Petrohradské PADání 2015

Milan "Svinčo" Svinařík

24. – 26.4.2015, Sklárna u Žihle

 

Než se kdo nadál, jaro přicválalo jak splašený kůň a s ním i tradiční boulderingový hapenning v Žihelských lesích. Každoročně tam z našeho klubu jezdí početná skupina vyznavačů boulderingu nebo spíše šutroplazení, kterému se to lezení po oblých žulových balvanech nejvíce podobá. Některé věci jsou neměnné. Kromě rychlosti světla je to třeba fakt, že Letoš vyráží do skal vždy co nejdříve jak je to možné, aby si prodřel kůži na prstech jako první ze všech. A tak i letos měl už v pátek večer vylezenou hromadu boulderů a místo ukazováčku krvavou bambuli s obvazem. Nelze však opomenout též Letošovo věrnou souputnici (nebo urputnici ?) Verču, která si v plné parádě užívá všechny slasti i strasti, jež lezení s naším předsedou přináší. Já s Květou jsme do basecampu dorazili tradičně jako poslední až v pátek večer. Kublajchán s Frýdkem, Editou a Nebíčkem dorazili pár hodin před náma a stihli si též trochu ošoupat ruce na soutěžních kamenech, které se nachází asi 20 minut chůze od tábora. Jedná se o část starého sektoru „V Průseku“ plus spousta nových balvanů v jeho okolí. Stejně jako loni pořadatelé nasvítili některé kameny halogeny a tak fanatici mohli lézt i po setmění, což však není můj případ. Dávám přednost relaxaci v táboře s kelímkáčem v ruce a hvězdama nad hlavou. Po soumraku se postupně scházíme všichni u jednoho stolu, popíjíme, klábosíme a klepeme kosu. Ačkoliv je v táboře lidí jak na Václaváku, tak jediný kdo našel odvahu zapálit oheň, byl náš předseda, což bylo zřejmě dáno i tím, že měl hlad a potřeboval si opést buřty. Jen co první plameny osvítili potemnělé nádvoří, slezli se k nim jak můry k lampě ostatní  táborníci a vytvořili kolem ohně několikařadý neprůstupný kruh. Trochu mě překvapilo, že náš předseda, známý též jako „Leonid Iljič Všechnospálič“, si pouze opekl buřty a opustil táborák, aniž by jedním přiložením spálil veškeré připravené dřevo, jak u něj bývá zvykem.  Diskuzní kroužek jsme rozpustili něco málo před půlnocí, protože slovy Frýdka „ Byla zima jak cip!“ A tak zalézáme do stanů, které každý z nás máme postavené v jiné části areálu. Například my s Květou jsme zakotvili na „německé“ louce v přední části tábora. Náš stařičký pidistan se skromě krčí v rohu louky za hradbou obřích, německy hovořících hangárů. A tak se cizojazyčné švitoření přecházející místy v silné halekání stalo protentokrát naší ukolébavkou.

                Ráno probíhá všechno podle zajetých kolejí. Letoš s Verčou mizí do terénu jako první už kolem deváté. Květa a já jsme připraveni k odchodu chvíli po nich, nicméně kolegiálně čekáme na Kublajchánovu údernou jednotku pomalého nasazení. Mezitím dorazila Radka a to množství lidí s bouldermatkama ji vyděsilo natolik, že chtěla zase hned odjet, jako potom během dne ještě několikrát. Něco po desáté se konečně naše karavana dala do pohybu, aby se o necelou půlhodinu zasekla u stánku firmy Ocůn, kde půjčují lezečky na vyzkoušení na boulderech. Ale to už jsme naštěstí v lese mezi soutěžními balvany a já už očima vyhlížím kam se vrtnout. Všechny kameny jsou totiž doslova obsypané lezci tak, že to připomíná mraveniště. Zatímco Kublajchán a spol si zkouší lezečky, tak Radka si zde odbývá svůj druhý socifobický šok. Hned u prvních kamenů potkáváme Letoše s Verčou a tak jsme na chvíli v kompletní sestavě. Netrvá dlouho a spolu s ostatními „mravenci“ se hemžíme po balvanech nahoru a dolu jak o život. Když už zmiňuji ten život, tak pěkný boj o holečka a následnou supertlamu ze čtyř metrů předvedl Letoš na prémiovém hajbólu „Srdce boulderisty 6B“. Ve výlezu dostal šicí stroj a klepal se tam tak dlouho, až udrolil krystaly pod nohama a vyšuměl. Cestou dolu si brnknul kolenem a to ho otočilo na záda. Naštěstí dole byla hromada bouldermatek a chytačů, takže si odnesl jen „silný zážitek“. Během dne se pak na tomto hajbólu událo více dramat tohoto typu, neboť každý kdo to vylezl, měl šanci dostat v tombole nové lezečky od firmy Tenaya. Stejně urputně jako Letoš na výše uvedeném hajbólu jsem se já zahryzl do krystalů jedné nevysoké leč na pohled krásné plotýnky „Písmenková polívka 5C“. Je to přesně ten typ cesty, kde zdání klame. Člověk hledí na vrcholovou hranu, která se zdá ze země na dosah ruky a říká si, že stačí krok nebo dva a bude to doma. Jenže ouha! Jenom se postavit do plotýnky na sotva zřetelné krystaly je peklo s rovnováhou, natož udělat zdvih. Rajbáky mi nejdou, ale o to víc mě baví. A tak se v tom opakovaně hobluju a postupně se ke mě přidávají další a další, až se v jednu chvíli vytvořila fronta jak na Klášterecký poště. Když jsem však po půl hodině marného boje viděl, jak jedna údajná „nelezkyně“ ve svátečním outfitu s půjčenými lezečkami přebalancovala to krystalové nic, tak jsem hodil ručník do ringu a šel se ztrapňovat někam jinam. Naší další štací se stal balvan Kosatka, kde bylo o poznání mnohem méně lidí, což ocenila nejenom Radka, ale my všichni. Navíc sem svítí i slunce, takže je to takové optimističtější protředí než ty předchozí stinné sektory. Bouldry na Kosatku jsou vesměs pěkné logické linky a každý z nás si tu našel něco, na čem se vyřádil, k čemuž přispěla i dle mého názoru rozkolísaná klasifikace. A tak jsme z údolí přeběhli s prstem v nose stupeň 6B abysme v zápětí z náhorní strany potili krev ve 4+. Ale tak už to na bouldrech často bývá a není třeba si z toho dělat hlavu. Hlavní je to, že je sranda. A té bylo čím dál víc, jak nám ubývaly síly. Naše poslední bitva vzplála na kameni Kryl. Byl to takový náš malý Armagedon. Orvali jsme zbytek kůže ve vypečených drolivých rajbácích. Člověk musel bojovat i ve dvojkách, aby se „nesklouznul“ po hubě dolů. Čtyřky tohoto typu byly na hranici našich možností.  Spolu s námi se o tyto skvosty pokoušeli ještě dva kluci s holkou, kteří původně pod těmito kameny svačili a kterým jsme se tam neomaleně nacpali. Tak jsme společně vytvořili jeden velký padající tým a postupně jsme záludnosti tohoto kamenu úspěšně zvládli. Tím pro některé z nás aktivní účast na PADání skončila. Balíme fidlátka a společně s Květou, Radkou a Frýdkem opouštíme bojiště. Slíbil jsem Frýdkovi, že mu ukážu nejhezčí kameny Žihelska a tak jdeme procházkou na přírodní památku Viklany, což je skupina balvanů – viklanů, které nemají u nás a možná ani ve střední Evropě obdoby. Po krátké exkurzi a svačině se vracíme zpět do basecampu na společenskou část programu. Tu jsme zahájili v hospodě nad sklenicí piva. Postupně jsme se tam slezli všichni a bylo opět veselo. Zejména když Nebíčko vyprávěl sprostý vtip o buzerantech, tak to bylo haló. Mezitím začala v basecampu hrát muzika. Radka s Editou odjely domů, my ostatní se přesunuli do areálu. Postáváme s Květou v davu před pódiem a potkáváme různé známé jako např. Dundyho s Helčou, Toníka Pultarů, Zástíka a několik dalších lidí, které znám jen od vidění. Hudebním překvapením je pro mě Petr Resch, který hraje na housle společně s country kapelou. Po skončení její produkce  však rychle přepíná do role moderátora a vyhlašuje vítěze jednotlivých kategorií a následně i očekávanou tombolu. Na rozdíl od loňska však naše skupina nezaznamenala letos v to mbole ani jedinou výhru. Country kapelu po tombole vystřídala kapela jiného žánru. Byl to takový mix funky, rock a metalu. Ale to už jsem poslouchal z poza stanové celty společně s Květou. Vůbec nejhezčí muzika byla půlnoční zpívaná od ohně. K nám do stanu na druhé straně areálu bylo krásně slyšet každý tón. A že bylo co poslouchat. Kytarista byl evidentně při chuti, neboť sotva dohrál jednu píseň, už začínal druhou. K tomu ho doprovázel sborový zpěv, buben a snad i housle jsme zaslechli. Jestli mě paměť neklame, tak tohle skalní jádro vydrželo zpívat až do tří do rána. Tomu říkám ukolébavka podle mého gusta.

                Nedělní ráno nás vítá deštěm. Mé chmury o balení mokrého stanu však zahání slunce, které po deváté vykouklo a obrátilo stav počasí ve svůj prospěch. A tak po snídani balíme suchý stan a chystáme se k odjezdu. Už to vypadá, že pojedeme rovnou domů, ale náš předseda zapůsobil svým šarmem a přesvědčil Květu ke krátké návštěvě nedalekého sektoru Skříň, který je při cestě domů.  Tentokrát na Kublajchánův spící cirkus nečekáme a jedeme rovnou za Letošem a Verčou. Za námi tam pak dorazil ještě Zástík s mladýma holkama z kroužku. S Letošem, Verčou a Květou se rozlézáme na prvních kamenech, které jsou na ráně a není to po včerejšku nic moc. Prsty bolí a navíc lehce zavlhlé lišejníkové výlezy kloužou. A tak ke slovu přichází kartáč. Nakonec se daří jak mě tak Květě nejtěžší přelez víkendu, což je krásná tečka na závěr. Jelikož se má v nejlepším přestat, tak to s Květuš definitivně balíme a jdeme se ještě na chvíli vyslunit na paseku a pak už hajdy trajdy domů vstřebat dojmy a zážitky z vylezených a napadaných metrů.

 

Účastníci z řad Horoklubu a jeho příznivců: Letoš, Verča, Svinčo, Květuška, Frýdek, Místek, Kublajchán, Nebe, Edita, Radka, Zástík and his girls, Ríša, Toník, Hyksík, Jůlinka,...

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz