Bečovský ostroh

Broněk Bandas

22, . 24. 5. 2015

 

Bečov nad Teplou je malé městečko posazené v romantickém prostředí Slavkovského lesa v údolí říčky Teplé. Málokoho by napadlo, že areál hradu a zámku Bečov je Národní kulturní památka s nejvyšším stupněm právní ochrany, a že se za jeho zdmi skrývá druhá nejcennější památka v České republice (po českých korunovačních klenotech). Relikviář svatého Maura je významná románská památka pocházející z první třetiny 13. století a vůbec nejvýznamnější románská klenotnická památka uložená na českém území. Ale i když v Horoklubu jsou převážně kulturně založení lidé, relikviář by jich nepřivábil tolik, jako skalní ostruha tvořená středně až hrubě zrnitým granitem, nacházející se pod okny výše zmíněného areálu.

V červenci roku 2014 Jířa poprvé přinesl na schůzi výkonného výboru Horoklubu žádost kastelána zámku v Bečově o vytvoření lezecké oblasti na skalním výchozu, na kterém je zámek vystavěn.  Skály se výrazněji objevily při odstraňování náletových dřevin, které bylo součástí projektu na obnovení zámeckého parku. Možnost podílet se na vzniku nové lezecké oblasti byla lákavá, a tak se VV rozhodl, že odpoví kladně. Protože ale oblast spadá pod správu Oblastní vrcholové komise západní Čechy, požádal o souhlasné vyjádření OVK západní Čechy a požadoval je také od správy chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a orgánu památkové péče. Jako podmínku si VV také dal to, že cesty vzniknou sportovním způsobem, přelezením odspodu a ne vytyčením linií „kvalifikovaným odhadem“ z visu na laně. Než se vznik lezecké oblasti papírově vyřešil, uběhl skoro celý rok.

Nejvýrazněji vystupuje v ohybu říčky Teplé do popředí věž, proťatá v horní části převislou spárou. O tom, že tahle věž je vyzývavá a pravděpodobně i již přelezená, svědčil i slaňovací kruh, který do vrcholové partie osadil již dříve nějaký místní dobrodruh. Jednalo se o necertifikovaný slaňák, který jsme sice zpočátku používali, ale nakonec ho LeToš radši pracně vyměnil. O přelezení věže nebyl žádný záznam, a tak se logicky stala naším prvním cílem. Cesta středem věže pod převislou spáru se přímo nabízela. Jířa jistil, já lezl. Až pod spáru to docela šlo, založil jsem dva stopery a dva friendy, měřeno mírou krušnohorských kvakerů byla cesta „nechutně přejištěná“. V odlezu z převislé spárky se můj postup nejprve zpomalil a nakonec úplně zastavil. V jakémsi záchvatu pudu sebezáchovy jsem pendloval nahoru a dolů a s každým neúspěšným pokusem o odlez jsem zvětšoval pavučinu vzájemně provázaných stoperů a smyček. Necítil jsem se úplně v pohodě, protože skála nad spárou nebyla kompaktní a nebylo jisté, jestli v silovém zdvihu něco neurvu nebo nevytrhnu. Jířa se mě snažil povzbudit, a tak na mě odspodu volal, že dva stopery a friend jsou v podstatě kruh. Tím ovšem otevřel mou už zacelenou psychosomatickou jizvu, kterou jsem si odnesl z prvovýstupu cesty Na paty, kterou jsem dělal s LeTošem. Tehdy na mě taky LeToš, těsně předtím, než jsem se po pokusu o odsednutí vyválel v ostružiníku u nástupu cesty, volal, že dva mikrofriendy jsou skoro kruh! Po nějaké době přestal můj pud sebezáchovy bavit i jinak velmi klidného a vyrovnaného Jířu a taky už mu asi začínala být zima, a tak na mě zařval: „No, tak už to přelez!“ Tak jsem to tedy přelezl. Ještě opatrné zatížení slaňáku a cesta Bergfrit byla na světě. Vyměnili jsme se a Jířa zahájil z levé strany věže výstup pod otevřený žlábek. Tahle cesta „přejištěná“ rozhodně nebyla. Jířa si dělal magnéziovou koulí na skálu značky, kde by mohly být nýty a s trochou nadsázky tomu říkal, že „cvaká“ nýt. Logická linie vedla ze žlábku na levou hranu věže a tam se podařilo Jířovi založit jištění. Pak už jen snadno dolezl na vrchol věže. Píšu snadno, protože u Jíři obtížnost výstupu nikdy nepoznáte. Vlevo od hrany tak vznikla cesta Dále od hradu, dále (Pan Tomáš Wizovský, kastelán bečovského areálu nás požádal, aby názvy cest měly nějakou spojitost s hradem a jeho historií a pokud se na Bečov vydáte a budete pozorně  poslouchat a dívat se, určitě spojitost mezi názvy cest a hradem objevíte). A protože bylo vyhlášeno „dále od hradu, dále“  přemístili jsme se do Bečovské botanické zahrady.

K botanické zahradě jsme přišli „jak slepí k houslím“. Když jsme s kastelánem probírali podrobnosti „výroby“ nové lezecké oblasti, tak přijel jakýsi člověk, že má nedaleko v botanické zahradě ferraty a chtěl by tam osadit dva nýty. Bylo vidět, že jsou s kastelánem kamarádi a taky jsme byli zvědaví na ty ferraty, a tak jsme se s ním vydali do té „botanické zahrady“. (Jezdil jsem léta přes Bečov za mojí mamkou do Mariánských Lázní, v Bečově jsem byl kolikrát na kole a považoval jsem se takřka za místňáka. „Botanická zahrada? Ferraty?? Tak to bych chtěl vidět!“, říkal jsem si.) Když jsme přijeli na místo, byla před námi fabrika, vrátnice se závorou a brejlící vrátný. Byl jsem si jistý, že to je nějaký podvod na turisty. Prošli jsme kus podél plotu fabriky a spadla nám brada. Před námi byl ráj! Veliký upravený park protkaný pěšinkami, jezírko, loďky, hřiště, prolézačky, bufet se zahrádkou, v dálce srub, u řeky wigvam, velké ohniště s posezením – prostě ráj. A my, jako revanš za navrtání nýtů, dostali nabídku, že tady můžeme strávit noc nebo celý víkend. Šťastná to náhoda. Měli jsme sice kastelánem zajištěné spaní na zámku, ale kam se hrabou zámecké apartmány na velebný chrám přírody. Děti zmizely k jezírku jezdit na lodičkách a chytat pulce. My šli prozkoumat, cože to tady mají za ferraty. No, co si budeme říkat. Jsou to spíš ocelovým lanem osazené kameny. Ale na vyzkoušení si pohybu a jištění na ferratě to stačilo. Ostatně naši mládežníci, kteří přijeli v sobotu s Radkou, si všichni ferraty vyzkoušeli. A my si z botanické zahrady udělali základní tábor a útočiště, v kterém jsme poseděli s kamarády u ohně, užili si kytarořevu, děti z horokroužku si vyzkoušely spaní v tee-pee a na které budeme ještě dlouho vzpomínat.

V sobotu dorazila taky největší skupina brigádníků. Všichni krušnohorci dobře vědí, co je potřeba na vytvoření nové lezecké oblasti. Ocelových kartáčů, motyček, lopatek a košťátek se sešlo velké množství a můj kamarád z Ádru a autor projektu „Nech mech“ by se asi zhroutil, kdyby viděl naší pilnou práci. Než jsem se ráno vykopal do roboty, LeToš s Verčou už vytvořili krásnou, dlouhou cestu nazvanou Kašpar Pluh z Rabštejna na pravé straně věže. Hned vedle natáhl Párek koutem končícím výlezem do záhonku skalniček pěknou, dlouhou cestu Kodýtkova skalničkářská s odhadem obtížnosti okolo třetího stupně. Ještě více vpravo od kouta se nabízela hezká linie. Sokolíkem, ubíhajícím zleva doprava skoro kolmou stěnkou s možným dolezem kouty a sokolíky až do nejvyššího bodu skály. Problém byl ve viditelně volném, asi tunovém balvanu, který v cestě byl. Protože už jsem v nové oblasti měl jeden prvovýstup, nechával jsem tu linii volnou, i když se mně líbila. Pomáhal jsem čistit, až mechy lítaly na všechny strany a sledoval, jak se vlevo od věže postupně z pod nánosu náletů a mechů objevuje hezká, členitá stěna. Svinčo s Květou a Luďa s Hášou začali tvořit v právě objevené stěnce cesty, ale já chtěl vyčistit zřejmě nejdelší místní linii, a tak jsem se vzniku cest Vrásky hradní krásky a Leviatanova tlama nedočkal. Využil jsem toho, že kastelán pro zájemce udělal speciální prohlídku bečovského areálu a šel shodit toho  kamenného drobečka. Těch drobečků tam nakonec bylo o dost víc a spolu s kameny ještě několik náklaďáků hlíny a náletů.

Protože jsem si tu cestu vyčistil, tak jsem si jí taky přelezl. Nebylo to úplně „košer“, protože jsem si jí mohl při čištění prohlédnout, ale prostě to tak nějak vyplynulo z té situace. Při lezení se ukázalo, že LeToš má pro odhad cesty mnohem větší cit než já. Přesně v tom místě, které LeToš odhadl, jsem opět začal putovat jak jojo. Nahoru – dolů, přidat stopera a nahoru a dolů, šťáradlem vykutat z hlíny spáru, přidat frienda a zase nahoru a dolů. Verča, která mě jistila, měla velkou trpělivost a dobrá věc se nakonec podařila. Otevření zatím nejdelší místní cesty Maryškova cesta do kaple a všech případných dalších ale bohužel zhatil nedostatek borháků. Neděle byl čas vrtání a osazování a my s údivem zjistili, že jsme spotřebovali třicet borháků a ampulí s lepidlem a ještě další potřebujeme. To znamená, že do Bečova se ještě budeme muset vrátit! A abych nezapomněl. Neděle nebyl jen čas vrtání. Neděle už byl také čas přelézání vytvořených cest. Kdo měl ruce a nohy a chuť, ten si šel vyzkoušet místní kámen a posoudit kvalitu a obtížnost cest. A protože jsem žádné negativní ohlasy neslyšel, můžete se těšit, až se nová oblast otevře pro lezeckou komunitu a vy se tam budete moct zastavit třeba cestou na Polínko. Momentálně je ale prostor hradního parku ve stavební a památkové rekonstrukci a vstup ke skále je možný jen po dohodě se správou hradu a zámku Bečov. 

 

  

Broněk

 

Šlechtění Bečovského ostrohu se ve dnech 22. - 24. 5. 2015 zúčastnili : Jířa, Maruška,  Filípek, Péťáš, Laduška a Štěpánek Happyny,  Broněk, Šiška, Broník a Davídek Bandasky, Luďa, Háša a Fanoušek Urbanů, Pavel Párek Suchopárek, Svinčo a Květa Svinaříků, Leoš LeToš Dvořáček, Verča Dvořáková, Venca a Jindra z Plzně, Ivan Vánek Bubla, Honza Nebíčko Nebeský, Radka Štejnarová a junioři z Horokroužku Lenka Podhorná, Nikola Beránková, Veronika Beranová, Terezka Goschalová, Matěj Hlubůček a Ondra Štejnar

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie: Bečovský ostroh

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz