Jak chutná Marmolada?

Jířa Šťastný

Léto 2012

            Při plánování letošních Dolomit s mládeží mě napadlo, že když nás jede tak málo, mohli bychom vylézt i něco hodnotnějšího, protože menší skupina je více operativní.  Z průvodce na jižní stěnu Marmolady jsem si tedy okopíroval nákres na cestu Don Quixot, která je prý v této stěně nejlezenější, ale moc jsem nedoufal, že bych se na ní dostal.  Přeci jen je to 800 m lezení a pod Marmoladou ani na ní jsem nikdy nebyl, takže neznám přístup ani sestup.

            Když se o možnosti výstupu na Marmoladu zmiňuji před Marťasem, okamžitě se toho chytá a začíná studovat průvodce.  Don Quixot ho příliš neláká, jsou to převážně lehké délky klasifikace 2 až 5 a jen jedno 6a, a tak mu Broněk ukazuje jeho kopii cesty Vinatzer-Messner, která se mu už líbí víc.  První polovina cesty je od pana Vinatzera, je z roku 1936 a vede převážně komíny na velkou polici uprostřed stěny.  Je v ní jedna délka za 6a+, jedno 6b+, jedno 6a a zbytek jsou 5+ a 4.  Druhá polovina cesty se většinou dolézá Diretkou od R. Messnera z roku 1969.  Ta vede poněkud vlevo od druhé půlky Vinatzera, převážně stěnou.  Nejtěžší délky jsou za 6a a 6a+, ostatní převážně 4+.   Dohromady je to asi 1100 m lezení na druhý nejvyšší vrchol Dolomit - Punta Rocca (3309 m).  Uvědomuji si, že tohle je hodně vážný podnik a bude to chtít stabilní počasí.  To přichází v pondělí, ale včerejší silná bouřka nám neumožnila ho využít.  Na úterý už předpověď není tak ideální, je tam 30% šance na déšť, ale pořád by to mohlo jít.  Zkoušíme ještě v infocentru sehnat předpověď z jiného serveru, ale paní tam nejsou příliš ochotné, a tak se holt musíme spolehnout na tu z kempu.

            Domlouváme se s ostatními, jestli by jim nevadilo, kdyby dnes nešli lézt a šli se s námi projít pod jižní stěnu Marmolady.  Po dvou dnech lezení si prý rádi odpočinou, a tak rychle balíme věci.  Kolem poledne odjíždíme přes Passo Pordoi, okolo jezera Fedaia až k dolní stanici lanovky na Marmoladu v Malga Ciapela.  Zde necháváme auto a vyrážíme pěšky pod stěnu.  Po chvilce chůze mi dochází, že jdu v sandálech a pohorky zůstaly v autě.  Vracím se pro ně a zjišťuji, že Marťas má s sebou jen sandály.  Chvíli přemýšlím, jestli to celé nezrušit, ale pak to přeci jen risknu, snad ten ledovec nahoře nebude tak hrozný.  Jdeme po silnici a zjišťujeme, že dva kilometry jsme ještě mohli popojet autem.  Pak už se cesta zvedá do stráně a my začínáme stoupat k chatě Falier.  Přicházíme k ní asi po dvou hodinách chůze.  Cestou nacházíme ve stěně Punta Ombretty i legendární „Rybu“, přes kterou vede vyhlášená cesta od Igora Kollera.  U chaty se snažíme zorientovat ve stěně Marmolady, která je široká téměř dva kilometry.  Podle fotografie stěny nakonec nacházíme správný vrchol i trasu výstupové linie.  Vpravo je vidět horní stanice lanovky ve výšce 3265 m a vlevo nejvyšší vrchol Dolomit – 3343 m vysoký Punta Penia.  Zatímco ostatní odcházejí zpět k autu, já s Marťasem jdeme po cestě kousek nad chatu, kde je jeskyně, ve které se dá bivakovat.  Zde necháváme věci a jdeme se nalehko podívat pod nástup.  Zjišťujeme, že od bivaku je to ještě pěkný kus cesty, a tak se vracíme zpět pro věci a odnášíme si je blíže k nástupu, kde nacházíme krásný bivak pod mohutným balvanem.  Děláme si ležení a sledujeme přicházející mraky.  Naštěstí zůstávají dole v údolí a my si můžeme vychutnat nádhernou hvězdnatou noc.

            Budík nám zvoní v půl páté a venku je celkem kosa.  Snídáme tedy raději ve spacáku za svitu čelovek.  Pomalu začíná svítat, balíme spacáky a karimatky a chystáme se k výstupu.  Každý máme jeden malý batoh s pitím a botami, já beru raději i žďárák, kdybychom výstup nestihli za jeden den.  Po půl šesté přicházíme pod nástup, kde se z ničeho nic objevují z druhé strany dva Italové.  To je prostě pech, taková velká stěna a my se sejdeme dvě dvojky pod stejnou cestou.  Ještěže jsme tu byli aspoň první.  Marťas se navazuje a nastupuje do první délky za 5+.  Je to docela hnusný komín a Marťas je z něj trochu vyklepaný.  Vypadá to, že cesta nebude rozhodně zadarmo.  Italové, když to vidí, tak jdou raději nějakou variantu zleva, takže od nich máme na chvíli pokoj.  Musím konstatovat, že s batohem na zádech je lezení komínů opravdový zážitek.  Vychutnávám si to i v další délce, kterou vyvádím já.  Po třech délkách se na štandu scházíme s Italama.  Nad námi je první těžší délka, která vychází na mě.  S batohem na zádech se mi do klíčového místa moc nechce, a tak chvíli váhám.  Jeden z Italů leze za mnou a čeká, až to přelezu.  Po chvíli to dávám a na štandu je raději pouštíme před sebe.  Nesnáším, když se mi někdo cpe do cesty.  Pak následují další komíny a kouty.  Klíčová délka spodní části cesty vychází na Marťase, je to kout, který je docela mokrý.  Ale Marťas ho dává s přehledem, zatímco mně v něm ujíždí noha a vypadávám.  Vyjíždí mi prstová žába a mám strženou kůži na malíčku, který docela krvácí.  Do další délky tedy posílám opět Martina a snažím se zastavit krvácení.  Po chvíli už je to lepší a v dalších délkách se opět střídáme.  Postupně nabíráme výšku.  Kolem nás se honí mraky, což je na jednu stranu dobře, protože není moc velké horko, ale na druhou stranu nevidíme vrchol a je tedy trochu horší orientace.  Ještě pár délek a dolézáme na centrální polici.  Je zde několik bivakovacích plošin.  Traverzujeme jednu délku doprava, kde by měla začínat Messnerova varianta.  Při pohledu na hodinky zjišťujeme, že už je půl druhé a my jsme teprve v půlce stěny.  Urychlujeme tedy svačinu a valíme dál.  Marťas zdolává výrazný převis nad policí a ukrajuje první délku ze zbývajících dvanácti na vrchol.  Na dalším štandu nám Italové radí, abychom šli raději jinudy, než oni, že prý to tam bylo nějaké těžké.  Jdu tedy od štandu přímo přes plotnu, ale moc lepší mi to nepřipadá.  Jištění mizerné a lezení docela těžké.  Že jsem raději nešel zleva.  Při dobírání lan mě chytají křeče do rukou, to lezení se dvěma batohy nebyl moc dobrý nápad. V další délce míjíme výraznou jeskyňku, která je i v nákresu.  Nad ní se mělo jít vlevo, ale Italové šli vpravo a Marťas za nimi.  Posílám ho tedy zpět doleva a opravdu je tam správný štand.  Volám na Italy, že jsou blbě a zatímco Italové slaňují zpět, dolézám k Marťasovi na štand.  Nechci riskovat další křeče, a tak se s Marťasem domlouvám, že zbytek cesty bude tahat on.  Traverzujeme mírně vlevo, čímž se dostáváme pod kompaktní stěnu, kde bude jedna z klíčových délek horní části cesty.  Další délka má být za 6a, ale Messner byl v té době asi ve formě.  Marťas nevěřícně kroutí hlavou, když dělá kroky za jednoprstové dírky na půl článku dva metry nad poslední skobou.  Na 6a opravdu poctivé lezení.  Zatímco Marťas mizí v další délce, Italové se marně snaží za námi přelézt těžké místo, a tak jim házím shora lano.  Dlouho se nic neděje a já tuším, že Marťas v lehkém terénu nemůže najít štand.  Po chvíli ale přeci jen křičí, že můžu lézt.  Kousek vpravo vidím štand, zatímco Marťas visí vlevo ve friendech.  Domlouváme se na správném směru výstupu a pokračujeme dál.  Vpravo už je vidět výlezová spára na vrcholový hřeben a my se k ní postupně blížíme.  Stěna pod spárou vypadá od pohledu těžce, ale Marťas jí přelézá bez problémů.  Nakonec až tak těžká není a i spára se dá přelézt čistě, ale na 6a+ je to opět docela poctivá klasifikace.  Pak už jen jedna pětková délka a poslední tři lehké délky již lezeme souběžně až na vrchol. Je půl sedmé a my jsme nahoře.  Teď ještě zjistit, jak dolů.  Nejlepší by bylo, kdyby se nám podařilo sestoupit zpět pod jižní stěnu, kde máme v bivaku věci, ale to bychom museli vylézt na hlavní vrchol, od kterého nás dělí docela dlouhý hřeben.  To do tmy určitě nestihneme.  Směrem na SZ vede stará via ferrata k ledovci, ta ale pochvíli končí, takže tudy cesta také nevede.  Nejjednodušší asi bude počkat na Italy, kteří musí každou chvíli dolézt za námi.  A opravdu, za chvíli jsou tu a ukazují nám sestup směrem k lanovce.  Po skále slézáme východním směrem na ledovec a po něm jdeme až k horní stanici lanovky.  Odtud prý vede cesta po ledovci dolů, ale je už půl osmé a brzy bude tma, a tak se domlouváme, že nebudeme riskovat sestup po ledovci po tmě a raději zabivakujeme na lanovce.  Pro tento případ tady je otevřená jedna místnost v zadní části stanice.  Má sice jen   2 x 2 metry, ale když se zavřou dveře, tak do ní nefouká.  Ale zase je v ní úplná tma.  Betonová podlaha a stěny také nejsou úplně ideální pro teplý bivak, ale lepší než sedět venku na ledovci.  Dojídáme zbytek sušenek, dopíjíme pití a chystáme se na bivak.  Pod zadek si dáváme lana, pod nohy batohy, zalézáme do žďáráku a zkoušíme usnout.  Italové se balí do termofolie a snaží se také nějak zahřát.  Ačkoliv jsme všichni docela unavení, zima nás moc vyspat nenechá.  Po pár hodinách zjišťuji, že vsedě to spaní nebude úplně ideální, a tak rozmotávám lano pod sebe, choulím se na něm do klubíčka a na pár hodin usínám.  Marťasovi pak radím to samé a aspoň na chvíli usínáme oba.  Čas se nekonečně vleče.  Marťas to ráno zkouší rozběhat venku po schodech, ale moc to prý nepomáhá.  Až když vylézá slunce, je to veselejší.  Rachotící motory lanovky nám dávají signál, že pěšky dolů nemusíme.  Po osmé hodině přijíždí obsluha a otvírá vnitřní prostory stanice.  Ještě půl hodiny čekáme, než pojede první kabinka dolů a pak už si užíváme neskutečně rychlý sestup do údolí.  Za 3,5 minuty jsme dole, kde už na nás čeká Broněk s jídlem a pitím.  To je najednou radosti, loučíme se s Italama a přejíždíme autem co nejblíže k cestě na chatu Falier.  Zde vaříme čaj a snídáme.  Broněk s Martinem pak jdou nahoru pro věci, zatímco já odpočívám u auta.  Mám toho jak buchet a jsem rád, že už nahoru znovu nemusím.  Po pár hodinách se kluci vracejí i s věcmi, přejíždíme zpět do kempu, kde už na nás čeká zbytek party.

            Myslím, že tuto cestu mohu klidně zařadit mezi své nejhodnotnější výstupy v horách:

 

            Jířa

Fotogalerie: Jak chutná Marmolada?

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz