Pája

 

Pavel „Pája“ Bohuněk

 

• člen výkonného výboru Horoklubu Chomutov a redaktor časopisu Mantana

• narozen v roce 1987 v Kadani

• žije většinou v Klášterci se svými rodiči

• pracuje jako projektant u I&C Energo

 

Rozhovor s Pavlem probíhal dne 29.9.2008 v restauraci U Fešáka v Chomutově. Tímto rozhovorem jsem naplnil své předsevzetí z nedávné doby a to, že zrealizuju rozhovory se všemi členy výkonného výboru Horoklubu. Přestože je Pája „mladíčkem“ v Horoklubu, může se chlubit četnými zážitky a krásnými výstupy.

 

Jaké byly tvé začátky?

Když mi bylo kolem 13 let, tak jsem šel s dědou na maliny a potkal jsem u Rašovic horolezce, jak jistí nějaký malý kluky a to mě okouzlilo. Hned potom jsem si v knihovně půjčil knihu Základy horolezectví od Vladimíra Procházky, kterou jsem během týdne přečetl asi 4x. Byl jsem teda nadupaný vědomostma a mohl jsem vyrazit na skálu Zatopená, kde jsem později zjistil, že tam udělal Svinča nějaký cesty. Já jsem tam lezl sólo a v botaskách. Po nějaký době jsem si koupil v supermarketu lano, který mělo v průměru 6 mm a bylo 30 m dlouhý, k tomu jsem si sešil sedák, už nevím, z čeho a koupil karabiny v železářství. Začal jsem lézt s Tomášem Dlouhým. Občas se nám na laně přetrhl oplet, tak jsme udělali uzlík a lezli dál. Jednou nás takhle načapal Bohouš Dvořák na Cestáři v Kotvině a nabídl nám horokroužek, že můžeme lézt na umělý stěně a tak. To jsem odmítl, že na blbou stěnu jezdit nebudu a že je to drahý. Ale následně mi rodiče přišli na to, co vyvádím, a když viděli, že se toho nechci vzdát, tak podmínkou, že budu moc lézt, musím vstoupit do kroužku horolezců. Takže nakonec jsem stejně skončil u Bohouše, který mi toho hodně dal a naučil. Na stěně jsem se zdokonalil v technice a síle a další rok jsem jel do mých prvních Dolomit. Taky jsme navštěvovali klasicky Perštejn, Kotvinu, Bořeň, tehdy jsem lezl dost s Vojtou Kraclíkem.

 

Přijde mi, že jsi dost nadšený horolezec. To bylo už od začátku?

Od začátku, jak jsem zjistil, co je třeba, tak jsem chtěl mít všechno vybavení svoje. Takže jsem si našel brigádu, přes zimu jsem pracoval všechny víkendy a v létě celý prázdniny. Pak jsem si byl schopen koupit potřebný matroš sám. Pak jsem chtěl od začátku lézt na prvním, dost jsem tlačil na Bohouše, a když viděl, že mi to nějakým způsobem jde, tak mě pustil na Pilíř Hubeňoura na Bořni. Taky jsem věděl, že skály jsou pro mě jen tréninkový a že to hlavně směřuju do hor a na písek. Teď lezu každý víkend, občas odpoledne po práci. Minulý rok jsem navštěvoval hodně Tisou, teď jsem se přeorientoval na Sasko.

 

Proč Sasko? Máš pocit, že jsi do něj dorostl?

Nevím, jestli „dorostl“ je to správný slovo. Ale vyhovuje mi tam všechno, i to jištění. Písek v Sasku je v zásadě ten samý jako jinde, ale je to tam vyšší. A jak říkal Jířa, tak tam nepotkáš namachrovaný magory s mágem. Opravdu se pozastavuju nad výkony prvovýstupců, snažím se do nich vžívat, když si představíš, že ty cesty dělali na začátku minulého století...

 

Jak přistupuješ k cestě, než ji vylezeš?

Záleží na oblasti. Ale v Sasku lezu vyhlášený cesty, který jsou pěkný. To poznáš podle množství hvězdiček v průvodci. Občas teda taky nalezu do humusu, ale to není moc často.

 

Nějak tě nedokážu pořádně přiřadit k jednomu spolulezci. Jako jeden z mála jsi vystřídal dost dívčích spolulezců. Čím to je?

To jo, dost střídám spolulezce, aspoň mám různorodý zážitky. Přesto jsem přesvědčený, že kamarádství na laně platí, v horách prostě musí být. Ženský spolulezec má tu přednost, že jí nevadí lézt na druhém. Můžu si cestu vybrat a pak ji vylézt na prvním. Nějak nejsem schopen lézt na druhém konci. Štěpán tomu říká „syndrom druhého konce“. Na druhém jsem ve stresu, že spadnu, dost mě to nemotivuje a lano mi před nosem překáží. Takže jsem opravdu vděčný, že existujou druholezci, i když holky si taky rády vylezou cestu na prvním a já jim v tom samozřejmě nebráním, pokud to není nějaká vražda.

 

Trénuješ nějak?

V počátcích 2x týdně na umělý stěně u Bohouše. Na střední škole jsem dost shyboval, tam jsem držel rekord ve shybech, ale to nebylo nějak cílený. Až snad v roce 2007 jsem začal s běháním, protože jsem se připravoval na výstup na Mont Blanc. Po nějaký době jsem běhal 3x týdně po 12-ti kilometrech. To se mi zdá jako ideální forma tréninku v kombinaci s lezením. Přestože mám pocit, že se výkonnostně zvedám, tak to není raketový. Na písku je to hlavně o technice, vymyslíš všechno nohama, jde o to nalézt co nejvíc metrů.

 

Říkal jsi, že tebou první navštívené hory byly Dolomity.

Tam jsme chodili s Bohoušem ferraty, ale ty mě moc neoslovily. Myslím, že jsou dobrý na sestup. Ale jinak zážitek nádherný, poprvé jsem byl na Selle. Měl jsem chuť zkusit všechno, co jsem četl v knížkách, např. od Messnera.

 

Vím o tobě, že jsi měl dost intenzivní zážitek na Grossglockneru.

V roce 2005 jsme bez zkušeností vyrazili spolu s Jakubem Tichým, vlakem a autobusem. Počasí moc nepřálo, ale na den výstupu to bylo jakžtakž. Nakonec jsme zvolili normálku, přišly mraky, vítr zesiloval a pak nebylo vidět na krok. Bivakovali jsme ve žďáráku pro dva ve výšce cca 3400 m. Neustále sněžilo, do rána 1,5 m. Vždycky jeden z nás musel vylézt a posunout ho. Báli jsme se usnout. Ráno se nám za stejných podmínek podařilo sestoupit.

 

Taky jste tam ale zažili něco „neobvyklého“.

No jo, když jsme šli nahoru v té vánici, tak jsme oba v blízkosti nás viděli dvě čelovky, jakoby šly ty dva kužele světla k nám. Tak jsem se zeptal Jakuba, jestli mám zapískat na píšťalku, kterou mám na batohu. Ale pak jsme usoudili, že ještě nejsme tak v hajzlu, tak jsme nepískali. Ráno jsme ale viděli, že v těch místech, kde jsme viděli čelovky, byly jen seraky, takže není možný, aby tam někdo šel. A další věc byla, že jak jsme leželi ve žďáráku, tak jsem byl celou dobu naštvaný, že se tam cpeme tři lidi, když je ten pytel jen pro dva lidi. Pak mi později Jakub sám říkal, že měl celou dobu pocit, že tam ještě někdo byl. Oba jsme se shodli na tom, že tam s námi ležel Ludvík Kostka.

 

Čím si to vysvětluješ?

Byli jsme tak v háji, že jsme si potřebovali vysnít někoho, s kým se cítíme v bezpečí. Ludvík je pohodář, se kterým se každý cítí v bezpečí, známe ho oba dva, tak jsme si ho vysnili.

 

Ale nakonec jsi vrcholu Glockneru dosáhl cestou Pallavicini rinne. Pro spoustu lidí je to vrchol „kariéry“, jak to cítíš ty?

Na mě to v podstatě nijak extra nezapůsobilo, pamatuju si to jako hezký zážitek. Jeli jsme tam v zimě roku 2008 spolu s kamarádem z Prahy Mikem (pozn. red. Michal Vyhnal) a Jakub s Ludvíkem. Prošlapávali jsme cestu od Heiligenblut, což je asi 16 km a k tomu vystoupat ještě 1000 výškových metrů do bivaku. Samotná cesta měla vyledněný začátek i konec, jinak tvrdý firn. Byla dost zima kvůli větru.

 

Taky se můžeš chlubit výstupem na Grand Capucin (3838 m n.m.).

Tento rok v létě jsme tam jeli s Pájou, Želvákem a já se spolulezcem Ctiradem. Všichni jsou z Tisé. Všechno, co jsem si v horách vysnil, Kapucín obnášel. Přístup po ledovci, hezký počasí, bylo to pestrý, řešil jsem technický kroky, dosáhli jsme krásného vrcholu a hlavně tam byla dobrá parta. Tohle je pro mě zatím vrcholný zážitek.

 

Jak jsi se tvářil na čistě hákovací délku?

Měl jsem z toho obrovskou srandu, chytil mě záchvat smíchu. Ta délka se leze jen po skobách a friendech, není to nic těžkýho, ale mně se to moc líbilo. Visíš v rezavý skobě 300 m nad ledovcem, při ideálním počasí jsou krásný výhledy.

 

Jaké pocity tě přepadly při takovém krásném výstupu?

Ctirad mi řekl, že jsem byl celou dobu zadumaný. V podstatě jsem se celou cestu moc neprojevoval tak, jak je u mě obvyklý. Bylo to proto, že jsem si to neskutečně užíval. Většinou, když má cesta v horách více délek jak deset, tak si říkám, že bych mohl být už nahoře, ale tady jsem chtěl, aby to pořád pokračovalo. Ve výstupech v tomhle duchu bych chtěl dál pokračovat.

 

Taky jsi z mého hlediska zazářil vylezenou Údolní cestou na Kapelníka v Hruboskalsku.

Je to tak vyhlášený, že to budí respekt, jde o krásný lezení, ale v zásadě to není těžká cesta. Jediný kruh se nachází asi v 30 nebo 40 metrech, ke kruhu jsem dal asi 6 smyček. Věž je vysoká tak 60 metrů. Nejtěžší místo bylo pro mě nad kruhem, protože jsem se bál, že spadnu na Deivinu , která byla u kruhu.

 

Co říkáš na místní písek?

Mně ten měkký písek asi vyhovuje a každá cesta, kterou jsme lezli, měla svoje kouzlo a já jsem to prožíval strašně silně. Taky proto, že jsme lezli samý klasiky. Údolka na Kapelníka byla milník v českým lezení, koukám na to odmalička, čtu o tom v knihách a teď tam stoupám těmi nekonečnými sokolíky.

 

Zdá se, že se nebojíš padat.

Spousta lidí si myslí, že jsem magor, ale já se samozřejmě bojím, dokážu však strach ovládat. Když vím, že je jištění tutový, tak nemám strach spadnout. Takhle jednou stojím pod cestou a říkám si, že pod druhým kruhem nesmím spadnout, pak přešlapuju pod druhým kruhem a říkám, „ty vole jdu“ a najednou visím metr nad zemí . Ctirad to dobře dobral.

 

Přilákaly tě někdy Vysoké Tatry?

Jasně. Např. v září 2006 jsme byli s Jakubem na Brnčále (pozn. red. Chata u Zeleného plesa), v jeden den jsme dali Malý Kežmarský štít Weberovkou a hned naproti Čepelovu cestu na Žeruchovy veže. Druhý den Diretissimu na Kežmarák. To byl moc hezký zážitek.

 

Myslíš si, že jsi dostatečně zralý na to, abys v kritické chvíli udělal krok zpět?

Říká se, že dobrý horolezec dokáže udělat krok zpět. Nejsem si jistý, jestli já to dokážu, protože taková situace ještě nenastala. Občas ale cítím, že ty ambice převládají, což není dobrý.

 

Jsi technický nebo silový lezec?

Poslední dobou půl na půl, dřív jsem byl čistě silový, ale písek mě naučil technice. Snažím se být univerzální lezec, abych zvládal co nejvíc způsobů lezení. Mám ale rezervy ve spárách, těm se celkově vyhýbám.

 

Jak nahlížíš na staré pardy, kteří ještě lezou?

Obdivuju je víc, jak sportovní lezce, kteří dnes lezou nejtěžší cesty.

 

Máš oblíbeného spolulezce?

Blahouš to určitě není, ten je ukecaný. Kdykoliv jsme na skalách, tak pořád zdržuje, protože většinu času prokecáme, takže s ním nelezte (pozn. red. Pavel je pod vlivem alkoholu, takže neví, co říká ).

 

Co nesmí chybět v horolezecké knihovně?

Základy horolezectví od Procházky, tam jsem viděl první obrázky Kapelníka a jiných významných cest na písku. Mám rád od Messnera Život horolezce, od Miroslava Šmída Ze života horolezce, Smích na laně od Ivana Baja.

 

Jsi redaktorem Mantany, co pro tebe znamená Mantana?

Hromadu povinností, na který lidi nemají čas. Mám rád svůj oddíl a chci být nápomocný. Taky mě baví sedět 8 hodin u počítače a makat jak šroub. Musí mě ale jednou za půl roku někdo pochválit, jinak na to kašlu .

 

Máš nějaké horolezecké vzory?

Obdivuju spoustu lidí, ale nikdy jsem nechtěl někoho napodobovat. Každý by měl být sám sebou.

 

Je pro tebe důležitá romantika při lezení?

Pro mě je lezení hlavně romantika. Je to paradoxní, ale nejvíc romantiky jsem zažil s tebou .

 

Jaké jsou tvé další cíle?

Chci lézt těžší a těžší cesty na písku. V horách bych rád velký stěny.

 

Máš nějaká hesla?

Neznám slovo „nejde“.

 

Co pro tebe znamenají hory, potažmo horolezectví?

Lezením žiju.

 


Shrnutí horolezeckého snažení

2003

první vyvedená VIIa

2004

Cima Grande

2005

Similaun, Finaulspitze – severní stěny

2006

Malý Kežmarský Štít – Dirretisima

2007

první vyvedená VIIIa

 

Grosse Wiesbachhorn – normálka sólo

 

Mont Blank – přechod z Midi

 

Weismiess – normálka

2008

první vyvedená IXa a 7a fr.

 

Gross Glockner – Pallaviciniho kuloár

 

Grand Capucin – Švýcarská cesta

 

A. du Midi - Rebuffat

 

Fotogalerie: Pája

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz