Bohouš

 

Bohumil „Bohouš“ Dvořák

 

• metodik Horoklubu Chomutov, správce lezecké stěny v Kadani

• vedoucí Horokroužku mládeže Horoklubu na gymnáziu v Kadani

• narozen v roce 1951 v Kladně

• žije se svou ženou Janou v Kadani

• zaměstnán v elektrárně Tušimice jako provozní ekonom - energetik

 

Rozhovor s Bohoušem probíhal dne 10. 6. 2008 v přírodním prostředí I. mlýna u Chomutova. Realizací rozhovoru s Bohoušem jsem narušil původně zamýšlený postup výslechů s Horoklubáky, a to ze dvou důvodů. Tento rozhovor by měl sloužit jako poděkování za dlouhodobou a obětavou činnost v Horoklubu Chomutov a dále jako skromný svatební dar od redakce Mantany, neboť se Bohouš v nedávné době oženil po osmiletém soužití s Janou.

 

Co tě vedlo k lezení a jaké byly začátky?

Jako náctiletý jsem dělal gymnastiku, jezdil jsem na krajské závody, v roce 1974 jsem přišel na elektrárnu do Kadaně. Kamarád Tonda Olexa mě v roce 1976 přivedl k lezení. On se po několika letech „odpočinku“ opět vracel k lezení a já jsem díky němu mohl s lezením začít. Díky gymnastice, kterou jsem mimochodem od roku 1976 vedl jako instruktor, jsem měl dobrou motoriku a velkou sílu. K tomu jsem velice rád fotil velké fotografie. Našimi oblíbenými oblastmi byly z počátku Perštejn a Bořeň. Nejdříve byla celá naše činnost nadivoko a načerno, bez oddílové příslušnosti. 15.8.1977 jsem si poprvé sáhl na písek, a to konkrétně na Širokou věž Přes přílepek III v Ostrově. A po 30 letech jsme si to s Tondou zopakovali, udělali jsme z toho film, tak kdo se chce pobavit...

V roce 1978 jsme vstoupili do horolezeckého oddílu TJ Doly Jana Švermy, který pak přešel pod TJ Klínovec, později z něj vzešel Horoklub Chomutov. Vážněji jsem se začal učit lezení v Tisé a v Ostrově. Tehdy jsme se do skal dostávali obtížněji než teď. V říjnu 1978 jsem si udělal instruktorskou čtyřku, dnes mám instruktora pro mládež a hory, od roku 1997 vedu Horokroužek pro mládež v Kadani.

 

Stále jsi lezl s Tondou, nebo i s jinými lidmi?

Dostal jsem se do party zkušených lezců, jako jsou Joska Kozlík, Karel Bělina, Franta Žid a už zmíněný Tonda Olexa. Tito parťáci mě rádi zkoušeli z právě vytvořených prvovýstupů. V 80. roce mě Karel a Tonda, aby měli srandu, uvrtali do cesty Převis gigantů, tenkrát za VIIc, na Tlouštíka na náměstí v Tisé. Tenkrát byly jen lanové prsáky a já tam po pádu visel jako prase. Na druhý pokus jsem to přelezl, i když je pravda, že mi to odjistili jednou smyčkou do hodin, nenechali mě zabít.

 

Jaké jste měli vybavení?

V 70. letech jsme používali bolatická statická lana pro lešenáře, přestože se jmenovala „horolezecká“. Tehdy do lan přidávali nějakou přísadu, takže se z dynamických lan stala statická. Vázali jsme se přímo na lano, dračí uzel byl „nad srdcem“, věděli jsme, že po pádu musíme lano do 2 minut uvolnit. Pro jištění byly určeny dřevěné klíny, v nichž byly provázané lodní smyčky Noel. Železné karabiny jsme sehnali z Kovomatu. Většinou jsme měli jen ten materiál, který jsme si sami vyrobili. Později jsme měli prsáky z lan a ještě později prsák z pásu určených do aut. A nejlepší tenkrát byly úvazky z cvičných hasičských hadic.

V 80. letech jsme Noel smyčky rozšířili o výrobky z NDR včetně karabin. Občas ČHS dovezl nějaké přebytky z Rakouska. Třeba skoby za 40 Kč (na dnešní poměry 400 Kč). Slaňoval jsem 15 let Dülferem, i v létě v trenýrkách (s tzv. “slaňátkem“). Lezlo se ve starých hadrech, jeden čas v montérkách. Nezapomenu, jak mi v Tisé na náměstí uletěly v převisu knoflíky od „laclu“ a já měl kalhoty na kotníkách. Jedno období byly v módě doktorské bílé kalhoty (byly vzdušné). A lezečky? Podražené spartakiádní cvičky, 15 let gumové kopačky, pak NDR boty a filcové důchodky na rajbasy. Dnes ti dobré boty udělají 1-2 stupně obtížnosti.

 

Říkal ti něco trénink?

V práci jsme posilovali tak, že jsme 6-timetrovou lešenářskou tyčí rozbíjeli celou směnu struskové závaly, kterým se říká „medvědi“. Vážně, činky jsem nikdy nezvedal, ale mačkal jsem gumové kroužky, protože lezec potřebuje hlavně silná předloktí. Naše uklízečka jej zmáčkla 50x , trénovaný vedoucí výroby 100x a já 200x. Tehdy jsem udržel kroužek zmáčknutý až 7 minut.

 

Vzpomeneš si na nějaký prvovýstup, kterého jsi byl účasten?

V roce 1979 jsme udělali s Tondou Olexou technický provýstup v Perštejně, Stříbrné hvězdy VA2. V současné době je to hodnoceno za 8- a volný přelez odolával nejdéle v Perštejně až do roku 1984.

 

Takže jsi měl rád technické výstupy?

Ve skutečnosti jsem technické lezení rád neměl. Rád lezu čistě, mám rád stěnky s jemnými chyty nebo pilířky. Nikdy jsem neměl rád spáry, ale tvrdím, že když spára přijde, tak je třeba ji zdolat. Můj kamarád Tonda, který je měl rád, říkal, že dokud neteče krev a morek, tak to není lezení. Když jsem si zvykal na výšku a měl sejít ke slaňáku, tak mi říkal: „Koukej padat, nebo tě skopnu.“ Pár let jsem neměl rád Ostrov, protože jsem tu oblast viděl jako jednu velkou spáru. Nemám rád píďalkování v úzkém komínu (např. Bořeň pod Přepadlým pilířem), opakem jsem lezl např. cestu Ukřižované srdce za VII na Tunelovou věž v Tisé, je trochu širší.

 

Kdy jsi byl poprvé v horách?

V roce 1978 ve Vysokých Tatrách, tam jsem si zvykal na výšky a pro celá 80. léta to byly „naše“ hory. Nikam jinam to pořádně nešlo, snad jen na Kavkaz, ale za 30 tis. jsem si to nemohl dovolit. Do Tater jsme často jezdili na prodloužený víkend. Tenkrát oddíl z těch pár peněz podporoval aktivitu a proplácel dopravu do Tater. Ještě snad můžu zmínit zájezd do Rumunska v roce 1980, tyto hory jsou opravdu nádherné, odtržené od civilizace. Jen se ti tam nesmí nic stát. My jsme tam např. měli záchranku, když Bouzkovi spadl asi 0,5m kámen na ruku.

 

Takže do jiných hor, když pominu Rumunsko, jsi se podíval až po revoluci?

To ne, v září roku 1987 jsme jeli s Ivošem Kozou trabantem do Jugoslávie do oblasti Julských Alp, ale pak jsme absolvovali načerno přechod přes hranice do Itálie a necelý týden jsme strávili v Dolomitech. V rámci tohoto „útěku“ jsme navštívili Cortinu, Tre Cime a dokonce si vylezli na 200 m vysokou Cimu Piccolissimu cestou obtížnosti IV-V bez bližších informací. Zírali jsme na ten západní způsob života, na obchody a tak vůbec. Uvědomil jsem si, že bych mohl emigrovat, ale my se vrátili k trabantu a domu v Planici. Cestou nás ještě honili pohraničníci a pak jsme si jeli zalézt do Paklenice. V rámci tohoto výletu jsem získal kamaráda z italských Dolomit, ke kterému jsem pak mockrát zajel, neboť vlastní v horách v nádherném prostředí rifugiu (pozn. red. italsky horská chata). Dolomity jsou moje nejoblíbenější hory, kde v současné době provozuji turistiku, chodím ferraty i jezdím na kole.

 

Chceš vypíchnout nějakou cestu, která tě oslovila?

V roce 1984 jsme lezecky objevili lezení v Saských pískovcích. Přejet hranice nebylo jednoduché, celníci se z nás snažili dělat blbce. Jednou mi trabanta prohlíželi i zrcátkem , dutiny a spodek, vyklepávali kapesníky a tak, protože našli pár zapomenutých korun v kapse. Pak jsme si zvykli a chodili načerno údolím z Ostrova. To byla pro mě nejhezčí léta, zejména roky 1985-86, kdy jsme se Štěpánem Havelkou víkend co víkend přelézali sedmy v Bielatalu a tenkrát, konkrétně 26.5.1985, jsem si vylezl mou nejtěžší cestu na písku Talweg VIIIa na Höllenhunda v Rathenu , i když to bylo na druhém konci za Bucharem.

 

Který zážitek v horách na tebe nejvíce zapůsobil?

V září roku 1989 jsme spolu s Milošem Hlízou zrealizovali výstup na Grossglockner Pallaviciniho kuloárem. Tehdy jsem měl s ledem zkušenosti jen ze 40-timetrového soplu nad Slezákem v Tatrách (pozn. red. Sliezský dom). Původně jsme ani nevěděli, do čeho jdeme, ale Miloš měl zkušenosti z Kavkazu, které v 700-timetrovém ledu zúročil, mimoto to byl výborný parťák. Den předtím jsme zažili vichřici a bouřku, kuloár byl od lavinek vyježděný a nahoře ledový. Stál jsem 1,5 km nad údolím na předních hrotech maček , to bylo pro mě největší horolezecké dobrodružství.

 

Řekni mi nějaký zážitek, který odpovídá všem „metodickým“ pravidlům.

To můžu připomenout výstup na Bradavicu, především slanění, neboť jsme měli krátké lano a já visel 400 m nad Malou Studenou dolinou a nezbylo mi nic jiného, než sundat z ramene všechny smyčky a svázat je uzly a pak přestoupit na Dülfera a přes tyto uzly vyškrabovákem slaňovat do sedla. Nebo výstup na Kvetnicovou vežu, kdy jsme lezli 700-timetrový pilíř. My si vzali dvě padesátky bolatického lana, která nebyla vodě odolná. Za normálních okolností měla lana 5 kg a já jsem tato nacucaná lana tahal a dobíral celou cestu. Tehdy jsme o metodice příliš nevěděli.

 

Nastal v tvém životě nějaký těžký okamžik, který tě vzdálil od lezení?

V roce 1979 jsem se oženil, v roce 1980 se nám narodil kluk Petr a v roce 1983 Terezka. V roce 1985 jsem se rozvedl a to ovlivnilo můj život tak, že jsem prožíval obrovský stres a v důsledku toho blbě lezl. Dokázal jsem se uvolnit až v roce 1986. Tenkrát mi velice pomohli kamarádi Štěpán a Tonda. Vynutil jsem si děti každých 14 dní, takže na hory už moc času nezbývalo. Cítil jsem, že potřebuju mezi lidi, a tak se sešlo, že jsem založil softballový oddíl v Kadani. To mě celého schramstlo. Jeden rok jsem dotáhl kluky až na 3. příčku v ČR. Ke skalám jsem se vrátil až v roce 1993, kdy se zde zmenšil zájem o softball. Toto období mi dalo dobrou životní školu.

 

Když se teď postavíš před stěnu, dokážeš definovat rozdíl pocitů, které jsi prožíval na začátku a teď?

Já měl různá období. Ale v zásadě platí, že je důležitá psychika, závislá na zázemí. Když máš špatné zázemí, tak nic nevylezeš. Když jsem byl mladý, tak jsem se těšil na cestu. V současné době už moc na prvním nelezu, zlobí mne záda a kolena.

 

Zaslechl jsem, že spolupracuješ s CK Sport-S, má to nějakou souvislost s horami?

V 90. roce jsem zavítal do mých milovaných italských Dolomit s mým životním kamarádem MUDr. Julkem Hasíkem. To byla kapacita, která dělala MUDr. Rottmanovi, hlavnímu doktorovi ČHS, pravou ruku. Já tenkrát udělal program a jeli jsme. 14 dní v kuse jsme postupovali od jihozápadu ke Cortině, náplní každého dne byla ferrata a 20 km sestup, úmyslně okružní, poznávací. Pak jsme spolu celá 90. léta jezdili Dolomity s CK Sport-S a vodili po ferratách VHT turisty. A proč ferraty? V té době to bylo klíčové rozhodnutí, byl jsem rozveden a měl děti zapůjčeny na dovolenou, a tak jsem místo lezení v Dolomitech zvolil ferraty s dětmi.

 

Také se angažuješ jako správce umělé stěny v Kadani a vedoucí Horokroužku v Kadani.

V roce 1995 nastal další zlomový okamžik. Dali jsme se dohromady já, Martin Lendvorský a Ivoš Koza a vymysleli, že si postavíme v Kadani umělou lezeckou stěnu. Účetně jsme to vzali přes Horoklub, proto také dnes stěna patří Horoklubu. Sehnali peníze od sponzorů, stěna stála témeř 3/4 milionu, vymysleli profil a domluvili projekt, zvolili Makak Jablonec z 5 možných firem a v roce 1996 postavili levou polovinu stěny, o rok později pravou. Vstříc nám vyšla ředitelka paní Kožíšková na gymnáziu v Kadani. Při dohodě a smlouvě o provozování jsme přislíbili, že zajistíme max. bezpečnost, že škola bude moci na stěnu se svými žáky a že uděláme horolezecký kroužek, hlavně pro studenty gymnázia. Padlo to na mě . Byl jsem sám a s dětmi jsem pracoval od mládí. Kdysi jsem vedl gymnastiku, softball a baseball. A tak je na škole dnes pod Horoklubem Chomutov Horokroužek. A k tomu dělám správce stěny.

 

Co mi povíš o tvé účasti na expedici Huascarán v roce 1998?

V roce 1998 mne vzal Ivan Koukal do party, která jela do Peru zkusit výstup severní stěnou na Huascarán 6768 m. Dodnes jsem mu za to vděčen, přestože pobyt v Peru a výstup byl komplikovaný pro expedici i pro moji maličkost. Měli jsme tam záchrannou akci, která nakonec dopadla dobře. Čtveřice Zuzka, Franta, Meky a Jířa (pozn. red. Zuzka Hofmannová, František Kolář, Václav Hajný, Jiří Šťastný) lezla severní stěnu, těžší severní vrchol Huascaránu zdolala. Problémy nastaly až při sestupu. Já měl spolu s dalšími horolezci zajišťovat týl v sedle Garganta ve výšce 6000 m. Ale v 5000 m jsme vyšli ztuhlí a nerozhýbaní navázaní na lano. Na zádech těžkou krysu a po štěrku mi podjela noha a ruplo mi v zádech. Kluci šli dále, já zůstal a tři dny jsem tam sám krmil kondora. Každý pohyb mi způsoboval šílenou bolest. Při návratu kluků mi doktor Tonda dal nějaké tvrďáky a já sestoupil do základního tábora. Od té doby jsem byl pod těmi „oblbováky“. Dodnes mám se zády problémy.

 

Jsi známý tím, že dbáš metodických postupů. Kdybys ve svých začátcích měl na výběr mezi lezením dle řádné metodiky, nebo to, co jsi zažil, pokus omyl. Co by sis vybral?

Když jedu s dospělými, tak nikoho nediriguju. Jednou jsem měl takové období, kdy mě měli za „zlého“, ale je to několik let, co jsem si to uvědomil a teď se držím zpátky. U mládeže, dokud jim není 18 let, tak za ně zodpovídám, takže dbám na bezpečnost. Je pravda, že horolezci jdou občas do něčeho a neví, jak to dopadne. Kdo tohle nedokáže, tak v horách nemá co dělat. Když jdeš do těžkého úseku, tak si musíš věřit. Štěpán Havelka říká, že stěna ničí „morál“, protože se lezci cítí jistě, nemají sevřený zadek. Já jsem ale jiného názoru, v hale se naučíš lézt, posílíš a zjistíš, jestli ten převis přelezeš a začneš si věřit.

 

Kde bereš stále energii pro vedení Horokroužku, předávání zkušeností dětem a všechno, co to obnáší?

Když se ti s dětmi daří, tak tě to baví. Když z dvaceti dětí zůstanou dvě děti, které později lezou a něco z nich je, tak to udělá radost. Když vidíš kluky, že se jdou jen vyblbnout a krotím divokou zvěř, tak mě to nebaví. Měl jsem slabší dva roky a doufal, že to přejde. A přešlo.

 

Měl jsi nějaké lezecké vzory?

Zpočátku lezení to byli parťáci, co jsem s nimi začínal. Např. Karel Bělina je vzor pro spoustu lidí. Je třeba každého brát, jaký je, když převažují klady. Dále by vzorem mohl být Joska Rakoncaj, který z mého hlediska dosáhl hodně, a přesto dokázal udělat krok zpátky, když šlo o život, a vrátil se k rodině. Také Reinhold Messner dosáhl jako horolezec mnoha věcí a přitom je to chytrý člověk, který je ve vědomí společnosti a dokázal to i v civilním životě.

 

Dřív se lezlo od kruhu ke kruhu, co si o tom myslíš?

To se tenkrát lezlo z neznalosti. O teorii pádového faktoru se nic nevědělo. Padat přímo do kruhu je blbost. Já obdivuju OS, to je nejvyšší hodnota, když to někdo dokáže. Přišel jsem, viděl jsem a přelezl jsem.

 

Máš nějaký pikantní poučný příběh?

Na začátku 80. let jsme byli s oddílem na Popradském plese. Přes noc napadlo přes 0,5 m sněhu, takže to bylo lavinézní. Já a tři kluci jsme si zvolili dvojkový Dračí hřebínek, který v létě není problém. Škrábali jsme se na Zlomiskovou vežu po prsa ve sněhu, hřebínek byl ještě politý ledovou glazurou, na které bylo těžké se udržet. Postup byl pomalý a nebezpečný. Přibývalo oblačnosti, až z toho byla vichřice. Byl jsem právě u Dračí hlavy, jedná se asi o 5-timetrový výšvih o obtížnosti 5. To už bylo kolem 17.00 hod. Když jsem se ohlédl na kluka, který mě jistil, tak jsem zjistil, že spí. Vrátili jsme se na nejnižší místo hřebínku a slaňovali jsme nadvakrát z výšky asi 80-ti metrů na Dülfera. Když jsme slanili dolů, tak se k nám ještě připojili dva kluci z Brna. Ve vánici jsme nic neviděli, šli jsme poslepu jako husy a najednou jsme uřízli deskovou lavinku. Dva kluci ujeli, mně se na potřetí podařilo zapíchnout cepín hluboko do sněhu. Kluky jsme rychle našli, měli štěstí a byli na povrchu laviny. Nakonec jsme došli na Popradské pleso. Zrovna tam přišla horská služba, protože Poláci si vyšli na Satana a ujeli s větší lavinou a přinesli je mrtvé. I na dvojkovém terénu se můžeš dočkat boje o život.

 

Co pro tebe znamená Horoklub Chomutov?

V Horoklubu, ovšem pod jiným názvem, jsem od roku 1978. Cítím se jako štamgast a rád bych u toho stolu štamgastů poseděl co nejdéle. Samozřejmě se mi líbí, že Horoklub chce, aby lidé něco věděli o lezení a horách a nabízí jim to.

 

Mluvíš často o kamarádství v dřívějších dobách, máš pocit, že už není?

Je, ale dělí se to na skupinky, nebo dvojky a ty si to své kamarádství hlídají. V současné době se do hor dostalo hodně různých lidí. Lezec si vybírá parťáka k obrazu svému. 80. léta měla ještě jeden krásný kladný rys, na který vzpomeňme. Oddíl byl parta přátel, často se jezdilo na akce hromadně, pravidelně o velikonocích na Suché skály do Českého ráje, do Tater, na oddílový zájezd v zimě a pak v létě (v září). Na začátku 80. let jsme jezdili pravidelně i na Festival do Teplic nad Metují, já pak také na pravidelný horolezecký - sraz do údolí Roklického potoka u Zahrádek u České Lípy.

 

Hledal jsi v lezení za komunistů útěk od systému?

Ano, nikdy mi nenabídli členství. Vždycky jsem si pouštěl hubu na špacír, ale opatrně kvůli rodině. Ale věděli, jaký mám náhled na věc. Když se konaly nic neříkající dvouhodinové projevy, tak jsme utíkali do skal.

 

Je pro tebe romantika při lezení nepostradatelná?

Romantiku potřebuju, nemohl bych lézt na smetišti nebo v lomu. Lezu v hale, to je tréninkové zařízení, ale jak vyleze sluníčko, tak jdu do skal, to potřebuju k životu. Čím jsem starší, tím víc vnímám a vyžaduju nádherné prostředí.

 

Jaké máš další cíle?

Překonat zdravotní problémy.

 

Tvá hesla?

Nemám hesla. Ale nesnáším pokrytectví, vandaly a chmatáky. Vážím si lidí kolem sebe s charakterem a vlastnostmi „lidí z hor“.

 


Shrnutí horolezeckého snažení

Nejtěžší cesta na písku - Talweg VIIIa na Höllehunda v Rathenu - 1985

Nejhodnotnější cesta v horách - Pallavicini Rine na Grossglockner 3798 m - 1989

Nejvyšší vrchol - Mont Blanc 4807 m - 1997, a v Peru 1998 na svazích Huascaránu výšku cca 5000 m

Mnoho ferratických vrcholů a přejezdů na kole v Dolomitech, mnoho dosažených vrcholů v Tatrách lezeckými cestami (asi 25), mnoho sedmových cest na písku, hlavně v oblasti Bielatal.

 

 

Fotogalerie: Bohouš

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz