Na Gardě

Broněk Bandas

27.10. – 1.11.2015

 

Na to, co bylo za oknem, se hodila jedině klasická, česká, filmová hláška: „Chčije a chčije“. Marně pátrám v paměti, jestli už se nám někdy stalo, že by na podzim v Arcu takhle vytrvale pršelo. Vrchol Monte Brenty, který je ze Stravina z Pavlova apartmánu normálně vidět, se nedal ve vodou naducaných mracích ani tušit. Seděli jsme v kuchyni a snažili se z chytrých telefonů vymámit pozitivní informaci, kdy přijde zlepšení počasí. Luďa si na telefonu spustil radarové záběry z družice a zcela záměrně mě týral náhledy na příštích 12 propršených hodin. Abych zabránil vzniku trudomyslnosti, otevřel jsem litrovku Rumu, ale bylo jasné, že jedna troška Rumu nám dlouho nevydrží.  Naštěstí se déšť změnil v drobné mrholení. Na lezení to nebylo, ale shoping, původně plánovaný na poslední den, by uskutečnit šel. Vydali jsme se tedy do Arca.

Pokud snad někdo neví, tak Arco je starobylé městečko v nížině řeky Sarca. Jeho symbolem je z dálky viditelná zřícenina hradu na skále čnící 130m nad městečko. V podhradí je typicky italské historické centrum plné úzkých uliček, malých obchůdků, kaváren a cukráren. Dříve lidi do Arca lákalo velmi příjemné klima a proslulé hroznové koupele. Dnes je Arco městem sportu a na každém kroku tady potkáte horolezce, bikery a turisty a obchody s horolezeckým vybavením. Naše první kroky v Arcu vedly, samozřejmě, na zmrzlinu. Sedli jsme si v „gelaterii“ a na velkoplošné obrazovce sledovali záznam ze závodů Rock Masters. Porce zmrzliny byla „italská“, v Česku nepříliš obvyklá, a tak to chvíli trvalo, než se s ní všichni poprali. Mezitím na chvíli přestalo i to protivné mrholení. Okolní kopce byly pořád schované v hustých mracích, ale výšlap do místní botanické zahrady s pokračováním olivovým hájem až na zříceninu hradu a zpět, jsme v té bezdešťové chvíli v pohodě zvládli. fotka_Botanická Výhledy sice nebyly nijak závratné, ale bylo to lepší než sedět v apartmánu ve Stravinu. Díky celosvětově rozšířenému geokešinku jsme si užili i legraci při sledování Háši, jak velmi opatrně (aby jí mudlové neviděli) pátrá v útrobách hradu po schované kešce. fotka Háša_hledá

Celou noc pršelo, došel Rum a Luďa mě zase týral dešťovými obrázky z radaru. No to je den! Už, už to vypadalo, že propadnu trudomyslnosti, ale zachránili mě Petráci. Starší vytáhl ohnivou vodu a mladší adrenalinovou Pašeráckou stezku, o které píšu v samostatném článku.  Pravda, pořád to nebylo to lezení, za kterým jsme do Itálie přijeli a na některých z nás se objevovaly abstinenční příznaky. Fotka_ Nadrženec Ale podali jsme docela slušný sportovní výkon a hlavně – přestalo pršet a odpoledne už bylo polojasno! Pavel s Karlem toho hned využili a po návratu z Pašerácké stezky jsme se všichni přemístili do Campione, kde si kluci skočili base jump. Začínalo se šeřit a Pavel nás zlákal do restaurace na večeři. Prý ví o jedné opravdu super. Nelhal. Restaurace Brasa im tal der Brasa byla opravdu skvělá. Jen se zapomněl zmínit, že cesta k ní není pro slabé povahy. Každý, kdo někdy jel s Pavlem autem, ví, že už jízda s ním je mírně adrenalinová záležitost. Jízda roklí Brasa byla …. Nedokážu vám to úplně dobře popsat. Lepší bude, když se podíváte na tenhle odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=QwrR2pQW02Q  fotka V_restauraci

Konečně přišla ta chvíle! Radarové snímky i já jsme plní optimismu. Jedeme do lezecké oblasti Regina del Lago. Přesně podle popisu odbočujeme přes plnou čáru ze silnice do zákazu vjezdu a projíždíme starým tunelem až do míst, kde už parkuje dalších deset aut. Ještě před odjezdem do Itálie jsme se domluvili, že letos budeme navštěvovat jen samé nové oblasti. Regina del Lago byla nová – pro nás. Pražský oddíl pod vedením Bimbošky, který šlapal do kopce před námi, ten punc novosti trochu pošramotil. Nakonec jsme ale přeci jen mohli lézt v úplně nové oblasti. Dokonce tak nové, že tam ještě nikdy nikdo nelezl. Povedlo se nám totiž s Jířou zabloudit do míst, kde jsme mohli klidně dělat i prvovýstupy. Zbytek výpravy ovšem pro naše objevitelské nadšení neměl pochopení, a tak jsme se vrátili na pěšinu, kde Šiška tvrdila, že slyší Pražáky a co myslíte: „Byli tam!“ Sektor A nabízí celkem dvacet cest dlouhých 20 – 30 metrů, nejvíc v obtížnosti 6a a 6a+. Pravda, nebyla to žádná samota u lesa, ale u žádné cesty jsem nestál frontu a ani nečekal. Vápno bylo krásně pevné a až na pár míst neoklouzané a já se toho lezení nemohl nabažit. Z Ludi se navíc vyklubal překvapivě zdatný a pohodový spolulezec. Tohle byla ta vytoužená Itálie! A protože Regina del Lago nabízela ještě několik dalších sektorů a měly v nich být i vícedélkové cesty, parkovali jsme v sobotu ráno na stejném místě a bez velkého bloudění našli sektory C a D. Čekalo nás zase příjemné lezení. Vícedélky byly spíš dlouhé, sportovní cesty, ale i tady bylo vápno neoklouzané a hlavně: sluníčko nádherně hřálo. Bouchali jsme jedno 6a za druhým a mně samozřejmě i v té euforii hlodal v hlavě červíček pochybností, jestli to je tím, jak jsme rozlezení. Skutečnou mírnost klasifikace oblasti Regina del Lago jsem si ale uvědomil až v neděli v oblasti Il Bersaglio.  Ale to bych předbíhal. Před námi byl zatím ještě sobotní večer, který nám zpříjemnilo několik kanystrů vína a společné posezení v apartmánu. fotka Gegina_del_Lago

V neděli se naše skupiny rozdělily. Část výpravy, která odjížděla dřív, se vydala hned ráno do nedaleké Dreny, kde přímo pod hradem vede Via ferrata Rio Sallagoni al Castello di Drena. Ferrata vede divokou, romantickou roklí vyhloubenou potokem, pomocí dvou můstků překonává koryto potoka a její celkové převýšení je 120 metrů. Čas výstupu podle průvodce je asi 2 hodiny, ale Jarda s holkama byl zpátky snad ani ne za hodinu. Až později jsme zjistili, že ferrata má kratší a delší variantu. fotka ferratisti Ale ani druhá skupina, která jela s Pavlem do oblasti Il Bersaglio, nebyla o divokou romantiku ochuzená. Jana v průvodci četla „panoramic road“, ale nějak jsme si to nikdo nepřetavili do další neskutečné, úzké silnice stoupající úbočím hory do vesničky Ranzo. Ani tahle cesta není pro lidi trpící závratí. Ani když sedíte v autě. Silnička je tak úzká, že se dvě auta vyhnou jen v k tomu udělaných „zálivech“ ve skále a nízká zídka oddělující silnici od propasti není z auta vidět. Zato je vidět velká část údolí Sarca. Přímo pod nohama nám leželo jezero Toblino s vodním hradem a vesnička Sarche  a díky slunnému počasí bylo vidět dál a dál až ke Gardě. fotka údolí Sarca V samotném Ranzu jsme pak zjistili, že jsme se vlastně jen dostali na náhorní stranu hory Picolo Dain, na kterou jsme už několikrát lezli a po turistické cestě bychom došli do oblasti La Gola, kde už jsme také několikrát byli. Trošku jsme bloudili, protože jsme si nějak vnitřně spojili lezení s horou Picolo Dain, ale po chvilce už šlapeme podél krásné kapličky po lesní cestě označené modrým symbolem luku. Jak nám později Jana přeložila, znamená il bersaglio terč, stejnojmenná skalní oblast leží na trase terénní lukostřelby a jeden z terčů je i přímo na skále. Nevím, jestli je to tak vždycky, ale s námi v ten prosluněný den lezla na „terč“ jen jedna italská dvojka. Kolem nás byl les plný podzimních barev, z kterého vystupovala bílá kolmá plotna, a neskutečný klid dodával tomu místu skoro magickou atmosféru. Nepoučen mým fatálním nedostatkem citu pro výběr krásných cest a namlsaný včerejším snadným přelézáním cest 6a+ jsem si vybral úžasnou, kolmou 6a Matilde eleven a po vyčerpávajícím boji pověsil první pytel. Pavel s tátou přelezli jediné 5c v oblasti a Šíša si vybrala svojí šestku, kterou i přelezla OS. Já mezitím pracně spustil do Matildy seshora lano, abych jí aspoň na rybu přelezl. Šalotka postupně přelézala všechny cesty, v kterých bylo pověšené lano, a tak jsme v té mini oblasti (v porovnání s jinými místními) strávili asi nejkrásnější den.

Balení, loučení a dlouhá cesta domů. Takhle smutně to končívá. Ale jak říká Mikle: „Už se těším jak těšítko“ na příští rok.

 

Podzimního Arca 2015 se ve dnech 27.10. – 1.11.2015 zúčastnili: Pavel, Jana, Zdenek, Jířa, Fíla, Broněk, Šíša, Luďa, Háša, Hynek, Fanda, Šalotka, Ďurki, Deniska, Márty, Zuzka, Dan, Karel, Blanka, Alex a Kája.

 

Mějte se vertikálně. Broněk

Fotogalerie: Na Gardě

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz