Mgr. Zdeněk Doskočil

nar. 1952

Jednatel firmy Gekon, Chomutov

Zdržuje se v Teplicích

 

Dne 19. 3. 2013 jsem měl příležitost si popovídat se Zdeňkem, který byl mimo jiné dlouholetým vedoucím horokroužku při TJ Klínovec, jehož svěřenci později založili Horoklub Chomutov. Prostřednictvím této výrazné osobnosti severočeského horolezectví se mi opět podařilo pospojovat další střípky poměrů, které vládly v 70. a 80. letech. K fotografiím se vyjádřil výstižně sám Zdeněk: „Staré fotografie, jsou nekvalitní, ale zase stejně nekvalitní jako byly naše boty, lana, oblečení atd., zapadá to do sebe.“

 

Jaké byly tvé začátky a co tě vedlo k tomu, že jsi začal s lezením?

Když mi bylo 15, 16 let, tak jsme s klukama ze základky Honzou Šestákem a Jirkou Atlem jezdili na čundry. Jirka měl v Perštejně takový srub. Byli jsme tam docela často a chodili kolem skal, ale nikdy jsme tam neviděli nikoho lézt. Tam těch lezců bylo maloučko a my si řekli, že zkusíme na ty skály  lézt. Měl jsem konopáč, lano z pivovaru sebranýho z nějakýho auta. Ti lezci tehdy moc nebyli a nebyl nikdo, kdo by nás něco naučil. Začali jsme kolem roku 1968 a začátky byly takový klukovský. Z roku 1969 z listopadu mám fotku s Hansem z Perštejna, tam má hornickou přilbu. Koupili jsme si Základy horolezectví od Černíka a tam na jedný fotce byl horolezec, jak slaňuje. Ty tisky byly mizerný, takže to byla jen silueta, která měla přes sebe nějak překřížený lana, tak jsme přemýšleli, jak to funguje. Tak jsme přišli na to, že se to asi někde nahoře za něco dá a na tom jednom konci si člověk udělá oko, do kterýho si sedne a druhým koncem lana se spouští. Tak jsme to napodobili, sedli jsme si do starýho koženýho pásku a do toho jsme dali lano a snažili jsme se udělat tu pózičku jako na tý fotce. A když se někdo odrazil nohama od skály, tak byl ten správný frajer. Až ten pásek s Jirkou praskl a sesypal se z těch horních skalek v Perštejně. Ale nic se mu nestalo.

Jednou jsme byli na Bořeni na Malých varhanech a jistili jsme přes rameno. Kamarád vyletěl a já ho neudržel a spálil si ruce. To byl tehdy častý úraz. Navštěvoval jsem gympl v Chomutově a moje učitelka Lenka Chvojková si těch rukou všimla. Pak mě vzala s Petrem a mým tátou na Bořeň do Tanečního sálu, kde bylo dlouhý slanění. Petr mi ukázal, jak se to dělá a řekl mi, že víc pro mě udělat nemůže, ať to zkusím. Pak mě vzali na písek, dal mi nějaký smyčky, měl jsem hasičský karabiny a tím jsme se s Hansem nějak osamostatnili. Hans chodil na průmku a byl o rok starší, šel v roce 1970 na vojnu. Já jsem se přes Petra Chvojku dostal do Bílinského oddílu, takže jsem začal lézt i se svými vrstevníky z končin od Mostu, např. s Jirkou Lajprtem a Honzou Bečvářem. To už jsme lezli docela pěkně. Na písku jsme se pořád báli, na nohou jsme měli kecky nebo bosi. Nám to moc nešlo a k jištění ke kruhu jsme se málokdy dostali, protože ten měly většinou těžší cesty. Když už jsme jeli do Tisé, tak jsme přespali v Libouchci na peroně, protože auto jsme neměli.

Postupně se objevily nový silonový lana na úrovni, jako jsou dnes pracovní. Karabiny se daly sem tam přivézt od Dederonů. Problém byl se smyčkami, protože nikdo nechtěl řezat lano, tak jsme sháněli různá švihadla a popruhy od saněk. Kdo co našel. Komunisti udělali 1. Máj a měli tam takový hrazení z pevnýho lana, tak tam Hans nějak vběhl a nařezal kus. To nám vydrželo dlouho.

 

Navštěvovali jste i jiné oblasti než Bořeň a Perštejn?

Vyšel průvodce po nepískovcových oblastech v Čerchách a Lev Nakonečný tam popsal skály na Jedláku a na Jezerce. V průvodci to bylo špatně nakreslený, tak jsme nemohli najít skály na Jedláku. Pak jsme se seznámili s Kutílkem. Chomutovští horolezci byli v podstatě jen Kutílek, Chvojka a Chvojková. Ale ti moc často do skal nejezdili. Spíš se zde pohybovali trempíci. Samozřejmě, když jsme chodili do Perštejna, tak jsme tam už v těch prvních cestách viděli natlučený skoby a přišlo nám šílený, jak se tam někdo mohl dostat. Když vyšel ten průvodce, tak jsme i věděli, kdo ty cesty dělal. Pak jsem si i s autorem těch cest s Mírou Chytilem dopisoval. Byl to už starý pán, ale byl furt dobrý.

 

Když mluvíš o průvodcích, tak vím, že jsi také autorem průvodců.

Já jsem potom dělal v Pionýru v domě dětí a mládeže a měl jsem tam na starost sport. Bylo fajn, že jsem měl dost času a přístup k papíru a k nejjednoduššímu množícímu přístroji s blánou. Tak jsme takhle slepili prvního průvodce o Perštejně a okolí. Tenhle průvodce (Lezecké terény na Chomutovsku z roku 1991) byl dělaný později. To jsem se rozhodl, že by ten průvodce už měl nějak vypadat. Tak že to Pepa Macík vymaluje. Všechny ty nákresy dělal ručně. Miloš Hlíza se dostal k prvnímu počítači, napsal to, pak to přinesl a já jsem tam našel pravopisný chyby. Tak jsem mu řekl, že to nechci, ať to odveze. Tak on to chudák vyškraboval žiletkou. Pak to teprve mohlo jít ven. Vydání se tím zpozdilo asi o půl roku.

 

To jsme přeskočili, co bylo po gymplu?

Já jsem odešel do Hradce Králové na vysokou školu. Na fakultě byl horolezecký oddíl, tak jsem začal lézt s jinou partou. A mezitím, co jsem byl pryč, tak Jirka odešel na vojnu a z vojny přišel Honza Šesták. Vznikla tady lezecká parta, která udělala horolezecký oddíl v Jirkově – Velkodůl TJ Jana Švermy Jirkov. Tenkrát měly tělovýchovný jednoty moc rozhodovat o tom, jaký sport tam bude. On ty horolezce nikdo moc nechtěl, protože nevěděli, co to je. To byl samý fotbal a kuželky a teď nějací exoti. Klukům se to podařilo založit, ale byla tam podmínka, že tam musí být oddíl mládeže. Což bylo dobře, aspoň byl základ pro dobrou partu, která se tam potom vytvořila. To bylo ale beze mě, protože jsem byl čtyři roky na škole a pak rok na vojně.

 

Počítám, že na vysoké škole jsi navštěvoval spíše písek?! Používal jsi jiné vybavení?

Jezdili jsme do Prachova. Tam se daly koupit za 120,- Kčs takový semišový boty, který měly pěnovou podrážku. Sice se prodřela, ale šla opravit. V té době v roce 1972 už začínaly prsní úvazy a jistilo se přes ruce, u kruhu přes zadek. Já jsem to osobně nezažil, ale stávalo se, že jak jsi to jistil pod zadkem a chytal jsi větší kotrmelec, tak tě to vymrštilo obličejem do skály. Padat se prostě nesmělo, protože z toho byl vždycky úraz. Nedá se říct, že by to vůbec nefungovalo, já jsem se jednou proletěl a kamarád mě chytil přes rameno do rukou. Při dobrý souhře to klaplo. Ale vždycky to bylo blbý a riskovat pád bylo velký ohrožení. Takže jsme vždycky lezli s reservou.

Na tom písku jsme stačili jen na klasický sedmy. Občas nás nějaký lepší lezec vzal na něco těžšího, ale my jsme netrénovali, lezli jsme jen pro zábavu. Cítili jsme, že to je naše maximum. Tady na skalách (v okolí Chomutova) se lezlo spíš pomocí skob. To se nedalo koupit, všechno se vyrábělo. Já jsem neměl dílnu a ani jsem nebyl moc šikovný. Leccos jsme vytloukli a příště se to hodilo. Lezl jsem s Oldou Pospíšilem, to byl zubař a ten dělal nějakýmu kovářovi zuby. Vyhandloval to tak, že mu dělal protekčně zuby a kovář zase přišel s plnou taškou skob, takových dužníků. Pak ale Olda utekl do Anglie a kovář přišel, že chce ty skoby zpátky, protože neměl ani zuby, a pak ani skoby. Ale nic nedostal.   

 

Tak na písku platí jiná pravidla než při technickém lezení. Sedělo ti to technické lezení, když jsi byl ovlivněn pískem?

Já jsem začal s tím technickým lezením. On to v té době nikdo ani jinak nedělal. Neuměli jsme si představit, že třeba ten traverz v Sokolí cestě (oblast Perštejn) bys lezl bez skob. A když jsme přelezli Lavaredo, tak tam po nějakou dobu chyběly nějaký skoby a to asi rok nikdo nepřelezl. Prostě padla jedna skoba a nedalo se to jít. Docela jsme se to se skobami naučili a přelezli kdeco. Pak Jirka Lejprt přinesl první jednoduchý nejtky. Ty byly dlouho v Lavaredu, to nešlo ani vyskobovat, tak musel vrtat. První průstupy těžších cest byly po skobách, pak se kolem 80. let začali objevovat týpci, kteří měli za sebou nějako sportovní průpravu, např. gymnastiku. V cestách už bylo nějaký jištění, tak to díky tomu mohli začít lézt volně.

Mě to technický lezení bavilo. To bylo svým způsobem dobrodružství, protože jsi nikdy nevěděl, co tě čeká, co tam budeš muset vymyslet.

 

Můžeš zmínit nějaký prvovýstup?

Když jsme přišli do Perštejna, tak tam byly čtyři cesty a z toho jednu jsme nemohli najít. S Hansem jsme začali dělat nějaký cesty, např. Švindl na Věži ve svahu, nebo Chrudimskou na Hlavním masivu. Špinavou jsem dělal s Jirkou Sajnerem v roce 1974. Byl jsem tam asi před 8 lety a byla tam chomutovská parta. Přidal jsem se k nějaký holce. Byli jsme u vrcholový knížky a já se jí zeptal, kolik jí bylo let v roce 1974. Rozesmála mě, když řekla mínus 12 let. Jsem rád za Chomutovskou cestu v Kotvině, i když jsme to dělali technicky a několik dní. Hans vyráběl takový „Z“ skoby. Tam jsme použili i takový velký matky, který jsme upravili na brusce. Skrz jsme provlékli provázek a měli jsme takový vklíněnec. A z toho jsme i slaňovali. Měli jsme i jedničkový skoby a jiný voloviny, nám to tak přišlo normální. Člověk se musel tou stěnou nějak prokousat. Honzíkovu cestu jsem dělal s Hansem a jednou jsem to lezl s Julkem Hasíkem a vylítl jsem z toho i s nějakými skobami.

Štěnici dělal nabušený Franta Kindl s Jirkou Rabasem a to se jim povedlo. Jirka dolezl ten poslední kus nahoře a dobíral Frantu a ten se nějak vyškubl. Jirka ho držel jen v rukou, tak ho neudržel, jen ho dobrzdil. Měli krátký lano, tak to nevyšlo až na zem a Franta skončil v tý třešni v tenkých větvičkách, který ho udržely. Jirka si přitom vymkl rameno. Franta se potřeboval odvázat a slézt po třešni dolů. Tak volal nahoru, aby mu ještě trochu povolil, ale on už nemohl. Takže to byla taky velká akce.

 

Jaký druh lezení se ti na písku líbil?

Spáry přišly až později, to jsme se museli učit, protože to bylo ze skal nepřirozený lezení. Nejjednodušší byly komíny, ale málokdy to šlo odjistit. My jsme byli spíš vděční, když jsme se dostali nějakým způsobem na vrchol. Spíš nám šlo o vrchol, než že bychom si vybírali cesty. To jsme si vzhledem k tomu, co jsme uměli a byli schopní odjistit, nemohli dovolit. V podstatě nám starší kluci ukázali výstupový cesty a my jsme je opakovali dokola. Až později jsme si vzali průvodce. To byl taky problém, protože tehdy průvodce nebyly. Až později vyšel od Jedličky průvodce Pískovcové výstupy v Čechách, tak už se dalo něco vybrat. To ale netvrdím, že tehdy nebyli kluci, kteří uměli lézt a jistit. To je konečně dnes vidět, jaký jsou ty starý cesty prásky. To byli frajeři a my nevěděli, jak to dělají. To vždycky, když jsme se dostali ke kruhu, tak jsme si u něj poseděli, protože to byl pro nás zážitek. Jeden z dostupných kruhů byl na Neuberově věži  v Bürschlických stěnách v Tisé, ta pak spadla. Byla to obrovská věž a na ní vedla krásná údolní cesta za čtyři. Tam jsme si chodili užívat.

 

Takže jsi neměl výrazně sportovní ambice?

Chtěli jsme si užít příjemný čas v partě podobně naladěných lidí. To, co i teď asi zůstává. Vysloveně sportovní cíle jsme třeba i měli, ale že bychom pro to něco udělali, to ani ne. To spíš přišlo v generaci po nás. Měli jsme radost, když jsme lezli v Prachově a uměli jsme vylézt většinu klasických sedmových cest. V Prachově jsme občas viděli ty klasiky, třeba Zdeňka Koťátka, a občas nás na něco vzali. Tehdy tam škodil třeba Franta Krupka. V Prachově jsme se vždycky sešli v hospodě na Turisťárně a tam už většinou někdo byl. Ta atmosféra byla dost přátelská. Prachov nebyl velký a těch lezců nebylo tolik, takže když se někdo začal pokoušet o něco pěknýho, tak se tam ostatní seběhli. Jednou se nám stalo, že jsme se omylem namontovali do nějakýho novýho VIIc, tak ostatní byli zvědaví, co tam budeme dělat. Museli jsme vyslaňovat za nějakou břízku o průměru 2cm. Na tu dobu rád vzpomínám. S tou partou, co jsme jezdili, tak se každý rok setkáváme v Příhrazech. Teď už budeme mít asi 35. setkání. Taky jsme rádi jezdili na Sušky.

 

Mluvíš o sobě dost skromně, ale já jsem o tobě spíš slyšel, že jsi dobrý pískař.

Já jsem nikdy moc těžký cesty nelezl. Možná na druhém nebo se s někým střídat. Ale že bych vytyčoval a hrnul se do linií na písku, to ne. Pěkný cesty jsem vylezl s Rikym (Stanislav Zeman), protože byl hodně šikovný. Přelezli jsme ty velký klasiky, ale já se nepovažuju za dobrýho pískaře. Časem jsem se naučil spáry, ale jen ty užší. Vždycky, když jsem v Příhrazech, tak jdu na Smítkovu Rakev, jestli třeba už na to přijdu, jak se to dělá. Zatím jsem to nepřelezl. Krupka mi říkával, že to přeleze s fafjkou v hubě. Užší spáry mě později bavily a vyhledával jsem je. Já měl radši tu pohodu, to bylo pro mě důležitější než nějaký boj. Ne, že by mě netěšilo, když se povedlo vylézt něco těžšího, ale ostatní byli šikovnější. Víc sportovali, běhali, trénovali a plavali. 

 

Takže ty jsi neměl žádnou sportovní průpravu?

Ne, mně vždycky přišlo, že to lezení je vhodný pro ty nešikovný. Já jsem nikdy nebyl šikovný na nějaký sport, i když jsem dětství strávil venku. Celý dětství jsem prostál v bráně. Tam jsem udělal nejmíň škody. Lezení je přirozený pohyb, když se nejedná o extrém. Střední úroveň lezení je dobrá pro antitalenty, kteří si tam najdou svoje. Později jsem to zažil u kluků, kteří trénovali a dělali nějaký sport. Ti začínali v lezení někde jinde. Zažil jsem neuvěřitelný týpky, u kterých by nikdo neřekl, že můžou něco vylézt. Jezdil s námi jeden kamarád, kterýho jsme potkali na vandru na Ostaši. Byl to dlaždič, takový sociální případ a jednoduchý kluk. Tak jsme ho začali brát lézt a on v krátký době začal lézt neuvěřitelný věci. V Prachově Údolní Ameriku a Bič, takový prásky. Měl zavalitou postavu. Já jsem si to vysvětloval tím, že je zvyklý celý den držet kamení, tak je s tím nějak propojený. Ty šutry mu do ruky patří. Udělal např. v Perštejně Vánoční cestu a Chrudimskou (E. Dolan).

 

Měli jste možnost lézt v Německu?

I do blbýho NDR to nebylo jednoduchý. Muselo se jet přes hraniční přechod, musel jsi mít koupený celní a devizový prohlášení za 25Kčs kolek a to už v pátek odpoledne nešlo koupit. Do Německa jsem začal jezdit s Pafkou Krupkou, vynikajícím pískařem, se kterým jsem se seznámil na Prachově a v roce 1976 působil v Chomutově, potom odešel do Litoměřic. Ten se v pátek sebral a jel do Německa. Občas nám něco ukázal a tam jsme se seznámili s tou komunitou, která nám v Rathenu něco ukázala. I do Bielatalu, kam se přejde za půl hodiny, tak jsme to museli objíždět. Ono co tam lézt? Je to strašně vysoký. Nevěděli jsme, jestli do něčeho vlezeme a vrátíme se zpátky. Bez znalce, kdo to tam zná, tak to nešlo. Průvodce nám chyběly.

 

To bych se tedy zeptal na tvou verzi, jak jsi měl úmysl vylézt Talweg na Höllenhunda a Štěpán vás od toho odradil?! 

To Štěpán dělá, já tomu moc nerozuměl, asi že byl tak soutěživý. On to ještě neměl vylezený. S Jardou Zástěrou jsme se do toho nacpali, už jsme si mysleli, že na to máme. Jarda už byl nalezený v první délce, ale nebyl moc vysoko. Najednou se z ničeho nic objevil Štěpán a začal nás strašně drbat, že vůbec nevíme, do čeho jdeme a tak strašně do nás hučel, až jsme to vzdali. Taky jsme byli na vážkách, protože to pro nás byl odvážný podnik. My jsme potřebovali postrčit a on nás z toho naopak sundal. Jarda vyslaňoval asi z hodin. Pak už jsem to nelezl.

 

Teď již dospělí horolezci na tebe rádi vzpomínají, jak jsi v klubu figuroval? Byl jsi i instruktorem?

Ty místní začátky nepamatuju, když jsem přišel z Hradce. Měl jsem malý děti, tak jsem tomu zase tolik nedával. Pak jsem řadu let předsedal ve Velkodole TJ Jana Švermy. My jsme tam byli dost upozadění díky fotbalu a kuželkám. Někdy v roce 1978-79 vznikl lyžařský oddíl TJ Klínovec. Tak jsme tam dojednali přestup s tím, že přejdeme do Chomutova a v Jirkově to zrušíme. Taky z nás měli obavy, ale je fakt, že to lyžování a lezení jde tak nějak dohromady, hlavně kvůli přírodě. Zažili jsme tam pár slušných let a ten oddíl fungoval. Už jsme neměli takovou povinnost mít děti, ale my jsme to přesto s Pepou Dvořákem dělali. Docela mě to bavilo. Jezdili jsme s mládeží na tábory, vždycky s námi jezdili Milan Svinařík a Jirka Šťastný. Já jsem měl měsíc dovolené, tak jsem nemohl celou dovolenou vyplýtvat na lezení. Zaměstnavatel mě na tohle uvolňoval a dostali jsme na mládež i nějaký koruny. To byl vítaný týden dovolený navíc. Působil jsem jako instruktor.

 

Do jakých hor jste v rámci oddílu jezdili?

Jirkovský oddíl založil tradici, že se každý léto jelo do Tater a to i s těmi mladými. Brali jsme to opravdu zodpovědně. Srovnával jsem to s tím, jak jsme byli v Tatrách teď. Na Popradském plese jsme spali na chodbě a na záchodech. Dávali jsme kotelníkovi dýška, že nás tam nechal. Dům praskal ve švech a vstávali jsme v hluboký noci a pak vařili. Když se začalo rozednívat, tak jsme chtěli být už pod nástupem. To se změnilo. Dnes máme snídani objednanou v 08.00 hod. a sotva v 09.00 hod. se vychází ven. Zpočátku jsme jezdili s mladými do Tater jen v létě. Později jsme jezdili i v zimě. Pak jsme to začali rozdělovat na týden v létě a v zimě. Pak jsem se dostal do Tater ještě na cvičitelský kurs. Jezdili jsme tam s Hradečákama, pak i do Krkonoš. Poprvé jsem tam měl mačky na nohách a popolézali jsme žlábky. V tý době ještě nebyly na mačkách přední hroty. V jedný ruce jsme měli kladivo a v druhý skobu, vysekávali jsme stupy. Učili nás brzdění přes koleno, když někdo sjede po sněhu, ale já si myslím, že to moc účinný není. Takže jsme jezdili i v zimě a časem jsme lezli i docela pěkný věci. Postupem času jsme začali plánovat i výlet do jiných hor. Vždycky měl někdo u dětí službu a ostatní šli normálně lézt.

 

Vzpomeneš nějaké pěkné výstupy v Tatrách?

Například v listopadu v zimních podmínkách jsme lezli na Batizovský štít. Byl to dlouhý nástup, který jsme vyšli po tmě, lezli jsme pomalu, ještě se musí přelézt hřeben Batizáku a ten byl celý v ledu. Tak jsme to lezli dlouho. Když jsme šli žlabem dolů, tak už byla tma. To byl pořádný výstup. Potom jsme lezli na Železný štít Korosadowicze ze severu. Na Žlutou stěnu Cagašíka. Na zadní Baštu jsme lezli s Hansem Puškášův pilíř v zimě. Je tam dlouhý nástup a trochu jsme to podcenili. Puškáš psal v průvodci čtyři hodiny, ale za tu dobu se to nedá stihnout, tak jsme tam zůstali v nouzovým bivaku. Vedle na pilíři šli ještě Meky s Bouzkem a taky tam zatměli.

 

Můžeš zmínit nějaký humorný zážitek?

Právě výstup na Zadní Baštu byl výborný zážitek. Celý den jsme se viděli s klukama z druhýho pilíře, až bylo jasný, že to nemůžeme nikdy do tmy dolézt. Kluci měli před sebou lehčí délku. Bouzek byl výborný lezec, ale občas chabrus na přemýšlení. Tak navázal dvě lana, a že zkusí urazit v tom sněhu co nejdelší úsek. Nějak se jim seklo lano a oni se neslyšeli. Tak jsme jim to vyřizovali z druhýho pilíře. Sprostě si nadávali. „Vyřiď tomu ..., ať mě dobere.“ „On ti říkal, že jsi... .“ „Tak mu řekni ... .“ Tak jsme se náramně pobavili, než si to kluci všechno pořádně řekli. Ráno jsme to nějak dolezli nahoru, ale nevěděli jsme kudy sestoupit. Vzali jsme to do Mlýnické doliny, tedy na druhou stranu na Štrbský pleso, a tam byl zrovna pohár v klasických disciplínách. Poseděli jsme tam a viděli ty nejlepší světový běžce. Byly tam stánky a na hyenu jsme se najedli a mazali na Popradský. 

Ještě jako trampové jsme jezdili na velký čundr do Tater, a když jsme byli už horolezci, tak jsme tam jeli s Honzou Šestákem lézt. Posháněli jsme stan s dírou uprostřed, horolezecký lano a jeli jsme do Tater stopem. Každý jel zvlášť a vždycky jsme si dali sraz na nádraží v nějakým městě, protože s tím naším batohem by nás nevzali. Já jsem na něj čekal v Olomouci na nádraží a bylo strašný horko. Byl jsem oblečen jen do trenýrek, když přišel a hodil jsem si batoh na záda. On nějak sjel a strhl mi ty trenýrky v čekárně. Hans se tím cítí být náramně pobaven už od našich 18ti let. Na Štrbském plese jsme si postavili drze stan, ani jsme nevěděli, že se to nesmí a pár dní jsme tam bydleli. Vyrazili jsme na Popradské a první skálu, jak je Ostrva, tak jsme si řekli, že to polezeme. Později jsme zjistili, že to je Gálfyho ledopád. Byly tam i nějaký skoby ze zimy. Skončili jsme v nějaký strašný kosovce. Pak jsme došli až do Váhy (pozn. red. Chata pod Rysmi) a tam nám poradili, ať si zkusíme vylézt naproti chatě na Dračí pazúry. To byl první tatranský trojkový výstup. Měli jsme hornický helmy, pár smyček a skoby.

Taky si pamatuju, jak byl v Tatrách Bohouš Dvořák na Zlomiskách na Dračích hlavách. Strašně se zkazilo počasí. Museli z toho slaňovat a začal padat sníh a lavinky. Tam byl kluk, který byl poprvé v horách, tak volal na Bohouše: „Bohouši, ulítla ti větrovka!“ Ale on to byl Bohouš i s větrovkou. Smetl ho dolů sníh. (pozn. red. Bohouš je stále mezi námi)

Jednou jsme si s Pepou Dvořákem vyhrabali sněhovou díru, jak se kolem balvanů udělá sněhový vír. Pak to vytvoří díru, tak jsme si tam dva lehli a spali až do rána. Že si uvaříme na benzínovým vařiči. Do něho se muselo dát tak akorát benzínu. Měli jsme ho vedle hlavy a já jsem to asi přelil, protože to pořád prskalo. Tak jsem to zastavil, odšroubal a vylil ten benzín do toho sněhu vedle hlavy a zašrouboval. Mezi tím se ten benzín v díře odpařil a ono to v jeskyni bouchlo. Tak jsme v těch spacákách z jeskyně mazali ven, ale naštěstí se nic nestalo. Pěkně to hořelo a my jsme byli pořádně vyplašení.

 

Když někdo neplánovitě zabivakoval, tak se to určitě neobešlo bez reakce kamarádů na chatě. Jak se to řešilo?

Když už někdo hysterčil, tak ti dole. Protože tenkrát si musel každý pomoc sám. Snažíš se pomoc někomu, kdo je asi v nouzi. Jedna dvojka šla v jednom směru, druhá na druhou stranu a kontroluješ sestupy. A druhá věc byla to, že když už jsi vyrozumíval horskou službu, tak z toho byla ostuda, protože vycházel časopis Vysoké Tatry a jednou za rok nebo půl byly vypsaný všechny zásahy horský služby. Tam byly všechny případy popsaný, tak tam nikdo nechtěl být. Jednou byli v novinách napsaní Riky s Bouzkem, protože to už nešlo řešit jinak, než tu horskou požádat o pomoc. Oni se úplně vypařili. Někdy v září šli lézt na Volovku a byli to oba výborní lezci. Tuším, že lezli Janigu. Ten sestup je nejednoznačný a je dobrý si kus slanit. Oni si hodili lano na druhou stranu a po tmě začali slaňovat do Polska. Slaňovali stěnou, která má několik set metrů. My jsme je celou dobu slyšeli za námi, ale pak přišla mlha a oni nikde. Tak jsme se v noci vrátili a pod nástupem jsme našli jen Bouzkovy pohorky, protože on to celý lezl v bačkorách. Proslaňovali celou tou stěnou a nechali v ní všechen matroš, co měli. V Polsku byl zrovna výjimečný stav kvůli Solidaritě, tak je hned kvůli tomu zatkli. Byli tam v Polským zajetí, ale nějak to vyjednala HS a odvezli je do Lysé Poľany a tam je vykopli. Museli obejít Tatry a Bouzek přišel za dva dny v bačkorách s úplně posekanýma nohama. Musel to být docela drsný pochod.

Mně se stalo něco podobnýho, když jsme šli s Poldou Kukačkou na Pyšný štít do Téryho chaty. Bylo to v zimě a nahoře padla mlha jako mlíko. Řekli jsme si, že sestoupíme kus toho hřebene, a pak se musíme trefit do Jordánky. Šli jsme krásným úzkým žlabem, pak to začalo být nějaký komplikovaný, ale furt jsme nevěděli, jestli jsme dobře. Zoufale jsme se probíjeli, až jsem slyšel takový blafání a mlha se roztrhla. My jsme najednou viděli, že jsme nad Brnčálkou a to blafání, to byl agregát. Tak, že se zkusíme vrátit do Baranieho sedla, ale tam byla spousta sněhu a já měl toho dost. Polda by to možná ještě ušlápl, ale už stejně přicházela tma. Museli jsme na Brnčálu a neměli jsme nic, jen lezecký věci. Od tý doby, když jsem v Tatrách, tak na každou túru nosím peníze. Obešli jsme ubytovaný, aby nám dali nějakou kačku na polívku. Něco jsme získali a chatařka nám půjčila spacáky a nechala nás vyspat. Ráno jsme šli do Tatranské Lomnice a zpátky na Térynu.

 

Asi každý horolezec může vzpomenout nějaký zážitek s chataři v Tatrách.

Když jsme jeli na Popradský, tak tam jsi nepřišel s chatařem do kontaktu, to byl na půl hotel s personálem. Až když jsme byli na Téryho chatě nebo na Zbojnický, tam byly scénky, co se opakují i dnes. Zažili jsme bláznivýho Kapolku na Teryně. On nebyl špatný, ale my jsme jeho chování brali trochu jako buzeraci. Chata byla po rekonstrukci a Slováci na ní byli pyšní. Vždycky dával školení, co se smí a nesmí. Ono to má hlavu patu, aby neočůrával okolí chaty, ono to pak v zimě blbě vypadá. Jednou přivedl Josku Jánoščíka za ucho, protože očůrával chatu. Dával školení, jak se používá pisoár. Byl nekompromisní v tom, že tam nikdo nesměl přespat v bivaku. A kluci, co nespali na chatě a šli si jen zalézt a vraceli se jinam, tak je nenechal ani na schodech uvařit. Nevím, jestli to bylo ve finále dobře, že tam udržel disciplínu, ale uměl být nepříjemný. Na Zbojandě byl taky divný člověk.

 

Zkoušeli jste přechody Tater?

To jsem nikdy nezkoušel, to je vážný podnik. Na to jsme neměli vybavením a možná ani technicky. Vím, že to někdo zkoušel s různým obcházením i s podpůrným družstvem. Jednou jsme jeli s Mírou Žáčkem do Tater a došli jsme na Zbojanku, tam nás chatař vyhodil. Tak další kluk povídá, že ví, že v Bielovodské dolině mají Tanapáci takovou malou schovanou chatu a udělal si od ní takový nástrčkový klíč. Domluvili jsme se, že se tam sejdeme. Přešli jsme přes sedlo, který je nad Zbojandou a dostali se do Kačací doliny a pak do Bielovodské. Tu chatu jsme fakt našli. V chatě ale už někdo byl a už byla tma, a tak jsme tam nakoukli a zjistili jsme, že tam jsou nějací kluci načerno. Přespali jsme tam, ale jak jsme byli unavení a okenice zavřený, tak jsme se probudili až v půl jedný. Tak jsme to přešli Mědodolama, a pak domů. 

Přechod znamená hodně útrap a málo lezení. Do bivaku jsme si taky vyrazili, ale nejsem jako Rybička, který přežil v severní stěně Eigeru přes 30 bivaků. Přitom jsme stejně staří a já si říkal, kde se to v něm vzalo.

 

Navštívil jsi lezecky i jiné hory?

Pro nás byl dosažitelný Kavkaz, protože jsme nemuseli žádat o devizový příslib. Tenkrát se podařilo severočeským lezcům navázat freundschaft v Mestii s místními mafiány, pak se tam jezdilo tři roky za sebou. Když jela výprava, tak sebou měla v bednách lustry a tak. Miloš Hlíza tam byl 3x a vylezl pěkný věci. Jednou se tam dostal i Ota Štejnar, který to měl okouklý, takže jsme věděli, o co tam jde. Přinesl gruzinský tiskopis Bianco, díky kterému jsme si vyrobili sami pozvání. Byl trochu problém sehnat rusky psaný psací stroj a to pozvání jsme předkládali policajtovi, který na to dával razítka. K tomu náležel i jmenný seznam psaný rusky. Do dneška si pamatuju Gajny, Gasík, Gavelka. Nakonec jsme dostali povolení v rámci výměny, kdy měli zase přijet Rusáci sem někdy. Výprava do Ruska byla dobrodružná, ale to se asi nezměnilo do dneška. V Rusku všechno funguje na jiných principech než tady. Začalo to bizarní cestou. Někam jsme přilétli letadlem a měli jsme jet dál vlakem. Když jsme přišli na nádraží, tak jsme nemohli koupit lístky, protože před pokladnou stálo 50 lidí a všichni hulákali. Nakonec jsme nějak lístky získali, ale nikdo do poslední chvíle nevěděl, na jakou kolej ten vlak přijede. Měli jsme tolik zavazadel, že jsme potřebovali znát nástupiště. Do vlaku se taky podařilo nastoupit. Nakonec jsme jeli terénním autobusem asi 6 hod. do Mestie. To byl tak strašný zážitek. V autobuse jsme stáli a viděli jsme nekonečnou propast hned vedle silnice. Když jsme narazili na most, tak autobusák nás vyhnal ven, postavil se na most a chvíli na něm skákal. Pak sám přejel a my jsme to přešli. Vždycky jsem zalitoval, že jsem si z autobusu nevzal alespoň batoh. Bydleli jsme u nějakýho domorodce, který nám dal místnost. Jen jsme tam přijeli, tak v tý vesnici došlo k vraždě. Kluci se pohádali v hospodě a jeden zastřelil nějakýho mistra Gruzie v judu. Pro toho druhýho postřelenýho přijela sanitka, a jak ho vezla, tak ho rozstříleli příbuzní toho zastřelenýho. Zbytek příbuzných utekl do hor. Celá vesnice tím žila a my jsme tam byli výjimečný persony, takže jsme se museli zúčastnit ohromnýho pohřbu. Vymotali jsme se ze vsi a dostali se až nahoru pod Ušbu. Furt jsme okukovali tu velikou ledovou stěnu, ale nikdo z nás neměl takový zkušenosti a sebedůvěru, abychom si troufli to přelézt a vrátit se z toho. Před tím tam byl Miloš a Riky a ten byl nejšikovnější. Oni celou stěnu proslaňovali za abalaky a Riky to za nimi slézal. Stěna má přes 300m a nebyl tam nikdo, kdo by zavelel, že na to půjdeme. Vylezli jsme dostupnější vrcholy Čatyn a štít Ščurovského. Alpy nebyly dostupný, takže až na Kavkaze jsme viděli, co to jsou trhliny.

Taky jsem byl poprvé svědkem tragédie smrti horolezce. Když jsme stoupali po ledovci, tak jsme se dostali do takový pasáže, kdy byl ledovec zasněžený a byly tam tenký ledový mosty, o kterých jsme tehdy neměli ponětí, že existují. Myslím, že Meky se propadl do trhliny a zachytil se sám na poslední chvíli cepínem. Byli jsme z toho dost vyjukaní. Trhlina nebyla vidět. Asi ve 4.000m jsme měli tábor a přišla tam parta asi Moraváků. V noci jsme slyšeli, že se v jejich stanech něco děje. Oni tam běhali ke klukovi, kterýmu se rozeběhla výšková nemoc. Přitom říkali, že je zkušený. A druhý den s ním sestupovali dva kluci, měli ho na špagátech, ale on se motal a nemohl pořádně jít. S Pepou Dvořákem jsme taky sestupovali a v místě, kde končil ledovec a ze strmého se měnil v rovinu, tak jsme viděli, že se tam něco děje. Jeden z těch kluků se odvázal a šel pro vodu, aby jí přinesl tomu nemocnýmu. Mezitím ten ten ztratil rovnováhu, letěl po strmým svahu a strhl i toho třetího kluka. Ten se snažil brzdit a spadli do takový trhliny, která měla uprostřed pilíř. Jeden kluk spadl do přední a ten druhý do zadní trhliny. To lano je zachytilo. Jeden z nich z toho vylezl, ale měl posekaný obličej. Toho druhýho jsme tahali ven, ale byl na celý lano v trhlině. Spustil jsem Josefa do trhliny. Trhlina měla deprese, takže jsme tahali kluka a Josef ho pomáhal dávat do širších míst. Nahoře jsme ho oživovali, ale už to nešlo, přestože Josef říkal, že v trhlině ještě chrčel a dýchal. Umřel nám pod rukama a já měl poprvé kontakt s něčím špatným v horách. Tak jsme ho umístili do spacáku a spustili dolů na ledovec. S tím druhým zraněným klukem jsme šli dolů k doktorovi, ale on se chtěl tomu ruskýmu doktorovi vyhnout, protože měl strach, že ho v ruský nemocnici dorazí. Nakonec v nemocnici skončil a říkal o doktorovi, že to byl frajer, protože když mu zašívali obličej, tak vypnuli proud. Doktor už to nějak znal, tak měl kabely na auto, který nastartoval a zvenku vytáhl světlo. 

Pak byl tady jednou Radek Jaroš a oni se znali s tímhle klukem, tak na něho přišla řeč a on říkal, že už je taky mrtvý, že zemřel někde v Žďárských vrchách, že tam něco lezl a skecl na záda.

 

Takový zážitek musí přeci každého ovlivnit?!

Občas si na to vzpomenu. Určitě mám respekt v pohybu po ledovci. Začal jsem být opatrnější a nepodceňuju příznaky horský nemoci.

 

Jak si představuješ horolezce?

Ani přesně nevím. Dříve to bylo jasný. To byl někdo jako Radan Kuchař, uměl lézt na písku i ve vysokých horách. Teď je tolik přidružených aktivit. Měl by mít v sobě velkou touhu po vrcholu a být fyzicky zdatný. Kdo umí spojit zodpovědnost a solidnost s perfektním sportovním výkonem. Musí to být pohodový člověk a ne žádný prudič. Opatrnost není zbabělost. Neměl by být žádný fanfarón, takoví jsme byli, když jsme byli mladí, ale myslím, že to není ve skalách dobře. 

Zrovna jsem četl v ročence horolezeckýho svazu vzpomínku na Zuzanu Hofmannovou a píšou o tom, jak byla na Huascaránu a teď tam jmenují ty tři kluky. Venca Hajný, který se tam vážně zranil, Jířa Šťastný pomlácený v Tatrách. Franta Kolář pobitý při slanění z Ošarpanců. Jirka Lajprt, se kterým jsem měl lezecký období, tak zemřel v horách, i když ne při samotném lezení. Slepičák spadl z vrcholu v Ostrově. Když se ohlídnu zpátky, tak se ty úrazy prostě dějí i zkušeným lezcům a solidní přístup k lezení je důležitý. Tak to dnes vidím. 

 

Změnil se ti v průběhu let přístup k lezení?

Já to mám pořád stejně. Jsem samozřejmě rád, když si hezky zalezu a nebaví mě lézt jen lehký věci. Snažím se dostat k hraně svých možností, a když se mi něco povede, tak mám z toho radost, ale čím dál tím víc mám rád u toho pohodu. A víc se bojím. Bojím se do nejištěných cest, takže si nejvíc užiju lezení na Kalymnosu, kde nemusím přemýšlet o počasí a vím, že si zalezu dobře zajištěný cesty. Když mě přestane bavit lezení, tak si jdu zaplavat. Asi i díky tomu, že jsem tím zkažený, tak už mám problém lézt delší nezajištěný úseky. Stále obrážím Bořeň a písky. Líbí se mi třeba i skalní oblast Kreutzberg nad Litoměřicemi. Když mě ale někdo vezme na něco pěknýho do Labáku, tak mě to potěší. Pořád jezdím lézt a mám z toho radost.

 

Máš nějaká hesla nebo životní pravdy, podle kterých se řídíš?

Já bych sám potřeboval poradit pravidla, kterými bych se mohl řídit. Jinak hesla nemám.

 

Proč jsi registrován v oddíle v Benátkách nad Jizerou, když bydlíš v Teplicích?

To díky mému hradeckému spolulezci, se kterým lezeme do dneška. Díky němu tam vznikl oddíl a mě to asi zastihlo ve chvíli, kdy tady ten oddíl (TJ Klínovec) skončil, tak jsem se zaregistroval v Benátkách nad Jizerou. Tam je dobrá parta a jsou tam i dobrý rituály. Například poslední sobotu před Vánocemi jsme v hospůdce na Valdštejně. Pořád se něco děje. Kluci mají třeba chaty v Teplicích nad Metují, takže je dostupnější Adr. Někdy je mi líto, že v Chomutově už neznám místní lezce. 

 

Máš nějaké lezecké cíle?

Spíš bych si přál, abych si to mohl ještě dlouho užívat na této úrovni. Protože mě pořád hodně naplňuje, když vyjedu do skal. Těším se tam, ale není to jen o lezení. Jde o příjemný lidi, vesměs stejně naladěný, hezký prostředí a občas se přidá i muzika. Cíl je, aby mi to ještě nějaký čas vydrželo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie: Zdeněk Doskočil

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz