Jířa

 

Ing. Jirka Jířa Šťastný

 

• hospodář, metodik horoklubu Chomutov

• narozen v roce 1969 v Litoměřicích

• žije se svou ženou Maruškou v Chomutově

• zaměstnanec stavební firmy S-Profess a.s., Chomutov

 

Rozhovor s Jířou probíhal dne 30. 1. 2008 v příjemném prostředí jeho bytu. Jířu znám již pár let, přesto jsem byl překvapen, s jakou otevřeností a skromností mluví o svých četných zážitcích v horolezeckém životě.

 

Kdy a jaké byly tvé začátky?

S lezením jsem začal v roce 1984 s partou z turisťáku, spolu se Svinčou a Kozlem. Do lezení nás zasvětil náš vedoucí turistického kroužku Jiří Grossmann. Nebyl sice horolezec, ale radil nám, jak na to. Jelikož úvazky v té době u nás nebylo možné koupit, vázali jsme si provizorní prsáky z ploché smyčky z Řempa (později jsme zjistili, že měla nosnost asi 250 kg). Karabiny jsme používali klasické Walterovky - Svinča si jich za první chmel koupil deset. Lana jsme měli od Lanexu červená, modrá nebo bílá v délce 30 m. Hexy, vklíněnce a abalaky nám vyráběl strejda v Aero Vodochody . První cesty jsme vylezli na Sfingách s horním jištěním, na písku jsme si cesty vyváděli sami. Začínali jsme na obtížnosti dva až čtyři. V roce 1985 jsme byli opět s Grossmanem v Perštejně, kde nás odchytil Kopejda a doporučil nám vstup do horolezeckého oddílu. A tak jsme se stali členy HO při TJ Klínovec, kde naší partu „mlaďochů“ vedli Zdeněk Doskočil s Pepou Dvořákem. V týdnu jsme chodili do tělocvičny, hráli hry a posilovali, o víkendech jsme jezdili do skal.

Naše první setkání s lezením v horách proběhlo na letním soustředění v Bielovodské dolině v Tatrách. Lezli jsme za zkušenými horolezci, učili se skobovat a orientovat se v horském terénu. V zimě jsme měli soustředění na Popradském plese. Co se týče Alp, tak na ty jsme mohli za komančů zapomenout.

Aby člověk mohl v té době sám lézt v horách, potřeboval získat do průkazu ČHS tzv. „ZVT“ (základní výkonnostní třídu). Podmínkou bylo vyvedení asi třiceti cest určité obtížnosti na skalách i v horách.

V TJ Klínovec později vznikly problémy s přerozdělováním peněz z vedlejší hospodářské činnosti, tak jsme se já a dalších 21 lidí rozhodli založit Horoklub Chomutov. TJ Klínovec funguje dál, ale už bez horolezeckého oddílu.

 

Oslovila tě nějaká oblast důvěrněji?

Tehdy se mi líbila Tisá. Karel Bělina a Kýsa (pozn. red. Pavel Bechyně) tu dělali prvovýstupy a my jsme jim dělali první přelezy. Byli jsme tu prakticky každý víkend.

 

Existuje nějaká cesta v pískovcových oblastech, která na tebe opravdu zapůsobila?

No spousta. Určitě nezapomenu na „Magnetickou hranu“ za VII na Dvojitou věž v Tisé, kde jsem hodil první pořádnou tlamu. Jde o nádhernou cestu, k prvnímu kruhu to je v pohodě, nad kruhem je to dost jemné, ale výše vlevo se nachází dva dobré chyty, z nichž jsem už nebyl schopen odlézt a následoval asi šestimetrový pád. Nic se mi nestalo, po letech jsem si ji ještě několikrát přelezl a moc se mi líbila .

Nezapomenutelný byl také náš první přelez cesty „Talweg“ VIIIa na Hőllenhunda v Rathenu. Jedná se o skoro 70 m dlouhou, kolmou stěnu. Cestu vytvořil v padesátých letech Dietrich Hasse a dal tam jen dva kruhy. K prvnímu kruhu se leze převážně na stisky, kruh je skoro 35 m vysoko.

 

Můžeš mi sdělit něco bližšího k tragické události v Tatrách, které jsi byl účasten?

V roce 1996 jsem jel s Vlaďkou (pozn. red. Vlaďka Jaegerová), která měla těsně po promoci, do jejích prvních zimních Tater. Měli jsme v úmyslu zrealizovat přechod přes sedla od východu na západ tak, že přespíme každý den na nějaké chatě. Druhý den přechodu jsme vyšli z Brnčály směrem na Zbojandu. Cestou do Baranieho sedla nás smetla lavina. Popravdě řečeno si z toho nic nepamatuji. Vlaďka tam bohužel zůstala a já jsem měl rozmasakrovaný obličej, krvácení do mozku a byl jsem několik dní v bezvědomí. Za několik dní za mnou přijel do nemocnice Franta Kolář a ani mě nepoznal.

Příčina byla ve špatný informovanosti, vzhledem k tomu, že Vlaďka neměla zkušenosti, tak to byla asi moje chyba. Pravděpodobně bylo vyhlášené lavinové nebezpečí, ale jak jsme vycházeli brzy z chaty, tak jsme se to nedozvěděli.

Fyzicky jsem se z toho dostával celý rok 1996. Zkusil jsem jednou lézt, ale při pohledu dolů jsem viděl dvojitě, takže to moc nešlo. Trvalo mi asi půl roku, než se mi srovnalo poškození na mozku a mohl jsem podstoupit operaci oka. Pak už jsem viděl lépe a začal znova lézt.

 

Změnilo tě to nějak?

Do zimních hor už jsem moc nechtěl. Pak ale přišla nabídka na expedici do Peru a tu jsem vážně zvažoval. V roce 1997 jsem se cítil fyzicky už dobře a co se týče lezení, tak to byl jeden z mých nejúspěšnějších roků.

 

Pokud vím, tak i na Huascaránu to bylo dost „výživné“?!

Pro Huascarán (6768 m) jsem se rozhodl, protože mě lákalo hlavně poznat Peru. Měli jsme v úmyslu půl pobytu strávit na kopci a půl cestovat po zemi.

Chtěli jsme jít severní stěnou jako dvě samostatné dvojky: Zuzka a já, Franta a Meky (pozn. red. Zuzka Hofmannová, František Kolář, Václav Hajný). Zuzka zde kdysi byla a vytvořila s Polkami prvovýstup. Byli připraveni spíše na lezení v ledu, ale vzhledem k tomu, že tam bylo málo sněhu, jsme se spojili dohromady a nastoupili do Italské cesty. Měli jsme v plánu ji vylézt za pět až šest dní. Je fakt, že jsme toho o ní moc nevěděli. Když jsme prohlíželi cestu zespodu, tak jsme vysoko nahoře na hřebenu viděli velký sérak a nevěděli jsme, jak ho oblezeme. Nakonec jsme spali přímo pod ním, napáskovaní jako v uličce autobusu a byl to asi nejlepší bivak za celou cestu. Celou dobu výstupu jsme měli nádherný počasí, vzhledem k tomu, že jde o jižní polokouli, tak přes den do severní stěny svítilo slunce a bylo teplo. V noci jsme byli zalezlí ve spacákách a žďárákách, takže to docela šlo. Až ve výšce kolem 6000 m n.m jsme se museli pořádně nabalit. Asi osmého dne dostal Meky ledvinovou koliku. To už jsme byli ale na předvrcholu a na vrchol to byl jen pochoďák. Říkali jsme si, že tam na nás bude čekat podpůrný tým a už to bude v pohodě. Nepočítali jsme ale s tak dlouhým pobytem ve stěně, před několika dny nám došlo jídlo, plyn a vybily se nám baterie do vysílačky, takže mezi námi a podpůrným týmem zahaprovala komunikace. Podpůrné družstvo místo aby nám šlo naproti na severní vrchol, vyrazilo na vyšší vrchol jižní. Podlehli svým ambicím a při sestupu jsme se minuli.

 

Také jsi při tomto výstupu spadl do trhliny…

To už jsme scházeli z vrcholu, já se Zuzkou jsme byli spolu navázaní na lano, ale šli jsme jenom s hůlkami. Franta s Mekym slaňovali. Došel jsem na vyledněný úsek, jen jsem na to Zuzku upozornil a už jsem jel. Po firnu jsem sklouzl do trhliny a zapadnul až na dno. Zuzka z toho měla ještě dlouho špatný sny, viděla jak se odvíjí lano, které nás spojovalo a čekala, jestli jí také strhnu. Ani nevím, co jsem si v trhlině říkal, ale byl jsem docela v klidu, akorát jsem rychle vychládal :-). Kluci mě za chvíli vytáhli ven, výsledek byla zlomená žebra a ruka. Museli jsme zabivakovat kousek od sedla, protože jsem nebyl moc schopen pohybu. Ráno jsme zkoušeli křičet na lidi v sedle, ale byli to klienti nějaké cestovky, kteří si nás nevšímali. Zbývalo nám asi 400 m po rovině k jejich stanům, tak jsme vyrazili. Meky si ale při přeskoku trhliny zlomil nohu. Museli jsme v sedle zůstat další dva dny, než pro nás přišla záchranná výprava a Mekyho snesli. Já jsem sešel až na cestu a pak se kousek svezl na mezkovi. V nemocnici měli starý vojenský rentgen a Mekymu udělali krásný snímek, kde byl vidět i zip od návleku . Druhý den nás přepravili vojenským vrtulníkem do pořádné nemocnice v Limě.

 

Takže pak už jste necestovali?

Ale jo, Meky odletěl domů a zbytek výpravy vyrazil na trek na Maccu Picchu (pozn. red. 4103 m). Je to tří až čtyřdenní pochod se značným převýšením. Frantu bolel sešroubovaný kotník, mě zase zlomená žebra, takže jsme vypadali asi jako pochod smrti .

 

Odradily tě tyto zkušenosti od dalších výpadů do hor?

Od té doby jsem už ve vyšších a zimních horách nebyl. Řekl jsem si, že dvě varování stačila, takže do zimních hor už raději nechodím. Hory pro mě nejsou, nemám na ně fyzicky.

 

Jak jsi se připravoval na tak těžký podnik, kterým výstup na Huascarán bezpochyby je?

Jezdil jsem hlavně na kole, každý den do práce a zpět delší cestou přes kopec.

 

Potom, co tě hory odradily, jakým směrem jsi se orientoval?

Teď rád jezdím do Saska, tam potkáš normální lidi. Nikdo tam nemágluje a nemusím tam poslouchat blbé kecy od namachrovaných lezců ze stěny, co lezou na rybu vynýtované cesty a připadají si jako mistři světa.

 

Ty nepoužíváš magnézium?

Magnézium používám, ale ne na písku.

 

Vím, že jsi dost zcestovalý, co třeba Yosemity? Zkoušel jsi bigwall?

V Yosemitech jsem byl s Jardou Ďurkovským v roce 2005. Zkusili jsme tréninkový výstup na Washington Column. Je prý dobré si ho zkusit, než se vydáš na El Capitana. Ale nebyli jsme schopni to dát čistě, takže jsme to hákovali. Přišlo nám to jako ohromná dřina. Asi po pěti délkách jsme usoudili, že výškové práce můžeme dělat doma a slanili jsme dolů. Asi by to chtělo více času, aby si člověk zvykl na zdejší žulu a styl lezení. Raději jsme si vylezli čistě lezenou cestu v jižní stěně Half Dome „Snake dike“. Bylo to nádherný pětkový lezení po hadích hřbetech, ale dojít pod nástup bylo trochu složitější.

 

Co říkáš na legendami opředený Camp 4?

Ten mě docela zklamal, tam jsi skoro na horolezce nenarazil. Většinu návštěvníků tvořili normální lidi na dovolené, dávno pryč byla tehdejší atmosféra, tak krásné popsaná ve stejnojmenné knize. Samozřejmě že jsme koukali na Mignight Lighting, ale nezkoušeli jsme to, to je jiná výkonnostní třída a už tak je to dost oklouzaný.

 

Co jiné lezení v Americe, zaujalo tě něco?

Líbilo se mi lezení na písku v Red Rock, také jsem si vylezl legendární Super Crack v Canyonlands v Utahu. Nevzal jsem si ale rukavice, nechtěl jsem si to zlehčovat a zapomněl jsem si otejpovat ruce. Ještě dodnes mám jizvy na rukou, protože spáry nejsou zrovna mé hobby. Krajinově se mi také líbil Zion.

Kdybych se měl do států ještě někdy vrátit, tak možná do východní stěny El Capitana, kde jsou volně lezitelné cesty a určitě na delší cesty v Red Rock.

 

Dotkl bych se dětského horokroužku v Chomutově, který vedeš spolu se svou ženou Maruškou.

Myšlenka na stavbu boulderu v Chomutově vznikla již v roce 2001, ale dlouho se nic nedělo. Pak ale domeček (DDM) dostal dotaci, my jsme něco jako horolezci také přispěli a v roce 2003 jsme stěnu nechali postavit. Podmínkou ale bylo, že na stěně bude fungovat horolezecký kroužek. Vzal jsem si ho na starost a v září 2003 se přihlásil první (a tento rok jediný) člen Honza Unger .

 

Máš nějaké lezecké ambice co se dětí týče?

Rozhodně je nevedu k tomu, aby závodili. To se mi nelíbí, děcka na to podle mě nejsou uzpůsobená, aby od malička visela na konečcích prstů. Myslím si, že extrémní zátěž v tomto věku se na jejich zdraví v budoucnosti odrazí a byl bych nerad, aby mě z toho později obviňovala. V kroužku mám děti od deseti let, ale kromě lezení na stěně také posilujeme a když je počasí, tak jezdíme do skal, kde je učím i vztahu k přírodě. V současné době máme v kroužku asi deset mladších a šest starších dětí. Myslím, že respektují můj příklad a jsem rád, že drží jako parta pohromadě. Jezdím s nimi do skal rád, protože je s nimi sranda a pro mě to je strašně pozitivní.

 

Užíváš si nějaký styl lezení?

Mám rád kouty a plotny, ty mi jdou, k tomu je potřeba technika. Také velké chyty v převisech mi nevadí. Co nevyhledávám jsou spáry, ale když je potkám, tak se s nimi dokáži poprat. Rád lezu vícedélkové cesty a u všech přelezů preferuji styl OS (On Sight).

 

Jaké máš rád knihy?

Jelikož sám rád fotím, líbí se mi knihy od Heinze Zaka např. RockStars nebo Yosemity. Z horolezecké prózy mě nejvíc oslovila kniha od Filka Šilhána „Cesta do hor“. To je pro mě taková horolezecká bible. Teď mám rozečtenou knihu od Jardy Maršíka „Lezení v Sasku“ a jsem z ní nadšen, protože kromě nádherných fotek popisuje i ducha saského lezení, kvůli kterému tam tak rád jezdím.

 

Máš pocit, že máš s Filipem něco společnýho?

Rozhodně tak neumím psát . Ale do skal už nejezdím jenom kvůli lezení, ale i kvůli těm pocitům, co Filek tak rád popisoval. Dříve jsem si nedokázal představit víkend, kdy se nevylezlo alespoň deset cest. Dnes už je to jiné, klidně si vylezu pár cest a pak se jdu jen tak projít do lesa a vychutnávám si tu atmosféru mezi stromy a skalami. Člověk si tu krásně odpočine.

 

Jaké máš cíle do budoucna?

Moc do budoucna neplánuji, vždycky to nějak dopadne. Ale rád bych ještě vylezl na Skříň v Labáku, kde jsem ještě nebyl. Také jsem ještě nebyl v Austrálii, na Novém Zélandu, v Africe… Jestli vydrží současná parta mládežníků pohromadě ještě pár let, tak bych zkusil sehnat sponzory a chtěl bych s nimi vyrazil ještě jednou do Ameriky.

 

Nějaká oblíbená hesla?

Carpe diem – život je krátký.

 

 

Shrnutí horolezeckého snažení

 

První vyvedená sedma na písku: 05/1986

První vyvedená osma na písku: 04/1988

První výstup na Mont Blanc: 10/1990

První výstup na Matterhorn: 07/1991

Výstup na Huascaran North: 07/1998

První vyvedená devítka na písku: 09/2004

První 7a (francouzské stupnice): 12/2007

 

 

Fotogalerie: Jířa

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz