Krušnohorsky myslet, žít a lézt

Květule Svinaříková

Nazdár! Jé čau! Miloš potkává na ulici známýho. Kam pádíš? Ale, domu, ze stěny. Ahá, nezajdem ještě na pivko? Ani ne, dal jsem drink a ještě musím ke kompu. A kde jsi dneska působil, krásnej den, co? ptá se Miloš. No, parádní oblast, parkoviště deset metrů vod skal, jedna cesta vedle druhý, hafo lidí, takže jsem tam narazil na ňákýho maníka, jako aby mě vodjistil. Minulej tejden jsem si nakoupil matroš a supr hadry. (Miloš se zkoukne a cosi si pomyslí o svých hadrech … ) A co za matroš? ... ptá se se zájmem. Patnáct expresek.  ... no dal jsem asi jedenáct cest, a pak mastil na oběd, a pak ještě, že jako stihnu stěnu. No a co ty? No, parádní oblast! Milošovi se rozzáří oči. Včera jsem s bandou vyrazil vlakem, a pak jsme půlden hledali skály, no, spíš to byly skalky, no divočina, večer buřty, kejtry, … . Ale fákt parádní cesty, vylezli jsme teda jenom dvě, ale zato pořádný dřípárny a hlemzárny. Miloš se zasnil… . Holky chvíli hudraly, že maj plnou hlavu hlíny a mechu, ale nakonec byly spokojený. Blaženu jsem teda trochu posmýkal po polici, když jsem jí tam zhučel, ale dobrý… . A to jako s váma ještě lezou? Miloš nechápavě kouká. No, jasně. … no, a pak ten boží západ, to už jsme jenom  nasávali vůně lesa a kochali se. No a teď jdu z nádraží. Mám docela hlad, dneska jedna tatráňa. Tak takový lezení si nechám ujít. Kluci se rozloučí a Miloš si polohlasem něco zpívá a přemýšlí … nechá si to ujít? Dyť to byla taková paráda!