Svinčo

 

Ing. Milan Svinčo Svinařík

 

• člen výkonného výboru Horoklubu Chomutov

• narozen v roce 1969 v Chomutově

• žije se svou ženou Květou a dcerkami Květuškou a Evičkou v Klášterci nad Ohří

• manažer ve firmě I&C Energo

 

Rozhovor se Svinčou probíhal dne 22. 3. 2008 v restauraci Radniční sklípek na Božím Daru za přítomnosti jeho ženy Květy. Nakonec se mi podařilo donutit i Milana k tomu, aby se trochu rozhovořil o svém lezeckém životě, i když jak sám říká: „Cítím se na memoáry ještě moc mladý a všechno, co jsem do protokolu uvedl, bylo pod nátlakem." Konečná verze článku je však nejvíce výsledkem Milanova úsilí .

 

Kdy a jak jsi začal s lezením?

Horolezectví jsem se začal cíleně věnovat v turististickém kroužku, kam jsem za tím účelem vstoupil na podzim roku 1984. To mi bylo 15 let. Nalákal mě tam spolužák ze základky Radek Osvald (Tvaroh), se kterým jsem ještě před vstupem do turisťáku podnikl kuriózní výstup na skálu u Benaru v Jirkově s prádelní šňůrou. S tou samou šňůrou a se skobama z hřebíků jsem pak podnikl ještě jeden sólovýstup v lomu naproti bývalému hotelu Třetí Mlýn. Avšak můj první, turisťákem metodicky řízený, kontakt se skalami byl na podzim roku 1984 na Sfingách u Měděnce. Grosmič (náš vedoucí Jirka Grosman) měl na Měděnci chalupu, kterou obětoval pro kroužek, a tak jsme tam často jezdili na víkendy. Pamatuju si, jak jsme tehdá za sychravého počasí slaňovali Dülferovým sedem a lezli jsme s horním jištěním ty nejlehčí cesty. V teniskách po tátovi o několik čísel větších to žádné velké úspěchy nebyly. Celou zimu jsem se pak těšil na další výlet na skály, který byl až následující jaro, a to „Otvírání skal“ v Perštejně. Tam se nás ujali chomutovští horolezci (Zdeněk Doskočil & spol.) a my jsme s horním jištěním lezli Netopýří, Vedle Netopýří, Vánoční. Tenhle výlet mám jako první zápis ve svém lezeckém deníku, který píšu doteď (23 let, 15 knih A5). Nedlouho poté naše turisťácká lezecká sekce (Jířa, Kozel, Péťáš, Álfy a další) začala hostovat v horolezeckém kroužku při HO TJ Klínovec, kde se nám věnoval Zdeněk Doskočil a Pepa Dvořák.

 

Jaké bylo vaše vybavení?

Vybavení bylo chudý. Zprvu náš erár obsahoval asi deset železných hasičských karabin, dvě stará statická lana, tři čtyři balíky repšňůr, určených na plachty od jachet, a taky nějaký plochý pásky, ale ty nevím, k čemu původně byly. Vlastní vybavení jsme v začátcích neměli. Později Grosmič dokoupil do eráru duralové karabiny, osmy, prsní úvazky a lana. Ve druháku na průmce jsem si po chmelové brigádě za 800 Kčs koupil 8 karabin zn. Walter, z nichž některé mám doteď. Máma tenkrát málem brečela. Časem jsme si ušili úvazky z hasičských hadic, dokoupili smyčky a hexíky na oddílové burze. Většina toho byla původem samo-domo.

 

Takže jste lezli jen v Perštejně a v Tisé?

Ještě jsme lezli na Jezerce, Jedláku a v Orasíně. Ty skály jsem objevil na svých toulkách. Jezdil jsem tam v týdnu sám na kole jen tak popolejzat. To jsem tenkrát ještě nevěděl, že vlastně boulderuji, nebo přesněji kvakoším.

Naší domovskou pískovcovou oblastí se později po našem osamostatnění stala Tisá. Tam se vždycky jeden z party obětoval a vytáhl nějakou cestu. Ostatní mu fandili a pak to za ním lezli v „kombajnu“. Tenkrát jsme si cesty vyváděli sami, přičemž ty nejtěžší tahal většinou Jířa. Tehdá nebyl nikdo, kdo by nám tahal cesty a servíroval druhej konec lana rovnou do sedáku jak dneska. A nás by to tak stejně ani nebavilo.

V roce 1986 jsme jeli s turisťákem na puťák do Českého ráje. Jeden den jsme se sami vydali do Příhraz a díky Jířově odvaze jsme vylezli Českou cestu na Kobylu. Měli jsme kopačky, kalhoty z larisy a přilby, které jsme tehdy jako nezletilí museli nosit.

 

Co pro tebe v té době lezení znamenalo?

Všechno! Normální kluci na rozdíl od nás v té době chodili hlavně za holkama. My lézt. Tak třeba těsně před tanečním kurzem jsme lezli zasněžený hřeben na Jezerce s košťátkem na sedáku. Pak jsme rychle utíkali domů, rozmrznout do vany, nahodit sako ala funebrák, bílý rukavičky a hurá do divadla na parket. Děsná schíza! Jak z filmu od Davida Lynche!

 

Koukám, že lezení pro tebe znamenalo opravdu mnoho.

Asi jako pro každého ortodoxního začátečníka. Ale na vysoké škole se to zásadně změnilo. Šli jsme tam společně s Kozlem a Jířou víceméně kvůli lezení. Dali jsme si tenkrát závazek oblézt všechny skály v okolí Plzně, než nás stihnou vyhodit. A tak jsme v prvním ročníku oblezli kdejaký plzeňský kvak a oni nás jako na potvoru nevyhodili! A tak jsme tam skejsli pěknejch pár let a postupně jsme přestali (teda alespoň já) odměřovat život na lanové délky.

 

Kdy a v jakých horách jsi začínal a později rozvíjel své lezecké umění?

V Tatrách. Poprvé jsem tam jel v roce 1986 na týdenní soustředění s HO Klínovec. To bylo krásné babí léto a my jsme tábořili ve stanech v Bielovodské dolině. Už vynáška na tábořiště s třicetikilovou krosnou byla zážitek. Nikdy nezapomenu na tenhle „první dotek velehor“. Poprvé jsem zažil všechno to, o čem jsem dosud jen četl. Zlátnoucí štíty při východu slunce, ticho a chlad severních dolin, drsnost tatranské žuly, první pilíř, první hřeben, první stěnu, první štít. Vidím to jako dnes! Byl jsem s Honzou Šestákem na Svišťovém rohu a Hrubej veži, se Zdeňkem Doskočilem na Galerii Ganku, s Milanem Kutílkem na Divej veži a Východní Vysoké. To je jen suchý výčet mých prvních spolulezců instruktorů a zlezených tatranských vrcholů.

 

Měl jsi vůbec nějaké negativní zážitky?

Kromě toho, že se mi rozlepily boty, tak neměl. Vůbec celkově mám na Tatry dobré vzpomínky, navzdory tomu, že byly i krizové okamžiky, kdy jsme se mohli zabít, ale v danou chvíli to tak nevnímáš, to můžeš vždycky. Když akceptuješ Tatry a vůbec hory, jaký jsou, tak si nemůžeš stěžovat.

 

Navštěvoval jsi i zimní Tatry?

Také. V nich mě zaučil oddílový kolega Matěj Mašek. Začali jsme tam spolu jezdit v roce 1988. Většinou jsme lezli z dnešního pohledu turistické záležitosti jako jsou sněhové žlaby, občas hřebínky. Nešlo nám o výkony, ale o to být v horách, pryč z té chomutovské šedi. Tatry byly pro nás úplně jiným světem. Měli jsme štěstí na počasí i na lidi. Na Sliezskom dome pracovala jako pokojská moje kamarádka ze základní školy. A tak jsme za ní jezdili a měli tu azyl. Holky si od nás půjčovaly walkmany a my zde mohli bydlet a lézt.

 

Slyšel jsem, že v té době jsi si přivodil závažné zranění.

O podzimní rovnodennosti roku 1989 nám to v Tisé skvěle lezlo. A protože jak lezem, tak pijem , tak se večer v hospodě strhla frťanová smršť. A jak jsem se při návratu motal po skalách a hledal bivak, tak jsem spadl z třímetrového šutru na prdel. Jířa mě po tmě nějak našel a odvlekl do spacáku. Ráno mě bolela záda a taky jsem blil krev. Usoudil jsem, že mám vnitřní krvácení a nastal přesun po vlastních k autu a pak do Ústí do špitálu. Nakonec se z toho vyklubal zlomený obratel, prokousnutý jazyk a naražená prdel. Celkem tři měsíce v korzetu, pak půl roku rehábko. Jenže zubatá to období po mně nějak šla. Do úplného uzdravení jsem stihnul dvě autohaváriie. Jednu s Jířou a jednu s jeho bráchou Péťášem. Vždycky jako spolujezdec a vždycky jsme vyvázli bez zranění. Naše matky nám zakazovaly se vzájemně kamarádit. Bylo to bouřlivý období!

 

Vím, že jsi také navštěvoval Alpy. Byl jsi na Matterhornu (4478 m n.m.)?

Několikrát. Po revoluci v létě r. 1991 jsme tam zajeli s turisťáckou partou (Jířa, Kozel, Rubik, Čmela, Máňa, Péťáš). Neměli jsme peníze, a tak jsme šli na vrchol pěšky až z parkoviště v Taschi. Vyšli jsme to sólo, bez speciálního vybavení. Pominu-li to, že Čmela měl maskáče, kanady a červený puntíkovaný šátek. Byl to takovej vejlet na Kokořín.

 

Ale také to bylo i dramatičtější?!

V zimě roku 1995 jsem Matterhorn navštívil spolu s Mekym, Ferym (pozn. red. Václav Hajný, František Kolář) a Letošem. Spolu s Letošem jsme zapytlili normálku. Letoš odjel a já čekal na kluky, až se vrátí ze severní stěny. Naneštěstí se zkazilo počasí a kluci tam bojovali den a půl o holečka. Podařilo se jim vytraverzovat na Solvejku. Když se pak vyčasilo, tak začali sestupovat a já jim šel naproti až do kuloáru na úpatí hřebene. Tam jsem na ně čekal několik hodin, než dorazí. Bohužel se setmělo. Traverz (přezdívaný Kokotyho traverz) přes kuloár byl ošidný. Já sám jsem tam před třemi dny spadl 20 metrů. Protože jsem ho už znal a kluci neměli matroš, tak jsem to po paměti se samojištěním přelezl k nim a zafixoval. Společně jsme pak po fixu přelezli na druhou stranu kuloáru a mazali jsme na chatu. Kluci byli řádně omrzlí a utahaní, přišli o spoustu matroše, ale hlavně, že to přežili. Za dva roky jsme se tam vrátili. My s Letošem jsme tu normálku zdolali, kluci opětovně pověsili sako v severce.

 

A co jiné stěny?

V roce 1991 jsme hned po letním Matterhornu zkoušeli s Jířou, Kozlem a Peťášem východní hřeben Eigeru. Ale to od začátku nemohlo dopadnout dobře, protože jsme to lezli podle pohlednice. Suťovou stěnou jsme se od severu doplahočili na hřeben a zapráskli se hned pod první věží. A tak jsme museli nouzově slaňovat a sestupovat soustavou žlebů plných vody a kamení. Bivakovali jsme přímo ve stěně, kdy jsme na suťové plošině postavili stan pro dva a narvali se do něj čtyři. Měli jsme omezený počet skob. Poslední skobu dal Kozel do slanění z pětimetrového prahu, po němž následovala vytoužená louka na úpatí stěny. Všichni jsme si tenkrát oddychli, že jsme vyvázli.

 

Takže jsi nepodlehl touze přelézt v Alpách velkou trilogii?

Ne, četl jsem od Radovana Kuchaře „Deset velkých stěn“, ale žádným zpopularizovaným cílům jsem nepodlehl. Jen mi ta kniha sloužila jako takový mustr k tomu, abych věděl, že tohle lezení je pěkný. V knížce je to děsně napínavý. V podstatě jsme z té knihy vylezli jen Cima Grande, přelomovou cestu od Comiciho. Tuhle krásnou cestu jsme lezli v létě, ale ráno na severní straně mrzlo. Je zajištěna hromadou skob. Pět set metrů krásného lezení, z toho dvě stě převislých. Jo vlastně, já pak ještě přelezl východní stěnu Piz Badille. Takže mám dvě Kuchařovo stěny.

 

Zažil jsi v horách zásadní okamžik, který tě posunul psychicky dál?

Každá povedená cesta tě posune dál. Například vím, že se dá přespat v naprostým humusu. Jednou jsme s Letošem spali na ledovci pod Aiguille du Midi. Začalo pršet a sněžit a já byl za chvíli úplně mokrý. Tak jsem si dal termosku mezi nohy, aby se mě nedotýkal spacák se žďárákem. Takhle jsem vydržel dvanáct hodin. Jindy jsme spolu s Letošem lezli ledovou stěnu na Glockner. V okolních žlebech padaly kameny. Lezli jsme v noci a sólo. Byla to moje první velká ledovcová stěna. Nemám praxi v ledu. Celý výstup i se sestupem trval 14 hodin a já si začal říkat, že to prostě jde. Posune ti to výkonnostní hranice, pak si věříš víc.

 

Jaké cesty tě oslovily?

Z horských výstupů v Tatrách se mi zadřely pod kůži třeba „Levý ypsilon“ na Kežmarák, to bylo moje první vážnější zimní mixové lezení. Pak třeba „Červené převisy“ na Jastrabiu vežu, kde slaňuješ 50 metrů volně vzduchem. To jsme vylezli až napodruhé. Dále je to „Yosemitský kút“ na Malý hrot, to je impozantní kus skály. Hodně rád vzpomínám na Lomnický triplet, kdy jsme s Leošem v jednom dni přelezli Hokejku, Orlowskeho a Stanislawskeho cestu. Ale snad nejradši se ve vzpomínkách vracím k přechodu Tater. Ušli jsme s Letošem sice jen půlku, ale bylo to naprosto úžasný! V podstatě když mluvím o parťákovi v horách, tak se mi vybaví Letoš.

V Alpách mě jednoznačně nejvíc oslovila montblancská žula. Stalo se tak po vylezení Rebufatovy cesty na Aiguille du Midi, kterou jsem zdolal společně s Berym (pozn. red. Miroslav Beránek) a Květou. Další významnou alpskou jizvou je východní stěna Piz Badile. Tady mě a Pepíka Žižku spláchla letní buřina z jedné sedmové cesty. Druhý den jsme pak vylezli alespoň vyhlášenou klasiku – Cassinovu cestu. No, a konečně i jižní stěna Dachsteinu, kde jsme s Jířou zkombinovali cesty Serpentina a Steinerovu cestu, což dělá skoro kilák lezení. Ale bylo hezky a pěkně nám to odsejpalo.

 

Máš nějaké oblíbené oblasti?

Dá se odpovědět citátem: „Mám rád hory a zejména ty, kde jsem ještě nebyl.“ Trvale se rád vracím do Tisé na Věže pod silnicí. Je to tam ve starém stylu, přiměřeně kruhů, málo lidí a cesty úměrně mé výkonnosti, šestky a sedmičky. Tam jsme zažili s Květulí krásné babí léto. Jinak na písku se mi líbí celkově hlavně ta atmosféra. Jednu sezónu rád lezu na písku, druhou sezónu zase na skále . Teď momentálně mě baví jezdit do nových skalních oblastí na německé straně Krušných hor. Prostě nechci být lezecky krátkozraký.

 

Měl jsi nebo máš nějaké lezecké vzory?

Líbí se mi Radovan Kuchař. Jeho kniha „Deset velkých stěn“ má hlubší obsah. Také se mi líbí Gaston Rebuffat, ten stejně jako Kuchař dbá na čistotu lezení a nehrotí lezení do soutěže. Ještě Špek (pozn. red. Petr Slanina), ten umí vylézt jedenáctku na písku bez mága. Když to jde jemu, tak by to mělo jít i ostatním, ne?

 

Je pro tebe důležitá etika lezení?

Ta je pro mě hodně důležitá. Snažím se nešvindlovat sám před sebou. Např. neprohlásím, že jsem cestu přelezl, když jsem se chytl expresky. Snažím se hodnotit se střízlivě. Držím se starých psaných pravidel o sportovním lezení. Výjimka je v horách, tam je hlavním pravidlem přežít.

 

Máš nějaké lezecké cíle?

Mám! V Chamonix! Rozhodně chci dolézt „Betembourgův zářez“ na Pointe Adolphe Rey, dále chci dolézt „Hudge Dihedral“ na Red Pillar, pak bych rád vylezl „Cordierovým pilířem“ na Grand Charmoz, dále bych rád zdolal Aiguille du Verte ledovým „Coutierovým kuloárem“. V Tatrách mám dlouhodobě v merku „Obrovský kút“ na Kežmarský štít a pak ještě „Plotnu“ na Malý hrot. Chci lézt tak, aby mě to bavilo. Z mých holek chci udělat spárařské komando.

 

Jaký máš názor na magnézium?

Na písku lezu bez mága. Ovšem nevadí mi lidi, kteří lezou na písku s mágem. Lezení samotný je mnohem škodlivější, než mágování. Je to stejně debilní spor typu vejce nebo slepice.

 

Píšeš hezké články do Mantany, co si myslíš o psaní článků?

Psaní článků je dobrá myšlenka, je to způsob, jak něco sdělit ostatním. Když mě něco napadne a přijde mi, že je to „hektofór“, tak to vypustím do éteru.

 

Jak si představuješ romantiku v horách a je pro tebe nezbytná?

Jako anglická slanina, prostě se bez ní neobejdu. Představuju si jí jako pěknej pocit.

 

Považuješ se za spáraře. Jakou cestu se spárou, kterou jsi lezl, považuješ za nejpůsobivější?

Nemám absolutní favoritku. Lezl jsem pár lahůdek, kterých si považuju, jako třeba Bič v Tisé, kde jsem měl pytel plných 11 let. Z Bořně mě těší onsajt spáry Východní luk. Na domácích terénech mám silné vzpomínky na spárové prvovýstupy Hrana trollů a Spára pekel v Orasíně, Surová spára na Jezerce. Samozřejmě ta naše nedávná společná Hirtenriss na Vlčinci je taky perla!

 

Kdy, kde a s kým jsi se nejvíce vybál?

V souvislosti s lezením jsem se nejvíc bál, když jsem čekal na Hörnlihütte na kluky, až se vrátí ze severní stěny Matterhornu. Věděl jsem, že jsou v pasti, že v té vánici nemůžou slanit a že víc jak dva, tři bivaky nemůžou vydržet. Den a půl jsem tam sám čekal a myslel na nejhorší.

 

Oblíbená hesla?

Za pomoci stroje „kladka“ k vrcholu se dere matka!

Hafo nýtů ještě hezkou cestu nedělá!

Mozek poráží svaly!

Lezení je hra, nic víc!

 


Shrnutí horolezeckého snažení

Tatry

1997

léto

Malý hrot

Yosemitský kút 7-

 

1998

léto

Malý Kežmarský štít

Direttissima 7-

 

1998

léto

Lomnický štít

Komplet Hokejka 6, Orlowski 5, Stanislawsky 5

 

2001

léto

Jastrabia veža

Červené previsy 7-

 

2003

léto

Hlavní hřeben

přechod z Kopského sedla do sedla Polský Hrebeň

Alpy

1990

říjen

Mont Blanc, 4807 m

Normálka přes Aiguille Du Gouter

 

1991 / 1997

léto / zima

Matterhorn, 4478 m

Hřeben Hörnli

 

1998

léto

Gross Glockner, 3798 m

Nordostflank 500/50°

 

1999

léto

Piz Badile, 3308 m

Cassin Weg 6-

 

2000

léto

Eiger, 3970 m

Westwand 3-

 

2003

léto

Dachstein, 3004 m

Var. Steiner Weg 5-

 

2004

léto

Aiguille du Midi, 3850 m

Rebufat route 6+

 

2004

léto

Dent du Geant, 4013 m

Normal route 5

 

2005

léto

Taschwand

Taschwand 650/55°

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie: Svinčo

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz