jsem je viděla naposledy, trochu vyrostli a uklidnili se. Zaplaťpánbůh.

Návrh na večerní procházku po skalním městě byl přijat, takže jsme naházeli věci do auta a tradá do skal. No, holky budou mít trochu problémy se skamarádit s lezčatama - ty rozdíly jsou tak velké, že to asi nepůjde vůbec, takže mi nezbylo než jim vysvětlit, o co tady vůbec jde. Vlastně jim vůbec nerozumí a já se ocitám na prahu rozhodování, kdo je mi vlastně bližší.

Další procházka nás čeká k rybníku za Kačákem, kam se jdeme utábořit na dnešní noc. Na místě jsme udělali oheň a mý holky se rozhodly si vytvořit spací prostor a povečeřet. Jdeme s Jířou na dřevo a lezčata s malejma si pečou buřty. Jdu taky kouknout na ležení mých pipinek a málem mi vypadly oči. Nejenže si vybraly prostor naprosto úplně pod širým nebem, takže rosa je pěkně vykropí, ale ještě k tomu snad vybalily z báglů všechno, co tam bylo a dokonce i spacáky. Já trotl jim měla asi něco vysvětlit. Takže po upozornění, že než půjdou spát, tak budou mít všechno mokrý, si zase zabalily a šly k ohni. Chvilka brnkání na kytaru a vytí do noci a večerní procházka je unavily a hurá do hajan, takže u ohně zůstáváme s Jířou a právě přiševším Svinčou s Květuškou. Milan se chopil kytary a my šli spát asi ve dvě - kluci a Květuška k autu a já zůstala u ohně.

Ráno, když jsem otevřela oko geometrovo, tak už holky měly zase všechny věci z báglů venku, přesunuly se na sluníčko a právě začínaly hodovat. Když jdu kolem a zahlídnu i černý saténový polštářek, tak už fakt nevím, jestli sním, či bdím.

Protože jsem odkojená Svinčou a neustále brzo vstávajícím Letošem a protože jsem nevěděla, co má Jířa se Svinčou v plánu, tak holky dostaly čtvrthodinový limit na přesun k autu. Sice chvíli koukaly, ale překvapily mě tím, že to stihly. Ovšem u auta je pravá masňákovská idylka, takže po hodině zevlování jsme konečně naházeli bágly do auta a jdeme pěšky zadem do Bürschlickejch, kde mají holky slíbeno nějaký to polezeníčko.

Pěší přesun nám chvíli trvá, ale nalehko to jde a je sranda, obzvláště po setkání s nějakým tiským dědulou, kterej na Hýňu ledabyle zahlásil, že má s sebou kočičí farmu. Holky to pobavilo skoro na celej den. K Besedě v Bürschlickejch dorážíme stejně s Jířou a ostatníma a Svinčo povídá, že na Trubku vede nějaká dvojčička a že to holkám vytáhne. Holky i Hynek chvíli zevlujou a pak se poslušně přesouvají se mnou a s Milanem k Trubce. Svinčo je během vteřiny bosky nahoře a už je štand hotovej. Pomáhám holkám do sedáků - je to docela sranda - prý jsou jako v plínkách. Nejdřív jdou Jířovo sourozenci, pak se písku chopila Mišelka a po chvilce zápolení s nástupem už vzlíná docela rychle nahoru. Po ní vybíhá cestu hravě Lucinka a po chvilce dumání se navlíká do sedáku i Barbie. Hláška „Fuuuj, ta skála je ale špinavá“ po prvním omakání skály a pádu z nástupu je úžasná. Vtom se odněkud vyrojili cizí lezci a už sledujou, jak se naše Peťulka s urputností sobě vlastní snaží v nástupu. Poznámku „Bacha na nehty“ asi Péťa naštěstí neslyšela a i když má hrůzu z vejšek, tak leze poměrně rychle a najednou už mává shora a s úsměvem.

Milan se dostává do svého pověstného učitelského řádění a přesouváme se ke Květnovému masívu, že vyvede holkám ty pěkný pětky. Holky vůbec neví, co jako jsou pěkný pětky, ale všechno pěčlivě sledujou. Jenom Barča smutným okem pozoruje hemžení kolem, protože s tím jejím loktem lézt nemůže.

Jistím Svinču na Železný plotně V a Milan si je prý pak už odjistí. Lucinka se navlíká zase do sedáku a už je navezená v cestě. Docela jí to jde. Půjčené botky drží a statečně se sápe ke kruhu a pak po chvilce zkoumání terénu i k druhému. A je to. Šikovná holka.

Po Lucince si cestu zkouší i Mišelka, ale dolézá jen k prvnímu kruhu a vzdává to. Lucinka si dává ještě Starou cestu V a pak už naše volejbalové osazenstvo balí a jdeme procházkou skalním městem k turbáze, kde kotvíme a dáváme palačinky a poháry. Hynek okouzlil paní v pokladně (a jak jsme zjistili druhý den, tak asi navždy) a v pohodě procházíme zpět do skal bez placení. Když se plazíme zpátky k ostatním, tak smích je snad slyšet až do Chomutova. Lucinka si vysloužila přezdívku Štrůdlík a hlášky z filmů a Izer v Hyňově podání nás rozchechtávají.

Zbytek naší výpravy polehává-posedává ve stínu břízek tam, kde jsme je opustili, tak jim holky na oplátku navrhují, že bysme si mohli zahrát volejbal. Ale cestou zpět zjišťujeme, že na hřišti nejsou kůly a ani nemáme sako, tak jdeme přímo na Kačák do hospody na žvanec, kterej nemá chybu.

Po večeři se přesouváme do našeho včerejšího tábořiště k rybníku, holky a Hynek se jdou koupat, my s Jířou konstatujeme příliv větších mraků a tudíž se domlouváme na přesunu do Ostrova pod převis. Holkám se protahuje obličej, když velíme balení báglů a nástup k pochodu 8 km do Ostrova. A to ještě netuší, že musíme nasadit pořádný tempo, než se úplně setmí. Ještěže mají za sebou měsíc přípravy. Chudinky. K turbáze jdeme po silnici, neb se pěkně rychle tmí a jdeme pěkně zostra. Ovšem pipinky v čele s naším „Plíhalem“ Hynkem mi šlapou i v kopci na paty a ještě jsou jak hrací bedna. A zpívají Gotta. To mě podrž.

U turbázy na nás čeká Jířa s malejma a jde s námi kousek na rozcestí, kde nás opouští a vrací se zpětk autu, aby na nás počkal dole v Ostrově. Naštěstí pro nás všechny jsme s Jířou netrefili správnou odbočku do Ostrova a po čtvrt hodině ostré chůze lesní cestou se ocitáme zpátky na silnici zhruba 200 m od turbázy. Takže po silnici. Už je skoro tma, někdo vzadu si stěžuje na píchání v boku, ale Bělinova hláška „Drž tempo“ se ujala a ještě k tomu jsme přidaly vlastní z bazénu „a dejchej“. Do Ostrova dorážíme za úplné tmy a dojíždí nás i Luciferka s Jardou a že Svinčou s Květuškou přijedou za chvíli.

Ovšem my nasazujeme krysy na záda a vyrážíme do tmy směr převis. Holky toho mají viditelně i slyšitelně dost, Mišelka si skoro u převisu podvrtla kotník, takže jí s Barčou necháváme sedět a jdeme odnést bágly, abysme se vrátili pro její.

Pod převisem se holkám a obzvlášť Hyňovi líbí. Je fakt skvělej a ostatní nás tam nechávají samotné, takže holky zase rozvazují a opět se chechtají jak pitomý. Chvíli ještě sedíme u ohně, Štrůdlík si opekla svojí nektarinku se sýrem, Peťulka si zazpívala a Hynďa povyprávěl Izera. Ale je pozdě a tříhodinový pochod nás pěkně unavil, a tak zaléháme kolem dvanáctý do spacáků a ani neslyšíme noční déšť.

Ráno mě budí úder do hlavy. Samozřejmě žádná veverka, ale veverčák Jířa a jeho šiškový nálet na mojí lebku. Jede odvézt dětičky do Litoměřic a bere s sebou radši i Mišelku s tím jejím kotníkem.

My vstáváme o poznání (teda asi hodinku) později, v pohodě snídáme a já se bavím, jak holky balí ty svý krysy na cestu zpět. Když začínáme stoupat okolo Továrních věží směr turbáza, tak je mi těch mých pipinek líto. Stoupák je to dobrej a když vidím tu vymletou dlážděnou cestu, tak jsem ráda, že jsme se v noci netrefili, protože by to zaručeně nebyl jeden podvrtnutej kotník, ale minimálně čtyři zlomený nohy, dva otřesy mozku a i ňáká ta mrtvolka. Po třetí zatáčce, kdy kopec stále stoupá, Péťa zastavuje a s ukrutným vzdechem konstatuje „zase kopec - to snad nikdy neskončí“. Ale skončilo.

Na turbáze dáváme limču a sůši a pokračujeme kolem „okouzlené paní pokladní“ skalním městem do Tisé na obídek. V pizzerii nás zklamali nevýběrem chutných jídel, tak se přesouváme na už vyzkoušený Kačák.

Autobus a vlak je v cajku a bez zpoždění, takže do Chomutova dorážíme kolem půl pátý řádně zmožení a spokojení. Teda aspoň já určitě.

Holky byly na to, že tohle zažily poprvé, docela v poho a mně se to dost líbilo.

 

                                                                                  Teď už jen volejbalová

                                                                                                                                 Petja

Fotogalerie: S volejbalistkama v Bürschlickejch stěnách

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz