Slovinské alpy s „desítkou překvapení“

Lída Rašková

V kalendáři svítil květen, když se mi ozval kolega z práce s nápadem vyjet do Slovinska, na Triglav a okolní vršky. Tato země mě lákala už delší dobu, loni jsem dokonce chtěla vyjet s partou z Chomutova. Krásná příroda, hory, místní, kteří nejsou zkaženi turismem jako v jiných zemích. Tak proč ne, s Honzou jsme si plácli a tím začalo plánování našeho prodlouženého víkendu. Vybrali jsme září, s ohledem na počasí, podmínky a turismus, který v tuto dobu v horách už opadá. Jenže koho vzít s sebou? Byla by to celkem drahá sranda jet ve dvou…

Trvalo nám pár dnů, než jsme sehnali další čtyři nadšence a mohli jsme začít plánovat detaily naší ferratové dovolené.

Překvapení č. 1: Sestava

Do odjezdu se naše sestava několikrát změnila. Jeden si zlomil ruku, druhá dostala zánět průdušek, třetí nemohl odjet z rodinných důvodů. V jednu chvíli jsme byli jen tři, pak nás bylo pět, pak čtyři, „prostě vše podle plánu“… Konečnou sestavu, složenou z nových členů, jsme dali dohromady DVA DNY PŘED ODJEZDEM!  A bylo nás šest.

Cílem naší cesty byl Triglav, okolní vršky a to vše ferratově. Odjezd 24. září, zpátky 28. Předpověď počasí skvělá: jasno, bez srážek, na vrcholu cca 3°C, dole kolem patnácti, dlouhodobě žádný sníh. Vzpomněla jsem si u předpovědi na Blážu, který mi několikrát opakoval: „Sežeň si mačky, budou potřeba!“ Říkala jsem si: „No jo, přehání, na co asi bych je potřebovala…“.  Blážo, Blážo, že já na tebe nedala...

Spíme v autech či na parkovištích na celtě ve spacáku, případně kemp, vaříme si sami, … prostě utratit co nejmíň, zažít co nejvíc. Kdybychom tušili, že s těmi zážitky (i špatnými) to bude tak horké, možná bychom rozpočet navýšili. Ale o tom až dále.

Ve středu 24. 9. navečer jsem na metru v Praze vyzvedávala tři neznámé lidi Ditu, Martina a Petra (byla jsem šoférka). Poznávacím znamením pro nás byly krosny, které jim vysely na zádech. Hned v autě se ukázalo, že se z nás stane dobrá parta, nepřestávali jsme si povídat a smát se, objevovat společné zájmy. Kolem desáté jsme dojeli do Brna, kde bylo plánováno setkání s druhým autem, které měl na starosti Honza a spolucestujícího mu dělal Radek, poslední člen naší výpravy. Byli jsme všichni, seznámili jsme se u čaje a piva a vyrazili jsme směr Vídeň.

Překvapení č. 2: Zdlouhavá cesta

Jelo se báječně, cesta utíkala a nemohli jsme se dočkat, až cca po 6 hodinách překročíme slovinské hranice. Cesta se nakonec protáhla nejen kvůli únavě, ale také se opravoval slovinský hraniční tunel, kde nás nechali skoro dvě hodiny čekat v koloně. Ještě že jsem s sebou měla v autě několik alb Foo Fighters, jejich pecky byly skvělým společníkem a prevencí proti mikrospánku v době, kdy celá osádka auta spala.

Na parkoviště Slovinského národního parku jsme dojeli 25. září kolem šesté ráno. Přivítala nás parta šesti českých chlápků, kteří nocovali vedle aut. Vybalili jsme celty a spacáky a okamžitě jsme zalehli k nim. Plán byl trošku se prospat a projít si park, případně dát nějaký z nižších vrcholů.

Překvapení č. 3: Déšť

Za 3 hodiny nás probudil silný déšť, čára přes rozpočet. Všechno mokré, počasí mizerné. Udělali jsme si snídani a rozhodli jsme se vyrazit do Kranjske Gory- obhlídnout civilizaci a zjistit počasí. Dostali jsme se tam kolem oběda. Předpověď: dole déšť, nahoře sněhové přeháňky, druhý den polojasno, pak jasno. V noci nahoře kolem -10°C. Opět jsem před sebou viděla „Mudrce Blážu“… No což, prostě jsme přijeli kvůli zdolání Triglavu, nic nám v tom nezabrání, i když to bude za horších podmínek, než se kterými jsme počítali!

Prošli jsme město, posilnili se místními specialitami a pálenkou, nakoupili zásoby a vydali se zpět na parkoviště, otestovat slovinské víno. Nebudu popisovat, jak ochutnávka na parkovišti, seznamování a společenská konverzace vypadaly, to si dokážeme všichni představit. Zajímavější byla noc.

Překvapení č. 4: Lišky

Já a Radek jsme se rozhodli spát v autech, byla fakt zima, zbytek se uvelebil na celtách. Někdy kolem druhé se ozval výkřik, byla vidět světla z čelovek a začal povyk. Martin křičel: „Byla tu liška, možná dvě, čuchaly mi k hlavě, otírala se o mě! Já venku spát rozhodně nebudu,…“. Co dělat. Do dvou aut se všichni nevejdeme, postaví se stan. Tři lidi se tam vyspí, zbytek se nacpe do aut. V tu chvíli jsme úplně zapomněli, že jsme na místě, kde se stany stavět nesmí, chráněná oblast se zákazem. Asi po hodině jsme znovu zalehli, noc proběhla v pohodě, lišky daly pokoj. Ráno jsme však zjistili, že se jedna pokusila odtáhnout zabalenou stoličku pod autem (na obalu byly otisky zubů) a Honzovi se ztratila bota, která jim voněla.

Překvapení č. 5: Petr

Začali jsme se balit, snídat a připravovat na výstup na Triglav. Rozhodli jsme se dojít do Triglavského domu (2515 mnm) a podle času zvážit ještě ten den výstup na samotný vrchol, který má 2864 mnm. Nebo na chatě zůstat do druhého dne a ten začít oním výstupem na vrchol. Bylo to otevřené, podle času, kdy k domu dojdeme. Za zmínku stojí, že ve chvíli, kdy už jsme skoro vycházeli, si šel Martin odskočit do křoví a jak tam tak stál, spatřil Honzovu botu v lese, Honza skákal radostí…

Celý výstup (kombinace treku a ferrat) k až domu měl zabrat cca 3,5 hodiny. Jak jsem ale naznačovala v názvu článku, přišlo další překvapení. Nám trval déle, protože až cestou nahoru jsme zjistili, že Petr sice má nějaké ferraty za sebou, ale bojí se výšek! Co na to říct ...? No ale nechte ho dole, s liškami! …

Překvapení č. 6: Sníh

Šli jsme tedy pohodově, kochali se výhledy a užívali si ferraty. Vyčasilo se nám, takže jsme viděli vše pod nádherně zbarvenou modrou oblohou. Čím výš jsme stoupali, tím byla panoramata před námi krásnější. Petr zvládal vše. Sice pomaleji, ale statečně a bylo vidět, že strach je přebitý krásou místa, kde jsme. Cestou se k nám přidali dva postarší Češi, které jsme potkali den předtím na parkovišti při našem příjezdu. Cesta nahoru byla parádně značená, dobře zajištěná v místech ferrat, i když místy náročnější (sesuvy kamenů, úzká místa). Po dvou hodinách stoupání se začaly objevovat první známky toho, že tu sněžilo. Potkali jsme pár, který scházel dolů, a optali jsme se na Triglav… Odpověď nebyla příliš přívětivá: „V noci sněžilo, dost napadlo. Došli jsme na chatu, ale nahoru k vrcholu to nešlo, nemáme mačky a bez nich by to bylo nebezpečné, všude je sníh a led“. Ok, řekli jsme si, že dojdeme k „rifugio“ a tam uvidíme, co dál.

Překvapení č. 7: Zkouška odvahy

K Triglavskému domu se naše osmička dostala někdy kolem 14:00. Sněhu bylo dost, k tomu se začala zatahovat obloha a najednou nám podmínky opět moc nepřály. Zahájili jsme poradu u polévky. Nakonec jsme se shodli na tom, že lepší bude jít na vrchol dnes, než zítra ráno. Sníh byl povolený, mraky začaly ustupovat a měli jsme dostatek času na to, abychom vystoupali a sešli zpět na chatu do setmění. Pokud bychom vyrazili zítra brzy ráno, hrozilo, že bude jištění ferrat i samotná cesta namrzlá, na noc hlásili kolem -10°C. V příbytku jsme nechali batohy s nepotřebnými věcmi k výstupu, nasadili jsme sedáky a ve tři hodiny se vyšlo. Šli jsme všichni, i Petr. Z nějakého zázračného důvodu zapomněl na strach a rozhodl se dojít až do cíle (vzal si ho tedy na starosti vedoucí naší výpravy Honza a hlídal si ho celou cestu). Na cedulích bylo zdolání vrcholu odhadováno na jednu hodinu, nám to trvalo skoro dvě. Počasí se totiž opět zkazilo, začalo fičet a na vzdušných nejištěných hřebenech jsme museli lézt skoro po čtyřech, aby nás to neodfouklo. Když jsme došli až nahoru, viděli jsme jen mlhu. Ale bylo nám to jedno. Prostě jsme to zvládli, byli jsme tam a cíl naší mise byl dosažen! Na pořízení fotek a kochání se mlhou jsme měli maximálně 15 minut. Bylo už pozdě a čekal nás sestup, který jsme odhadovali cca na hodinu. Radek a já jsme byli dole první, kolem šesté. Věděli jsme, že zbytek party je ještě někde nahoře a mají necelou hodinu na to, než bude tma. Bylo to napínavé jako detektivka, stihnou to, nestihnou? Ve chvíli, kdy padla tma, se objevil zbytek party v Triglavském domu!

Následovalo několik hodin jedení, pití, hraní karet a seznamování s horaly v úplně nacpané chatě. Noc jsme přečkali v malém pokoji na palandách. Před usnutím nás bavil Petr s Martinem. Vyfasovali dvojlůžko nahoře a než se poskládali, nastavili si pravidla tak, aby vedle sebe nebyli moc blízko, a než usnuli, uběhla minimálně hodina a my si během ní skvěle vytrénovali a posílili bránice.

Ráno jsem vstala už kolem šesté. Všichni ještě spali, kluci nahoře přituleni k sobě (co ta jejich pravidla ...?). Vzala jsem foťák a stihla jsem východ slunce. Bylo to nádherné, hory mají po ránu obrovské kouzlo. Stačí tam jen stát a pozorovat to, nasávat energii.

Kolem deváté jsme se potkali se zbytkem party v restauraci, dali jsme snídani a vymysleli plán: vrch Cmir, pak dolu na parkoviště po jiné ferratě než té výstupové. Vše cca na sedm hodin, do šesté večer budeme u aut.

Překvapení č. 8: Ledové kry a cesta necesta

Při přecházení pod Cmir nás překvapily zasněžené ledové kry, které jsme museli překonávat. Průšvih byl v tom, že byly dost kolmé. Neměly jsme žádnou výbavu pro zimní hory. Pokud by to někomu z nás ujelo, projede se a propadne bůhví kam. Začaly se projevovat nervy, nedokázali jsme se shodnout, jak budeme postupovat. Jeden chtěl kru přejít, druhý obejít, další jít úplně jinudy. Samozřejmě největší hloupostí by bylo rozdělit se. V tu chvíli mě přestala poslouchat hlava, přepadl jí strach a věděla jsem, že to není dobré. Po přiostřené výměně názorů jsme domluvili postup, šli jsme dál. Když jsme překonali první kru, čekaly nás úzké sesouvající se kamenité cestičky a další kra. Nekonečná cesta se samými překážkami. Po cca dvou hodinách jsme se konečně dostaly pod Cmir. Byli jsme unaveni, podrážděni, ale dost ponaučeni pro další výpravy. Tam se rozhodlo, že Radek a Honza si vyjdou Cmir, my ostatní už to prostě nedáme a sestoupáme ferratou zpět k autu.

Nic však v našem putování Slovinskem nemohlo být jednoduché… Když jsme se ve čtyřech dostali k sestupové ferratě, projevil se v Petrovi opět strach z výšek a nebyl do ní schopný nastoupit, opět ta hlava. Konala se další porada: přemluvit ho (to by byla největší chyba), nechat ho jít samotného stejnou ferratou, kterou jsme stoupali k Triglavskému domu (opět velká chyba, nemůže jít sám),… Nakonec se rada usnesla v tom, že Dita a Martin sejdou novou ferratou, já se stanu „guiedem“ a odvedu Petra tou, kterou jsme znali z předchozího dne. Dostala jsem velkou zodpovědnost a chopila jsem se jí tak, abychom to spolu zvládli. I když nás předbíhali staří lidé a děti, Petr byl zpocený až na … a vystrašený z otevřených míst, dali jsme to a po třech hodinách jsme odemykali auto na parkovišti. Po necelé hodině dorazila Dita s Martinem a se stmíváním kluci.  Pojedli jsme a popili. S Radkem jsme se rozhodli spát venku (ostatní byli ve stanu nebo autě), abychom viděli lišky… A přišla, jedna, několikrát za noc! Mrzelo nás, že jsme u sebe neměli foťák. Byly by to krásné záběry!

Překvapení č. 9: Zákon a pořádek

Ráno jsem vstala opět brzy, chvíli po mně i Radek s Honzou. Zjistili jsme, že nemáme moc vody, a tak se kluci rozhodli zajet do blízké řeky nějakou nabrat. Chvíli po tom, co odjeli, se přiřítilo auto ochranářů parku. Vystoupil nabroušený chlápek a začal obcházet stan, ve kterém spala Dita s Martinem a Petrem. Já se v tu chvíli ochomýtala kolem vařiče opodál. Když jsem viděla, co se děje, nocležníky jsem šla vzbudit s tím, že máme nejspíš velký průšvih! Poté, co se ze stanu vymotali, začalo kolečko dohadů a hulákání. Doklady, pokuta, zavolání policie, Martin a jeho zadržování ochranářova auta, když chtěl odjet s doklady, vymýšlení strategií, přemlouvání ochranáře, že to přeci nějak vyřešíme (byl neoblomný). Uvědomovali jsme si, že jsme udělali chybu s tím stanem, na druhou stranu na nás byl ochránce neuvěřitelně nepříjemný a bylo vidět, že se z turistů snaží vytáhnout co nejvíce peněz. Přijeli kluci s vodou, rozhodlo se, že se s jedním autem ztratí, aby nás u toho bylo co nejmíň. Atmosféra houstla, Martin, jako jediný, odmítl doklady vydat. To ochranáře namíchlo tak, že volal policii. Ještě než přijela, stihla jsem se z této situace také vytratit. Domluvili jsme se se „stanaři“, že to bude nejlepší řešení. Ve stanu jsem nebyla, nemám s tím nic společného, vezmu auto a pojedu za klukama. Zašla jsem za ochranářem, řekla mu, že jedu pryč. Ten asi v záchvatu vzteku rozhodnutí nepromyslel, pustil mě. Neměl moje doklady, neměl zapsané auto, nebyla tam policie a já se vytratila. Později, když už se to řešilo i se zástupci zákona pochopil, že to byla chyba, potřebovali řidiče, někoho, kdo tam „stanaře“ dopravil. Snažili se ty, co tam od nás zůstali, přesvědčit, abych se vrátila: „Přeci vás v tom kamarádka nenechá?“ Ale marně, drželi jsme se naší strategie.

Abych to zkrátila, trvalo skoro čtyři hodiny, než to kamarádi s policií a ochranářem dořešili. Skončili bez dokladů, jen s papíry, které je nahrazují. Nic nepodepsali, nic nezaplatili a byli ze všeho naprosto psychicky i fyzicky unavení. Vyřešením bylo to, že se mají dostavit v pondělí na služebnu k dalšímu vysvětlení. Jenže… Dneska jsme museli jet domů, do zítřka tu zůstat nemůžeme. Shodli jsme se na jednom: ze služebny tak nic nebude, odjedeme a v česku nahlásí doklady jako ztracené/ukradené. Prostě budeme za darebáky.

Překvapení č. 10: Harmonický Villach

Všichni jsme se opět setkali kolem jedné odpoledne. Rozhodli jsme se ze Slovinska co nejrychleji zmizet. Poslat pohledy a jedem. Prchali jsme přes hranice jako zločinci, půlka z nás bez dokladů. Přejeli jsme nějaký malý přechod s Rakouskem a dojeli ke kapličce, která stála osamocená na kopci. Super místo pro relaxování, nabrání energie, posilnění uvařeným jídlem. Když jsme tam tak leželi na karimatkách na silnici a kochali se výhledy na Villach a Gerlitzen, přijel autem starší pár. Stařík vyskočil u povozu, vytáhl tahací harmoniku a začal vyhrávat. Bylo to jako objednaný soukromý koncert. Jako scéna z Pyšné princezny, kdy si chodil švec zazpívat do země krále Miroslava. S párem jsme si popovídali, zjistili jsme, že tady muž hraje pravidelně, kvůli skvělému zvuku a rozléhání hudby. Provedli nás po kapličce (spravovali jí). Všem nám to zlepšilo dopolední náladu, zapomněli jsme na nepříjemnosti, které byly za námi, a shodli jsme se, že o lepším závěru se nám ani nesnilo. Vyrazili jsme směr Česká republika s konstatováním, že to byla skvělá dovolená!

 U Brna jsme se rozloučili s Honzou a Radkem, do Prahy jsme dojeli kolem půlnoci. Celá cesta končila stejně, jako začínala. Na metru v Praze jsem vysadila Ditu, Martina i Petra a rozloučili jsme se s rozplánovanou další výpravou v našich hlavách.

Je neuvěřitelné, co se může stát za čtyři dny, a jsem zvědavá, jaká další překvapení mě při cestování čekají!

Fotogalerie: Slovinské alpy s „desítkou překvapení“.

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz